Uteklo jaro, teď už je léto, za chvíli podzim a pak zima. “Neříkej to, padá na mne deprese.” Opouštíme svá prémiová místa ve stoje, v mrazu, ve vedru a dešti s vůní potu a puberty na fotbalovém hřišti. Začnou prázdniny a tak si to léto uděláme hezký. Protože co? Protože máme v Jablonci moře a Itálii v Olomouci. V Praze jsme proběhli Thajsko a Japonsko. Tak hlavně že jsme utratili víc než vydělali a ještě zmokli. Jedna kapka deště ale nevadí. A ještě otázka na závěr: kolik dětí je moc? Ptám se pro kamarádku.
Jarmark ve škole a jeřábi
Ozvala se Lucy, jestli jdu na školní jarmark, že to na ni vyskočilo někde na “Pomáháme jeřábům”. Děti každý rok vybírají na nějaké zvíře. Nechystala jsem se, protože naše škola už to není, ale vlastně mi to přišlo jako dobrý nápad. Potkat lidi a ještě se vidět s Lucy. Jenže ta se odstěhovala za Frýdlant a je to tak daleko, že ani nedojela a ještě jsme zmokli. Dítě šlo taky potkávat lidi a obralo mne o peníze, ale aspoň jsme přispěli na jeřáby a nakoupily výrobky od dětí.
Japonsko, Thajsko a trh ambasád
Dělat výzdobu thajského stanu, to je něco pro mne. Nesnáším výzdoby. A ještě jet do Prahy v sobotu ve 4 ráno s bandou 16letých puberťáků. Až na ten celodenní déšť, zimu a bahno to vlastně bylo fajn. Mé dítě si užilo Japonsko aspoň tady, ochutnávalo jídlo, maté, peněženka kvílela a ještě jsme potkali babičku.
Uděláme si to hezký
Tolik hodin v práci a člověk pořád kouká jen do počítače. Ještěže se zjevila kolegyně z gastra a prej, že si to uděláme hezký. Vykouzlila Espresso tonic a bylo jako život po 4 hodinách spánku. Myslím tím den po party, nikoliv po noci se zvracejícím dítětem. Hořkosladký a trochu perlivý.
Tak ale vlastně si to můžeme udělat hezký i jindy. Když jsem něco vyzvedávala v Jablonci u přehrady, úplně lákala ke koupání. Vlastně proč ne. Plavky vozím v autě 4 měsíce a do bazénu jsem nikdy nedošla, vlasy seply nahoru dvě tužky. Chvíle, kdy se svět netočí kolem nás ale s námi.
Ajťácká aura
Nový sluchátka se ne a ne spárovat, jedno pořád nefungovalo. Ještěže mám doma ajťáka a ani nepotřeboval ajťáckou auru. Stačilo sundat ze sluchátka igelit a hned se začalo nabíjet. To jsou prý ty roky zkušeností. Já už je mám taky. V práci, když někomu něco nejde, tak jde za mnou. Heslo od emailu ještě jde, to stačí změnit. I když mě dost pobavilo, když jsem musela měnit heslo kolegyni, která si ho změnila a zapoměla. To abych se jí náhodou do toho společného mailu nedostala, když už spolu nepracujeme.
Ale že budu opravář i tiskárny, vypadávajících telefonních hovorů a skartovačky, to jsem nečekala. Tak telefon a tiskárnu stačilo restartovat a se skartovačkou to bylo ještě jednodušší. Stačila zapnout. Haha.
A jak opravit pochroumané vztahy? Co třeba rozsadit. Tahle metoda Cedrika velmi zaujala. To se prý na žádném školení leadershipu jako účinnou metodu neučili. Takhle my jsme v Jablonci napřed.
Pátek a Itálie v Olomouci
Manžel buď objevil kouzlo cestování, nebo mi jen chtěl udělat radost. Možná chtěl jet za kolegama nebo na koncert. ”Koncert 4 hodiny od baráku, tomu říkám odhodlání,,” diví se sestra. Po důvodu nepátrám, hlavně že mne vyvezl. A tak když už tam jedeme, je z toho minidovolená nacpaná do prodlouženého víkendu. Se sestrou brunch v zrekontruované industriální budově, italský butik a rumunskořecký obchůdek. Oběd s klukama ve slovanském domě, zmrzka a procházka po městě. Prostě dovolená v Olomouci.
Pátek a koncert v parku
A večer koncert v parku. Motorband, Arakain a Jamaron byly dobrá kombinace a mít super apartmán 15 minut od místa ještě větší pecka. To je na životě na vesnici trochu nevýhoda, že musí člověk pořád někam autem. A tak si to užijeme aspoň o dovolené. A taky koupelnu větší než máme doma a snídani by taky mohl jednou udělat někdo jiný. Ale kam na snídani na malém městě? Zachránil nás Instagram a Kafe naproti. Ještěže používají hashtagy #unicov a #brunch.
Sobota na chatě
Města už bylo dost, tak jsme se ještě sešli na chatě. Skoro jsme se tam poprali o sekačku. Po celém týdnu je to chození zelenou trávou velmi uspokojivé. Domlouvala jsem se s tetou, jestli se potkáme. Neměla čas, musí na chatu. No to my taky. Ještěže mají ty chaty kousek od sebe.
Kam vyrazit?
Měli jsme ještě čas, tak jsme chtěli na procházku. Ale kam vyrazit?
“Co třeba do pivovaru v Rešově,” navrhuje sestra.
“Děláš si srandu, když řídím?” brblal manžel.
“No co, dáš i jedno pivo a pak je to 5 kilometrů zpátky. Než pojedete, tak to vyprchá.”
“Jen jedno pivo v pivovaru?”
“Ono není moc dobrý.”
Nakonec jsme šli jen k vodopádu. Jen bacha na divoký prasata. I když teď už nemaj mladý, tak to jde.
“Stejný kritéria mám na kluky na Tinderu,” poznamenala sestra.
“Že nejsou prasata?”
“Ne, že když nemaj mladý, tak to jde.”
Vlastně tu těch cílů, kam se dá dojít pěšky, moc není. To jsme vlastně u nás dost rozmazlený. Na kteroukoliv stranu vyjdu z domu, mám tam 1-2 zajímavosti nebo aspoň výhledy. Tady je to pokaždé vodopád anebo Křížový vrch. Zbytek jsou louky. Ještěže sem jezdíme jen jednou za rok. A holky mají chalupu na údržbu a na party. Chodit chodí jinam.
Čeho se dočká singl holka?
No už nejsme nejmladší holky a zkušeností máme plno. Elena se radovala, kolik se kolem ní točí chlapů. Dana jen vrtěla hlavou: “Ale kdybys byla singl, tak po tobě pes neštěkne. V tom mám 15-ti letou zkušenost.”
Eleně je to fuk, ale vyčte Alfonsovi: „Troufáš si na mě používat má vlastní kouzla?“
On tomu nemůže uvěřit, že by stačil úsměv a pár slov. Vždycky na to šel radši přes drink. Elen se přiznala, že za dva drinky s ním půjde i do kina. “Dal bych ti i čtyři,” přiznal se on.
„Jsi vtipnej. Můžu se smát?“ pobavilo to Elen.
„Klidně se směj, já budu zatím brečet,“ mávl rukou Alfons a šel radši něco dělat, protože věděl, že z toho zase nic nebude.
Zkoušky
“Musím se učit,” loučím se z jedné nekonečné konverzace.
“Cože, je ti patnáct?”
Ne, to jen nechceme zakrnět. Tak konečně po pár měsicích přišel den D, nebo spíš K a děláme kapitánské zkoušky. Nic si nepamatuju, ale dali to i horší lidi. Určitě. Manžel vystresovaný z Microsoft certifikace, kde se chyby neodpouští, 2 dny nespal, aby zjistil, že to tak hrozný nebylo. Aspoň něco dokončeno. A hned je zase o stres míň.
A vlastně se tak nějak všechno odlehčilo. Možná je to tím, že si to děláme hezký a nebo vitamínem B a D.
NeKafe s Alfonsem
Alfonsovi už radši ani nepíšu, že se potkáme, protože se nikdy nepotkáme. Prej ať aspon pošlu fotku. Nevím co čekal, moc se nefotím. To může být tak maximálně fotka na jedno použití, vyfocená za tmy na Nokii 3310.
Ale teď, jak jsme jeli do Prahy na zkoušku a manžel chtěl ještě zajet do práce, tak to máme po cestě. Alfons byl skeptický, prý mám pořád stejnej smysl pro humor: „Budu za rohem, když vyjde čas, poveze mě manžel, ale úplně jinam, takže vlastně nic.“ A přesně tak to dopadlo. Alfonsovi se ulevilo, protože by jinak musel na pedikůru, manikůru, k holiči, do posilovny, rychle se někde vykoukat, aby se tvářil jako gentleman a to se prostě takhle narychlo stihnout nedá.
Konec fotbalové sezóny
Ještě jsme se nestihli v jarní fotbalové sezóně rozkoukat a už končí. Letos jsme nemrzli ani se nespálili, ale to spíš bude tím, že jsem tam nedorazila. Fotbalové skupiny se rozrostly a i těch věcí, co se řešily přibylo, až jsme si musely udělat jednu holčičí drbací. Chvíli to vypadalo jako něčí fanklub, ale prej je to jen “Bla bla bla”. A v červenci nechceme o fotbalu měsíc ani slyšet.
“V pondělí pošlu info k soustředění,” hlásí šéftrenér. No to si poslat může, já dám celou skupinu do archivu a vypnu oznámení.
Na posledním turnaji jsme si toho sluníčka užili. Bylo poznat, kdo tam byl celý den podle míry připálení. Všichni tleskají. Koukám na to jako vždy na půl oka. Dali jsme gól? Se mi zdá, že ten brankář má stejnej dres jako my.
“To je náš brankář,” upřesňuje Deny s tvrdým Y. Y jako Itálie.
“A ty tleskáš, že jsme dostali gól?”divím se.
“Oba jsou naši, hraje A s B.”
Tak asi tak to mám se sledováním fotbalu.
Po turnaji dokopná, potkali jsme se s ostatními rodiči, tradiční zápas děti proti rodičům. Nikomu z rodičů se už moc nechce, děti nás obehrajou. Ale pár nadšenců se našlo a měli radost. Večerní posezení se protáhlo. “Mám tam malej a ještě menší sud, co mám narazit, patnáctku?” ptá se Joachim.
“Jo, naraž si nějakou patnáctku, ale tady žádná není,” rozhlédli se po nás trenéři.
Prej hlavně aby to někdo vypil. No tak samozřejmě nevypil. A my šli taky domu, protože pěkné nedělní ráno je mi přednější, než poslouchat ty kecy některých, kteří už mají za celý den dost.
A protože byli trenéři na kluky hodný, dostali jako dárek permanentku na příští sezónu.
Komunikace
Člověk něco říká a přitom myslí úplně něco jiného.
“Jaké máš plány po práci?” zjišťuje manžel.
“Jdu ke Kláře.”
“A předtím?”
Haha, myslí si že přijdu dřív. No tak samozřejmě chci přijít dřív, ale víte, jak to dopadá. Manžel pořád nevypadal spokojeně, tak pokračuju: “Jako chtěla bych jednou uvařit.”
“Přesně tak si to představuju,” pokračuje manžel, “a pojedeš do Lidlu?”
“Asi, proč?”
“Kup mi někde vůni, už mi dochází.”
A o tom celá ta komunikace vlastně byla. A někdo si mohl myslet, že mě chce přivázat v kuchyni.
Školní výlety na závěr roku
Na závěr školního roku měly děti focení. Všichni šli v košili, i malý fotbalista, jen puberťák šel v tom, v čem chodí celý rok. Ale nutit ho nebudu. Ať mají všichni památku na toho chlapce s jednou mikinou.
Ani na závěr školního roku se žádného dítěte nezbavíme přes noc. Prý zlobí tak, že s nimi nikdo na víc než jednodenní výlet nepojede. Ani se nedivím.
Ještěže máme jen 2 děti. Když jsem si psala do kalendáře školní výlety a akce v posledních dvou týdnech školy, tak jsem to nezvládla a ty děti si popletla. Malýho bych poslala na laser games a velkého do hopareny. Ještěže oni si to, kam jedou, a co si mají vzít s sebou, pamatují.
Kolik dětí je moc a zábava chudých
Pořád lepší než Klára, s kterou jsme se sešly zase v naše pravidelné jedno úterý v měsíci. Hlavně neotvírat druhou lahev, zítra je pracovní den. Narozdíl od Anny má ale druhou lahev nealko. Klára má tolik dětí , že jí nejdřív ani nepřišlo, že jí jedno chybí. Pak, když ho začala v 10 shánět, že nepřišlo z brigády, zjistila, že je vlastně na tom dvoudenním školním výletě.
Čím jsme starší, tím víc se s holkama bavíme o sexu. Možná se i víc bavíme než to děláme. Prej je to chleba chudých. Co nemají v hlavě, to mají dole. No já nevím, nás to baví, je to zadarmo, je to cvičení a ještě je potom rozzářená pleť. Prostě win-win.
Třešně
Čas třešní. Měli jsme si je zajet k mamce natrhat, jenže pořád nebyl čas. Tak jsme si udělali s manželem po vysvědčení roadtrip. „To jsou teda drahý třešně,“ remcal, když si spočítal, kolik ho bude stát benzín k 60 km vzdálené tchýni. Tak nejedu tam pro třešně, ale i na návštěvu, vždyť se tak moc nevídáme. A jaký to byl pěkný výlet. Pohopsali jsme si po stromě a ještě nám na cestu hrál Kapitán Demo. Jen tak na rozšíření obzorů. Přišla na něj v práci řeč, tak jsem se zeptala AI, kdo tohle poslouchá. Prý lidi se smyslem pro humor. Na tohle musí mít někdo hodně velký smysl pro humor, aby to chtěl poslouchat. Radši zůstaneme u metalu.
Karma zdarma
Někdy pozoruju, jak si lidé stěžují, že jim nikdo nepomůže, a přitom si vůbec nevšimnou, že to jsou právě oni, kdo dlouhodobě kolem sebe šíří napětí. Říkají věty, které zní na první pohled nevinně – ale každý, kdo je dostává pravidelně, ví, že to není o jedné poznámce, ale o celkovém tónu. A pak přijde situace, kdy tenhle člověk něco opravdu potřebuje a zůstane v tom sám. Ne proto, že by ostatní byli líní nebo neochotní. Ale prostě proto, že karma je zdarma. Ještěže já mám kolem sebe lidi, kteří udělají to, co chci, naprosto dobrovolně. A nebo proto, aby mi udělali radost. Možná se bojí, ale to už je jiné téma.
Za červen stačilo, stejně už se jen válíme na zahradě, užíváme si slunce a toho, že můžeme. Pokračování v červenci.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Květen II a čas roztáhnout křídla (122)
Červen a cesta začíná prvním krokem (97)
Listopad II: Svět je jako divadlo (88)
Ostrov hortenzií a ještěrek – Madeira (84)
Permoník a život na zámku (19)