V červenci jsem si dovolila nebýt v práci a jako každý rok se pokusila zvládnout dovolenou s rodinným cirkusem. Dítě si chtělo odškrtnout Slovensko, já mám hory ráda, tak jsme vyrazili do Tater. To byla dovolená s puberťákem a jeho komplet výbavou: Koulení očima, hluboké povzdechy, sarkastické řeči a „já jsem nechtěl“. Náladu zlepšily Jeseníky a zakončili jsme to v Krkonoších. No, bylo to … zajímavé.

Když člověk nic nezkusí, nic nezmění. 4* Letos jsme si vzali rovnou tři týdny, abychom si odpočinuli a hlavně stihli někam odjet. U nás je to totiž tak, že po pár dnech dovolené chtějí kluci domů. Už ani neobjednávám ubytování na týden, protože odjíždíme po 6 dnech. Loni jsme jeli rovnou do Španělska, aby odtamtud nemohli utéct. Letos byl v plánu Balkán, jenže roadtrip po jižní Evropě byl v tom vedru dost úmorný a taky by se nesměli pořád hádat. A tak puberťák slevil, že mu bude stačit Slovensko, aby si ho mohl odškrtnout na mapě. Tak proč ne.

Money a voda

Po báječných dnech pod stanem a na rybách jsme se vrátili na pár dní domů. Puberťák byl na příměšťáku s kamarádem a byl spokojený. Celý týden si vydělávali táborové peníze, aby si na konci mohli nakoupit. Chlubil se, že měli tolik peněz, že mohli vykoupit úplně všechno. Mladší mu radil, že měl tedy všechno vykoupit, a pak to prodat dráž. “A na co by mi jako bylo ještě víc táborových peněz, když už bych měl všechno koupené?” divil se starší. To dávalo smysl. A oba si tajně přáli, aby to byly reálně peníze.

My jsme mezitím s malým a jeho kamarádem (protože jak s sebou nemám 2 děti, jsem celá nesvá) vyrazili do Liberce do ZOO. Ještě jsme se prošli na Libereckou výšinu a stihli i koupání na přehradě. I když jejich nápad přeplavat zátoku mě hodně rychle přisvědčil, že se mi do vody chce. Ale přežili, malý sice ještě neplave perfektně, ale ví, že když nemůže, tak má plavat na zádech. “A nemají v batohu i pruty?” ptala se maminka toho kamaráda. Pruty neměli. Ale divím se, že si ještě u nás nepostavili přes řeku provazový most, protože pořád courají k nim a k nám.

A pak jsme znovu balili. Hlavně nezapomenout plavky. Proč se všichni ptají jestli jsou červené?

Nekonečné slunné dny, ženy v červených plavkách, jasně stanovené morální situace, každotýdenní hrdinství a dlouhé procházky po pláži. Všechno to, co život sám nebyl. Pobřežní hlídka vám přes oči masírovala mozek.

Z knihy Plán B – Jonathan Tropper

Tatry aneb dovolená s puberťákem

V pátek jsme vyzvedli puberťáka z příměšťáku dřív a vyráželi jsme na Slovensko. Před námi asi 7 hodin cesty. Puberťák prudil hned jak nastoupil, že on určitě nikam nejede. Tak to měl blbý. 

Láska je jenom výchozí bod. Pak se do toho připlete život a spolu s osobními zavazadly, která jste si balili celá léta, se všechno do poslední kostičky dokonale a neodvolatelně rozsype.

Jonathan Tropper – Plán B

Mít v autě děti a nesmět tam jíst, to byl zas nápad, malýho jsme málem zapomněli na odpočívadle se zmrzlinou. Ale všechno dobře dopadlo a před 10 večer jsme byli pod Tatrami v Jánské dolině. Apartmán nádherný, před domem obří bazén, začalo to dobře. 

A dny plynuly. Puberťák na nás vyzkoušel svou plnou výbavu: Koulení očima, hluboké povzdechy, sarkastické řeči, odpověď na vše: “Já jsem sem nechtěl.” K tomu ještě: “Kdy už tam budem” a “Já mu nic nedělám, on si začal.” No, bylo to náročné. První den jsme vyrazili na rozehřátí do Kvačanské doliny. Rvali se a hádali, nic nechtěli, ale aspoń nám to ukázalo, co znamená v Tatrách malá procházka. A ještě všude vosy. Aspoň že už nemusíme opečovávat děti a hlídat, aby je nějaká nebodla. Teď by si naopak měly dát pozor ty vosy, protože děti počítají vosí killy (zabití = česky za chvíli nebudou umět). Takže zatím sražená vosa bodla jenom mne. 

Ale ten mlýn na konci a skály nad údolím byly pěkný. 

Poludnice 1540 m.n.m.

Poludnici v Nízkých Tatrách jsem vybrala jako nedaleký cíl s krásnými výhledy a málo lidí. Převýšení to tedy bylo pořádné, 900 m na 6 kilometrech. Půlka cesty byla jako lézt po prudké sjezdovce nahoru.. Děti překvapivě vykročily na stezku a bez remcání šli a šli. Taky jsem jim slíbila přidat 10 minut na mobilu za každého člověka, kterého předběhnou, tak se snažili. A ještě sbírali turistické značky. Měli jich tak o 100 víc než my. Ale ono je to těžké nějakou získat (dotykem), když jdou pořád 10 metrů před námi. Manžel se snažil a občas i běhal, ale předběhnout je není žádná sranda. Aspoň jsme se u toho nasmáli. 

Kopec stál za to a výhledy byly skvělé. Takhle bych si dovolenou představovala. 

Odpoledne si pak zasloužili bazén a volný program. Takže děti mobil a já dočetla první knížku (ty viz dole). 

Aquapark 

Aby děti neřekly, že pořád jen chodíme po kopcích a měli na co vzpomínat, vzali jsme je do Tatralandie. Opět se mezi námi našel někdo, kdo protestoval. Ale i nás bolely nohy, takže jsme se rádi naložili do vody. To byl zase nápad jít v tom vedru do termálů, kde byla teplota vody 40´C, ale aspoň se pak chvíli zdál vzduch chladný. Na tobogány se čekalo 20 minut, ale byl tam na kousku stín a přehazovaná v bazénu nám krásně ukrátila čas. Večer Aperolspritz, lehká večeře, náš chladivý bazén a rozečtená další knížka. 

Rozhledna, pramen a kanál (na Váhu)

Pubeťák se vzbudil opět ve své náladě: “Nic nechci, tady se nedá spát a já jsem sem nechtěl.” A ještě nejsou v penzionu dobré snídaně. Nebe se zatáhlo a doplnilo náladu. Vzala jsem si k srdci něčí radu, ať ty výlety tak nehrotím. Navíc jsem si na tobogánu hnula krkem, takže se mi válecí den hodil. Nedaleká rozhledna a 2,5 kilometru k prameni se zdálo jako ideální, to by mohli přežít. 

Překvapivě se z toho vyklubala velmi milá asi 10 kilometrová procházka. Jo, děti už to vědí, že vždycky musí 5 kilometrů přičíst. Pramen měl překvapivě dobrou vodu, takže jsme litovali, že nemáme víc lahviček. Otravný ovád, který se dítěti snažil pít krev, se chytil do pavučiny a hladový pavouk dětem hned ukázal, jak si s ním snadno poradí. Při cestě kolem Váhu jsme narazili na přehradu a kanál, zahrazený vzduchovým vakem, kudy mohli lodě projet, stačilo zmáčknout tlačítko. Místní člověk nám napouštění kanálu rovnou i ukázal. A pozdní oběd jsme si dali v nedaleké vesnici v super pizzerii. A pak už jsme se jen váleli u bazénu, vrcholky hor se stejně schovávaly v mracích. 

Jestli včas nezměníte směr, skončíte tam, kam máte namířeno – staré čínské přísloví 3*

Poslední dny dorazil dlouho očekávaný déšť. Sbalili jsme a vyrazili zpět do ČR. Tam nás přivítalo slunce. Káva v Třinci u švagra, rychlá prohlídka polského Czesiena a čekalo nás ještě pár dní na chalupě v Jeseníkách, bez plánu bylo tolik možností. 

Na chalupě

V pátek jsme byli na chalupě sami, takže jsem si naplánovala klidnou procházku po Uničově, kde jsem dlouho nebyla a mám ho spojené s každými prázdninami. Kluci zatím mohli posekat zahradu, aby mne nehonili, kdy už půjdeme domů. Ptám se manžela, jestli umí se sekačkou, aby si nastavil výšku pojezdu podle různých částí zahrady. Dítě hned vysvětlovalo: “Táta s ní má naježděno tisíc hodin.” Otec se ohradil, že je trochu drzý. Dítě jen pokrčilo rameny: “Minule jsi to říkal.”

Nakonec jsme na výlet vyrazili všichni a dopadlo to přesně jak jsem nechtěla. Honili mne, kdy už půjdeme domů. Procházka po městě, zmrzka, rychlý nákup, protože si starší připoměl, že se mu rozpadají boty a mladší nutně potřeboval další plavací kraťasy. Káva u tety a mohli jsme jet zpět na chalupu. Odpoledne uteklo se sekáním trávy a večer přijely sestry. Zapomněly přivézt kukuřici. Dítě totiž nutně potřebovalo vařený klas a my na ně v krámě zapomněli (o tom, že nebylo žádné pole po cestě ani nechci mluvit nahlas).  Ale zato se jim povedlo přivézt odpadky. Jakou nejzbytečnější věc se vám podařilo odvézt na dovolenou? 

Báječný den v Jeseníkách

Báječný den shrnují fotky a pohodových 20 kilometrů ze Skřítku na Albertku a zpět. Děti se přestali mlátit, pozornost se rozptýlila na tety a cesta rychle utekla.