Ferrata je jen taková procházka s lanem, ne? Přelet Krkonoš, fotbal a všichni odjeli na teambuilding, jen já projíždím jobs. Potřebuju lidi, i když jich mám plno. Zato puberťák bude radši doma, aby lidi nepotkal. Na začátku června ještě topíme a na konci se koupeme. Léto začalo.
Nejedeme na teambuilding
Červen je čas teambuildingů. Alfons byl v zábavním parku spolu se 3 školami a skákal tam na trampolíně. Manžel mi z akce psal, že to byla bezva párty a houpali se na houpačkách. Jen já sedím doma a projíždím jobs. Protože potřebuju lidi. Není to sranda tady na periferii hledat něco kolem interní komunikace, akcí a projektů. Zajímavá místa jsou jen v Praze. Aspoň že už jsem vychytala, co hledám. Ale aspoň je z toho hned článek Jak se připravit na pohovor, aby vás nezradil stres.
Neboť člověk se potřebuje bavit. Čím má větší problémy, tím víc se mu chce vrátit se na kolotoč.
z knihy Jan Werich: Všechno je jinak
Pivo se zahradníkem
U naší pivnice je také trampolína, s cedulkou: „Jen pro hosty pivnice.“ Jednou byla mokrá, podruhé tam byly děti a potřetí byla zamčená, ale jednou si tam taky skočím. Zahradník počítá dobytčí jednotky. On to není zahradník, ale zahradníkův syn. A dobytek se musí držet počet kusů. Kdysi dávno kolega také pořád počítal ovce, aby měl správny počet na louce. A elektrický ohradník natahoval kvůli lidem a psům, protože ovce ví, kde se mají pást.
A pak si ze mně dělali srandu. Řešili jestli jsem do Hamrů šla nebo běžela, a jak rychle běžela. No tak samozřejmě já jsem šla. Nemůžu za to, že ostatní vedle mne běželi.
„Přelet“ Krkonoš s Lucy
Ještěže se Lucy zmínila, že má v červnu volno. Nečekala jsem, až se ozve, a rovnou jsme domluvily výlet. Můžeme jít kamkoliv, ale vždycky jsou to Krkonoše, protože tam moc nechodíme. Jen letos.
Po třech hodinách v autobuse jsme vystoupily ve Špindlu a vyrazily zpět k nám. Kolem Bílého Labe na Labskou boudu to vypadalo jako rychlovka. Nebyla. Tentokrát víc než 2 hodiny do kopce. Pod Labskou právě kvetl suchopýr. Ta bílá „chmýříčka“ nejsou květy, ale chomáčky vláken, díky kterým vítr roznáší semena. Přes Sněžné jámy jsme si užily výhledy a nakonec dolů tou nejnudnější cestou kolem Mumlavy, protože tam nikdy nechodíme. Teplo dorazilo i na hřebeny, takže jsme se cestou poválely u vody a smočily unavené nohy. 26 kilometrů za pět hodin, takový úsporný výlet. Ve tři už jsme zase seděly v autobuse domů.
Jen ten vršek Krkonoš je rok od roku smutnější. Všude pásky a provazy, kam se nesmí. Škoda, že lanovky dostanou nahoru i ty, kdo by radši měli zůstat v nákupním centru.
Kámo, mámo, není tu nic k jídlu aneb doma s puberťáky
Volal puberťák, že není nic k jídlu, protože tam byla jen čtvrtka chleba, sýr a šunka. Rozmazlila jsem je na teplé večeře. A pokud ji nedostanou pod nos, potřebují k večeři něco, co má hodně cukru, soli, éček, trvanlivost pět let a dá se to jíst s jednou rukou na klávesnici nebo mobilu.
„Už jdu,“ nic neznamená, protože ještě bude sedět půl hodiny s mobilem na záchodě, dohraje hru a napíše kámošům. A vůbec je strašně unavený, tak si musí odpočinout. A pak mi stejně řekne, že jsem to neříkala, protože to třeba přestanu chtít.
Závěr roku se nesl v heslu: „Jdu se učit,“ aby se mohli zavřít v pokoji, nechat celý den zatažené závěsy, válet se ve špinavém oblčení v posteli a celé odpoledne strávit na mobilu se sluchátky v uších. Deset minut o velké přestávca na trojku bohatě stačí a proč lpíme na pravidelném učení, když se stačí naučit až když jsou tam dvě pětky? A vůbec, všichni dostali čtyřku až pětku. I když Edupage ukazuje 1,4.
Ale malej překvapil, a i když nebylo nic doma k jídlu, rozmrazlil kuřecí a upekl stripsy. A velkej koupil nejenom vše, co měl na seznamu, ale i máslo, které na seznamu nebylo a už týden není.
Starý a mladý
Krom puberťáků mám i parťáka, manžela. Jezdíme na výlety spolu a taky si spolu stárneme. A když se oholí, vypadá mnohem mladší, takže mám doma dva.
„Jen já mám pořád tu starou, teda stejnou,“ remcá. Cože to řekl?
„Já jsem to řekl? Já jsem to měl v hlavě, ale říct jsem to nechtěl.“
Všichni si vedeme takový svoje obhajovací monology
z knihy Markéta Lukášková: Losos v kaluži
No nemá co říkat, musím mu ostříhat ty šedivý vlasy na krku. „Cože?“ diví se zas on, „všichni to vidí, jen já se to dozvím jako poslední?“
Ranní jóga a letadlo
Na ranní józe se sešlo 8 holek. Tady na vesnici. Mám z toho radost. Ale než jsme se nadáli je tu zas čas dovolených. Tak zas nikdo chodit nebude.
Přednáška s pilotem letadla se hodila. Už si nemusíme představovat, když má let zpoždění už při startu, že by to byla technická závada, nebo že by snad vypadly všechny šrouby. To jen nebyl letový slot.
A co že nikam neletíme. Na výlet vyrazíme na motorce a válet se můžeme na splavu nebo potkávat lidi na koupališti. Puberťák však radši zůstal doma, protože žádný lidi potkat nechce. A v těch vedrech je stín třeba pod jabloní. Dala jsem si tam židli. A než jsem si tam stihla sednout, zarostla mi trávou.
Člověk nepotřebuje ke štěstí dokonalý komfort, potřebuje hlavně duševní pohodu
z knihy Jan Werich: Všechno je jinak
Dokopná s Deny
Potkaly jsme se s Deny na fotbale a trochu se tam zapomněly. Místní tým měl dokopnou. No a co, že nás nepozvali. Nebudu přece sedět v koutě a čekat, který ochmelený postarší muž se osmělí a přijde se s námi bavit. Tak jsme se přidaly, jenže jsme zas rychle vycouvaly. Když Deny jednoho mladíka úplně nevinně oslovila, okamžitě nás upozornil, že má přítelkyni a ta dělá MMA. Asi už jsme v tom věku, kdy nás chlapi nebalí, ale preventivně se bojí, že balíme my.
Pod stromem s Maky
Lucy mne inspirovala, že nejenom honěním se za úkoly živ je člověk. Tak jsme si rozložily s Maky lehátka pod stromem a daly si tam kávu s výhledem do údolí.
Chcete-li prožívat to největší štěstí, není třeba nijak výrazně měnit vnější okolnosti. To jediné, co je třeba posunout, je vlastní vědomí.
David Michie – Dalajlamova Kočka: Probuď v sobě kotě
A zdrbly jsme samozřejmě toho, co nepřijel na víkend, protože to vypadalo na déšť a byly by to vyhozené prachy. A pak jel na víkend do Budějic.
Upekla jsem bublaninu. „Co moje dieta?“ strachovala se Maky. Není dieta náhodou slovensky dítě? A to se potřebuje jíst. Každý pořád řeší těla. Ti, co řeší cizí, většinou zadělají jiným na problém. A já si pak vezmu na jógu tričko a celou dobu přemýšlím, jestli to není tričko s břichem.
Jsme trapný tím, jak se tváříme, že nás okolí nezajímá, a přitom všichni furt v hlavě soudíme, co maj ostatní na sobě, jaký maj vlasy a nosy a jak voněj nebo smrděj ale do očí bychom se jim nepodívali.
z knihy Markéta Lukášková: Losos v kaluži
Rozloučení a shledání
Pohřeb kamarádova táty nás dal dohromady, dlouho jsme se neviděli. To tak bývá, že člověk odkládá. Sešli jsme se pro jistotu několikrát a mezi tím vším se objevily i úplně obyčejné momenty. Proč je nevrlý chlap? „Holky, vy to máte každý měsíc, ale my to máme každý týden, víte to?“ – „To si piš, že to víme.“
Nebo Martin, který se opakovaně vracel ke své jediné otázce: „A ten boxer…?“ – původně řeč o autě se spaním a prostorem pro motorky, ale konverzace se pokaždé stočila jinam. A on to stejně zkusil ještě tak desetkrát. Stejně se nic víc nedozvěděl.
A pak jsme šly ještě na pivo, abychom se s Ester užili a pod světly byla řada pavouků.
Káva s kolouškem
Stavila jsem se za bývalými kolegy v nových kancelářích. Ani jsem nemohla najít vchod. Tak mají konečně moderní designové kanceláře, kam si nemohou dát ani odpadkový koš, protože by to neladilo. Kolega nám udělal espresso tonic. Hanka ho pochválila, že je to šikovný koloušek. Mně upozornila, že to je jejich koloušek, který jim šíří dobrou náladu v kolektivu, tak ať si nedělám naději. No však jim ho neberu.
70 let gymplu
Když se to vezme kolem a kolem, každá školní budova je vlastně bedna směsi utrpení a srandy. Pro žactvo i pro učitelstvo. Zdá se, že vzdělávání nevedomých takzvanými učiteli probíhá jako bitva vedená se střídavým štěstím.
Jan Werich: Všechno je jinak
Oslavy gymplu jsem si nemohla nechat ujít. Sice tam chodíme, ale chtěla jsem potkat lidi. To se kupodivu i povedlo. I když ze třídy jsme tam nakonec byly s Janou dvě. Co jsem taky čekala, když bylo ve třídní whatsapp skupině podezřelé ticho. Ale pořád jsme na tom byli líp než Terka, která přijela z jižních Čech a vypadalo to, že je tam sama. Pár známých jsme potkali a dorazila i malá sestra. Teda malá… je větší než já, ale některé přezdívky se nemění. Z jejich třídy se sešlo dost na to, aby tam vydrželi pařit celý večer. Komu se povede zavírat gympl v 11 v noci?
My bychom se také zdrželi, ale měli jsme s sebou malého fotbalistu, který spěchal na dokopnou. Spěchal tak, že šel radši pěšky. Ale pak volal, že má u nás v autě batoh, tak jsme tam museli také vyrazit.
Jak jsme na dokopné skoro vyhráli
Na dokopné tradičně hrají rodiče proti dětem a fakt jsme měli silný tým a snažili jsme se. Jenže 3 dospělí, kteří to umí to proti 7, neuhrajou. Mou silnou stránkou bylo akorát překážet a dítě se vztekalo, že po něm šlapu, případně ho kopnu. Já za to nemůžu, že se netrefím. Kdo trefí modrého panáčka, dostává bod, tentokrát vůbec nefungovalo. Dlouho to bylo nerozhodně. Ale úspěšně jsme skončili druhý, zatímco U13 byli až druhý od konce. Aneb letos poprvé s U13 nás kluci porazili. Však taky byli v celkovém hodnocení ve své kategorii třetí.
Na hřišti se ale stále dobře bavíme. Třeba Joachim se stará, abych se nenudila. Můžu tam uklízet. Vyhrála jsem konkurz i bez životopisu. Bylo mu mně líto, když jsem remcala, že zajímavou práci dostane ten, kdo má známé. Tak mne chtěl potěšit, že mám taky nějaké výhody. No to mu teda pěkně děkuju.
Ferrata s Kierou
Sestry přítel nás vzal na ferratu.
“V těch vedrech, co panují byste si měli najít jinou aktivitu na neděli, než zdolávat ferratu,” řekl někdo, kdo tráví vedra sekáním trávy a natíráním stěny. Naivně jsem si myslela, že to je procházka jištěná lanem, na skálu bych nechtěla. Byla to skála s lanem, takže vystoupení z komfortní zóny bylo bezva. Obzvlášť když obě potřebujeme pocit bezpečí. A to vedro? Když po nás tekly potoky potu, tak už nám to nějak bylo jedno.
To si pořád všude čteme kecy o tom, jak je třeba vystupovat z komfortní zóny a dělat něco, co jsme ještě nedělali, a přitom se celej život bez vyjímky motáme v kruhu vztahů, který začínají, probíhají a končej stejně.
z knihy Markéta Lukášková: Losos v kaluži
Konec školního roku
Ke školním výletům jsme dostali několik stránek návodů, takže jsme to zvládli. Ještěže ty děti vědí, kdy a kde mají být i se sami zabalí. Puberťáka jsme dostali na školní výlet do Prahy jen slibem, že se tam půjdeme seznámit s rodiči jeho kamaráda, aby u nás mohl spát. Protože co v Praze, když nebudou mít neomezený rozchod? Co na tom, že si program vymysleli a odsouhlasili sami. Tak hlavně že pak učitelce, když jsem ho chvíli z výletu uvolňovala, tvrdí, že já ho chci někam vzít.
Malej chtěl po cestě ze školního výletu s klukama na přehradu. Ptám se Deny, jestli také kluka nechá a doufám, že všichni umí plavat a mají rozum. „Já mu pořádně domluvím,“ slibuje Deny zajistit zodpovědnost puberťáků.
„Vzpoměň si jestli měly cenu přednášky od mámy v tvé pubertě ,“ divím se její marné snaze.
„Nikdy,“ směje se Deny, a pak jí ten smích zmrzne, když si vzpomene, co vyváděla. Ale kluci přežili.
„Zítra mi končí povinná školní docházka,“ raduje se puberťák. „Jestli se přestaneš učit, půjdeš z domu,“ vyhrožuje otec.“To se nestane,“ ušklíbl se puberťák, „sám jsi říkal, že se budeme učit celý život.„
Červen jsme zakončili v Praze piknikem. Zrovna to tak dobře vyšlo, že starší puberťák měl druhý den sraz v Praze s kamarády a já pohovor. Akorát mi nikdo neřekl, že tam nebude jídlo, protože je moc teplo. Po x Prosecích jsem druhý den nebyla úplně fresh. Mladší si naplánoval kino a courání po obchoďáku, já výstavu Kupkových obrazů v Muzeu Kampa, pročistil se vzduch po dešti a prázdniny můžou začít.
Ve stroji, například v rotačním lisu, se nacháejí stejné prvky jako v gotické katedrále. Oběma vévodí vertikály, horizontály a kruhy, lišíá se pouze v jejich řazení.
myšlenka Františka Kupky
Pokračování Červenec I a dovolená bez dovolené (140)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Voda v botách a vítr v hlavě (138)
Slunovrat (59)
Před 13 lety (92)