V prosinci byla tak akorát tma a mlha. Ale my si umíme hýbnout kostrou. O tempo se postarala rajda, co plete. Kolegyně míří do bulváru, někoho vcucnul gauč a nemohl dorazit na jógu. Nepřišel čert, Mikuláš ani tygr, nebyl seznam úkolů ani vánočí trhy. Kdo by stál o světýlka, když může na výšlap s fotbalisty. A kdo čeká něco víc, nedostane tipy na dárky, zato nějaké osudy a možná i ostudy.
Bez čerta a Mikuláše
Na Mikuláše hned po ránu přišla stížnost: “Dneska je ten den, kdy jsem zvyklej, že mi do kanceláře vběhne čert a blonďatej anděl, a protože jsem zlobivej kluk, tak mě čert někam odnese a tam je to hotový peklo. No tak já jen, že všichni sedíme v ulici Branická, je odemčeno a nikdo nemá chuť se bránit.”
No takže čert nepřišel, na Mikulášské party jsme nebyli, protože jsme starý a do Olomouce taky nejedeme.
Sedíme, bavíme se mezi holkama a Alfons má řešení na všechno: „Tak si zařiď OnlyFans a můžeš o tom točit videa.“ Jako o čem? O kolezích, co mi ještě po čtyřech letech píšou, že jsou zlobiví kluci a mají odemčeno? Alfons jen upřesnil, že je to po šesti letech. Každopádně mu můžeme poděkovat za radu. Je vidět, že naše cíle jsou fakt nízko. Naivně jsme si říkaly, že bychom mohly točit videa o tom, jak vymýšlíme vtipné dárky. Jen jsme nevěděly, jak z toho mít nějaké peníze. Alfons to kreativně vytunil.
Vánoční atmosféra
Tolik mlhy a tmy jako tento měsíc jsem už dlouho neviděla. Vstávat a cvičit, dneska je nejlepší den. Povzbuzujeme se s Maky, aby se nám vůbec ráno chtělo z postele. Včerejšek se nevrátí a zítřek nemusí vůbec přijít, tak z dneška vymáčkneme to nejlepší. To je jediný rockenrol na který se vzmůžem.
Hodně z toho, co dnes považujeme za vánoční atmosféru, jsou vlastně úkoly, které jsme si dali jako normu. Výzdoba, pečení, vaření, dary, plánování, očekávání, termíny v práci, stres a stres. Kolik z toho dělá Vánoce a kolik toho jen vyplňuje tmu?
Matka má právo NEBÝT jediná osoba, která nese domácnost a péči o děti na svých bedrech1*
To jen tak zamyšlení než nám prosinec skončí.
Rajda, co plete
Už jsme se přesunuli do střední generace a mladí jsou najednou nějaký jiný. Maky dostala v práci od kolegyně “moc pěknou” přezdívku: “Rajda, co plete”. Myšleno pozitivně.
Do života se mi připletla před dvaceti lety v práci a dodnes je jeho nedílnou součástí. Od počáteční nenávisti – šéf jí tehdy hodil na stůl můj životopis se slovy: „Takhle vypadá vzdělání“. To ale nezastínilo její smysl pro dobře odvedenou práci. Cílem byli spokojení hosté a brzy jsme zjistily, že každá jsme dobrá v něčem jiném. Dohromady jsme byly skvělý tým.
Chlapi na ni vždycky dost letěli. Dokonce i náš mladičký brigádník šplhal po střeše k jejímu oknu, abychom ho neviděli. A pořád jim plete hlavy. A k tomu ještě plete ponožky. Tak třeba nějaké dostanu. Dřív nás s nimi zásobovala babička a my se smáli měkoušům. Dneska je už dokážu ocenit.
Vánoční večírek
Vánoční večírek byl trochu jiný než jaké jsem mívala, ale vlastně hezký. Na to že jsem tam nová jsem dobře zapadla, uteklo to uvolněně, přátelsky. Pekli jsme pizzu a přecpali se. A ještě jsem se prošla po městě. A vyhrála cenu za sportovní výzvu. Oni ji teda vyhráli všichni, kdo se účastnili, ale měsíční průměr kilometrů mám skvělej.
Muzeum Prahy s Lucy
S Lucy bysme se nepotkaly, ale když už dělá v Praze, jednou za čas zajdeme někam na výstavu, a pak ještě pokecáme cestou na sever. Tentokrát jsme zamířily do Muzea Prahy, které je do února zdarma. V krásné budově na Florenci je velký papírový model města. Zní to dost absurdně, jen papír a videa. Jenže právě ta videa vyprávějí příběh modelu a dávají mu život. Model ukazuje Prahu z doby, kdy lidé neznali svět z výšky. Pokud jste někdy lepili modely z Ábíčka, víte, jaká je to piplačka. Autor modelu, Antonín Langweil, si ale všechno musel nejdřív sám nakreslit. Lezl po střechách a každé dva dny postavil jeden domeček. Celkem 2 000 domků, 11 let práce. A pak mu za to ani nezaplatili. Zajímavý je i dlouhý sál představující řeku Vltavu, kde projekce na stěnách ukazuje, jak se břehy během staletí proměňovaly. Vizuálně velmi povedené.
Drn, drb a pracovní móresy
Toto je drn. Předvádí se sklem a zelení. Jak to v centru Prahy ještě moc neznám, tak jsem ani nevěděla, že sedíme v restauraci u něj a divila se, co si venku lidi pořád fotí. No tak jsem si to vyfotila taky.
Tygra ani lva v Praze nemáme, tak chce jezdit Valentýn na černo, aby měl trochu adrenalin.
Vymýšleli jsme nějaké hry pro děti a akci kolem fotbalu (ani v práci se ho nezbavím). Chtěl něco moderního a pohyb s míčem je prý moc oldschool. Co takhle něco s Minecraftem nebo Tiktokem?
To mi přijde dost ujeté: “Vyfoťte se s míčem a sdílejte. Sice jste tlustý jak prase a neuběhnete ani 100 metrů, ale máte moc hezkou fotku, jak sportujete.” Prej už chytám Valentýnovi móresy, to asi nebude pochvala.
Sára šla na rande s hokejistou, aby si pak na netu přečetla, že každá jeho další holka byla stejný typ modelky jako předchozí a do toho prej nezapadá. Tak se nemusíme bát, že bychom si četli o ní. Měla pravdu. Když zaspala, tak nikde o jejím bujarém večírku nic nebylo.
Konečně jsem se po několika měsících zorientovala v parkhousu na Černém mostě. Prej je tak bezva, ze chce Praha další. Tak já radši pořád parkuju na stejném místě, abych auto zase nehledala.
V nějakém záchvatu stesku po minulosti, jsem si domluvila oběd s bývalým kolegou. Jenže mi ho zrušil. Pak i podruhé. A potřetí. Vesmír mi dává dost jasně najevo, že tohle už patří spíš do vzpomínek než do kalendáře.
Výmluvy, proč nemohou lidé cvičit
Říká Jon Garfieldovi: “Měl by ses víc hýbat, abys měl víc energie.”
Garfield zavrčí: “Dík, teď vím, čemu se mám vyhnout.”
Proč lidé nemohou přijít na jógu?
- nejsem dost pružná
- musím žehlit
- přišla jsem z práce, sedla si na gauč a už jsem se nezvedla
- je to moc pozdě
- v pondělí nemůžu jít cvičit, protože chodím v úterý
- bolí mne záda/kyčel/hlava/ruka/rameno
- je moc zima/teplo
- moc jsem se najedla/mám hlad a musím se najíst
Hýbnout kostrou
Ať už je důvod nepřijít jakýkoliv, pohyb není o dokonalosti ani o tom, kolik má kdo času. Je to základ, který pro sebe můžeme udělat. Tak snad máte dost pohybu jinde. A nebo se jen málo bojíte toho, co přijde? Teorie Daniela Kahnemana tvrdí, že lidi víc pohání vidina ztráty než vidina zisku 1*
Zahlédla jsem diskuzi o tom, že by měl stát víc podporovat pohyb. Ale pohyb je podle mě odpovědnost každého z nás. Já sportovní typ nejsem a nebudu, ale hýbat se pravidelně – to jo. Závidím lidem, kteří mají drive, techniku, tah na bránu a chuť „zazávodit si“. Já to tak nikdy neměla. Po kom to naše malý dítě je nevím, protože jako dítě jsem byla spíš čtecí typ. On pořád hopsá, do něčeho kopá a když se jdeme projít, tak aspoň vybíhá do strání a dělá parakotouly na louce, aby se s námi nenudil.
Ale i když nemám potřebu se někam hnát, taky neznám výmluvy – nemám čas, nechce se mi, prší, zítra začnu… Chci se bavit a vím, že mi to udělá dobře. Pak nepřemýšlím nad tím, jestli chci nebo nechci. Prostě jdu.
Mariánské schody s Annou
Chtěla jsem na kopec a ozvala se Anna, jestli půjdeme na Mariánskou horu, jako by mi četla myšlenky. Podle pověsti bylo schodů 365, každý den v roce přibyl jeden. Položili je dělníci scházející z hor za prací, aby si zjednodušili cestu. My jezdíme do práce autem, abychom pak chodili do schodů dobrovolně ve volném čase.
Vánoční dárky
Tipy na vánoční dárky nečekejte. Dítě potřebuje míč.
Na co, když jich má deset?
Ty taky potřebuješ deset kabelek a bot.
Co mají pořád s těma kabelkama a botama, ale OK, míč mu můžou dát tety, aspoň se nebude na chatě nudit. Co může být komplikovaného na koupi míče? Velikost. 4 nebo 5, která je ta správná?
“Oholený srandista byl téměř zadušen davem vtipuchtivých žen.” To je bulvární titulek k článku o Joachimovi, který hýří vtipem a neví jestli se má oholit. No mně je to samozřejmě fuk, dělá to pro sebe. A ty vtipy jsou takové ty pro chlapy, takže to nebude ani černá kronika. Dav žen nikde.
Muži jsou prý od určitého věku jako archivní víno. Nejlepší kvalita. Jen je nemáme strkat do špajzu, abysme je tam nezapoměly. Jejich vysoké sebevědomí přichází s věkem. Už ví, co a jak a vůbec o sobě nepochybují. Prej kdyby seděli v koutě, tak je v tom archivu taky můžeme zapomenout navždy.
Ženy to mají jinak. Starají se o všechny kolem sebe, až opravdu skončí někde v koutě. PřetíŽENY (viz dole kniha). Jediná cesta ven je skrz 1* M. neví co se svým životem. Zbavila se problémového partnera, přestala řešit dospělé dítě a i pes odešel. A najednou jí zbylo divné prázdno. Nikdo ji nepotřebuje, nesype na ni své kýble sr**ek, ale také se nic neděje. Život, jaký je pro jiné normální, je pro ni teď nová zkušenost. Žádné starosti, žádné povinnosti, čas pro sebe. Na procházky, hobby, sebevzdělávání, všechno může zkusit, ale ona neví. Nikdy předtím neměla prostor něco opravdu chtít. Vždycky musela makat, starat se o druhé. Teď je to její čas.
Za Eliškou ze mlejna
Letos byl v našem okolí baby boom, takže jsme se konečně jeli podívat na malou Elišku ze mlejna. Tak hlavně že byli v čechách půl roku a za čtrnáct dní zas odjížděj.
“Jak se máš?” ptám se sestřenky.
“Já nevím, zeptej se mne v lednu.” Prosinec je prý náročný a příští měsíc bude lepší. To říká vždycky.
Na 15 kilometrový výšlap se nikdo neoblékl a neobul. To bylo zklamání. Ale kdo by ho čekal, když mají kočár? Tak nás vzali aspoň na hezké vyhlídky. Jo, tak mlhu měli pěknou, ale ukázali nám aspoň fotky jak to v okolí vypadá. Na křik: “Mamííí” jsme se otočily všechny. Aspoň že to jedno dítě ještě nemluví.
A ačkoliv fyzik odjel dřív, večer jsme řešili volný pád a dostali se až do vesmíru.
“Kde ve vesmíru není gravitační pole?” byla záludná otázka, ale Kiera měla diplomatickou odpověď: “Tato informace určitě existuje, jen já ji nevím.” To si musím zapamatovat. Tak aspoň že teď víme, že odstředivá síla ruší gravitaci.
Jóga a Štěpánka s fotbalisty
Jógu pro malé fotbalisty jsem přežila a vlastně to bylo boží. Malým jsem ji udělala jako pohádku a velký si kromě protažení nohou zkusili powerjógu, aby věděli, že jóga není jen válení po podložce pro ženský. Potřebují zpevnit střed těla a ruce taky. Dokonce si jeden potom přišel pro cviky, že to bude cvičit doma.
Na výlet do Kořenova s detmi a rodiči z fotbalu jsem se docela těšila. Na ten Kořenov, protože nejdřív byly děti moc malé, a pak už jsme tam nejezdili. Joachim remcal, že to bude dálka, je tam zima, určitě bude hnusně, to prý zas bude den. Úplně mi připomněl, proč jsme tam přestali jezdit. Děti vždycky brečeli, že je tam hnusně a fouká.
Takže byla mlha, bylo to do kopce a ještě jsme šli strašně pomalu. Vtipálek vylezl na Štěpánku, a pak nám posílal fotky, jaké jsou z rozhledny výhledy, a že tam svítí slunce. To jsme mu teda nevěřili, určitě to byla stará fotka. Na to, že to býl výlet pro děti, tak nás šlo víc dospělých: “Děti, běžte se podívat na bunkr, my si tu zatím dáme rum.” Posílat i trenéra s dětmi, když tu má rodiče, mu vtipné nepřišlo. Ale rum nechtěl.
Deny si vždycky přála hodného muže, tak ho má. On si nic nepřál, tak má ji. Ale tak asi si úplně nestěžuje. Letos se žádné nelegální vztahy jako loni nechystaly. Co taky v tomhle osazenstvu, Ale kdo ví, to se dozvíme příští rok.
Odpoledne jsem už chytla nerva, že jdeme moc pomalu, moc zastavujeme a trasa je moc krátká. Ale došli jsme do cíle všichni. Tak zase příští rok.
Tak šťastné a veselé, pokračování Prosinec II: Vidí jen ten, kdo se dívá (132). Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Listopadová výročí a o perníkové chaloupce (130)
Prosinec jako sezóna tmy, světýlek a večírků (89)
Tvůj zadek je lepší než můj (18)
Kniha, z které jsou citáty
1* Kateřina Trávníček, Martina Mašková: Přetíženy
Čím víc máme kolem sebe lidi, kteří nám dokážou nabídnout klid, zatímco sami ztrácíme půdu pod nohama, tím spíš se náš systém naučí podobné situace zvládat s odstupem a větší stabilitou
My lidé žijeme od nepaměti pospolu, dříve v tlupách a kmenech. Čerpat z druhých je pro nás přirozené i v dospělosti.
Ještěrky se k sobě tulí, v jejich případě se ale nejedná o důkaz lásky, ale spíš něco ve smyslu: “Jsi teplá nech mě se o sebe ohřát. “ My savci to máme jinak. Potřebujeme víc než teplo – potřebujeme vztah. Kontakt. Blízkost. A právě díky tomu se učíme regulovat společně.
Odolnost není disciplína, v níž se závodí o medaili. A rozhodně by neměla být zdrojem výčitek nebo srovnávání. Každý z nás má jinak nastavenou startovní čáru – co jeden zvládá s lehkostí, může být pro druhého nepřekonatelná překážka
Pokud hledáme něco jednoduchého, co může pomoci zklidnit přetíženou nervovou soustavu, dejte prostor přírodě
Skrytý proud nedokáže bez pomoci jen tak vytrysknout nahoru a rozbít led. Nemyslíme si o něm, že je slabý, nevýkonný, že se málo snaží, a když by jen trochu chtěl a zabral, dokázal by led prorazit. Budeme se snad na něj kvůli tomu zlobit? Budeme ho kritizovat a tvrdit, že kdyby jen trochu chtěl, mohl by téct stejně jako v létě? Nic takového si nemyslíte, že? A stejně tak nemusíte smýšlet o sobě, když se do takového stavu dostanete.
Bezpečí není jen nepřítomnost nebezpečí, ale hluboce zakořeněný pocit, který nám umožňuje plně se zapojit do světa kolem nás.
Mozek si nové věci osvojuje obtížně, přestože je vyhodnotí jako smysluplné a do budoucna přínosné
Skutečná změna nepřichází tehdy, když už nikdy neselžeme, ale když to nevzdáme a i přes chyby, kterých se dopouštíme, to zkoušíme znovu a znovu.