Je potřeba mít plán? A nebo je lepší se umět rychle rozhodovat a chytit se toho, co zrovna přijde? Loni jsme byli přes sedmero kopců na Landštejně. Tento březen mohl vypadat jako nuda nuda šeď. Když není plán stačí být spontánní a je tu zase další měsíc vzpomínek.
Je libo květinku?
MDŽ byl plán, a i když šéf vrčel, že kytky k MDŽ jsou jako za komunistů, stejně je zaplatil. Hlavně, že nejvíc brblají ti chlapi, kteří komunisty ani nezažili, ostatním je to jedno. Holkám je zase jedno proč, hlavně že si na ně někdo vzpomněl a donesl kytku. A ještě karafiát, protože dlouho vydrží. Taky víme, že idea pochází už z roku 1909 jako podpora práv žen.
Tak dlouho jsem do kolegů hučela, ať nezapomenou domů donést kytku, že přišla otázka, jak často dostávám kytky já. No normálně přece, k narozeninám a k výročí, anebo si je radši koupím sama.
Jdeme tančit?
U nás na vesnici pak byla o víkendu MDŽ party v sokolovně. S holkama jsme plánovaly jít tančit, stejně jsem tam pomáhala s programem (zase žádný výlet). Jako mohlo nás napadnout, když je to už ve 3 odpoledne, že je to pro důchodce. Ve svých 40 jsme tam byly skoro nejmladší. Copak se ale jindy sejdeme?
Naty připomínala, jak byla kapela skvělá, když se chodilo na zábavy. No jo, jenže to bylo před 20 lety. Teď už jsou taky nejspíš v důchodu. Tančily jsme, né že ne. Ale jak to celé brzo začalo, tak to i brzo skončilo. Příliš brzo, to snad ještě ani není otevřená diskotéka. A hrajou vůbec? Než jsme se rozhoupaly a dohodly, všechny radši zmizely.
Domácí zvěř
Kupovat dítěti aktovku bylo rozhodně spontánní. Starou měl teprve 3 roky, ještě by to chvíli vydržel, jenže potkanům to bylo jedno a sežrali mu ji. A to jsem dítě strašila, že mu něco sežere králík. Ten však jen kouká, žere granule a dělá bobky. Malej si ho bere do postele a raduje se, že si ho necháme na věky. Jenže to neví, že to zvíře je z půjčovny. Proč by ne, když se můžou půjčovat auta, nářadí, manželé, proč bychom nemohli mít sdíleného mazlíčka? Klára to rozvinula do zcela nového institutu, který mu zajistí stálý zájem a péči. Má to promyšlené. Když tě omrzí, pošleš ho dál. Dítě je v pohodě, protože má svého miláčka, o kterého se chvíli i stará. Rodiče jsou v pohodě, protože se nemusí bát nechtěného mazlíčka, který jim zůstane v případě nezájmu dětí na krku. Pošlou ho do další rodiny, kde už se na něj zase těší další děti. Je to revoluční objev.
Bacily a matka roku
Jako každou zimu, přišla zase vlna bacilů. Ty nebyly ani plánovaný ani spontánní. Prostě přišly. Na cvičení byla čtvrtina lidí. Děti jsou sice pořád zdravý, ale teď to bylo takové napůl, ani zdravý, ani nemocný, takže se čtrnáct dní střídaly doma. My se tam střídali taky, nezbývalo než napsat učitelce, že vlastně nevím, které dny mu mám omluvit. Titul Matka roku zase nedostanu.
Fotbal a Pokémoni
O víkendu dětský fotbal, vypadalo to, že zase nikam nevyrazíme. A pak jsme objevili Pokemon festival v obchoďáku, kam jsme rychle vběhli pro kalhoty. Ne, že bych si přála trávit neděli v obchoďáku, ale kluci se to aspoň naučili hrát. Někdy se stačí jen zastavit a nehonit se za něčím, co nakonec nikomu radost nepřinese. Jo a ty sportovní kalhoty do lesa byly tak drahý, že v nich teď do lesa nesmí, aby je nezničili. Naše děti prostě nic pěkného mít nemůžou.
Klukům se ve městě tolik líbilo, že za pár dní odjeli zevlovat do obchoďáku. Argumenty, že jsou na to moc malý, úplně nezabraly, když tam dítě jezdilo samo na kroužek už loni. Hlásili se, že dojeli a za půl hodiny hlásili, že jedou zase zpátky. Asi to nebylo tak zábavné, jak holky říkaly. No samozřejmě si tam nakoupili Pokémony, které jsem koupit nechtěla. Tak schválně, jestli je teď budou hrát. A nebo si jen zkusili, že nepotřebují všechno, co si myslí.
Ženská logika a večírek
„Pojď si něco dát,“ znělo jako dobrý plán. „Přemýšlím a nevím co,“ hlásila jsem. „Přemýšlení je zbytečné, stačí otevřít bar…“
Zvala jsem kolegyni na večírek, ale nechtělo se jí, že prý chce být jeden den doma. No neměla bych ji zvát já, ale kluci, je to jejich večírek. “Cože, oni mě nepozvali?” rozhořčilo ji, takže měla jasno, že když ji nezvou, tak tam nechce. No možná ji nezvou, protože vědí, že stejně jít nechce. “To je jedno,” hlásila, “stejně mě naštvali.” A pak se zavřela v kanclu a měla den zavřených dveří.
Jo a večírek byl skvělý.
Mužská logika
Když jsem na papírech na vyhození, co jsem vzala domů dětem na kreslení, našla vizualizace k projektu s antracitovou fasádou, musela jsem napsat kolegovi stížnost, že je přede mnou schovává. Jeho odpověď měla být možná pochvala, ale nemá logiku: “No a jak můžu vědět, že nevíš, když nevím, že sis nikomu neřekla, když vím, že jinak všechno víš. Já právě často vidím, že víš hodně, i když, já třeba nevím, takže vím, že hodně víš a nevím to, že zrovna tohle nevíš, i když si myslíš, že vím, že nevíš.” Cože? Možná stačilo ty obrázky poslat, stále je nemám.
Kdo je nejoblíbenější kolega?
Dělat žebříčky je marný, oblíbení jsou všichni. Když jsem chtěla kolegu naštvat, že je až 3. nejoblíbenější, chtěl znát celý žebříček, asi aby se mohl poměřovat. Jenže když pak začal tipovat jména, zjistili jsme že je asi tak 10. Naštěstí ho to neodradilo a prezentaci jsme společně udělali dokonalou. Taky jsme se navzájem pochválili, jaké máme dobré nápady. To ještě neví, že je to u nás jako s těmi jezinkami. Podá jim prst a ukousnou mu celou ruku.
Já to znám taky. Hlásím personální, že chci aspoň prémie za správu budovy. Prý o ničem neví. No aby věděla, když všechno funguje.
Roadtrip Bělohrad
Co doma, tam to znám. Večeři měli děti připravenou, a mě tam mohla čekat tak maximálně hromada nádobí. Co třeba spontánní roadtrip? Kdy naposledy jsem jen tak vyrazila na cestu? Koupila jsem kytku a jela překvapit mamku, není to zas taková zajížďka. Byla v šoku. Teda taky jsem mohla být v šoku já, protože jsem se neohlásila (vždyť jsou důchodci pořád doma, žejo). Zrovna měli být pryč, ale posunulo se jim o týden. Daly jsme kafe a za hodinu jsem jela domů. No zas úplně blízko to není, takže jsem přijela pozdě. A ještě jsem zapomněla, že jsme měly jít s Maky do kina. Naštěstí se den dopředu zeptala, jestli to platí a já se přiznala, že když pojedu z kanceláře, tak nevím, kdy dorazím. To jsou ty plánované akce, když se měsíc těším na film, a pak se mi tam vlastně ani nechce.
Je potřeba kopec?
Bez kopce by to nešlo a tentokrát jsem děti nehonila já, ale tatínek. Prý půjdeme přes Černou Studnici na Smržovku na oběd. To je teda trochu moc, takže jsem děti zachránila, dojeli jsme tam autobusem a jen jsme vylezli na Finkenstein. Remcali stejně.
Týden neplánovaných večerů
Běžný pracovní týden: do práce, domů, ideální prostor pro spontánní rozhodnutí. To byl týden neplánovaných večerů.
Když psala v neděli Anna, ať se stavím na víno, vypadalo to jako příjemné setkání. No a co, že víno nepiju, za dvě hodiny mi jede jediný vlak zpátky, to mi špatně nebude. Jenže to bylo nakonec příjemné setkání, že mne nenapadlo nic lepšího, než zavolat švagrovi, v kolik pro mne může nejpozději přijet. Tak teď zas víno nebudu chvíli pít.
Přišla zpráva, že je v pondělí ještě kruháč. Jasně, že neřeknu ne, když stejně do sokolovny jdu. Na to, že minule kluci remcali na jógové protažení, že nejsou tak pružní, tentokrát si o něj řekli sami. Posilování mám splněno.
Středeční otázka, jestli chci lístky na koncert, měla jen jednu odpověď: Jasně dva. Jenže manžel nemocný a holky s dětmi se neutrhnou. Kláru vyděsila odpověď, že se můžeme těšit na to, jak spolu někam vyrazíme za 10 let, až se ta její smečka osamostatní. To už prý možná bude mít chodítko a umělý zuby. Ještěže telefonní seznam mám obsáhlý, stačilo zalistovat. Teda půlku jmen ani už nevím kdo to je. Naštěstí jsem skončila hnedka u A.
Když jsem šla ve čtvrtek z práce rovnou na powerjogu, tak to už manžela trochu naštvalo, že nikdy nejsem doma. Chtěl si povídat a děti seděly u mobilu. Naštěstí chápe, že radši než sedět u filmu někam vyrazím, a tak jsme šli v pátek na přednášku o cestě po Jordánsku. Bylo to vtipné i poučné. Jak se pozná zkušený cestovatel? Prý občas není potřeba být zkušený cestovatel, stačí mít svůj věk a vědět, že když fouká vítr, tak se otočím na druhou stranu. A voda je vzácnost.
Denní rutina
Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že je víkend a nevěděla jsem, co mám dělat. To jsou ty volné víkendy. Člověk se pořád někam honí, a pak se zastaví, a neví co by. Může si dělat co chce a přitom se mu nic nechce. I ty sny se ztratily někde v seznamu úkolů. Jedna kamarádka chce barák, druhá chce alespoň 3 dovolené u moře ročně a další čeká na prince s bílým volvem. Neměla bych mít výčitky, že nic nechci? A nebo už možná všechno mám. Stačí být na cestě, vylézt na kopec a je vlastně jedno na který. Jaký má princ auto, je mi úplně jedno, hlavně že je můj a i ten náš byt je fajn.
Nakonec bylo příjemným zjištěním, že je ještě pátek a čeká mne ranní rutina. Procházka na kafe a seznam pracovních úkolů. Cvičit se mi nechtělo. Vlastně celý týden jsem ráno doma necvičila. Odsoudím se za to sama nebo mne odsoudí někdo jiný? A kolik je v té větě pravdy? Ty dvě hodiny jógy a dvě hodiny posilování tento týden jsou jako nic? Možná se soudíme a mučíme nejvíc sami. “When nothing goes right, go left,” zpívá Scooter. Hlavní je asi někam jít. Klást jednu nohu před druhou.
Volný víkend? Na válení není čas
Konečně jeden volný víkend, kdy nic nemusíme. Kam vyrazíme? Třeba na kopec. Dítě když si může vybrat, jestli půjde s mámou nebo s tátou, tak vyhraje táta. Já je nutím chodit deset kilometrů a nebavím se o hrách. Chtěla jsem udělat hodnou matku a mohli si vybrat kam chtějí. Válení kupodivu nikoho nenapadlo, vědí, že to neprojde. Venku prší, takže do skal to nebude, zámky zavřený, chybí mi inspirace. Lezecká stěna, bazén nebo muzeum? Víc jsem nevymyslela, hlavu mám plnou kopců. Děti chtěly do Prahy, jenže na to není čas, večer je ten ples, na který se mi nechce, ale už jsem to slíbila.
Ani demokratický výběr nový návrh nepřinesl, děti se stejně hádají. Jdeme moknout do ZOO, kam vlastně nikdo nechce, ale je to jediné, na čem se shodneme. Stejně se stihneme ještě před odjezdem pohádat. Dítě má problém ke každému řešení a brblá, co je všechno špatně. Ale nakonec je to příjemný den s obědem a kinem. Kocoura v botách prý viděli potřetí a já jsem u něj usnula.
Ples
Ples byl v plánu. Naštěstí. Jak se přiblížil, nikam se mi nechtělo, ale slíbila jsem Kláře, že ji nenechám jít samotnou. Manželé nikam nechtějí, a jedna singl, když jde s páry, tam pak sedí jako trubka, to už jsme si zkusily. I když to vypadalo, že tam nikoho nebudu znát, nakonec se objevilo plno známých tváří. Třeba ségry spolužačka, s kterou se potkáváme a zdravíme několikrát za rok na dětských závodech. Přiznala se, že vůbec nemá tušení, kdo jsem. Tohle jsme si ujasnily.
Bublinky a hudba doplnily atmosféru, parket byl plný. Sdílení trápení přineslo jiný pohled na lidi okolo. Jak se chovají muži po letech soužití ke svým ženám? A co řekne řeč těla? Jeden se k ní točí bokem, skoro se na ni nepodívá. Soused z dětství má buď novou ženu, anebo je zamilovaný i po dvaceti letech?
Nakonec jsme u stolu samy neseděly, našel se fešák, co se toho nebál a chvíli se nám věnoval i nás vyvedl. Prát se o něj ale nepotřebujeme a necháme ho těm, které doma nikdo neposlouchá, potřebují obejmout a zvednout sebevědomí. A domů jsme vyrazily včas, aby nikdo ničeho nelitoval. Ale změna času si s námi docela zahrála. Taxík byl objednaný už na 1:40, protože později nemohl. Ale doma jsme byly až ve 3.
V neděli se nedělá?
Budík v 8 zvoní příliš brzo. Děti mají jet s babičkou koukat na florbal. Dopoledne sama doma? “Nic nedělej, od toho je neděle,” hlásí Klára, když rozlepila oči. Jenže po dvou kafích jsem jak motorová myš. Já mám neděli celý týden, teď by to chtělo asi trochu uklidit. Jenže je úklid a úklid. Dvě hodiny jsem sbírala věci, které někomu upadly, čas letěl a vyluxovat jsem stejně nestihla. Naštěstí to udělalo dítě, i když to druhý den poznat nebylo. V pátek jsem mu vyhrožovala , že nemůže v sobotu zapnout xbox, dokud nebude mít uklizeno. To nebylo rozumné, protože vysávat začal už v 6 hodin ráno. Jenže u nás stejně nikdo nespí, protože od 5 ráno klove strakapoud. Už ať nějakou sbalí a odletí hnízdit. Dítě stále nepochopilo, že má nejdřív posbírat ty věci a teprve potom luxovat.
Když jsme se zbavili hraček, tak to chvíli vypadalo, že máme podlahu. No tak teď už ji zase nemáme. Prej se s tím mám smířit, že kluci jsou prostě takoví, padaj z nich ponožky, odpadky, polštáře a věci jsou prostě uklizený tam, kde dopadnou, aby to zase našli. Do toho ty zvířata, stelivo, krmivo, můžu být ráda, že nesežrali ještě něco. A taky dobrý, že u nás ta podlaha aspoň nelepí.
Jdeme na kopec
Když jsem v pátek nevěděla, co s víkendem, napsala jsem kamarádce, jestli přijede s dětmi na chatu. Nakonec přijela, ale neměli čas, protože museli malovat. Tak jsme je vyrazili aspoň pozdravit. Pěšky. Vždyť dobrý cestovatel nemá žádné pevné plány, ani netrvá na příchodu (Lao´c). Je to jenom 5,5 kilometru do kopce. Děti to nemohly rozdýchat, proč nemůžeme jet autem. Chůze pro ně přestává být přirozeným pohybem a kompenzaci koukání do mobilu také radši nepochopili. Zhluboka dýchám, ještě 8 let, a ať si pak dělají, co chtějí.
Pokračování Když duben odchází (95).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Roadtrip nebuď kráva (53)
Blondýna a ropucha (24)