To byla jedna loďka malá (120)

Duben si zas jel aprílově, slunce, zima i jugo. Prý jestli pojedeme na dovolenou na vodu. Ani náhodou, vodu nemám ráda. Takže duben byl na vodě a samá loď, co k tomu říct. Projeli jsme zelená údolí, někdo se pomazlil s asfaltem, druhý měl intergalaktický zážitek. Doktor nás sice nezachránil, zato nás rozesmál.  A to divadlo? Na co a kam jdeme netuším, ale určitě to bude dobré. Ořechový dort byl jen na vlastní nebezpečí a je potřeba příbor na metalový nářez?

Mrázek ústředna

Že ještě existují telefonní ústředny, to jsem tedy nečekala. Ještěže je všechno online. Stačilo 20 telefonátů s O2 a ústředna funguje včetně takové té hlášky: pro rezervace stiskněte 1, pro půjčovnu 2. Operátoři O2 byli milí, to se musí nechat, ale nepomohl mi prakticky nikdo. A kdo chce u nás v práci potkat chlapa, musí na Spálov. Zastihla jsem tam kolegyni rovnou se 3 opraváři najednou. Ještěže si ty poruchy natáčí, takže jí nemůže nikdo podezírat, že si je tam zve jen tak.

Krucipüsk^1* a žádný blbý kecy

Prosím, už žádná další splněná přání. Chtěla jsem někam vyrazit, a aby se to zařídilo samo. „Věci se hejbaj a lidi pořád něco hledaj,“^1* já třeba výmluvy – proč se překvapení v podobě koncertu musí trefit zrovna do večeře s plesovou partou? Ale neřeknu ne, když mi někdo místo příboru nabídne metalový nářez: „Je to boj, ale krásnej.“^1*

To byla jedna loďka malá

„Děti, užijte si nás ještě, co když už se nevrátíme?“

„Tak tu hlavně nechte heslo od xboxu.“

Prý je lepší koukat z klidný hospody na rozbouřený moře než obráceně. Předpověď počasí byla už čtrnáct dní nevábná a pořád se zhoršovala, vzkaz od kapitána: “Spěchejte, ať něco stihneme.”

Dorazili jsme s Ester, Matějem a Maxem do Chorvatska tak rychle, že si tím Matěj zkazil pověst toho, co vždycky přijde pozdě. I na vlastní svatbu, ale to nemám nikde říkat, protože za to nemohl.

Jugo se blíží

Naskákali jsme do lodi, dostali nějaké základní poučky, a pak zkusili nemožné, aneb týdenní kurz nacpat do 24 hodin včetně pozorování delfínů a policejní kontroly. A pak přišlo jugo. V bezpečném přístavu nevypadalo tak hrozně, i když nárazy větru houpaly se stěžni, lana bouchala a hvízdala, fendery vrzaly. 

Zatímco jugo řádilo, voda nafoukaná do přístavu stoupala, kapitán si musel přeparkovat. Proč neparkuje jako my na centrálním parkovišti, ale tady v přístavu? Protože má VIP slané místo i s umytím podvozku. 

Na nepřízeň počasí jsme si ale nestěžovali, všichni potřebovali dospat, takže jsme byli jak loď duchů. Měli jsme zásob jídla tolik, že se nám kapitán skoro nevešel na palubu. Tohle ještě neviděl a hodně toho taky neslyšel. Matěj měl starost, aby si na lodi nezničil své nepromokavé rybářské kalhoty. Když bude na lodi ostružiní, tak je tam něco špatně. Ostružiní jsme měli, protože jsme ty dny v přístavu využili k výletům do okolí.

Měli jsme jachting, obžerství a navíc ještě turistiku a mokré boty při průzkumech nezvykle zeleného a kvetoucího chorvatského vnitrozemí. A taky jsme se samozřejmě učili. I když využití lodní smyčky jako pout vzbudilo víc pozornosti než ostatní uzly. A jak vytáhnout hlavní plachtu na sucho? To se člověk postaví k lanu, muchlá ho v ruce a říká: “Tahám, tahám.”

Krása střídá nádheru

Libovaly jsme si s Ester, jak ti naši chlapi vypadají dobře, ale musíme je průběžně udržovat. Někdy jsou neposlušní pacienti. Ještěže jsme s sebou měli i doktora, on však nikoho nerozdejchá, ale rozesměje. A protože smích prodlužuje život, budeme se tu trápit o půl hodiny dýl. 

Když se vítr uklidnil, vrátili jsme se zpátky na moře, a pak už fakt makali a zkoušeli to, co jsme se učili. 

Proč zrovna loď? 

Kdo měl ten blbý nápad vyrazit na loď, když nejraději lezu do kopců a sbírám horizonty jako jiní sbírají magnetky z dovolené? Vyměnit svobodu prostoru za kývající se palubu a stísněnou kajutu? No přeci proto, abychom mohli strávit kvalitní čas se svými přáteli. Být si blíž. No to jsme si teď byli až moc blízko. Z vedlejší kabiny jsme slyšeli nejen jak dýchají, ale i další věci. Třeba chrápání. A po tomto týdnu je rozhodně nechci dlouho vidět (minimálně do Velikonoc).

Ořechový dort na vlastní nebezpečí

Upozornění: Tahle část je jen na vlastní nebezpečí pro osoby starší 18 let a otrlé povahy. Obsahuje totiž menší množství narážek. Větší množství jsem radši zapomněla a nebo jsem dost otrlá, aby mi to nepřišlo. My už jsme teď otrlí všichni i ti, co čtou jen Shakespeara a mysleli si, že děti nosí čáp. Pro ujetou konverzaci klikni sem.

Prej zbyly k snídani jen tvrdý rohliky? “Tohle není tvrdý,” ohradila se Ester, “zkuste si to kluci nacpat do pusy a uvidíte, že to není tvrdý.” Tvrdej prej bude drobit, tak hlavně nepoužívat zuby. Kluci remcali, že si teda rohlik rozhodně cpát do pusy nebudou, ani nikomu jinému, rohlík neumí kapičku lásky. Chce někdo kapičku? Máme i croissant. 

A s tím dortem? To kapitánka sousední lodi slavila narozeniny, tak jsme se všichni sešli a objednali jsme jí dort. Někteří odmítli, že nejí sladký. “To není sladký, to je ořechový,” přesvědčovali jsme je. Jenže Ester má alergii na oříšky. I když prý ne tak dramatickou. Předvádět, jak jí oteče pusa přineslo diskuzi na celou stránku lodního deníku. Ta se pak musí slepit s nápisem: “Nerozlepovat, jen na vlastní nebezpečí.” Teď už víme, že jestli bude mít Ester oteklou pusu, tak to měl Matěj oříšky. Ještě jeden se přiznal k alergii na oříšky. Jestli mu ty oříšky zaskočí, bude je dva dny smrkat a bude mít oteklý nos. Pokud budeme volat záchranku, mohl by si partner stěžovat: “Doktore, dnes jsem chtěl píchat já.” Tak hlavní je udržet otevřené dýchací cesty. Třeba dát Zodiac. A když ho nemáme, můžou se pánové střídat. To budou titulky: Skupina jachtařů zachránila kolegyni život. Urologie v Šibeníku přetížená, 6 pokousaných penisů. 

Kdyby ten dort byl rafaelo, tak se tolik nenasmějeme. 

Ostatní račte pokračovat, třeba fotogalerií.