Ztraceni (6)

V poslední době jsme byli pořád jenom na zahradě a doma, už jsem potřebovala někam vyrazit. S kamarádkou jsme měly naplánovaný výšlap na kopec k přehradě, ale musela to zrušit. Já už jsem doma být déle nemohla, a tak jsem vyrazila k přehradě s dětmi, zároveň můžeme zkontrolovat dědu a garáž, kde určitě nebyl půl roku. Chvíli jsem řešila, kam zaparkovat auto, ale raději jsem ho nechala u kamarádky před domem, aby někomu u lesa nevadilo.

Ztracen hned na první křižovatce

Nedošli jsme daleko. Hned na první křižovatce se děti rozhádali, kterým půjdeme směrem, a každý vyrazil jiným. Nejdřív jsem šla s malým, aby se neztratil, ale rozmyslela jsem si to, a když druhý něco volal, rozhodla jsem, že půjdeme všichni tou známou cestou a šla jsem za ním. Jenže malý mne nenásledoval a než jsem se vrátila, byl pryč. Běželi jsme se tedy jeho cestou, ale nebyl nikde vidět. Navíc tam byla odbočka. Ptali jsme se lidí na zahradě u jednoho z domů, ale nikoho neviděli. To už jsem nadávala, že je to tvrdohlavý blbec.

Volala jsem kamarádce, u které jsme měli auto, zda se nevrátil, ale nebrala to. Vrátili jsme se na křižovatku, kde jsme se rozešli, druhého jsem tam nechala s instrukcemi, ať se ani nehne a kdyby ho potkal, ať čekají, že přijdu a šla jsem zkusit druhou cestu. To už jsem začínala panikařit a představovala si, jak volám policajty, že jsem dement, protože jsem chtěla udělit dítěti výchovnou lekci, že si nevyvříská, co chce, a ztratila jsem ho v lese. V tu chvíli naštěstí volala kamarádka, že k nim dítě dorazilo a chtělo zavolat maminku. Takže ho přivedla a k přehradě jsme nakonec vyrazili všichni.

Závěr dnešní lekce

1. Děti jsou šikovnější, než si myslíme.
2. Opakovat, kde se sejdeme, má smysl i na nejkratší procházce nebo když se rozdělit neplánujeme. Místo srazu jasně definujeme, např. tam kde jsme se viděli naposledy. V davu lidí v zoo si řekneme třeba u stánku s občerstvením.

Obzvlášť důležité je to při cestování veřejnou dopravou. Pokud dítě někde zapomeneme, čeká dokud se nevrátíme (tzn. opět pravidlo, tam kde jsme se ztratili), pokud by odjelo bez nás musí na příští zastávce vystoupit a počkat na nás.

A co Ela?

Dopoledne jsem psala Ele: „Jak to snášíš?“ Odpověděla mi obratem: „Výborně, je mi skvěle. Žádná deprese. Je v půl desáté brzo na víno?“

Ptala jsem se, jestli to trochu nepřehání, ohradila se: “ Proč? Říkám, že je mi skvěle. Trochu vína u vaření přeci nevadí. Jinak vůbec nepiju. Prázdných lahví mám skoro stejně jako dřív. Jen mně štve, že musím do kontejneru chodit častěji, ale proč bych si trochu nedala, když mi nic není, žádnou depresi nemám. Je mi báječně. Všichni s tím nadělají. Je mi teď tak dobře. Nechápu, proč jsem tolik času trávila oblékáním, vždyť v pyžamu je to tak pohodlné. Sice jsem tuhle šla do krámu v pyžamu, ale co na tom záleží. Teď tam zas dlouho nemusím. Sice mi došel krém na ruce, mám je celé vysušené, jak se teď pořád myju mýdlem, ale tak se namažu něčím jiným, třeba olivovým olejem, to bude určitě zdravé a léčivé. Vůbec nepotřebuju nikam chodit. Doma je to tak pohodlné.“

Přečtěte si, jak to začalo: 1. Ema a Ela

3. Mars a Venuše

5. Naštvaní ptáci

Další články:

7. V lednici sáňkují lední medvědi

8. Pomoc, ufoni mi vyměnili děti

12. Květnová toulavá

27. Nejde nebo nechceš