Konec světa v Braníku, mokré ponožky v Krkonoších. Není nad to koupit si nepromokavé boty, které pak zůstanou doma. Tak hlavně, že máme květák na hlavě a vítr v hlavě, srdce místo fotky a manuál pro uklízečku.
Voda v Krkonoších
Zatímco kluci si odjeli na Apaluchu, já měla volný víkend. Obvykle odjíždím, ale cestování bylo v květnu dost. Chtěla jsem svoji postel. A taky si udělat jídlo sama pro sebe, které já chci. Vím vůbec ještě, co chci jíst já? Dokonce jsem si mohla udělat sendviče na výlet a nikdo mi je nesnědl. S Lucy jsme vyrazily aspoň do Krkonoš. Počasí opravdu povedené, cesta byla potok, nahoře sněžilo. Zastavovat se nikomu nechtělo, takže jsme daly 22 km za 5 hodin. Dobrý jsme. Minule jsme měly taky tak nějak. Lucy se tenkrát inspirovala mýma nepromokavýma koženýma pohorama a koupila si je taky. Takže dnes jsme je neměly ani jedna. Mokro v botách nás třeba na příště poučí.
Manuál pro uklízečku
Není nad to, když potřebuje někdo uklidit a vzpomene si na mne. A přitom se Deny hlásí dobrovolně, jenomže nemá nikdy čas. Na hřišti vypadla uklízečka. A když vidím, jak ty sprchy, kde se sprchují naše děti, vypadají, tak jsem je nejen vydrbala, ale rovnou jsem udělala i manuál pro uklízečku. Vždyť to není tak složité, jednou dvakrát za měsíc vzít kartáč a trochu ty spáry přejet. Joachim se smál, že to jsem celá já. Napsat manuál, ale práci ať dělá někdo jinej. No tak samozrejmě.
Homeoffice v zeleni a květák
Mé okno u pracovního stolu vede do zeleně. Za celou mou pracovní historii je to jediný normální výhled z okna. Po podkrovní kanceláři bez okna, zamřížovaných výhledech a pohledech do šedivé zdi se mi nemůže nikdo divit, že tu homeoffice aspoň někdy potřebuju.
Dítě chtělo trvalou. Sestra se směje, že to se snad už nedělá. Ingrid se taky směje, že se to nedělá. Ale dělá, teď si to nechávají dělat mladí kluci. Vypadá to jak květák. Tatínkovi se to nelíbí, ale má chuť na květák. Do rodinného chatu to ale radši psát nebude, protože dítě je se svým květákem šťastné a druhý by mu z té fotky udělal meme.
Když bylo línější dítě doma bez bratra, najednou funguje skvěle. Udělal si sám sendviče na výlet, nezapoměl si vzít pití a ještě připomínal kamarádovi, ať se napije ještě před cestou. Ale stejně mají pořád hlad. A prý nemáme doma nic k jídlu. Jen čtvrtku chleba a zbytek šunky a sýra. Co by jim na to řekly děti z Afriky?
Workshop journalingu aneb mentální restart
Když si hlava jede svou vlastní party, potřebuje občas zastavit. Nejsem typ, co ráno hodinu medituje. To, kde mám klíče, vím jen proto, že mají své místo. Psaní je pro mě nejbližší formou meditace, kterou zvládnu. A ono to skvěle funguje. Nepamatuju si polovinu historek, co vyprávím, nepamatuju si výlet z roku 2020. Naštěstí jsem si to napsala a ono to překvapivě funguje. Nejen zapisování historek, ale prostě ta chvíle, když se člověk zastaví. Potvrdili i účastníci workshopu.
Vítr a Armagedon s Pátečníky
V Braníku nic není, jen je to někde daleko. Tentokrát jsem byla příjemně překvapená. Nejenom barvami, ale i barvitým akrobatickým představením Armagedon. „Říkáte si, že půjdete do divadla jindy, že není konec světa? A on je konec světa. Víte jak dopadl hokej? 3:2. Nevím pro koho.“ Každý měl možnost se rozhodnout, jak stráví poslední hodinku této planety. My si to s Pátečníky rozhodně užili. Kluky to teda zas tak nebavilo, ale aspoň nespali. A protože si to hned píšu, tak si to teď i pamatuju. Přípitek byl tentokrát na vítr. Ať už ten pro windsurfing, plachetnici anebo větry, co čekají toho, co se nacpal cibulí. Zato Ingrid měla svůj nejhorší zážitek v sauně. To tak v těch sdílených saunách bývá, že se pánové chlubí něčím, co nikdo vidět nechce.
Arteterapie
Všichni jsme malíři, jenomže většina lidí si to neuvědomuje. A potom si celý svět malujeme vlastními myšlenkami.
David Michie – Dalajlamova Kočka: Probuď v sobě kotě
Kurz Arteterapie si mě letos našel skoro stejně vytrvale, jako já hledala jej. Asi na pátý pokus. Buď se mi nehodil termín, nelíbil kurz, byl daleko a nebo jsem prošvihla termín přihlášení. Takže když mi v poledne volali, že se uvolnilo místo, ve čtyři už jsem seděla v Praze se štětcem v ruce.
Po dlouhé době jsem se vrátila k malování. A vlastně to nemusí být dokonalé, nikam si to věšet nebudu. Šlo o proces a o posun. Při práci na počítači, mezi úkoly, rodinou a všemi těmi „musím“, člověk snadno zapomene, co ho vlastně dobíjí. Takže bylo fajn vzít barvy a jen si tak patlat. Bylo zajímavé sledovat, jak stejnou techniku a stejné téma uchopili ostatní účastníci, sdílet myšlenky, co náš obraz vyjadřuje a bavit se o tom, co nám to vlastně říká.
A protože nerada tvořím sama – napadlo mě… nechce se někdo přidat?
Natíráme si lidi a události svými barvami a vůbec nám to přitom nedochází. Děláme to úplně bezděčně. A děláme to pořád, malujeme si každého a všechno po svém. Nakonec je veškerá naše zkušenost s realitou jako obraz, výtvor naší mysli. Všichni jsme malíři.
Malujeme si celý svět vlastníma myšlenkama. Natíráme si lidi a události svými barvami. Nakonec je veškerá naše zkušenost s realitou jako takový obraz, jako výtvor naší vlastní mysli. Všichni jsme malíři.
David Michie – Dalajlamova Kočka: Probuď v sobě kotě
Moto, slunce a Trosky
Co s rezervací, kterou neobsadím? Uděláme si tam oslavu narozenin. A protože jsme teď pořád jezdili do Českého ráje, jeli jsme se tam aspoň podívat. Tak teď mám Trosky vyfocené i z druhé strany. Svoje foto na motorce nemám, protože když manžel zastaví a čeká na mne, tak mi místo fotky udělá z rukou srdce. Nemohu si stěžovat.
Večírek v Nedvězí a holka pro jedničkáře
Večírek v Nedvězí byl tak dlouho odkládaný, že jsme na něj měli dokonce dvě skupiny, takže nikdo nevěděl, která platí. Tak hlavně nic neříkat, nebo o tom Míša napíše. Nenapíše, protože jsem si to nenapsala. Ale bylo to hezký.
Zato na večírku s holkama jsem si něco napsala. Leny má novou kočku a taky ctitele a ten o ní tak hezky píše. Prý je to kočka ve všech směrech. Krásná, přítulná, vrní hezky, ohebná, jemňoučká. Bavíme se ještě o kočce anebo už o něčem jiném?
Deny si dobírala Joachima, že se umí pochválit. Prý je dobrej, hezkej a navíc se pořád zlepšuje. Když už nic jiného, člověk musí ocenit jeho konzistenci. Já myslím, že se to učí na fotbale od malička, dítě to totiž říká taky.
Na svou obhajobu ale Joachim uvedl, že poskytuje i nadstandardní služby. Posezení u kávy, povídání o životě, podpora při krizích a brusle v obou směrech. To nám prý ještě nikdo tolik nedával.
Zato někdo jiný nabízí ještě širší portfolio. Manželská poradna, psycholog, pracovní poradce, rodinný terapeut a občas i kouč. A to všechno úplně zadarmo. Možná to není na chlubení, ale občas by nás mohl poslat někam: „Tohle už si vyřešte sami.“ Na druhou stranu, možná právě díky těmto službám získal kvalitní ženu. Protože jeho kvality ho přece opravňují mít holku, která je jen pro jedničkáře.
Zato dítě jedničkář nebude. Protože je to zbytečné, když si ty pětky může potom opravit. No taky jediné, co si z toho večírku v Nedvězí pamatuju je to, že jedničkáři od nás ze střední nedopadli úplně nejlíp.
Má vlast a Bolka fest
Co má společného Má vlast a Bolka fest? Byly ve stejném termínu, ale stihli jsme vše. Mou Vlast zahráli nejlepší čeští klavíristi, takže nelituju, že jsem přišla o den festu. Protože pak ten sobotní program byl nářez: Alkehol, Krucipusk, Harlej, Trautenberk, Škwor až po Dymytry. A dítě už je tak velký, že mi mohlo dělat společnost, aniž by ho někdo ušlapal. Známé tváře jsem jen zahlédla z dálky, ještěže kolegyně nebyla líná vzít telefon a napsat, že mě viděli, takže jsme se po dlouhém hledání v davu i potkali. Jen potkali, protože dítě mělo své místo a odtamtud se odmítlo po celou dobu hnout.
Pokračování příště
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Květnový blázinec (137)
Ema a Ela (1)
Cesta přes čtvero ročních období (55)