Stačilo otočit pár stránek v diáři a duben odchází. A nejen duben. Zmizel velikonoční beránek a někomu i další rok. Může byt tématem narozenin výběr hrobu? To prý není odchod, ale plán do budoucnosti. Duben je jako každý rok složený ze střípků a mozaiky, čas mezi sněhem a létem.
Velikonoční beránek
Vyrazit do kanceláře hned v pondělí byla příjemná změna rutiny. Až na první email, který přišel, ten totiž začínal slovy: Mám smutnou zprávu… Tohle člověk nechce slyšet hned při pondělku. Odpověděla jsem, jestli by nebylo něco pozitivního. Odpověď byla okamžitá. Prý je pozitivní, že je druhý den firemní snídaně a ještě nás čekají dva dny volna navíc. Paráda, Velikonoce začínají.
Na snídani byl velikonoční beránek, jak jinak. Beránek je zdravý. I ten s čokoládou, protože žere trávu a to je zelenina. Když jsme ho tam tak krájely, koukám na to: “Holky, náš beránek nemá hlavu, my jsme ji při tom krájení sežraly.”
“No já teda ne,” ohradila se kolegyně dotčeně. Pak se podívala do ruky: “já mám jenom ucho.”
Věk je jen číslo
Jóga pokračuje. Občas je někdo nemocný, někdo se zakecá a zapomene, někdo nestíhá a někomu se nechce do zimy, ale pořád se scházíme. Já cvičit musím, louplo mi v zádech. Trochu mne ten věk děsí. Maky jen kýve hlavou, v tomhle věku prý už máme všechno za sebou, pomyslný seznam je odškrtaný a nic nového nás nečeká. Škola – splněno, střecha nad hlavou – splněno, manžel – splněno, kariéra – splněno, děti – splněno. Chlap si může najít milenku a bude borec. Žena může už tak maximálně plést ponožky. A nebo ne?
Černá, zelená a červená aneb kopec a tour de beer
Duben začal Velikonocemi a ty začaly frustrací. Čtyři dny volna a my sedíme doma, protože je fotbal, a pak chtějí kluci v pondělí chodit po kamarádkách. “Nechceme jít ani na výlet,” svíjelo se dítě na zemi a kvílelo. Zachránila mne Anna. Sice je po nemoci a prý nemůže ani chodit ani pít, ale na kopec vyběhnout můžeme. Nalákala mě na zelené pivo. Zrovna jsem se i potřebovala podívat na místo, kde jsme chystali rodinné setkání, takže procházka mířila na Souš a Polubný. Přišlo mi to daleko, ale za hodinu a půl jsme seděly u černého s tak lahodnou krémovou pěnou, že jsme si musely dát dvě.
Náhradní plán byl jasný, řídit domů sice nebudu, ale jezdí vlaky a do posledního zbývalo ještě 5 hodin. Pokračovaly jsme přes Kořenov, kde měli konečně to zelené pivo. A u něj jsem dostala super nápad, že je kolega na horách a má rád blondýny, tak jsem mu napsala, ať za námi přijede na Příchovice. Tam měli pro změnu červené pivo a kolega fakt dorazil. Neoholenej, prej i špinavej a v teplákách. Hlavně že to nebyly legíny. A zábava s ním byla, takže jsem poslední vlak nestihla a ještě začalo pršet. Nezbylo mu, než nás svézt dolů do Desné, mohla jsem se aspoň pochlubit svým novým autem, které neviděl, ačkoliv v práci parkuju skoro naproti němu.
Když jsem se ptala Anny, co na něj říká, jen vrtěla hlavou. Prý to pěkně hrál, že se zajímá a povídá si, ale ona už na to nikomu neskočí. Je moc cynická anebo přestala věřit na dialog mezi mužem a ženou?
Víkend v pohybu
Ráno měly děti ten fotbal, jenže auto zůstalo v Desně, tak jsem si musela přivstat a projít se. Na hřišti na nás aprílově chvíli sněžilo a chvíli svítilo slunce, bez sněhu by to ani nebyly Velikonoce. A odpoledne jsme se sešly tři rodiny na procházku po slunečných kopcích. Kamarádi z Třebíče přijeli navštívit rodinu. Řekla bych, že dokud bydleli v Chorvatsku, vídali jsme se častěji.
V neděli pak rodinná návštěva. Někdo má tak hlasité myšlenky, že si ani nevšiml, že půlku toho neřekl. Hlavně, že jsme se nakonec domluvili. K mrholení se hodila procházka ke kostelíčku, který byl motivem k Erbenově svatební košili. Dvě stě let starý horor ale děti nezaujal ani s dramatickým přednesem. Nojo, Marvel to není.
Velikonoce
Velikonoční pondělí bylo jako vždy báječné. Kluci jdou koledovat a já mám půl den pro sebe. Tedy spíš na úklid, sklep mně vždycky spolehlivě vytočí, tak je lepší, když nikdo není doma. Úzký prostor pod schody, kam se ukládají věci, které se nemůžou vyhodit. Všechno vyndat, protřídit, uklidit zimní. Vyvézt potom auto plné bordelu bylo uspokojující. Občas si říkám, jestli by nebylo lepší vyhodit půlku věcí z bytu. Takhle je jen přerovnáváme, a pak jdeme stejně radši ven.
Dva koledníci se přeci jen našli. Matěj si nemohl nechat ujít velikonoční pomlázkové násilí a dalšímu došly doma vajíčka. Jenže to měl u nás smůlu. Já čekám, co kluci donesou a místo vajíček mě Klára inspirovala klobásami.
V poledne jsem šla vyzvednout kluky k Matějovi a Ester. Už se ani netváříme, že je jedu vyzvednout autem, tam je to vždycky jasný. Nesla jsem si svou oblíbenou lahev. Celé odpoledne jsme jen jedli, pili, užívali si sluníčka, výhledů na okolní kopce a kamarády. Nejlepší Velikonoce, až na tu akci s traktorem. To je tak, když se tři rozhodnou přestěhovat přívěs a řidič traktoru se naštve, zahodí klíče a odejde do lesa. Domů se ale vrátili všichni živí.
Kdo by chtěl den blbec?
Kamarádka si stěžuje, že se jí pořád dějí samé špatné věci a ještě šlápla do hovna. Poučuju, že si to nemá tak brát. Mně se nic neděje anebo si toho jen nevšímám. A pak to přišlo.
Cpát jednou rukou při čištění zubů pemzu do pytlíku s manikúrou skončilo rozbitým červeným lakem. Samozřejmě ten jediný nový, který používám. A jak tam tak zatejkal mezi dlaždičky, zvýraznil díru. Pak jsem si rozsekla podélně nehet, jen jsem narazila prstem lehce do dveří. Když jsem si v práci v kuchyňce položila telefon a klíče, protože jsem chystala snídani a nosila hromady věcí, říkala jsem si, že to není dobrý nápad, že ho určitě někdo vezme. No taky že jo, vtipálci ho zavřeli do skříňky, kde bych ho fakt nenašla. Aby toho nebylo málo, ještě jsme rozbili králíka. Přestal chodit na záchůdek a dělá bobky vedle. Asi ho vrátíme. Dá se to nazvat den blbec nebo je to jen souhra náhod. A má cenu z toho dělat drama?
Maky vzala svůj den blbec taky sportovně. Mimo jiné jí nešla tiskárna, kterou nutně potřebovala. Po hodinovém přemlouvání, nastavování, čištění a vzývání Boha tiskáren to rozchodila. Sebe však ještě nerozchodila. Ani káva, ani pomeranč, ani studená voda ji nenakoply. To bude den čumím a čumím. Proč ne. „Čum dokud můžeš“ je taky dobrý heslo.
Fronta dokolečka a akademie
Dítěti gympl prospívá. Dobrovolně se sám chystá, taky známky dopadly slušně. I když fronta na dějepisářku při třídních schůzkách, která byla do kolečka, protože jsme se tam sešli známí, byla pro ostatní hodně matoucí. Nepovedenou známku si může opravit u dalšího testu, zítra. Ptám se ho jestli se učí. Prý si to stačí přečíst před hodinou, jinak si to nebude pamatovat. To jsem tu samostatnou přípravu trochu přecenili a tak mám teď řeckou Spartu v malíku.
V dubnu byla i školní akademie. “Mami kup mi něco hnědého, hraju jíl,” nebylo úplně nejjednodušší zadání. Obchody plné hadrů, ale když chce člověk něco konkrétního, tak to nesežene. Ale to představení se jim fakt povedlo.
V práci jsou to inženýři
Stavil se Alfons na kafe. Jak řeknu personální, že jdu na kafe, hned ví s kým. Tak jí lákáme, ať dorazí dřív a dá si kafe s námi, aby neřekla, že jezdí jen za mnou. Jenže i když jí napíšeme oba, je to stejně úplně marné. Alfons se jen chechtal, že nečekal, že s ním tak vyběhne. Za poslední tři dny to prý byla už čtvrtá. Jen já to stihla dvakrát.
Poslat lidem návod, jak kódovat budovu bylo marný, stejně to nechápou. “Co na návodu není jednoduchého?” ptá se ten co ho dělal, „jednodušší už to nejde.“ A stejně zas houkal barák. Jsou to prostě inženýři.
Jeden den jsem strávila s kolegou na studentské soutěži na ČVUT. Nechtěla jsem ho s tím tak moc otravovat, ale ujistil mne, že tam půjde rád: „Je to příjemný relax.“ Asi neví, že já si to schovám a použiju to proti němu. Kdo že je jeho šéf?
Slibem nezarmoutíš
Honím kolegu. Teda honit v práci chlapy mám zakázáno, prý je to divný. Takže zastavuji kolegu rychle se pohybujícího chodbou a snažícího se mi vyhnout, protože mi slíbil napsat něco o heliportu.
„Neneneee,“ ohradil se, „ty jsi mě DONUTILA ti to slíbit a to je rozdíl.“
Tak zase podklady nemám.
Rafty
V dubnu se u nás tradičně jezdí závody na raftech. Vypadalo to jako super den, slunce svítilo a děti ani moc neprotestovaly, že se tam jdeme podívat. Mohlo mě napadnout, že to není jen tak. Oni si totiž naivně mysleli, že jdeme jen na start. Jako by mě neznali. Přibrala jsem jim kamaráda, aby se zabavili a těšila se na skvělou procházku. V cíli mě čekalo pivo a navečer taneční zábava. Ideální den. No nic nebylo tak růžové. Kluci se pohádali, poprali a malej si tam v lese vymkl kotník. Ještěže je tam aspoň signál a máme ty hrdiny. Asterix ho na zádech odnesl do civilizace a Obelix pro ně přijel. A tak žádná zábava, odpolední program byla pohotovost a večer ledování.
Když už nevyšlo sjíždět na raftech divokou řeku, měli jsme čas navštívit kamarádku. Chtěli jsme udělat dvojrodinný výlet, když mám to velké auto. Jenže jak to tak bývá, pořád někdo neměl čas, až jsme jeli s Leonem jen ve dvou. Tak hlavně že jsme se sešli, včetně čtyř psů a jednoho prasátka. Vzpomínat, kdo z těch lidí, co znali před dvaceti lety, umřel, mi nepřijde jako zábava pro náš věk. A pak že jsem to já, kdo rejpe, že je starý, když u povídání o mých holkách pořád opakuju: “Tu neznáš, ty jsou moc mladý.” Znal je všechny.
Děti si závidí i nos mezi očima. Obhajovala jsem, že větší remcal dostal po tréninku zmrzlinu proto, že chodí bez řečí, malej to zhodnotil slovy: “Haha, taky dobrej vtip.”
Na kopec s Annou
Mám pocit, že pořád jen sedíme doma. Anebo vlastně ani tak moc nesedíme, ale na pořádný kopec se nedostaneme. Ještěže Annu neodradí odmítnutí a zase se zeptala: „Co v pátek, vyrazíme někam na kopec?“
No jasně, podvečerní program bude vyšplhat do kravína pro mlíko. Čím větší kopec tím lepší. A vlastně je to moc blízko, chceme víc kopců. Mezi nejnovějšími drby se objevila informace o někom, koho manžel zná. Večer mu to vyprávím, jenže paměť na drby nemám. Sakra, jak to bylo? Umřel nebo jen utekl s milenkou? Rozhodně pro manželku je teď mrtvý.
Za vším hledej příběh
V lednu jsem se v nějakém záchvatu lítosti nad koncem jógového kurzu přihlásila na kurz tvůrčího psaní. A poslední dubnový víkend přišel jeho čas. Né, že by se mi úplně chtělo. Potřebuje se vlastně člověk psaní učit? Dva dny s fajn lidmi utekly plné návodů a tipů. Dokáže mě to motivovat k přemýšlení i rutině? Svět kolem nás je plný příběhů. Třeba ve sportu. Ten jsem šla večer objevit na lacross. Bývalý kolega mne roky přesvědčoval, že se mám přijít podívat na lakrossový turnaj. A když s tím letos přišel další kolega, dala jsem tomu šanci, i když já na ten sport moc nejsem. Tak jo, mohu si odškrtnout, že jsem viděla a bylo to fajn.
Samé narozeniny
Když jsme hledali termín pro rodinné setkání a poslední rozloučení, vypadal duben jako ideální měsíc. Obvykle se nic neděje. Jenže jak se termín přiblížil, vyrojilo se na víkend plno akcí, dokonce troje narozeniny. Stihla jsem aspoň ty Klářiny, myslela jsem, že to bude na chvíli, ale nakonec jsme se výborně bavily. Všichni jsou totiž šílený jen jedna si pořizuje hrobku. Řešit pohřby je prý pozitivní, hledíme do budoucnosti.
Když duben odchází
Další měsíc je pryč, odešel, zmizel jako kouzelnický trik*. A ta děvka čas vše za sebou smaže, klidně i písmo z kamene**. Ne, tohle nemám ze své hlavy. To jsem jen ráno potkala knihovnici. Prý jestli na ni čekám. Rozhodně ne, ale ona měla jasno a táhla mě dovnitř, do světa fikce. Jen si tam člověk musí dát pozor, co si odnese. Hlavně žádné letní čtení o lásce, mají ho tam plno. Ale nedá se mu věřit. Kdo by chtěl koukat přes růžové brýle? Ty jen kazí pohled.
Když se růžové brýle rozbijou
Duben lásce nepřeje, kolem se šíří jen frustrace. Růžová knihovna ať se jde bodnout, život začíná až za posledními stránkami. Někdo dělá čeledína, aby byla žena šťastná. Jenže víme, že ani splněná přání nejsou zárukou spokojenosti. A přesto spolu táhnou za jeden provaz. Další už je tak otrávená dlouhodobým vztahem, že nesnáší, jak ten druhý dýchá. Ale stejně se k němu každý večer vrátí a na večírek dorazí zase spolu. Měsíčňan je nadšený ze své modelky. Možná udělal chybu, když se nespokojil s normální ženou. Teď ho za to prý karma trestá a nic se mu nedaří. Modelka taky není spokojená, protože měsíčňan je stále někde daleko. Její blbost, má zůstat na zemi, co čekala od někoho tak vzdáleného? A přesto v těch chvílích, kdy se potkají na stejné planetě, jsou spokojení, zdá se.
Někde se hádají o peníze, někde kvůli dětem. Singl si přeje, aby našla muže, který ji bude milovat, rozumět jí a nejlíp jí i na rukou nosit. “No nejsi ty kráva?” diví se ten, kdo plní v tomhle světě přání, prý ho poslal minule a řekla mu, že budou jen kamarádi. Blondýna radí, hlavně ať o chlapech moc nepřemýšlíme, protože ti logiku nemají. A nebo mají, ale jinou a mnohem jednodušší.
Loučení a poslední přání
Nejen láska člověka trápí, občas je to i loučení. V sobotu ráno mě vzbudil déšť. To ještě tak scházelo, abychom se loučili v dešti, i když dešti ani smrti neunikneš. Jenže ze 4 deštníků není doma ani jeden, protože jsem poslední nechala Kláře. A ještě jsem chytla nervy, že by to chtělo proslov. “Minule proslov nebyl,” ujišťuje mne ségra. Jenže to je ta selektiví paměť. Mě proslovy děsí, proto si jich všímám. Né, že bych u nich dokázala vnímat slova. Spíš to, že někdo dokáže říct to správné.
A tak jsme se sešli rozloučit s naším milovaným, na místě, které měl rád. Věnoval nám svůj čas a my mohli splnit aspoň to poslední přání. Právě bylo po dešti.
Rodinné setkání
Život jde dál a ze smutné akce bylo nakonec milé rodinné setkání. Historky se střídaly, nikdo neznal všechny. Je možné, že je to teprve dva roky od minulého pohřbu? To dlouho nejstarším z rodiny nebyl. Takže došlo i na určení nového stařešiny rodu. Nejstarší měl jasno: “Příště se sejdeme na mém pohřbu.”
“Brácho, neblbni,” děsila se jeho sestra, „to bych pak byla stařešina já a na to jsem moc mladá.” Může být žena stařešina rodu?
“To nejde, aby byl stařešina ženská,” měl nový stařešina jasno. Jenže jejímu synovi je čtyřicet, ten je taky mladý. A protože žádná svatba v dohledu, a kdo by chtěl chodit jen po pohřbech, příští setkání musíme naplánovat brzo.
Knihy, z kterých (z)byly citáty
Když mne neoblomná knihovnice zatáhla do knihovny a povedlo se mi vyhnout záplavě lásky, vybrala jsem a přečetla jsem tyhle:
Kniha Velká výstava*(M.Hermanson) v Göteburgu a návštěva Einsteina na pozadí fiktivního příběhu skvěle sedla do tohohle času mezi zimou a létem. A jak se v ní střídal déšť a slunce, tak i skutečný svět žil s deštěm, větrem, mrazem, aby se přeci jen nakonec ukázalo to slunce.
Ale i přesto tu byla taky smrt. Prolínala se tímhle dubnem i knihou Hvězdy nám nepřály** (John Green). “A já si vždycky myslel, že svět je továrna na splněná přání,” říká Augustus v knize. Jenže to už tu taky bylo.
Duben uzavřel čarodejnický ohňostroj. Pokračování v květnu, když odkvetou pampelišky (96).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Spontánní březen (94)
Dubnová mozaika (54)