Přešla zima a je tu jarní probuzení (105)

Sezóna tmy skončila a s ní i zimní spánek. Jóga, sauna, výlety, lyže, večírky, možná to zimní spánek zas tak moc nebyl, i když chyběla energie. Ale jarní slunce přineslo změnu. Na co je dobrá osmička? Kdo je Viktorka? A co se dá udělat se dnem navíc?

Když se jaro zeptá, co jsme dělali v zimě?

Já jsem měla zimní spánek, no a co. Pravidelná jóga a sauna se k tomuhle období hodily. Teď už nemůžu jít zpátky a vrátit začátek, ale můžu začít tam, kde jsem a změnit konec, což je myšlenka C. S. Lewise. Letos moc sněhu nebylo, tak jsme na lyže skoro nevylezli. Na bruslích jsem byla jednou a běhání mne taky nelákalo. Ještěže máme tu lezeckou stěnu, ta není na počasí závislá. Pak ale stačí projít fotky a najednou se ty měsíce jeví v úplně jiném světle.

Osmičky

Letos je rok osmiček, říkala mi Maky na začátku roku. A na nich je dobré to, že si to člověk může udělat tak, jak chce. Buď má život nahoru a dolů a nebo jako ležatou osmičku. Nekonečno. Je to ale to, co chceme?

Možná všichni kroužíme ležatý zbytečný osmičky. Jenže každá ležatá osmička se může postavit a narovnat a něco dělat víš? Ale i tak to je jenom blbá ležatá osmička

Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách 1*

Sinusoida by byla asi lepší. I když je pořád nahoru a dolu, ale aspoň někam pokračuje a navíc nahoru to může být víc než dolů, je to na nás. 

A tak jsem setřela losy, co jsem zapomněla dát k vánocům a vyhrála aspoň to, co mě stály. Tímto se omlouvám všem, které jsem losy obdarovala a oni nic nevyhráli. Určitě budou mít aspoň štěstí v lásce. To já už mám, další nepotřebuju. 

Leden a splněná přání

Tak dlouho jsem si přála malé červené auto, až jsem ho měla. Ale jak to tak s těmi mými přáními bývá, úplně to nedopadlo. Rozhodně jsem si nepřála červenou Pandu, která nám dělala společnost pár dní na Sicílii. Města, opuncie, citrusy, vítr, moře, římské vykopávky, Etna a sníh. Splnilo se všechno.  

Taky jsem si přála poznat okolí Vrchlabí, které moc neznáme. Švagr tam pár týdnů bydlel, hned jsem naplánovala výlet. Ale jak to tak s touhle částí republiky bývá, opět jsme tam nedojeli. Potkali jsme se na půl cesty v Jilemnici. Tak třeba někdy příště. 

Rakousko

Na sjezdovky bychom děti asi jinak nedostali, proto jsme  jeli na jarní prázdniny na pár dní do Rakouska. Pobavilo nás, když jsme se dozvěděli, že nejenom naše děti na sjezdovkách remcají už po hodině, ony to dělají všechni. Ale teď to bylo jiné. Nadchli je velké hory i jejich malá parta. Ráno vlezli na lyže a do odpoledne odmítali slézt. Co slézt, odmítali se zastavit, odpočinout si a najíst se, takže zážitek to byl rozhodně intenzivní. Večer bazén, ráno velké snídaně. Společnost nám dělala i Viktorka. Imaginární postava, která je tak velká, že má vlastní oběžnou dráhu a může za všechno, co se nepovede. Super dovolená. A jak utekla. Lusk prsty a už jsme skoro doma. Jenže na to pozor, lusknu prsty, jsem mladá, lusknu znovu a můžu být taky stará.

Oybin

Únorové večírky

Další zimní měsíc začal vítáním suchého února, kde se sešli statici, projektanti, architekti i ti, co už u nás nedělají. A pak že se ty jednotlivé profese nemají rády. Přes Valentýna, který donesl kytku, i když nemusel, a trojnarozeniny, ho zakončil večírek PR agentury v ten den, který je v kalendáři navíc. Konečně jsem se dostala na nějakou akci, jaké bych měla někdy pořádat. Nevýhoda těch večírků v Praze je, že jedu 3/4 hodiny do města, abych byla hodinu dvě na večírku, pak jela 3/4 hodiny k autu a hodinu domů. Ale jedno za čas si musím čas na tyhle akce udělat. Čím to, že člověk nemá pořád čas? Vždyť i vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají (O.Neff 3*)

Každodennost

Tak to je život. Tichá rutina každodennosti. Přečtu si noviny, pojedu metrem, půjdu na mítink. Dám se ostříhat, povečeřím s přáteli, pomohu ženě s kočárkem na schody v metru. Zdeptá mě kolega, budu otrávený z mokra, smutný z lidí, kteří jedí sami. Zkusím být humánní. Prší. Jdu do postele s myšlenkou na to, jak další den, další týden, další rok tak rychle utekl. Zraňuje mě to. Kvůli tomu chci být lepší.

John Kenney – Pravda o reklamě 2*

Ráno nezačalo nejlépe, vzbudil mne děsivý sen, že jsem nic nepřipravila na firemní akci, ani nedomluvila nic s hotelem. A to je teprve březen. Tohle se mi zdává až v květnu. A to přesto, že žádné takové katastrofy nikdy neočekávám. Každý problém má své řešení a během chvíle vymyslím plán B, a kdyžtak má abeceda dalších 24 písmen. Ale většinou stačí všechno jen vypnout a zapnout. A co nevím, to zná Google. 

Co dodat ke každodennosti? Dny plynuly aniž by něčím zaujaly, vypadaly přesně jako na fotkách. Bahno, mokro, déšť, šero.

Čekala jsem v práci nějakou vzpruhu, ale ani kolegyně nepotěšila. Prý si tak zrovna přemýšlí nad tím, jak už nemůže a je frustrovaná. Tohle jsem nechtěla slyšet. Tu každodennost dobře popsala Pravda o reklamě od Johna Kenneyho. Zní to možná trochu depresivně, ale k zimě bez sněhu a bez slunce se to tak nějak hodilo. Když zemřeš, sníží to tvůj koeficient spokojenosti.

Pracoval jsem ve stejné kanceláři, ve stejné budově, používal jsem stejnou umývárnu, všiml jsi si stejných skvrn na koberci, se stejnými lidmi jsem mluvil o stejných věcech, celých osm let svého života. A přece si z té doby nepamatuju skoro nic do detailu. Osm let. To je 2922 dní. Vzpomenu si jen na pár z nich. Proč to tak je? Proč toho zapomínáme tolik ze svého života? Ranní sprchy a cesty metrem, vozíky s kávou a mítinky, pomalou ospalost plynoucího času? A když jdete svou cestou, koupíte pár věcí v obchodě, otevřít schránku, zatáhnete za dveře ledničky, které váznou, přemítáte Nebylo to zrovna včera, minulý týden, minulý rok, před pěti lety, kdy jsem udělal přesně stejné věci a měl jsem přesně stejný pocit? 

John Kenney 2*

Buď můžeme vzít na oběd někoho mladého, kdo si ještě myslí, že má to nejlepší před sebou a nebo si vymyslíme nějakou akci.  Protože to jde. Protože můžete (2*) A hned mám zase radost z práce. Kolegyně jen mávla rukou: “Neboj, to tě zase přejde.”

Mlčící většina, každodenní dříči. Vyrostli ze svého počátečního nadšení a teď jsou nevyrovnaní. Nenaplnění. Malomyslní. Chtěli by dělat něco jiného, ale nevědí, co vlastně.

John Kenney 2*

Ale nepřešlo to, protože přišel: 

Den žen

Jarní probuzení

Buď přišlo jarní probuzení se sluncem a nebo s tou jógovou sestavou na doplnění energie a stimulaci mozku. Je to vlastně jedno, hlavně že už to bylo tady. A s novou energií jsem se pustila do přesazování kytek, mytí oken, stěhování nábytku. Zaměstnat ruce a pročistit hlavu. Takové ty činnosti, co rodina nesnáší, jen hlavně žádný úklid a žádné změny. Věci jsou vlastně novodobé otroctví. Zase je přesouváme z místa na místo. Co udělat proto, aby byl život krásnější? Chtělo by to zjednodušit. Vynálezy jako je zmrzlina, nové šaty či čokoláda tu nejsou jen pro srandu králíkům

“Dej si bršlici, je to zdravý,” nabádám dítě. “Myslíš to, co jsi jedla loni, a pak ti nešlo zastavit krvácení?” To dítě si pamatuje všechno. Ale pražskou zoo si prý vůbec nepamatují. A starší o ní měl zrovna přednášku ve škole a strašně tam chtěl. A tak jsem jim přibalila sestřenku a vyrazili jsme. Jarní počasí i energie se vrátily. A taky vzpomínky na dobu před deseti lety, když byli malí a do ZOO jsme chodili několikrát za rok. Vzpomínky jsou kaše, někdy řídká, jindy hustá. Nikdy ne celé věty, ale jen poztrácená písmena na dně talíře, kde nakonec číhá vždycky jen vlastní rozsypaný a překvapený obličej (J. Rudiš 1*). 

Konec plesové sezóny

A protože té tmy a sezení doma bylo moc, vytáhla nás z letargie plesová sezóna. Kde jinde si holka našeho věku zatančí, takže jsme se protančily mysliveckým, sportovním, dvěma hasičskými, country plesem až po sokolský. Na vesnici to prostě umí žít. Sice sedět u stolu s lidmi, kde každý je s každým příbuzný mne trochu znejistilo, kdo je kdo a jestli tam vůbec patřím. Ale bylo fajn potkat staré známé.

Knihy

z kterých jsou úryvky

Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách 1*

Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Že ne nad ním, ale v něm nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci.

To všechno slyšeli, když byli na houbách, ale stále častěji to slyšeli i bez nich, protože ve městě, které se drolí k zániku, se takové věci prostě dějí.

Lidi se zase opájejí jen budoucností a optimismem a zapomínají na přítomnost a věří, že teď se nemůže nic stát, že všechno dobře dopadne. A vůně zase zmizely.

John Kenney Pravda o reklamě 2*

Otravné na životě je, že zvyšuje náklady na produkci. Zřídkakdy je úhledný, čistý a uspořádaný. A přece vás někdy dokáže překvapit. 2Myslím, že dostáváme druhé šance, páté, osmnácté šance. Každý den nám dává novou šanci žít tak, jak chceme. Máme šanci udělat jednu úchvatnou věc, jednu zraňující, jednu obtížnou, jednu krásnou věc. Máme šanci na změnu.

Takových jako já jsou venku stovky, tisíce. Vypadáme podobně a podobně přemýšlíme a přicházíme se stejnými nápady, protože přistupujeme k životu stejným způsobem 2Těší se na výplatní šek a nepojmenované něco, co nám na konci dne dodá smysl a účel

Přesvědčoval jsem sám sebe, že dělám správnou věc. Že budu šťastný. Že to je chytrý finanční tah. Je úžasné, jak se dokážeme vemluvit skoro do všeho. 2Všichni máme svoji emocionální sadu nářadí. Dali nám ji naši rodiče k osmnáctým narozeninám po letech a letech jejího naplňování láskou a vším tím kouzelným nářadím, které potřebujeme. Soucit, trpělivost, empatie, odvaha, optimismus, odhodlání, důvěra, altruismus. Někteří z nás mají takovou velkou červenou, lesklou, jaké vidíme v depu závodů. A někteří mají takovou starou malou.

Myslím, že život by se nám najednou jevil úžasný, kdybychom byli ohrožení smrtí. Jen pomyslete na všechny ty plány, cesty, milostné aféry, studia, jež nám skryl, učinil neviditelnými pro naši lenost, která je, jista si budoucností, neustále odkládá. 2Já nevím, kam se ten čas poděl. Mohl by to být dobrý slogan na něco.
Všichni pořád jenom krčíme ramenvy. Ve skutečnosti nevíme nic. Jenom něco tušíme.

Ondřej Neff – Měsíc mého života 3*

Znovu a znovu, den za dnem, týden po týdnu, smrt se nedostavovala. A snad by si ji město zasloužilo, už proto, aby si trochu odpočinulo.

Bylo to jako v labyrintu ze zrcadel. Všude průchody a po pár krocích člověk narazil na stěnu.

To všechno jsou náhody, pokud jsme od nich izolováni lhostejností. Náhodnost začne být problematická, sotva vstoupíme do děje. 3V životě praktickém se odehrávají náhodné děje a některé jsou příznivé a jiné naopak neblahé

Změna, toť pojem relativní, proměnlivý 3Zlobili by se a to já nechci, to já nesmím připustit. Žiju tak, aby se nezlobili. Všechno udělám, jen aby se nezlobili.

Jsme jenom pěšáci v rozehrané partii. Umíme jenom o jedno pole vpřed. A nebo šikmo.

Pokračování Z(a)traceným dubnem jedině na koštěti (106)

Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.

Předchozí články z deníku

Čas vánočních večírků (104)

Za sedmero horami je Landštejn (77)

Březen, na vrchol vlezem (76)

Trosečník (47)

Nejde nebo nechceš? (27)