“Pojď na výlet, užijeme si barvy podzimu,” lákali mě. Přece neřeknu ne. Prší a v Jizerkách je mlha a zelené smrky. V Krkonoších prší a je mlha, pak taky kleč a sníh. Bílá je taky barva. V Semilech se vyválím v bahně, přibyla hnědá. Sbírání hub je za zenitem, ale co mají společného s homeoffice? Šeď a zmar překryly vše, co mohlo být hezké. Ještěže nám zbyly žluté kytky, růžové brýle a červený dub.
Růžová a to jsem si myslela špatně
V práci mám zatím růžové brýle, svět je veselý i v tom dešti a hladina kortizolu je na té správné výši. V práci mě to baví, protože píšu. Nikdy mě nenapadlo, že se tím můžu i živit. A taky můžu honit lidi, aby něco poslali. To mi jde. Taky jsem ve městě a můžu potkávat známé, chodit s nimi na oběd, na výstavy a courat po městě. A lidi v práci jsou fajn.
Ale taky jezdím jako soumar: svačina, notebook, myš, oběd, kapesníky, hlavně nic nezapomenout. Tím, že nejezdím autem až k práci budu asi potřebovat batoh. To jsem opět trochu neodhadla, že to vůbec není komfortní všechno tahat, a že je to dlouhá cesta, když jsou všude rozkopané silnice. Odjíždět v půl 6 a vracet se v 7 večer. Ale má ta vzdálenost něco do sebe – od čtvrtka mám homeoffice. Nemusím vstávat před pátou, stihnu si zacvičit i dojít do krámu. Nemusím se balit a nikdo nemluví.
Tak to jsem si taky myslela špatně. Manžel se radoval, že zůstane taky pracovat doma. A pak celý den telefonuje. Jak ho vyslat do kanceláře? Slíbila jsem mu k obědu bulgurové rizoto. Tak to prý ne, radši bude v kanceláři.
Homeoffice v zeleni
Homeoffice je jako mít 4 denní víkend. Ten poslední půlrok jsem nebyla spokojená, možná mi jen chyběl výhled do zeleně, a hlavně procházka. Ráno vylézt do lesa, nadechnout se, projít pár kroků a až pak sednout k práci. Jen to sbírání hub je už za zenitem. Kolega včera na odchodu řekl, že si houby radši koupí. Do lesa nechodí, žádný u domu nemá. A já si říkám: škoda. Nemuset hned skočit do auta nebo do MHD je prostě pecka. A pak ještě můžu dělat to, co mne baví.
Jenže ne každý dostane homeoffice. Zrovna jsem byla u konverzace dvou tahounů, kteří jsou firmě pořád k dispozici. Hasí problémy do tří do rána a ráno se ještě musí doprošovat o HO. „Všem stejnou měrou,“ říká vedení. Jenže lidé nepracují stejnou měrou. A tak si ti, co táhnou, občas tiše postěžují, pak zase táhnou dál. Zůstávají hlavně kvůli lidem kolem sebe. Protože kvalita našeho života se odvíjí od kvality našich vztahů. 1*
Modrá policejní honička na samotě u lesa
Manžel hlásil, že okolo projelo auto a za ním policajti. Proč mi to říká? Po hlavní silnici pořád jezdí auta. Jenže to bylo po lesní cestě, která nikam nevede. Policejní honička na vesnici rozvířila poklidné vody a skončila u náhonu. Týpek utekl, vyběhl na kopec, tam ukradl další auto a odjel do Polska. Aspoň že nikoho nepřejel. “Já nechávám před barákem nastartované auto,” zděsila se M z protějšího kopce. No to já taky. Tak už teda nebudem.
Pivo s kolegy
Manžel si domluvil pivo s kolegy a než jsem si stihla něco taky domluvit, byla jsem tam očekávána. Zase mluvili o práci, ale byla tam Ingrid a ta nezklamala. Chce totiž být v obraze. Tak ji zarámujeme.
Doma vyprávěla příteli zevrubně a do všech detailů nějakou historku. On přestal poslouchat u druhé věty. Tak z historky udělala konverzační téma na němčině. Kluci jí téma rozvedené do několika odboček zhodnotili, že jsou ženské strašně komplikované, protože furt mluví. Ohradila se, jestli se jí vážně nikdo nezastane, sama proti třem mužům. Jeden se ozval: “Já se tě zastávám, ale teď fakt nemůžu.”
“Vy byste chtěli svět bez žen?” překvapilo Ingrid.
“Ne, to bysme byli ještě na stromech,” měli naštěstí kluci jasno.
Divadlo Poslední člověk na zemi
A pak jsme pokračovali divadlem. Poslední člověk na zemi je takové “pozitivní” téma na závěr roku. Svět nemá systém, ale musíme systém dodržovat. To je dost varovné. Oni a my není.
“Jestli si myslíte, že oni řídí svět, tak pro vás mám blbou zprávu. Ono je to daleko horší, svět totiž neřídí vůbec nikdo.”
“Cože?” zděsil se druhý hlavní hrdina, “teď se ukáže, že za svůj posranej život si můžu jako já sám?” Divadlo od nás dostalo nejvyšší hodnocení, protože prý Miško neusnul.
“Ale usnul,” přiznal se. Asi to umí dobře skrývat.
Večírek na kopci
Po strašně dlouhé době jsme se stavili za Ester a Matějem a přece nepřijdeme na návštěvu spořádaně jako rodina. První dorazil ten poslední, co byl ještě na fotbalu. Druhý ten, co nerad chodí pěšky. Já jsem se chtěla projít a vytáhla jsem i puberťáka. Ten vylezl na kopec a tam se otočil přede dveřmi. Prý už se prošel, když musí, a s mrňaty čas trávit nemusí. Zato malej hlásil, že domu v 9 určitě nepůjde, chce tam být aspoň do půlnoci. Mrňata už to dávno nejsou, všichni chodí do školy. Večer utekl jako voda, nebo spíš jako hodně vína. Pobrečely jsme si nad složitými vztahy s otci, což ve 2 hodiny v noci naše chlapy uspalo, a tak jsme šli radši domů.
Třídní sraz
Aby těch večírků nebylo málo, tak měl manžel třídní sraz, kam šel potkat švagrovou. Dlouho jsme se neviděli. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí neslíbila přespání, ale nejsem sklerotická, ani se neptala. Než zase sestra odjížděla, měli jsme sesterské dopoledne v autě, protože sklerózu má dítě a zapomnělo půlku vybavení na airsoft. A taky jsme dlouho stály ve frontě na chleba. Ale stejně nám závidí, že tu máme super pekaře, klasickou zeleninu a řezníka.
A o čem se a srazu bavili? Probrali staré lásky. Já jsem ráda, že moje láska nestárne a jiné staré lásky mne nezajímají a přemýšlet nad nimi je ztráta času.
Příliš mnoho myšlenek
Maky má nového přítele. Má ho ráda, nemá ho ráda…. není si jistá, jak to s ním bude. A teď má nervy z toho, že sousedka uvidí, že k ní jde cizí muž. Co si pomyslí? Uklidňovat ji, že nemá být paranoidní, že je všem jedno, co dělá a každý se zajímá jen sám o sebe, nebyla úplně pravda. Někteří si všímají až moc: “Jo, paní s pejskem, tu znám…”
To se dá jíst?
“Není večeře,” remcá manžel. A to jsem měla jednou navařeno. Ať udělám co udělám, k večeři to stejně nezbyde. V lednici byly nějaké těstoviny, tak jim říkám, ať je rychle dojí, ať se nezkazí, že už jsou tam strašně dlouho. To se manžel ohradil, že je vařil včera. Ten čas tak rychle letí. Joachim si myslel, že dostane najíst. Chvíli nás poslouchal a byl zděšen: “Co to je bulgurové rizoto? Co to je cottage sýr? Javorový sirup, to je něco z listí? Co to je mrkvánek? Jsem v šoku, co vše se dá jíst,” komentoval jídelníček a šel si radši dát bůček. Prý to nemáme tak řešit. On jí všechno a tlustý není. Jenže on má pohyb. My sedíme hodiny v autě a v práci.
Červený Český Dub
Málo bylo Českého Dubu, takže jsme si ho dali ještě jednou na motorce. Ani po cestě nebylo moc mokro a listí. Ve městě jsou zbytky opevněného kláštera (komenda), což je docela rarita. Přestavbami se ztratil a po staletích byl v 90.letech znovu nalezen pod činžákem. Románsko-gotická kaple sv. Jana Křtitele vznikla už kolem r. 1240 a podzemí obsahuje tajnou „únikovou“ chodbu cca 80 m dlouhou. A v podkroví knihovny hnízdí jedna z 5 největších kolonií netopýrů.
Dítě školou povinné
Dítě se přiřítilo večer z tréninku, že musí na zítra udělat prezentaci do školy.
“Tos nevěděl dřív?” trapná rodičovská otázka. Samozřejmě, že věděl, ale není přece nic lepšího, než dělat něco na poslední chvíli. Každý den testují své limity, když se do školy balí 5 minut před odchodem na autobus. Když chci, abysme šli včas, musím je upozornit, že když řeknu v 8, znamená to, že v 8 odcházíme, nikoliv že se jdou oblíkat a čistit si zuby.
No tak teda prezentace: “O čem to bude?”
“Já napíšu o Lednici, jak tam byly ty husí hovna.”
Tak takovéhle máme zážitky z dovolené.
S druhým jsme zase počítali kvadratické rovnice. Trochu to podcenil a u dělení kvadratických rovnic zjistil, že vůbec nemá tušení, která bije. Já tušení mám, ale diskriminant si nepamatuju. Ještěže máme doma fyzika, ten ví všechno. A co neví, tak na to má svoji učebnici.
Žlutá kytka
Venku už je sice hnusně, ale ještě kvetou žluté kytky. Vlastně je zajímavé, že žluté kytky kvetou celý rok. “A víš proč?” chytl se mé samomluvy fyzik. To bude určitě nějaká fyzika. A taky že jo. Žlutá je uprostřed spektra a nejvíc je propouštěná. A taky je atraktivní pro hmyz. Bzzz.
Fotbalová logika
Fotbal nemá logiku, dokonce i Martin může dát góla aneb když někomu spadne omylem míč do sousedovy brány. Tak on i brankář může dát góla. Vlastně je to nuda.
“Nuda?” zděsí se někdo, “vidíš tu techniku, ten drive, tah na bránu, zakončení? Nuda to není nikdy.”
“Když myslíš.”
Někdo se potřebuje honit za výsledkem. Sport, to je výkon, disciplína, cíle, tabulky, soutěže. Tohle je rozdíl mezi sportem a pohybem. Pohyb je přirozený, lehký, pro radost. Stačí vyjít ven, jít kus cesty, nadechnout se. A mně stačí docela obyčejný pohyb pro radost.
Jóga a rituály
Listí padá, teplota klesá, motivace taky. Je zajímavé, že ačkoliv mi disciplína a někde se honit za míčem nic neříká, ráno si zacvičit není něco, nad čím bych potřebovala přemýšlet, a kde bych řekla ne, protože je zima anebo se mi nechce. Prostě vím, že mi to udělá dobře.
Ve “filozofii” naší kultury musí všechno vést k něčemu dalšímu – penězům, majetku, úspěchu. V józe jde naopak spíš o bytí než konání, o to být tady a teď, v tomto okamžiku.
Jóga dokáže pomáhat mnoha způsoby. Ať už zahrnuje hudbu, mantry, práci s dechem nebo meditaci, je to silná a krásná duchovní praxe. Jóga mi vrátila život.
Gisele Bundchen: Lekce
Oranžová a víkend všechno jinak
Nač dělat plány? Zrušíme je všechny a bude to úplně jinak. Plánovala jsem si výlet k Císařskému kameni, když bude fotbal v sobotu v Rádle a ono se hrálo v neděli v Rychnově. Chtěla jsem se podívat do Riedlovy hrobky a místo toho jsme s Deny vylezly na kopec. Sluníčko nám přálo a ty barvy podzimu.
Zrušili jsme rodinný oběd, stihli jsme i motorku, ale už je pěkná zima. A návštěva kolegy, konečně se někdo stavil. Proč důchodci nemají čas? Protože jim všechno trvá třikrát dýl. Tak to už se tomu blížíme, taky mi všechno trvá.
Černá: Smrt a zmar
K říjnu patří smrt a nejsou to jenom dušičky. Připravila jsem si odstavec a netušila, jak bude aktuální. Oblíbená hřbitovní historka je, když měli pohřebáci plné mrazáky. A bylo to ještě před koronou. Když se někdo předhání, čí táta víc začíná stárnout a blbnout, sestra vytáhla trumf: “Můj je mrtvej.” Je to tři roky, co odešel “na poslední čundr”, stojí v kalendáři.
A aby toho nebylo málo, odešel anděl s velkým očima a laskavým srdcem. Ta, co pomohla, kde mohla. Na Smržovce došlo k tragické střelbě, při níž zemřeli dva lidé a zůstali po nich dva sirotci. Média věnovala druhé straně hodně prostoru, zatímco strana pozůstalých řeší úplně jiné problémy, takové, které nechce nikdo z nás. Pokud byste chtěli také pomoci sirotkům, číslo transparentního účtu, který založilo město a můžete pohyby na něm dohledat, je: 090034-0963263399/0800 nebo přes QR kod.
Prodloužený víkend a všechny barvy podzimu
Na prodloužený víkend jsme nic neplánovali, protože jsem v pondělí stejně dělala. A ono se to opět poskládalo samo se všemi barvami podzimu. Zelené smrky, mlha a nabourané auto v Bedřichově, bílý sníh v Krkonoších, koncert, pohřeb a mrtvý pes, vtipný puberťák a bahnité lázně v Semilech. Tak už prosím zase trochu klidu, těším se do práce.
Tmavě zelená a Bedřichov
“Nechceš za námi přijet na výlet?” lákal mě manžel.
“A je tam barevné listí?” zajímalo mě.
“To víš, že je.”
Tak jsem za nimi vyrazila do Bedřichova. Na silnici bylo plno listí. V Bedřichově byla mlha a zelené smrky. Hodně mlhy a hodně smrků. A tak jsem vylezla k přehradě, potkala je a šli jsme zase zpátky. Ale jako začátek víkendu dobrý. Až na nabourané auto. To byl trochu šok, jak nás mohl nabourat někdo, kdo jel 40, takže jsme ho předjeli, abychom nemuseli koukat, jak se courá a po silnici kličkuje. Nějak ho to motivovalo k větší rychlosti a v zatáčce nám trefil zadek.
Koncert
Deny nás vytáhla na koncert. Konečně jsem jednou jela na něco, co znám. V Bozkově hrál Komunál a Motorband. Hudba dělá člověku dobře, protože ji může prožít. Je to tichý překlad emocí, které se nedají říct nahlas. Ještě dlouho mi zněly v hlavě slova:
Ještě nejsme starý
Né
Nedáme se zlomit
Jen po pádech na nohy
Trvá nám trochu dýl vstát
Královna svýho krále ctí,
dokud se jako král chová k ní,
dáma je jistá si svou mocí.
Jenže… když padne dáma,
hraje se dál, když padne král,
tak je konečná, král je mrtvej,
ať žije v nás…
Mám v hlavě plán
Projít městem nahej a sám
Chci lidem ukázat
Že víc si stejně nemůžem brát
Bílá a Krkonoše
S Lucy jsme domlouvaly výlet na úterý, abych to pak z touhy po barvách podzimu přesunula na neděli. Doprovázel nás déšt, takže jsme zjednodušili trasu, že vyrazíme z Rokytnice jen přes kopec do Harrachova a po cestě uvidíme. Ale pršet přestalo, tak jsme šly k Prameni Labe. Nahoře byl sníh a mlha, ale bílá je taky barva. Foukalo a zima ukazovala svou méně příjemnou tvář. Nahoře se mraky roztrhly, tak jsme se vrátily stejnou cestou na Dvoračky, ať po cestě i něco vidíme. “Není blbý jít stejnou cestou?” ptala se Lucy. No rozhodně ta cesta stejná nebyla. Když jsem poslala fotku Kieře, která tam byla den před námi, tak poděkovala, že aspoň teď ví, jak to tam vypadá bez mlhy.
