Některé měsíce jsou zvláštní. Dějou se, mám fotky, takže důkazy existují. Roadtripy, letní koupání, pohovory, projekty, pár historek, které jsem si ale nenapsala. Ale na konci srpna zbyl pocit, že jsem pořád něco řešila a nic z toho. To je život, jak by řekl táta. Což mne vždycky štvalo. Zážitky byly, přesto se mi srpen nějak neuložil.
Nějakým způsobem to bude bezva
“Nějakým způsobem to bude bezva,” stálo na mé oblíbené broži. Jen nosit ji, mi moc štěstí nepřineslo, takže jsem jí už konečně poslala dál. V srpnu jsem pořád něco řešila, ale když se ohlédnu, vlastně nevím co. Třeba technickou na autě, na kterou jsem zapomněla, a tím si z auta na pár dní udělala projekt číslo jedna. Nebo jógový víkend, který potřebuju obsadit. Skupinu už sice mám, ale abychom byli v objektu sami, tak jsem si říkala, že udělám dvě. Takže další projekt doobsadit zbytek. Dál budou taneční, kolem nich je taky trochu práce, i když věřím, že letos už to stačí poslat jednou, lidé se ozývají z loňska. Tohle půjde třeba samo.
Čtyři rozdělané věci se tlučou o pozornost, v srpnu jsem potřebovala uklidit chaos v hlavě. Sepsala jsem čtyři stránky úkolů ke čtyřem projektům, jen abych věděla, co řešit hned a co počká. A vyškrtnout projekty, které nemají prioritu a fakt je nestihnu. A to jsem si myslela, že s velkými dětmi už se všechno zlepší. Už jsem jak někteří krizoví manažeři, když není stres, tak si ho vytvořím.
Asi mne baví víc uklízet chaos než vytvářet pořádek. “Rushing is the way of jang,” tak se snažím zpomalit. Někdy až tak moc, že jsem nestihla koupit mlíko. Do kravína je to 35 minut rychlé chůze Měla jsem na cestu třičtvrtě hodiny a nestihla jsem to. To je nějaká vyšší matematika.
Ještěže mne Pavla vytáhla na procházku po Smržovce a na malou výstavu.
Na nic nečekejte a všechno, co vás zajímá, si hned vyzkoušejte. Nikdy totiž nevíme, kolik máme času. A jestli i za měsíc budeme moci využít to, co se nám nabízí teď. Vítězslava Kaprálová
(z knihy Renata Mrázová, Denisa Prošková: Velké ženy z malé země)
Srpnové šmouhy
Tak vezmeme srpen z rychlíku. Ester slavila narozeniny a jako vždy to bylo velké, hlučné, bohaté. Jen jsme už líní chodit domů pěšky, to bývaly taky zážitky. Ale někdo nepije, takže jsme se svezli. Já jsem též omezila alkohol, kafe, cukr a večerní jídlo, abych lépe spala. Teď mi nezbyla žádná večerní radost. A srpnové bouřky zněly jako by jel utržený vůz, to jsme stejně moc nespali.
V srpnu létaly Perseidy,my si přáli lásku. “Ty máš nějakou lásku?” ptal se někdo, a pak si sám odpověděl: “Manžela, že se ptám.” Muži zrají, tak se nemusím o manžela bát, bude v pohodě.
Joachim se sám pochválil, své kvality zná a je taky čím dál lepší. Moc mínusů nemá a se vším si poradí. A že se občas v něčem neshodneme nemusí být problém. To jsou totiž zdravé názory podepřené zkušenostmi.
Výlet Český ráj a Pařez
Šmouhy z autobusu
Kamarád se mi smál, když jsem zmínila, že jsem chytla rychlý bus z Jablonce, jestli je to jako tryskáč, zda vůbec zastavuje a jestli vidím zase jen šmouhy. Je vidět, že dlouho autobusem nejel. Nejrychlejší spojení do našeho okresního města totiž trvá 40 minut. Asi bych si neměla stěžovat, v Semilech to mají určitě horší, ale přeci jen naše okrení město je jen za 1 kopcem.
Princezna v Krušných horách
Na druhém letošním roadtripu bez dětí jsem se měla opět jako princezna. I když bez zámku, nemusela jsem se o nic starat. Cestu, rychlost, zastávky, ubytování i jídlo řešila má drahá polovička. Pokračovali jsme naši cestu kolem ČR přes Děčín a kolem Krušných hor. Byla to klidná stinná cesta bez aut a bez lidí. Párkrát nás cesta dovedla i do Německa. Uvažovala jsem nahlas, jestli má smysl, aby firma platila někomu němčinu, kdo ji nemá rád a nezlepšuje se. Manžel mne opravil. Sice nemluví, ale rozumí a němčinářka je tak skvělá, že už to není německy v křečích, ale německy s úsměvem.
Doma je to taky bezva
V létě není potřeba být pořád na cestě, když je teplo a vše zelené. Mám vlastní kávu a třeba ranní jógu v trávě. Nebo na své podlaze. Na cestách se dá sice cvičit kdekoliv, ale přeci jen nebývá v pokoji moc místa, budila bych spolubydlící nebo je divná zem.
Na srpen jsem si naplánovala válení, čtení a zmrzlinu a docela to vyšlo. Někdy pomohlo i počasí a postaralo se, abych byla na koupališti sama.
A pak zase začal fotbal
V srpnu začal dětem zase fotbal. Někteří na to kašlou a dovolenkují si, ale my to dodržujeme. Dítě ten pravidelný pohyb potřebuje. Mají už běhat po velkém hřišti a po 15 minutách nemohou. K fotbalu patří další Whatsapp skupina. Anna ty skupiny nedává. Prý jestli je nutné aby ty výplody rodičů četlo všech 27 lidí. A to ještě dostali od šéfové na whatsapp seznam úkolů týden před koncem celozávodky. To taky není normální. V naší skupině je rovnou 60 lidí a děti si mají hlídat tréninky sami. Takže žádosti o odvoz samozřejmě nefungují. Čím víc lidí, tím víc doufají, že odpoví někdo jiný. A ještě jsme přijeli o půlhodiny později, protože se mi nechtělo v záplavě zpráv ten čas dohledávat a dítě tvrdilo, že je sraz v půlu.
Nejsem tak šikovná jako ostatní. Musím dělat něco, pro co jsem se sama nerozhodla. Ale nebudu se mračit a ještě víc si to ošklivit. Podívám se, jestli v tom nenajdu pro sebe něco dobrého. (Eva Jiřičná, z knihy Renata Mrázová, Denisa Prošková: Velké ženy z malé země)
Vyhráli 4:3. Po vítězném přáteláku bychom jim asi měli zatleskat. Nebo nevyhráli? Zas tak moc to nesleduju, tak nevím. Ale rozhodně zatleskám, hlavně že už to skončilo. Fotbalisti jsou prý zvyklí vyhrávat, protože neradi prohrávají. Tak aspoň už to nemusí slavit, když vědí, že vyhrajou. A to zas ne.
V dobré společnosti uteče čas i na fotbale. Když jsem přišla, prohrávali 0:3. To jsem teda dobře fandila. A vůbec, výsledek není důležitý, hlavně že jsem hvězda večera. Až na to, že byl bílý den.
Zhodnotit se není domýšlivost. Že někdo stojí na žebříčku popularity vysoko, určují lidi. Poučoval mě ten, co se nebojí pochválit se. A k tomu si sám sebe pochválil.
Zas ten rock
Jako každý rok máme za kopcem festival a jako loni byla zima a pršelo. Ale když už jsem si ten lístek koupila, tak si to tam odstojím, i kdybych tam měla stát v pláštěnce a skoro sama. Ale slunce se ukázalo.
Sešly se 4 modrooké a zelenooké kočky. A protože mají tuhý kořínek, tak tu budou ještě dlouho. A jestli některá z nich umře brzo, najdou si želvu, ty se dožívají taky 100 let. Ta co vypadá jako Cameron Diaz jako vždy upoutala pozornost. Tváří se, že neví proč. I zkušená žena potřebuje slyšet, že je pro někoho hvěžda. Proto jí to říkají, hvězda zářivá nepřehlednutelná. Copak asi za ty lichotky bude někdo chtít?
Srpnové šmouhy II
V srpnu to byl jeden roadtrip za druhým. A k té šmouze (aneb rychle se střídající mozaice okamžiků) přispěly taky od července trvající pohovory jeden za druhým. Pořád 2-4 otevřená výběrka, jedno se uzavřelo, další otevřelo, ale nikam to nevedlo. Ale dle plánu od září něco klaplo. Sice by se dalo vybírat do nekonečna, ale dle Algoritmů pro život má člověk věnovat 2/3 času, který má, sledováním možností, a pak vzít první dobrou nabídku,.
Buď vždycky připravená na to udělat další krok, až přijde správný čas. Můžeš se stát vším, čím chceš být. Madeleine Albright (z knihy Renata Mrázová, Denisa Prošková: Velké ženy z malé země)
Věřím, že člověk může dokázat všechno, co chce, když doopravdy chce. Vždycky se ale musí něčeho vzdát. Rozhodnutí, čeho se vzdáte, je na všem nakonec tím nejtěžším. Věra Čáslavská (z knihy Renata Mrázová, Denisa Prošková: Velké ženy z malé země)
Karma je záměr. V hinduistickém a budhistickém učení se karma vykládá jako záměrný čin. Karma není osud, ale ve skutečnosti jeho opak: Karma je volba (z knihy Sy Montgomeryová: Mají chobotnice duši?)
Slibovat manželovi večeři je občas zbytečné. „Jsou tam placky,“ posílám ho. Nejsou, syn je prakticky vdechl. Normální lidi si rozmyslí, co budou vařit, a pak jdou podle toho nakupovat. Já jdu nakupovat a podle toho budu vařit. A když mám dobrý den, tak si to i napíšu, abych to pak nemusela vymýšlet znovu.
Poslat někomu podklady k vytištění večer přineslo zbytečnou zprávu: „Já ti to vytisknu až zítra.“ No jasně, proč odpovídá na maily večer? „Jsem moderní muž sžitý s moderními technologiemi.„
Joachim mi řekl, že na fotkách vypadám líp než ve skutečnosti. Teď nevím jestli mne to má těšit nebo bych se měla urazit. Možná se potkáváme na místech, kde ze sebe nemusím dělat někoho jiného nebo jen blbě vidí. Přeci jen online je vidět jen jedna vrchní tvář. To Alfons, ten si hned něco domyslí. Tomu stačí vidět vodu a už by to viděl na koupání bez plavek. A Jakub ten nedá ani ten lajk, nemluví, jen se dívá.
Koupání v biotopu a výlety
Nákupy s puberťákem
Dovlekla jsem puberťáka na nákupy. Předcházel tomu týden příprav, připomínání, že pojedeme, a scéna, že nepojede. Jeho nová mikina se mi moc líbí. Jemu je to ukradený, jestli se líbí mně. Chce, aby se hlavně líbila jemu. Bude v ní zase „zaseknutý“ celý rok, než půjdeme příští léto koupit novou. Copak já za to můžu, že víckrat za rok nejde?
Poslat ho ven, ať se projde a odloži mobil si vyřešil po svém. Pod oknem totiž chytí wifi. Ale jsem ráda, že mám otravný děti, protože jsou tím pádem normální.
A konec. Volna a srpna
Akorát že je najednou zase konec srpna. Ani nechci koukat na seznam plánovaných aktivit, co jsme zase nestihli. Čekala jsem, že vrcholem srpna bude Olomouc s Maky. Nebyla, protože jsme tam nebyly. Asi nemusí mít každý měsíc nějaký vrchol, který si budu pamatovat ještě za deset let. Hlavní je, že svítilo slunce.
Pokračování příště
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Červenec II: Roadtrip na motorce a Beskydy s puberťáky (141)
Kaluž nebo alpská voda (100)
Nová sezona (64)