Upřímně nevím, co přesně jsem si na začátku měsíce naplánovala. Ale rozhodně to nebylo „nech se spláchnout vlnou událostí, setkání, vody, chaosu a strachu“. A přesto se to stalo. V druhé půlce května jsem roztáhla křídla, nebo spíš vytáhla neopren a rozjela se od Kamenice přes Prahu až na Lipno. Voda mne semlela a zase vyplivla, já se těch lodí nezbavím. Kanoe, paddleboardy a Bludný holanďan, trocha kultury, hnědá je dobrá a kdo si počká ten se dočká. Akorát už nechce.
Květen rozkvetl
Když člověku dojde víno, je lepší dojít si pro další, nebo prostě přestat uklízet? 1* Na uklízení teda vůbec nebyl čas, květen rozkvetl a my s ním. V práci začala hlavní sezóna a kolegyně má jasno. Na telefonický dotaz, jestli může někomu věnovat pár minut má diplomatickou odpověď: „Já mám těch minut strašně málo a nechci se o ně s vámi dělit.“ Tyhle odpovědi se musím taky naučit. A hlavně i správné otázky. Je lepší vypadat neinformovaný než být neinformovaný. 2*
Bývalá kancelář
Kafe z Malajsie, dárek a milé gesto z minulého života, mělo šedivému deštivému ránu dodat radost, ale spíš v tu chvíli přineslo smutek a pocit ztráty. Všichni jsou teď tak daleko. Úplně se mi teď hodí Cedrikovo diplomatické zhodnocení jeho současné pracovní fáze: „Je to zajímavá etapa a přemýšlím, co si z ní vezmu do budoucna. Je tu hodně výzev, ale právě ty mě posouvají dál. Snažím se z toho vytěžit maximum. Díky téhle zkušenosti líp poznávám, co mě baví.“
A protože nebudu fňukat, že mi chybí lidi a společné obědy, vyrazila jsem za nimi. To by mi tedy nesměl ujet autobus a ten druhý mít zpoždění. Měsíčňan mne vzal na Indii. Neviděli jsme se pár měsíců, tak jsme si toho potřebovali tolik říct. To jsou teď novinky v bývalých kancelářích. Potkala jsem u nás Cedrikovu kolegyni a taky puntikovaný meloun. Kdo si počká, ten se dočká, konečně se uvolní místo, na které jsem 2 roky čekala. Tak teď už ho nechci. Ale bylo super projít staré chodby a potkat bývalé kolegy jako bych se vrátila domů anebo odešla včera. Musím si ten pocit zakonzervovat a chvíli z něj žít. Chybí mi pozitivní nálada, moudrost a péče mé milé kolegyně.
Plán B
Pořád se za něčím ženu a ani nevím proč. Za dobrou prací, dobrým bydlením, a vlastně i dobrými lidmi. Hlavně mít všechno co nejlepší. Ale kdo říká, co a kdo je nejlepší? Hlavně pořád něco objevovat a něco se učit, nasáknout to do sebe všechno jako houba na mytí nádobí. Ale proč? Kdybych teď vstal z postele a místo do práce jel na letiště, koupil si letenku kdoví kam a prostě odletěl a třeba tam i žil, stejně bych nejspíš po čase zase zajel do kolejí každodennosti. Člověk může změnit porstředí, ale může změnit sám sebe? Nemyslím si. A stejně se o to pořád snaží. Takže tu klidně můžu ještě chvíli ležet a dál čumět do stropu.
Martin Váša – Dělám si to sám
Tak hlavně, že mne napadl plán B. Neznamená to vzdát se plánu A, ale být připravená. Záloha, klid v hlavě, že když se něco změní nebo nezmění, svět se nezboří, když vím kudy kam.
Večírek legend
Na večírek jsme se s jedním bývalým týmem domlouvali pro jistotu několik měsíců dopředu, aby to klaplo, Takže samozřejmě zase půlka lidí nemohla. Ale co, potkali jsme se a užila jsem si město. Někteří jsou už tak staří, že to co na začátku kariéry stavěli, to se teď bourá. A abych neměla na fotkách jen puntíkatý meloun, prošli jsme se ještě po městě, a pak zase hurá na venkov.
Praha a volný den
Stačilo pár vitamínů a skončil zimní spánek. Už zase mám energii courat. Cesta je cíl a lépe kulhat po správné cestě než kráčet pevným krokem mimo (Augustinus) 1* I když na večerní filmy energie nezbývá. Některé si pouštím i dva tři večery, abych viděla aspoň něco. Sestřenka to má prý taky. Asi rodinná diagnóza.
Kluci byli na chlapské chatě a já měla svůj květnový volný víkend. Ale věděla jsem, že letos se mi nepodaří v pátek brzo odjet. A co taky pořád vymýšlet, potřebuju město a lidi, tak jsem vyrazila za holkama do Prahy. Škoda, že jsem se s nimi ani nevyfotila.
Zadat si ráno jen pro představu do navigace cíl, abych věděla, kdy dorazím, mne dost vyděsilo. Dvě hodiny cesty? To jen nemám dálniční známku, protože u nás nejsou dálnice. Pěkně se mi ten výlet začal prodražovat hned při rozjezdu.
Kdo je dřevo?
A čím lepším začít svůj volný den než ráno na lezecké stěně s Katkou? “Když tě drží jen malíček, máš tu záchranný balíček,” bylo moto na dárku pro kolegyni. Jak jsem dlouho nelezla, tak se bojím výšky, už to není co bývalo. I když asi by mi nepomohl ani pilný pravidelný trénink. Možná mu chybí pila nebo piliny. “To jsi takové dřevo?” ptal se Joachim. No to jsem mu nahrála. Jenže nejsem dřevo, jsem spíš strom. Pevný základ a kořeny a mám rozhled. V józe se to hodí, na jiné sporty méně. A vůbec, co mne chytá za slovo.
UPM
Chvilka na zklidnění mne zavedla do Uměleckoprůmyslového muzea. “Omnia ubique, vše je obsaženo ve všem,” jako moto části výstavy. Honosný prostor, výstava textilních tisků ukázala nejenom bizární potisky bavlněných šátků, které sloužily jako nosiče reklamy. Třeba železniční síť v Rakousku na konci 19 století nebo upomínka na spartakiádu. Za války se tiskly únikové mapy na hedvábí, aby déle vydržely. A z přebytku se někdy šilo oblečení. Ale rozhodně bylo zajímavé, že první manufaktura na výrobu potištěné bavlny 1723 byla v Hrádku nad Nisou. Ještě tam byla výstava českého módního a reklamního fotografa Freda Kramera a výstava skla.
Skromnost Rothmayerovi vily
Procházka s architektkou nás zavedla na prohlídku Rothmayerovi vily. Očekávala jsem noblesu ve stylu nedaleké Müllerovy vily. Jenže už na zahradě nás zarazili: Rothmayer byl státní zaměstnanec, za Masaryka realizoval rekonstrukci Pražského hradu. A podle toho to vypadalo. Žádné zlaté kliky, ale jednoduchost a plno detailů z Pražského hradu. Nejenomže si přinesl plno vyhazovaných artefaktů, ale také testoval a ladil nápady. Třeba světla nebo kličky na oknech. Vila čerpá inspiraci z Plečnikovy lublaňské vily. Má jen 180 m² rozložených do tří pater – takže žádné palácové tanečky. Zato každý centimetr má smysl. Rothmayer byl truhlář a interiér si navrhl i vyrobil sám. Věci si tu nejen testoval, ale rovnou ladil nápady, které později použil při úpravách hradu. Najdete tu třeba chytré skryté skříňky v obložení chodeb, úložné prostory pod parapety a na střeše skleník s automatickým otevíráním. Chytré, praktické, promyšlené.
Cousin reunion
A na závěr kafe se sestřenicemi, spíš náhoda než plán. Nikdo nestíhá, příští měsíc prý bude lepší, i když už teď ví, že nebude. Ještě teď se směje lednovému článku, kde jsem to zmínila. Vůbec nevím proč moje věta: “Jsem strašně unavená a zpomalená,” vzbudila takovou vlnu smíchu. Nasdílely jsme si kousky svých realit a shodly se, že některé pocity máme prostě stejné. To je fajn, nejsem divná sama a něčí naleštěný svět mne vlastně vůbec nezajímá.
Nenávist a strach
Nenávist a strach, to zní jako z nějaké písničky, jen nevím z jaké. Potkala jsem člověka, kterého opravdu nemusím a při představě, že bychom se měli potkávat častěji, přišel blok, nenávist a strach. Je to ale směšné. Proč mám vlastně pocit ohrožení? Vezme mi život? Ukradne manžela, děti, práci? Je zvláštní, jak se některých lidí bojíme úplně zbytečně. Možná jen proto, že nám jsou něčím nepříjemně podobní.
Vodácké školení
A kromě strachu z člověka, lezení přišel ještě strach z vody. Tak aby té vody nebylo málo, tak bylo vodácké školení. Doufám, že nebudu muset dělat instruktora. Ale sjet si kousek ze Spálova, kde obvykle není voda a poslechnout si, jak se starat o skupinu bylo super. Taky vím, co jsme na setkání nováčků udělali špatně. Neoznačili jsme první loď, že má na nás čekat, tak nám pořád ujížděla. Tady nikdo neujížděl, protože do peřejí se nikomu nechtělo. A ještě jsme vyzkoušeli neopreny a záchranu ze břehu. Chce to ještě trénink.
Hnědá je dobrá: Bahno a čokoláda
Malej má zase nové hobby. Teď zase jezdí na kole do bikeparku, takže máme všude bahno. Když už jsem jednou doma, tak jsem jim chtěla udělat radost. Usmažila jsem palačinky, udělala domácí čokoládový krém. Jen nezbyl na tu poslední. Dítě to prý umí udělat jako maminka: Z prázdné misky vyškrábe ještě jednu lžičku.
Mission (Im)Possible
Když si člověk užívá, co je a neřeší, co bude, tak se to, co bude, vyřeší samo. 1* V úterý se kolegyně zeptala, jestli nemůžu ve středu na 3 dny na Lipno, kdyby nikoho nesehnal. Tak proč ne. Večer mi to potvrdila. Manžel nebyl úplně rád, ale aspoň jsem mu udělala radost a vzala ho do kina na Mission Impossible, protože se zrovna někdo zbavoval na FB lístků. Zase všechno dobře dopadlo. Já teda doufám, že další díl už nebude.
Lipno tam a zpátky
Ve středu jsme jeli s kolegou na Lipno na firemní akci. Vlastně to bylo celé pecka. Sice náročnější a delší firemní akce, než co jsem dělávala, ale nebyla jsem na to sama. Oběd později, oběd dřív, zaplatit přívoz, zkontrolovat trasy, půjčovnu, mikrofon sem, nefunguje tohle, kam máme jít a tak pořád dokola. Získala nové zkušenosti a velmi si to užila.
Paddleboardy
Prý jestli umím na paddleboardu. No teoreticky ano, ale prakticky? Tak to jsme zjistili. Na své životní pouti se ocitáme před mnoha dveřmi. Skrývají se za nimi všelijaké možnosti, které vedou k příležitostem, zkušenostem a lidem. 2*
