Květen sotva začal a už jsme stihli všechno. Svatbu, narozeniny, víkend na chalupě, dovolenou i blázinec. Jsem rajda, když furt rajzuju? Anebo špatná hospodyně, protože jsem dětem nenavařila na týden dopředu? A ještě ta drzost si udělat dovolenou bez rodinného cirkusu.
Po jógovém víkendu jsem potřebovala odpočinout. Proč? Divila jsem se. Vždyť to byl relax a jen jsme se válely na podložce. Vysvětlil mi to kamarád, že vlastně fyzicky cvičím a ještě do toho musím myslet a mluvit. Nejlíp to měli zavedeno jeho čínští mistři. Ty jen koukali, četli noviny a ukázali jim sem tam dva nové pohyby nebo je opravili. Jen tak to jde vydržet dlouhodobě. No to si zkuste zavést v Čechách. Lidé opakují, co vidí. Já mluvím rukama, tak občas opakují i to. Ale tak stejně cvičím proto, že potřebuju pohyb, tak si teď chvíli odpočineme a jedeme dál.
Svatba
Květen začal svatbou, kde jsem zase nikoho neznala. Mé kamarádky se totiž nevdávají a nebo už to stihly někdy v minulosti. Atmosféra krásné Volmanovy vily, dobré jídlo a pití, milá společnost. Svatba v našem věku? Život nám dal čas si všimnout, co jsme udělali špatně. Už to nejde spravit, jen si uvědomit.
Prvorepublikovou atmosféru doladila kapela Hot wings. Manžel, příjemně naladěn a tanečními kurzy vylepšen byl “nejlepším tanečníkem diskoték”. I ta písnička Happiness k tomu seděla. Tak jsem ho pak nechala na afterparty samotného.
“Tys mne tam nechala s družičkama,” byl trochu zděšen ráno.
No tak jasně, chlapi moc netančili a holky byly v přesile, tak aby si taky užily. Však co by s ním jiného než tančit dělaly.
Těm, na kterých nám záleží, dejme křídla, aby létali, kořeny, aby se vraceli a důvody, aby zůstávali.
Dalajláma
Po návratu domů voláme: „Děti, jsme doma.” Jenže oni tam nejsou. Kde jsou? Malej je jasnej, na kole s kámošema, ale že by náš puberťák šel sám od sebe na vzduch? To se hodně divíme.
Zelená se tráva
Nejenom venku je všechno krásně zelené, ale zase fotbal. Joachim plakal, že kouká na Titanik a níž než na dno atlantského oceánu už to nejde. Proč mluví o Titaniku, nemá být na fotbale? Jo tak tam je a přesně tak to tam vypadá. Jako katastrofa. No tak to jsem neviděla, protože jsem pryč.
Nejlepší akce jsou ty spontánní a takhle vznikla květnová dovolená. Kamarádka potřebovala podpořit, když jela do psychiatrické léčebny na ohlášenou návštěvu. A protože to bylo v jižních čechách, kde to moc neznáme, udělaly jsme si tam rovnou dovolenou. Známe se roky, víme o sobě první poslední, ale nikdy jsme spolu na dovolené nebyly. Tak to vyzkoušíme, jeslti si polezeme na nervy.
GTAčka
Návštěva v psychiatrické léčebně závislostí: GTA (gamblerství, toxikomanie a alkoholismus) byla dost silná. Očekávala jsem „trosky“, ale není to „někdo jiný“. V léčebně jsou často velmi funkční, schopní a dlouho výkonně fungující lidé. Protože těm to není jedno, chtějí svou situaci řešit a vrátit se do života.
Alkohol je společensky tolerovaná droga. Člověk se nemusí skrývat, naopak je součástí kolektivu. Jenže hranice mezi: „dáme skleničku“ a „bez ní neumím vypnout“ může být překvapivě tenká. A vlastně to známe v různých podobách asi všichni. Někdo ve stresu sahá po alkoholu, někdo po sladkém a někdo neumí přestat pracovat.
Míra návratu k závislosti je vysoká, protože léčba není oprava. Je to proces, který vyžaduje dlouhodobou změnu životního stylu a často i abstinenci. Není to rychlé řešení, spíš nepříjemné zastavení.
V rámci skupinových terapií se hodně mluvilo o traumatech, toxických vztazích, šikaně, manipulaci. Vzorce, které se lidé naučí v dětství si pak sebou nesou celý život. Mluvilo se také o trávení volného času a důležitosti komunity. Překvapilo mě, jak často se vracelo téma komunity. A toho, že člověk potřebuje někam patřit, kde ho lidé nesoudí.
Možná je to také obraz společnosti, která mluví hlavně o výkonu a neumí odpočívat jinak než útěkem.
Symbol nekonečného zrcadla mi připomněl, jak snadné je být sám sobě nejtvrdším kritikem a jak důležité je na chvíli zpomalit, nadechnout se a přestat se v tom vlastním odrazu ztrácet.
Jižní Čechy jako malované
Kromě návštěvy léčebny, jsme stihly projít i pár vesnic a měst. Čím to je, že jsou jižní Čechy tak malované?
Prachatice, Krumlov, vypadá to tam dobře. „My teda taky vypadáme dobře,“ pochválila se M. To až při bližším ohledání se objeví vrásky a bílé vlasy. No a co.
Měly jsme se skvěle a ani jsme si nelezly na nervy, což už v tomto věku beru jako zázrak.
Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, a je to polovina národa, uniká mnohotvárnost a mnohoznačnost světa, a co z tohoto světa v jejich očích zbývá, lze rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.
Cyril Höschl 1949 – 2025
Tradice a polibek pod třešní
Prý jsem rajda, když furt někdě rajzuju. Tak to prr, napadá mne rčení: Sedávej panenko v koutě, nenajdou tě a chcípneš tam. V mém kalendáři někdy a potom není, už jsme se načekali dost. Na ty tradice moc nejsem. Většinou jsou postavené na opakování, sociálním očekávání a symbolických povinnostech. Proč mne to tak odrazuje? Třeba zrovna polibek pod třešní. Přidávat si dobrovolně další úkol na to-do list? Hledat třešeň a povinně se líbat. Kde to vzniklo? Aby si žena vymohla aspoň jednu pusu, nebo aby lidi vylezli ven na vzduch. Polibků mám dost a ráda se kochám čímkoliv, co kvete. Ale víc úkolů, které musím, nepotřebuju. Pro někoho jsou tradice pocit bezpečí a kontinuity, mně dusí. Mám vlastní oslavy, jen ne podle tradičního manuálu.
Tak hlavně nespat do 8, to není dobrá vizitka hospodyně, myslí si J. Být poblíž, zaječím na něj: “Jak jako hospodyně?” Všiml si, že jsme ve 21.století, kde již muži nenosí dost peněz na to, aby si platili hospodyni? Že mají doma partnerku a ta je člověk, takže si také může dovolit odpočinout?
A tak dovolenkový týden pokračoval víkendem se sestrami. V květnu je to skoro tradice (2020 Chyť holuba, 2021 Rodinná setkání, 2022 Itálie v Olomouci, 2023 Cirgue de Soleil v Praze)
Jeseníky s jinou osobností
Jenže mezitím jsem ztratila hlas, asi jsme v J.Čechách moc mluvily. Jet 3 hodiny v autě potichu není nic pro mne. Sestry tomu také nemohly uvěřit. Nemluvím, nechodím rychle, jako by s nimi byla úplně jiná osobnost. A tak jsme měly dost ticho. Konečně jsem po 2 letech dočetla knížku, kterou jsem tam začala.
Demokracie zahyne na naivitu demokratů. Budeme spolu vášnivě polemizovat o tom, kde je hranice regulace, a mezitím nám toho tolik uteče. Co platí offline, musí platit a být vymožitelné i online. Když však někdo navrhne regulovat sociální sítě, tak je často označen za někoho kdo omezuje svobodu projevu, přistupu k informacím a bůh ví co ještě. Demokratická hodnota je tak použita proti demokracii samotné.
Jsme velmi zaměřeni na ochranu demokracie před útoky zvenku od antidemokratů, populistů a extremistů a málo se zabýváme tím, jak demokracii podkopáváme nohy my sami.
Z knihy: Erik Tabery: Zuzana Čaputova: Neztratit se sama sobě
Cyklisti jsou takový zvláštní druh. Pro některé je kolo víc než sex, pro jiné je to aspoň zážitek. Prý obzvlášť, když má člověk nacvakávací boty a při pádu je nestihne vycvaknout. To se pak ten čas zpomalí a pád je takový plynulý zpomalený. Ale my na to kolo moc nejsme.
“Zážitkově jsem nebyla na kole 20 let,” chlubí se sestra.
„Jak zážitkově?„divíme se. Kolo pro nás rozhodně není zážitek, spíš jen dopravní prostředek.
Taky se slavily narozeniny. Jenže nikdo moc nepije, já nemluvím, protože nemohu, někdo jiný nemluví, protože je tichý, hrát hry taky nemůžeme, protože se u toho mluví. Jak to tak s květnovými víkendy v Jeseníkách bývá, byla trochu zima, takže poslední letošní svařák. Já ho poslední teda určitě nemám, podzim je tu za chvíli. A tak jsme trochu malovaly.
“Nepřetahuj!”
“Nic není špatně,” uklidňuju, ale sestře se to nelíbí: „Tyhle anarchistický názory,“ frkala a vyhrožovala: „Kdo přetáhne nedostane další víno. „
A co s cirkulárkou? Zvládnou ji 4 ženy naložit do auta? Tak určitě. Máme hever. To už nám vymysleli 4 vysokoškoláci, když stěhovali do chalupy 200 kg kamna. Svaly nemají, ale umí použít mozek. A vlastně
Hvězdy, vztahy a pár nechtěných zrcadel
Hvězdami to začalo a životními moudry to skončilo. Jak jinak. Občas ty rozhovory víří, že se divím, kam nás to zaneslo. Na dobré a hezké věci si člověk zvyká snadno. Možná až moc snadno. A pak se začne řešit, kdo vlastně v páru přináší tu kvalitu. Jeden má pocit, že ji dává a ten druhý ji bere jako samozřejmost. Ale možná má ta kvalita smysl až teprve s tím druhým, který v tom smysl vidí.
Tak hlavně nevidět bubáka za každým rohem, snad máme nějaký vkus a vybíráme si své hvězdy sami. „Pro mne jseš. hvězda.“ Skvěle se to poslouchá, můžu být hvězda pro sebe? S tím prý nevystačíme, ještěže máme kolem sebe i další lidi, pro které můžeme zářit.
A když se chceme někoho zbavit, stačí vymazat jeho číslo? Z hlavy ho ale nevymažeme.
Ničí život není na to, aby si z něj dělal někdo srandu. „Tvůj život je tvůj.“ Máme krásný život, takový, jaký si ho uděláme a nejspíš nám to i vyhovuje. Opravdu?
A těch řečí, když na mne fouká a dám si přes hlavu šátek. Protože je jemný a hebký. Každýho hned napadne muslimka. Je fascinující, jak jsme z tisíciletého kusu látky udělali jen jeden kulturní symbol. Mně se vybaví spíš francouzský venkov nebo české kroje. Tak radši nechám vítr ve vlasech.
A pak jsem ztratila hlas. Prej můžu zavolat, když budu něco potřebovat. Jak, znakovou řečí?
Pokračování příště
Knihy
pro úryvky rozklikni název
Nerezignovat na sebepoznání. Na zkoumání všech příležitostí, které dostaneme při každé bolesti, již cítíme.
Jeden ze šéfredaktorů Daily Mail, Mike Randall, spočítal, že za jediný den udělal na dvěstě rozhodnutí. Pokud bylo padesát procent z nich správných, spočítal, vedli jste si dobře.
Možná je to věc západní kultury, že je třeba neustále soudit, hodnotit a hlavně mít na všechno názor.
Jsme zahlceni neshodami v názorové vrstvě, tak úplně ignorujeme, a někdy dokonce popíráme možnost hodnotové shody. A tedy něco, na čem můžeme společně stavět.
Práce, která je zodpovědná, a obzvlášť pokud je její součástí veřejná moc, si ve stejné míře vyžaduje práci samotného člověka na sobě. Nejen že si musíte načítat dva miliony podkladů na milion témat, pamatovat si je a použít přesná slova. A když jste žena, tak s dvojnásobnou pozorností, protože ženám se chyby započítávají dvojnásobně.
Tohle je smysl života, který chceš žít?
Nejen ze to padalo, ale než to padlo,tak se to třáslo
Já tě slyším, rozumím, ale já to neumim prožít, neumím to procítit
Klid, pozorujme, počkejme chvilku, uvidíme
Prosím o moudrost, abych mohla být užitečná věci, prosím o pokoru, aby mé poselství mohlo být přijaté, a prosím o schopnost přijmout, co mě potká.
Není věk nebo dosažené společenské postavení, které by odůvodňovalo naši rezignaci na sebepoznání a práci na sobě. Spíš naopak, čím větší zodpovědnost neseme navenek, tím zodpovědněji se máme stavět k sobě.
Musela jsem odmítnout to, kým bych měla být, abych mohla být tím, kým jsem
Jak tuto změnu akcetovat jako bod nula, z něhož se odrazím a konám, jak jsem to dělala se vším, co mě v životě potkalo. Přičemž zdůrazńuji, že přijetí reality vůbec neznamená rezignaci,naopak spíše základ pro první krok k jednání v nové realitě.
Jakési uklidnění jsem našla v tom, co možná nesrozumitelně filozoficky nazývám plynutí času. Nebýt netrpělivý z hlediska toho, co žijeme teď, kam nás to může dovést, jak špatné to může ještě být, jak dlouho to bude trvat. Vśechno tu bude zanedlouho minulostí.
Všude sledujeme nárůst silných lídr, extrémů, autoritářství, a čím víc je doba roztřesená, tím víc roste volání části společnosti po pevné ruce. Přitom takováto pevná ruka mnohdy s kompetentním a stabilitu přinášejícím vládnutím nemá nic společného. Většinou je to jen nejistota překrytá projevem hrubosti, hlučnosti a silných slov.
Citát Václava Halva z Dopisů Olze: “Čím víc tady uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější, tím vícse přikláním k názoru, že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život.Kdo tohle ztratí, je sám ztracen, i kdyby ho potkalo nevím jaké šěstí. Kdo to neztratí, nemůženaopak nikdy dopadnout špatně. Neznamená to ovšem zakrývat si oči před hrůzami světa – ba právě naopak: skutečně jasně může všechny hrůzy světa vidět jen ten, kdo neztratil víru a naději.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Duben v pohybu a dvě jedničky (136)
Léto a voda (58)
Mravenci jdou a princ na bílém koni možná neumí plavat (21)