Za sedmero horami je Landštejn (77)

Březen byl jako cesta přes sedmero hor. Přišlo jaro a na řadě byl vrchol sedmý a Landštejn. A také zima a mráz. Jo fotky z minulých let snadno dokážou, že je vlastně na horách sněhu stejně. Dlouho očekávaný víkend je tu a vyrážíme.

Tajné narozeniny

Když se mi před Vánoci ozvala Žofiina sestra, že pro ni chystá tajnou narozeninovou oslavu, vypadalo to jako super nápad. Extrovert ve mně jásal. Netušila jsem ale, že má Žofie dvojče. Z akce se vyklubala dvojoslava s 50 neznámými lidmi, protože z práce vlastně skoro nikdo nejel. Introvert se vyděšeně krčil v koutě a kňoural, že nikam nejede. Je zima, je to daleko a to nemá cenu. A tak jsem sbalila extroverta i introverta, přibalila rodinu a jelo se do lesní vily pod Landštejnem.

Děti sedly do auta a oznámily, že cestu prospí. To člověk chce přijet tam v 9 večer a mít vyspalé děti. Po třech hodinách cesty jsme byli u Jindřichova Hradce. Tma, les, jen silnice před námi. A najednou manžel říká: „Tady to znám. Za chvíli bude vpravo nějaká restaurace“ Co jako může poznat ve tmě v lese? Všechny silnice vypadají stejně. A on tam byl fakt motorest. Jo všichni už byli v jižních Čechách, jen já to mám v plánu letos.

Příjezd do cíle byl romantický. Úplněk osvětloval cestu, proti tmavě modré obloze se tyčil na kopci temný hrad. Sjížděli jsme cestou přesně podle instrukcí. Byly obsáhlé a výhružné: „Jeďte přes zákaz vjezdu, a ne cestou nahoru, přes hráz rybníka doprava a hned doleva nahoru lesem. Nejezděte podle navigace nebo vás zavede na špatnou cestu do lesa, nedá se tam otočit, jestli tam zapadnete a zničíte pozemek, tak si to zaplatíte.“ To nechceš.  

A pak už v lese zářila chata. Vítala nás sama Žofie. Myslela, že jede na víkend jen s rodinou a během dne jí překvapil příjezd všech kamarádů a kamarádek, ze střední, z vysoké a kdoví odkud. Škoda, že jsme nepřijeli dřív, abychom viděli její výraz, když všichni přijížděli.  

• 

• 

• 

Je libo nanuka?

Žofiina sestra připravila podrobný program, kde byly na první večer plánované buřty. V březnu? Takže zimní bundu a rukavice s sebou. Kdo nechal v pití brčko, měl nanuka. Deka, která zůstala na zemi, už poskládat nešla, protože zmrzla. Oheň, slivovice, tohle si budeme dlouho pamatovat. A taky hasiče. Když vlétla jiskra mamince holek do límce, volala: pomoc, hořím. Naštěstí jsme měli vlastního hasiče. Dost jí vyděsil, když se na ni řítil ji uhasit.  

Děti sice neměly kamarády ve svém věku, ale zabavily se i s těmi mrňaty na klouzačce. U snídaně mne kdosi vyrušil, jestli je bezpečné je nechat hrát si venku samotné, že tam běhá divný pán v leopardím župánku. Naštěstí nešlo o úchyla, ale o hasiče. Holky pak odpoledne se slečnou, co fotila, řešily, že ho v něm musí vyfotit, až v tom půjde do sauny. Anebo ze sauny. Možná do sprchy anebo rovnou ve sprše?

Hrad stokrát jinak

Na sobotní dopoledne byla naplánovaná procházka na hrad. Než se všichni připravili, stihli jsme vylézt na dva blízké kopce. Slibovala jsem dětem, že je to jen 1,5 km (vzdušnou čarou). Děti remcaly, neuklidnilo je ani, že je to přece jako vždycky, když říkám 5, bude to míň než 10 km a můžou být rádi, že neplánuju rovnou 15.

Hrad vypadá báječně. Škoda, že je v rekonstrukci.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A pak už se jedlo pilo a Žofie plnila úkoly, aby vyhrála svůj dárek.

• 

• 

A zase zpět

Víkend utekl. Při loučení se Žofie divila, že tam můj manžel byl taky. Ze 48hodinového víkendu prý 42 hodin prospal. Trochu přeháněla, ale je pravda, že pracovní týden měl tak náročný, že usnul i v sedě, když byl po obědě zkontrolovat dítě. Prý je to tou nadmořskou výškou, i dítě po obědě spalo 5 hodin.

V neděli šíleně foukalo, tak jsme místo výletu jeli rovnou domů. A zase 3,5hodinová cesta. Udělala jsem to jako děti, že cestu prospím. Jenže když jsem se probudila, nebyli jsme ještě ani v Praze. Prej spím moc rychle.

Kdeže je jarní únava?

Píše Anna: „Padla na mne jarní únava. Taky jsi tak unavená?“ „Ne, frčím na radosti z práce.“ Ježiš to zní blbě. V práci je to teď báječné. Zdokonalila jsem si plán na celý rok, a ještě jsme se byli seznámit v nové dceřince. S jejich marketingovou slečnou nám to klape. Konečně mám parťáka.

Jenže jak se mi rozrostl plán, tak se zkomplikovalo sledování různých fází projektů. Manžel se chechtal, že jsem tabulková královna, když jsem se snažila najít systém, který budu mít stále po ruce, abych sledovala i ty, které jsou dočasně odložené a včas jsem je zase rozjela. Manžel radí, prý jak získávám informace, že mi je přeci někdo řekne? No jasně, proto musím po chodbách honit ty lidi a ptát se jich, co dělají a v jaké je to fázi. Samo se to jaksi neřekne.

A protože každý úspěch potřebuje oslavu, oslavili jsme u Obelixe a Vendy malé pracovní vítězství. Asi důkladně, že jsem zapomněla sobotu a v neděli se divila, že už je neděle. No nebylo to alkoholem. To jen úklid a práce na zahradě nebylo nic, na co by člověk druhý den ještě vzpomínal.

A protože se nikomu nikam nechce, vytáhla jsem aspoň rodinu do Železného brodu, že zkusíme turistickou stezku, kterou by mne nikdy nenapadlo jít. Je tam hodně kešek, že se jako děti zabaví. Takže děti nic hledat nechtějí a manžel odmítl chodit po srázech, že nemá rad výšky. To je materiál tohle, s kým já pojedu na Madeiru? A tak aspoň kafe s Annou a procházka na kopec. Ta nikdy nezklame.

• 

• 

• 

I když nějaká jarní únava dorazila taky. Anebo korona, člověk už tak nějak neví. Ještěže na cvičení byla zrovna pauza, aspoň nemám absenci. Holky sledují kalorické tabulky, prý než by cvičily, radši nebudou jíst. Mně nikdo lednici nevezme. A když nevyjde hubnutí do plavek, můžeme ještě ztloustnout do kruhu.

Míra úspěšnosti

Lichotit manželovi, že splňuje 3 podmínky dokonalého muže, nesplnilo plánovaný účel. „Tři podmínky z kolika?“ ptal se. „No prostě dokonalý muž splní tyhle tři,“ vysvětluju. „Potřebuju vědět tři z kolika,“ nedal se, „z matematického hlediska je větší úspěšnost splňovat 3 ze 3, než 3 z 10.“ To je romantika tohleto.  

Když šel večer manžel v Praze s kolegy na pivo, docela se mi to hodilo a vydala se na jarní nákupy. Kolegyně se mi smála, jestli to má jako cenu, že stejně nic nekoupím. Css, plánovala jsem velký nákup. Měla pravdu. Jarní boty neexistují, všude jsou tenisky. Tvarované šaty neexistují, všude jsou pytle. Já si je snad ušiju.

A ještě když jsme přijeli pozdě domů, tak nechaly děti klíče v zámku. Zvonek samozřejmě nezvoní. Telefony jsou v noci ztlumené a naše děti nevzbudí ani vysavač, natož nějaké kamínky na okno. Noc na hřbitově se však nekonala, naštěstí existuje vyhledávací alarm mobilu.

Ale jeden úspěch se nakonec ještě našel. V práci mám problém nachodit 10 tisíc kroků, tenhle den jsem měla 20.

A proč pořád řešíme takový kraviny? Protože kdybychom se měli stresovat světovou situací a tím co bude, tak už sex nebude nikdy.

Pokračování příště Aprílové střípky (78).

*****

A nebo sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

Březen, na vrchol vlezem (76)

Mars a Venuše (3)

Cesta zrušena (22)

Svět na jednom katastru (50)