Léto utíká rychleji než bych chtěla a ani nebylo nejdřív moc hezky. Ale mraky se dají objet. Tak kam pojedeme? Někam do kopců. Ale to, že cesta bude do kopce tam i zpátky jsem nečekala. Puberťák v tom má jasno. Dítě, které dřív nadšeně stavělo hrady z písku, najednou zjistí, že nejlepší program je ležet, jíst a koukat do mobilu. To má s námi blbý, protože my o dovolené ležet nebudeme. Tak jsme k nim přibalili kola a kamarády a vyrazili do Beskyd.
Roadtrip a Potštejn
Léto utíká rychleji než bych chtěla a ani nebylo moc hezky. „Jak je venku?“ Ptá se manžel. “Teplo,” odpovídám automaticky. “Myslíš teplo jako včera?” ujišťuje se. Kývu. No potěš koště, takže je zima jako včera. A taky prší. ještě že se dá dešti vyhnout, stačí ty mraky objet. Tak vypadala naše dovolená bez dětí.
Kam pojedeme? Někam kde se dá výletovat, protože chci na kopec. Třeba někam do údolí Orlice. Vybrala jsem Potštejn, kde je okolo hodně zřícenin. Jeli jsme na motorce jen nalehko. Říkám manželovi, ať počítá, že půjdeme na hrad Litice nad Orlicí, abychom něco viděli, a bude to celkem 12 kilometrů. No tak jsme nešli nikam, protože na to neměl boty. A taky zjistil, že to není sranda plánovat cestu, hlídat navigaci, hledat, kde se najíst a řešit ubytování. Zříceninka byl on. Tenhle výlet jsem nechala na něm a měli jsme se jako na zámku, přímo jsme tam spali a po kratší procházce jsme skončili v řemeslném pivovaru, kde večer hrála kapela. A protože jsme tento týden projeli 3 Nová Města a není z nich žádná fotka, tak mne vzal aspoň na nádraží. Ale nezastavujeme, roadtrip je jako zelená šmouha, čas bez telefonu. Adrenalin i uklidnění zároveň.
Ale bylo to hezký. Jedli jsme, navštívili jsme kamarády, váleli jsme se u vody, projeli jsme Adršpach, Vysočinu a ani jsme moc nezmokli.
Udělal jsem nejlepší zkušenost s tím, když se člověk snaží odžít jeden den, jak nejlíp umí. A pak zase ten další. To mi vyhovuje. Ale takové ty smělé vize, co dokážu do pěti let, z toho mám strach. A taky si vždycky vzpomenu na tu krásnou větu, co kdosi moudrý řekl: „Chcete-li pobavit Boha, povězte mu o svých plánech.“ (Marek Eben: Myšlenky za volantem)
Nejen na cestách
Protože jak poznám domov? Snadno. Domov je místo, kam se vracíme. Abych se však mohl vracet, musím mít svobodu odejít. Jestliže žiju v místě, odkud nemohu odejít, abych se vrátil, pak to není domov. Takové místo se zove vězení. (Jan Werich: Všechno je jinak)
Ale nebyli jsme jenom na cestách. Vlastně jenom 3 dny, protože nepojedeme někam o víkendu, to jezdí všichni. Měli jsme také běžné dny a domácí váleníčko. Někdo potřebuje novou motorku, tak to prý ne, nebo jeho drahá polovička vyrazí do galanterie.
Já jsem se vyhnula vaření. To byla moje dovolená. A manžel mi ještě vařil kafe. Je tak hodný. Taky se umí pochválit. Je tak hodný, že by s pro mne celý rozkrájel, tak mu nemám dávat do ruky nůž.
Čtu o chobotnicích a docela to vysvětluje, proč je mi s někým dobře.
Emoce jsou nakažlivé. Díky zrcadlovým neuronům náš mozek nevědomě napodobuje chování i naladění lidí kolem nás. Když jsme s klidným a rozvážným člověkem, často se zklidníme i my a zpomalí se naše vnímání času.
Sy Montgomeryová: Mají chobotnice duši?
Stezka kolem Česka
Není nad to si naplánovat stezku kolem Česka, když člověk nemá čas tam jet. Ještěže to někoho na motorce baví, a když vyzbyl jeden den, zase jsme kousek popojeli, přes Pekelné doly do Hřenska, abychom ujeli kousek cesty kolem Českosaského Švýcarska a pak zase 150 km zpátky.
A pak už fakt začne dovolená.
Beskydy s puberťáky aneb jak přežít rodinnou dovolenou
Puberta je takové zvláštní období, kdy dítě, které dřív nadšeně stavělo hrady z písku, najednou zjistí, že nejlepší program je ležet, jíst a koukat do mobilu. To mají s námi blbý, protože my o dovolené ležet nebudeme. Tak jsme k nim přibalili kola a kamarády a vyrazili do Frenštátu pod Radhoštěm. Hned první den jsme zjistili, že energie mají dost. Po chvilkové destrukci pronajatého domu se uklidnili a mohli jsme objevovat Beskydy.
Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem. Takže nakonec, až jednou práskne dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. (Marek Eben: Myšlenky za volantem)
Velký Javorník na kole aneb mami, nevěřím ti
Hlásili vedra, a tak než začnou, dali jsme na rozježdění Velký Javorník na kole. No to byl nápad, bylo to do kopce. Co jsem ale nečekala, že to bude do kopce i zpátky. Uklidňovala jsem je, že když přece jedeme nahoru, tak zpátky pojedeme dolů. Patnáctiletý puberťák to už zná a hlásil: “Nevěřte jí. Nevím, jak je to možné, ale vždycky je to víc do kopce.“ A měl pravdu, vůbec nevím jak je to možné. Výhled nahoře byl nádherný, pocit z výkonu taky, ale i moje nadšení ochablo na nekonečném kopci. Aspoň že nejsem lemra a skoro všechno jsem vyšlapala, i když jsme na kole nikde nebyli a jezdím jen do krámu.
Což se samozřejmě ukázalo jako hendikep, protože jsme zapomněli přehodit SPZ na nosič na kola, neměli dofouknuto a další drobnosti, na které člověk přijde, až když na tom kole sedí. Ještěže máme s sebou i kamaráda s kompresorem.
Pondělní déšť ve Štramberku
Pondělí bylo chladné a deštivé. Co dělat, když památky jsou zavřené? Zkusili jsme Štramberk. Rozhledna Trúba je otevřena i v pondělí. Z hradu měli pěkný rozhled do širého okolí. Prošli jsme se po naučné stezce, podívali k jeskyni Šipka a prošli uličkami města.
A když jsme byli brzo doma, mohli jsme vytáhnout společenské hry. Na únikovku je lepších víc lidí. Časová dotace 3x 90 minut vypadala nekonečně, ale ponořili jsme se do hry a čas přestal existovat. Všechno dobře dopadlo a unikli jsme.
Další dobrá hra byla Výbušná koťátka. Jsou roztomilá, mají vtipné hlášky a hlavně, když to nejde, tak se člověk dlouho netrápí. Vybuchne a může jít.
Pustevny, Radhošť a Radegast
Začli jsme lanovým centrem, aby měli pohyb. Pustevny, Radhošť a Radegast jsou taková klasika, kam míří všichni. Vede tam lanovka, ale my jsme potřebovali pohyb. Slíbila jsem jim jídlo za cenu lanovky, takže motivace jasná. Je to z Trojanovic nahoru jen 3 kiláky. Cesta krásná, výhledy ještě lepší a povinná fotka Radegasta.
Kopřivnice na kole a Tatra
Už je to tu zase, každá holka chce o dovolené do muzea aut. Dospělý tam chtěli víc než kluci. A protože to bylo kousek, jeli jsme na kole, ať to máme jako celodenní výlet. Je to pod horami, to nebude tolik do kopce, uklidňovala jsem je.
Muzeum s nadšencem, kterého to baví a podělí se o zajímavosti bylo fajn, a pak jsme pokračovali k vodě. Vodní nádrž Větřkovice byla v horkém dni přesně to, co jsme potřebovali. I když neměli žádný dobrý drink, ale tak ochutnáme nějaké místní pivo. Co takhle ochutnat nějaké místní pivo, třeba Radegast (který pijeme pořád, no nic.)
Opravdu nechápu, jak je možné, že cesta vede tam i zpět do kopce.
Hrad Hukvaldy
A pak už hlásili vedro. Hukvaldy byly také v dojezdové vzdálenosti na kole, ale puberťák odmítl. On má totiž jasno: „Je tam hrad. Hrad je na kopci.“ Na to se nedalo nic říct.
Prošli jsme oborou, potkali daňky, vyšlápli k hradu a užili si výhledy a jednu z největších hradních zřícenin na Moravě.
Slibovali jsme dětem aquapark, ale stačil pohled přes plot, že tam nechceme, takže jsme se plácli k vlastnímu bazénu do svého stínu se svou zásobou drinků bez fronty.
Pátek – vedro a bazén
V pátek bylo vedro ještě větší, tak jsme šli do slibovaného aquaparku ve Frenštátu hned dopoledne. Kluci si užili tobogány, divokou řeku, já si zaplavala. Když se pak po poledni navalili lidi, přesunuli jsme se do Valašské koliby na oběd a zpátky do svého stínu.
Úspěch dovolené s puberťáky záleží na spokojenosti žaludku, dostatečnému času na válení a trochu adrenalinu, aby to nebyla úplně nuda. No nechtěla bych krmit 8 lidí pořád. Lednice byla v jednu chvíli narvaná a v druhou zase prázdná. Myslela jsem, jak se všichni shodneme, že chceme chodit na kopce, ale prý ne. Deny vrčela: „Uspokojit tvoje potřeby je dost náročné.“ Můj muž na to: „A to jsi jich moc neuspokojila.“ Tak hlavně cestou na kopec moc nemluvit a neslibovat, že to zpátky bude z kopce, to dělalo situaci akorát horší. Ale všichni přežili.
Když není dovolená, tak na dovolenou aspoň myslíme
Dovolenou mám prý takovou, jakou si ji udělám, tvrdí Joachim. To ale neví, že já si sebou beru svého vnitřního kritika s sebou. Asi jsme ho měli všichni, protože stížností bylo plno. A přitom byl dům boží, ale asi až tak moc, až jsme to nedokázali ocenit. Ale našli jsme i důležitá pozitiva. Terasa, bazén a zahrada se stínem.
Akorát jsme prý moc pili. No jasně, když je dovolená. A pak se musí oslavit, že jsme tu dovolenou přežili. Tolik pozitivních věci za jeden den jsme dlouho nezažili. Joachim se směje, že to říkají všichni alkoholici. No však jo. Sportovec zase slaví, když někdo vyhraje, skoro vyhraje, mohl vyhrát a nebo byl aspoň dobrej. Já jsem si řekla, že tenhle den bude dobrej. A byl.
Tak si ještě užít pár dní bez fotbalu. Mimochodem můj vztah ke sledování fotbalu se za 30 let nezměnil, ještěže jsem si nenašla fotbalistu. Prý proto, že nejsem dost hravá. Zaujetí je potřeba při každé činnosti. Najít si fotbalistu, vylepšilo by to mé osobní domácí zážitky a prožitky. Z toho máme tak akorát záchvat smíchu. Stačí malej fotbalista. Je dobrej, je přímo jednička. Říct mu, že je druhá jednička, opadá mu z toho trvalá. On moc prostoru pro druhou jedničku nevidí. V čem by mohla vyniknout?
Olomoucké narozeniny
Proč by se měl člověk radovat z toho, že je zas o rok starší? To není žádná zásluha. A tak na zpáteční cestě krásy olomouce a další měsíc je pryč.
Dřív jsem chtěl tvořit, dělat, žít. Teď to vypadá, že jsem ve fázi – dodělat, dotvořit, dožít. Je to takové stadium, kdy dostáváte různé výhody, protože protistraně je jasné, že to nebude trvat dlouho. Že už nebudete prudit. Že už prostě doprudíte. (Marek Eben: Myšlenky za volantem)
Pokračování příště
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.