Vánoce a konec roku jsou zvláštní období. Řekne se vaječňák spisovně vaječník? Je Santa invazivní druh a může zastavit vítr na konci tunelu? A jakým vypínačem vypnout pleť? Po tmě a chaosu přišel čas klidu, bilancování, ohlížení i cesta vpřed.
Vidí jen ten, kdo se dívá
Na lednici visí lístky do divadla na 13. ledna a visí tam už přes měsíc. Manžel si jich všiml teprve teď. Byl překvapen a přitom je v naší skupině, kde divadlo domlouváme. Pro jistotu píšu Pátečníkm, jestli o divadle ví. Holky ano a klukům to prý stačí říct 12.1., protože si to stejně nezapamatují. Možná to mají jednodušší, že vidí jen něco.
Chvilka s holkama
Zato holky přes ten předvánoční chaos také nevidí. Když mladá 30letá holka řekne, že chlapi nejsou, co pak mají říkat ty přes 50? Neviditelné ženy. Třeba ve škole. Jeden z mála kolegů se má jako v ráji. A je jedno, že má vykulené oči a celkově není nic moc. Každá by ho chtěla, protože má 2 nohy a nemá 150 centimetrů.
A shrnutí nepovedené schůzky: „Nebyla jsem dost dospělá žena, abych mu řekla, co chci.“ Máme se ještě hodně co učit.
Vánoce na chalupě
Štědrý den jsme trávili se sestrami a mamkou na chalupě. Tím se ten chaos příprav trochu rozmělnil. Podělily jsme se o kuchyň a užívaly si drobné radosti. Jako třeba, že mi zástěra ladí k míse.
„Ty sis vzala zástěru?“ divil se někdo.
„No jasně, tak můžu zůstat 3 dny v jedněch šatech.“ – „Já myslela 3 dny v kuchyni.“
No tak to teda ne. Domácí práce ještě nikoho nezabily, ale nač riskovat? Erma Bombeck 1*
„Vaječńáj se spisovně řekne vaječník, ne?“ tápalo dítě. Kluci se trochu nudili, my ne.
„Ty jsi rozbila máslenku, kterou jsem ti dala k Vánocům?“ vyšlo najevo. Ale za to já nemůžu, já už teď mám na rozbíjení věcí lidi. Sestra byla drzá: „Si vychováváš své klony?“ No tak jasně, ani se nemusím moc snažit.
Vítr na konci tunelu
Do Jeseníků přišla vichřice a vánoční výšlap byl jen pro otrlé. Tak jasně, že jdeme. Čerpat lze také z mikrointerakcí, které ve svém okolí zažíváme každý den. 1*
„Beru cukroví,“ hlásila jsem před cestou.
„To už nechci ani vidět,“ remcala sestra.
No však to není pro ni, je to sociální stmelovadlo. Sešlo se nás asi dvacet, každý něco přinesl, ale mrznoucí ruce jsem z rukavic nevytáhla. Ale kolečka klobásy vypadaly v tu chvíli jako nejlepší cukroví. Jít proti větru byla jak parodie zpomalené chůze. Kdyby sněžilo, tak ten sníh stejně odletí do údolí. Ale aspoň jsme neseděli jen na zadku
A druhý den ještě procházka na vodopády, Lávka vypadala jako skutečná výzva. Sestra na ní testuje své ctitele. Možná bychom si měly otestovat i ty své.
Návštěvy, dary a velké srdce
Santa Klaus je invazivní druh, poučoval ekolog dítě. A celkově byl dost vtipný. Nepotřebuje velký ohňostroj, protože si nepotřebuje nic poměřovat. On má velke srdce.
Dítě zaujalo Hraběnčino sérum na vypnutí pleti. Představilo si ten vypínač a divilo se, jak se dá vypnout pleť. Dostal míč a byl nejšťastnější ze všech. Druhé dítě dostalo samé knížky. Co tím chtěl Ježíšek říct? Asi si neumí nic přát. Já dostala ponožky. Prý že to bude jediné, co bude vidět, až hodím nohy na stůl. Taky že jo (Co dalšího pro sebe můžete udělat? 1*), ale hlavně proto, že byla v chalupě zima od podlahy.
Dítě cosi vyprávělo a zmínilo, že tam byl takový padesátiletý děda. No to dík. Když ho tatínek poučoval: „Víš jak jsem se naučil vařit?“ Teenager jen protočil očima: „Ježiš, to zas bude: Za mých mladých let.“
Vzhůru
Ještěže mám fotky. Courali jsme po kopcích, byli na bruslích, na sjezdovkách a na svařáku.
Silvestr
Z loňska si vybavuju, že jsme hledali potmě v lese městského psa. Radši jsme se na večírek u Matěje a Ester dobře oblékli, tam se pořád něco děje. Napadl sníh „který se dá mačkat“, tak si naše hromada dětí užila i bobování a koulovačku. Péct pizzy byl nekonečný program na celé odpoledne a pořád byly špatně. Tak hlavně že to víme, jak na to, ale tady se to ztratilo v chaosu. Děti zabraly obývák a vyhnali nás do sklípku. Je vhodné, aby koukali na Rafťáky? Řešili jsme několik hodin. A pak se jedna z maminek přiznala, že se dcera někde na narozeninách naučila novou písničku: „Seděla Anička na větvičce, hovínko jako taštička, drápala se v prdeličce, a volala Vašíčka.“ A kdoví co ještě.
Jaký byl rok 2025 a co nás čeká?
Loňská předsevzetí byla úplně jednoduchá a pěkně se prolínala: Čas s rodinou, cestování, pohyb, práce a komunita. Díky tomu klapla. Podle numerologie byl rok 2025 devítkový a to znamená čas završení, bilancování a uvolňování starého, aby byl prostor pro nové. A že toho bylo. Dvě změny práce v plánu nebyly, ale naučila jsem se nelámat si hlavu zbytečně dlouho s tím, s čím nic neudělám, dokončovat a ocenit sama sebe. Nikdo jiný to často neudělá.
Lednem 2025 se prohnal plesový kolotoč se zimními sporty a začátkem kurzu. V únoru nová práce pokračovaly plesy, kurz a zkusila jsem skialpy. V Březenu bylo hodně práce, jarní prázdniny na lyžích a hodně zřícenin. V dubnu pokračoval kapitánský kurz na lodi a Chorvatsko překvapilo zeleným vnitrozemím. Aby těch lodí nebylo málo, tak jsme ještě jeli Jizeru na kánoi a divadlo nás zatáhlo do města. Květnové procházky nás táhly na Malou skálu i na kopce. Puberťáky jsme vzali do lanového centra. S Deny jsme grilovali, ke dni matek jsem dostala celou Kost. A ze dvou kurzů první pomoci jsem si i něco zapamatovala. A protože květen bývá hodně akční, roztáhli jsme křídla, zkusili vodácký kurz na Kamenici, a přes několik výletů do Prahy za kolegy, do muzeí, na večírek dopluli až na Lipno.
Červnem bez pasu a bez letenky, užili jsme si Thajsko a Japonsko na trhu ambasád, Itálii v Olomouci a jablonecké moře. V červenci než začala dovolená, tak jsme si dali jógu na přehradě, nákupy s puberťákem a koncert v parku. A vůbec nejlepší dovolená byla ta 24hodinová bez dětí, kam nás nohy ponesou. Po tour de beer v Karlíně a Čertově stěně pod Ještědem nastal čas na perfektní dovolenou na Pálavě. Víno, děti a hodně kilometrů. Srpen vylepšil roadtrip do Holandska a otázka: Z jakého okna se chceš dívat? Na to své pracovní jsem si nezvykla, tak přišel čas loučení. V září přišel čerstvý vítr a splněné přání s červeným vozítkem. Pár dní volna, velký úklid hlavně v sobě. A pak nová práce a zpět do Prahy.
V říjnu jsme opustili ohrádky a courali venku za barvami podzimu. Od bahnitých Semil přes Bílou skálu i bílé Krkonoše, zamlžené Jizerky až po červený Český dub. Listopad přinesl ještě barvy podzimu a procházku po Praze, výstavu, Smrk v mlze i herní večery. V Jizerkách už sněžilo a stavba perníkové chaloupky byla hitem večírku. V prosinci byla tma, mlha a mokro, ale je to čas večírků. Tak těch moc nebylo. Nepřišel ani čert, ale aspoň máme čas hýbnout kostrou a vyšlapat Mariánské schody, jít na výstavu a zajet za Eliškou ze mlejna.
V roce 2025 jsem toho stihla tolik a ani jsem to moc neplánovala. Co teprve, až něco naplánuju? Rok nebyl o velkých milnících, ale o uvědomění si svých potřeb. Čas učení a ladění vlastního rytmu. Procházky, výlety a čerstvý vzduch, který mi pomáhá udržovat v kondici. Téměř každodenní domácí cvičení pro udržení mobility a kondice, jídelníček, který mi pomáhá udržovat váhu i vyváženost živin. Čtu a píšu, co se mi honí v hlavě, co se povedlo a učím se být sama sobě na prvním místě.
Do roku 2026 prý stačí lepší kondice. Psychická, fyzická i finanční. Jen si to člověk musí pořádně naplánovat. Tak ať se nám daří.
Pokračování v lednu.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Prosinec I: Tma, mlha a rockenrol (131)
Předvánoční káva bez kávy (44)
Mňausakr rezavým kocour em (40)
Knihy, které jsem četla
1* Kateřina Trávníček, Martina Mašková: Přetíženy
Jak moc si někdy domýšlíme reakce druhých. A jak často se zbytečně bojíme něco říct. Obvykle si vůbec neumíme představit, že by odpovědí bylo přijetí nebo dokonce vděk.
Vztahy nemusí být nutně hluboké a celoživotní, aby měly nějakou hodnotu. Jakákoliv interakce, do které investujeme svou pozornost, pro nás může být významná.
Svou vesnici si můžeme skládat postupně. Nemusí tvořit jednu dokonalou komunitu, která nám bude ve všem vyhovovat. Spíš jde o mozaiku lidí, kdy s každým z nich sdílíme něco jiného.
V pekle je speciální místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám – Magdalene Albright