Uteklo jaro, teď už je léto, za chvíli podzim a pak zima. “Neříkej to, padá na mne deprese.” A tak si to léto uděláme hezký. Protože co? Protože máme v Jablonci moře a Itálii v Olomouci. V Praze jsme proběhli Thajsko a Japonsko. Tak hlavně že jsme utratili víc než vydělali a ještě zmokli. Jedna kapka deště ale nevadí. A ještě otázka na závěr: kolik dětí je moc? Ptám se pro kamarádku.

Prý pořád někde courám jen nedojdu tam, kam mám. Květen byl zelený, co k tomu říct. Po kurzu první pomoci dokážu ošetřit tak maximálně lilek. Jedna kuchařka má v kuchyni mrtvého zotročeného římského císaře, druhá má strach, že se jí převrátí auto a ta třetí se hledá. Nebo on. Železný Brod překvapil železem a rzí a každá cesta skončila na Malé Skále anebo na Špičáku.

Začala plesová sezóna, kurz a měním práci. Naplánovala jsem si zimní spánek, ale je to spíš lednový kolotoč. Fotbal, brusle, lyže, a pak že nic neděláme. Děti se dostaly do fáze „lepší šatit než živit.“ Sice na lyže nechtěly, ale nakonec oni tahají mne. Bye bye město, uvidíme se ještě někdy? To ví snad jen ta chobotnice.