Už jsme doma tak dlouho, že to u nás smrdí starobou. Nebo možná jen začoudily kamna. Ale jakmile jsem si začala povídat u vaření s masem, byl nejvyšší čas se jít podívat do práce. Manžel se diví, proč tam musím jezdit, že jde všechno udělat online z domova. Jenže tohle kino mne už nebaví, potřebuju změnit kulisy a trochu akce. Ať už je popis mé práce jakýkoliv, nejvíc ho vystihuje: honit lidi. A ti, když mne nevidí, tak mi nic nepošlou. Takže jsem za ten jeden den vyřídila víc než za 2 týdny online.
Kino
Když jsme jednou míjeli kino, děti zvědavě koukali do vývěsek a volali: „Co dávají v kině?“ „Karanténu,“ zahučeli jsme. Mně osobně „zábavné“ rodinné filmy v kině vůbec nechybí. Ale tak proč bychom si nemohli udělat kino doma? A ještě s domácím popcornem. Tedy spíš u někoho kdo má velký gauč, tak jsme se pozvali k sestře. Děti se chvíli zabavily, protože namalovaly plakát a lístky. Když jsem viděla jejich výběr filmů, nezbylo než připravit lahev vína. Po skleničce je i rodinný film zábavný.
Program kina 
Domácí popcorn
V neděli ráno se mi nechtělo vstávat, jenže spát už nešlo. Z kuchyně se ozývalo štrachání. Děti nás chtěly překvapit a chystali snídani. Anebo možná nemysleli tak moc na nás jako na tablet. Ale zkuste se tvářit radostně, když vám přistane o víkendu v posteli snídaně v 6:59? Toasty se jim na pánvi docela povedly, v šeru nevypadaly ani moc spáleně. Kávu poznávám spíš podle barvy než podle vůně. Kladu si však otázku: To vstávám tak brzo, že nikdo z rodiny neví, že ráno piju čaj?
Autozoo
Jediná novinka je, že jsem vyměnila auto. Za novější a s levnějším provozem. A taky když nastartuju, tak jede (na rozdíl od dieselu). Žádné žihadlo ani kráska to není, ale rozhodně se hodí do naší autozoo. Po zelené ropuše, která se všude vyšplhala, a modrém hrochovy, který odvozil kočáry, dětské postýlky a hromady věcí, máme menší a mrštnější mulu, která odvozí děti, odpady, nákupy, kola i dřevo.
Kam vyrazíme?
Malý fotbalista kope do míče, kdykoliv má chvíli času. V pokojíčku do kulatého plyšového, při obouvání bot do nafukovacího. Takže proběhlo hlasování, jestli na výlet nebo na hřiště. Malý se raduje: „Je to tři proti jednomu, takže na hřiště.“ Nijak jsem z toho nadšená nebyla, ale odpovídám: „To je demokratické.“ Malý se šklebí: „Takhle to vždycky děláte mne, když něco nechci.“ A pak zapomenou na hádky a rvačky, popadnou míč a jako nejlepší kámoši běží na hřiště.
Žula, břidlice a pískovec
Když se nedá nic jiného dělat, tak stejně jako půlka republiky vyrážíme ven. Děti mučím poznáváním stromů a také kamenů. Z papíru se toho moc nenaučí. Po žule na Černostudničním hřebenu jsme poznali břidlici u Jílového. Takový kout Železnobrodska, který mi nikdy nepřišel zajímavý. A přitom i za pošmourného počasí nabídl výhledy a trochu historie, čím vším se dokázali lidé živit. Ať už dolováním břidlice nebo opracováváním žulových balvanů.
Kaplička v Radčicích s břidlicovou střechou 
Břidlice všude kam se podíváš
Slunečné počasí nás vylákalo i do Českého ráje, takže poznávání kamenů pokračovalo u pískovce: Ačkoliv to máme blízko, už jsme tam pár let nebyli. A taky nebudeme. Když lidem zavřeli obchoďáky, vyrazili do lesa. A ještě ke všemu vozit s sebou do skal někoho, kdo se bojí výšek, není dobrý nápad. Najednou se zdají všechny srázy příliš vysoké.
Průhled na Trosky 
Valdštejn 
Český ráj 
Valdštejn 
Pískovcové skály
Ono vlastně není vůbec potřeba se cpát někde s davy lidí jenom proto, abychom něco viděli. Něco, o čem cizí člověk řekl, že je to krásné nebo zajímavé. Kolik si zapamatujeme ze 150. krásného místa? Co tam venku vlastně hledáme? Klid, relaxaci, odpočinek? A není to všude kolem nás? V mokrém listí i v hnědé kůře stromů? Stačí se jen dívat.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu. Další díl: Kam v diáři nacpat podzimní únavu?
Předchozí články z Emina deníku
41. Listové tornádo a podzimní procházky
38. Podzimní Jizerky – světový den turistiky a co s plody podzimu
6. Ztraceni