Pořád bys někde courala. Když můžou duši, tak proč né já. O Cimrmanovských Jizerkách v mlze, východu slunce v Českém ráji i slunečných Krkonoších. Je 8 stupňů v Jeseníkách hodně nebo málo? Je chyba vada nebo posun? O divných pavoucích, divadle i peklíčku. Ještě pořád si myslíte, že jeřáb zíval nudou?
Máš tam chybu
“Míšo, máš na webu chybu,” tyhle zprávy miluju. Na webu je 100 referencí, desítky článků a stránek. Kdybych věděla, kde ji hledat, tak ji tam nemám. Ale tentokrát jsem uklidněná z ranní jógy, tak bez emocí prosím o upřesnění. Kolega má záchvat smíchu, jen mě zkoušel. Minule jsem si mu totiž rozvztekaně stěžovala, že tyhle útočné a nicneříkající hlášky nesnáším. Že jsem 2x předělávala vizitku, všechny texty tam znovu vložila a kolega pořád nebyl spokojen. Až jsem si pak všimla, že se na řádek do šablony nevešel celý jeho titul. Ale nemohl to napsat rovnou, že tam kousek chybí. A to samé kolegyně. Nelíbila se jí brožura, že je to jak leták. Tak jsem zkoumala grafiku, texty, aby pak z kolegyně vylezlo, že se jí nelíbí papír (ten cvičný papír, na kterém jsem to při práci měla natištěné kvůli rozložení). Jo a mimochodem ta chyba byla nakonec na intranetu, že jsem omylem zveřejnila fotky bez fotek, protože jsem při dlouhém načítání zapomněla, že tam něco dělám.
Kde zívá jeřáb nudou
V kancelářích se u nás skrývají různí podivní pavouci. Myslela jsem, že to je práce pro introverty, ale spíš se nás tak nějak drží. Nic se jim nechce a ani nemají radost z odborného výletu. Zvenku to může vypadat tak suše, že i jeřáb zívá nudou. Přitom je tam docela sranda. Třeba když jsem mezi vánočními přáními dostala vzkaz pro Jana R.: “Tvoje pracovní nasazení a spolehlivost mne velmi inspirovaly.” Nemám ho v seznamu zaměstnanců, tak jsem po něm chvíli pátrala až jsem zjistila, že to je ten, co vůbec nenastoupil. Jinak je to s těmi vánočními přáními blbá práce. Některé týmy se můžou přetrhnout a mám od nich 150 přání, z jiných abych to páčila. Taky jste si přáli jako děti pomáhat Ježíškovi? Teď můžete být rádi, že neděláte v Amazonu.
Taky přišel další QR kód pro příspěvek na dárek. Pořád se něco slaví. Je to velmi nefér vůči nám starším, kdo se nevdáváme, nečekáme děti a nemáme kulatiny. A tak celkově radši už nic neslavíme.
Když jsem si v létě dělala seznam míst a akcí, kam chci vyrazit, napadlo mne vzít na výstavu o architektuře i kolegy. H nezklamal a chtěl, přidalo se i pár lidí. Národní galerie nás překvapila. Nejenom jako budova, ale i svou rozlehlostí. Za dvě hodiny jsme proběhli sotva dvě patra a moc se nám tam líbilo.
Jeseníky: Rodinné setkání
Šla jsem tuhle v práci s kolegyní na oběd a na ulici v Letňanech (to je ta paneláková vesnice vedle Prahy, kde jezdí kombajny) jsem potkala tetu z Kanady. Překvapení. Tak samozřejmě, že vím, že jsou v ČR, ale sraz byl až v sobotu.
Rodinné setkání bylo se všemi na chalupě v Jeseníkách. Cesta byla jako výstava značek, všude samé objížďky. Předpověď počasí hlásila 8 stupňů, to na zahradní party nevypadalo. Prý to ale není žádná tragédie. Být to v únoru, tak je to vlastně oteplení, a kdybychom byli v Anglii, máme vrchol léta. Když neprší, nefouká a nemrzne, tak je vlastně krásně, tvrdili jsme lidem na hotelu v Krkonoších.
Petrův zdar
“Tady je vedro,” řekl každý, kdo přišel do chalupy. Všichni se připravili na zimu, když jsme v těch Jeseníkách. Sestra vytáhla čerstvě vypálenou slivovici a divný rybí panáky. Jak se z toho pije? “Zkus to, musíš si najít svůj styl. Nejlépe jako kapr.” Prý Petrův zdar (pozn.: rybářský pozdrav). Tak rozhodně Petrů a Peter máme dostatek a to si ze začátku někdo myslel, že je u nás přeKlárováno.
Na chalupě s mnoha P
V Rudě žije tak málo lidí, že jediné živé duše, které jsem po ránu potkala, byla robotická sekačka a kočka. A kromě těch Petrů a divných panáků následovalo, povídání, procházka a pivo. Do toho vzpomínky, fotky a hromada jídla. Teta chtěla foto s neteřemi, a pak i druhá teta. Proč se fotíme dvakrát, když jsou obě stejné? Chvíli jsem šla na procházce s jednou a najednou podle bot zjišťuju, že se bavím s druhou, ani jsem si toho nevšimla. Prý se pletou i navzájem, když vidí staré fotky. Sestřenka viděla fotku svého dědy, jak dělal stojku. Prý byl hrozně mladý, bylo mu tak 18. Cože? Dědovi bylo někdy 18? Cože? V té době už měli foťák?
Některé historky jsou vtipné, když se stanou a druhé jsou nejprve intenzivní. Zábavné se stanou až po čase při vyprávěni. Třeba přechod Skotska ve větru a vodorovném dešti, kdy z cest byly potoky. Ale fotky na Instagramu měli moc hezký. Proti tomu je nudná historka, jak sestřenka chodila na seminář s hokejistou a vysmála se mu, že být hokejista není povolání. A pak zjistila, že je docela slavnej.
A další historky
Některé historky vtipné nejsou nikdy. Třeba ty rádobyvtipné komentáře, co si vyslechnou violoncelistky, že by ten nástroj měly mít průhledný. Zrzka se přidala s hláškou: hořící vlasy vlhký sklep. A pak ty kecy v MHD, co poslouchají holky s hudebním nástrojem. Každý starší dědek si myslí, že chce slyšet o jejich bratranci, co hraje na housle. A teď to čeká dceru. “Holky, tohle fakt zažíváte?” diví se naši muži. Jo, vlastně pořád, vítejte v ženském světě.
I když prý to zná každý. Fyzikovi vysvětlovali, jak funguje mikrovlnka. No tak to je asi tak, jako když doktorce vysvětluje o výživě někdo, kdo neměl biochemii. A velmi často slyší: “Sestři, já si počkám na pana doktora.”
Večerem zazněla i kytara a violoncello. To už tu dlouho nebylo. Zahrát písničku, kterou nikdo nezná, vyvolá žárlivost: “Jakto, že ji znáš úplně sama, s kým jsi ji zpívala?” Přišlo mi, že jsou naše děti jediný, který v téhle rodině nehrajou na žádný nástroj. Manžel se ohradil, že on taky ne. “No promiň, na tebe jsem zapomněla.” On se chtěl učit, jenže když jsem mu ukázala akord na kytaře, tak místo toho, aby se věnoval prstům, tak začal řešit frekvence.
Přednáška o nadaných dětech
V nějakém záchvatu sebevzdělávání a touze vyrazit do města, jsem se přihlásila na přednášku o nadaných dětech. Samozřejmě, jak se datum přiblížilo, tak se mi do Liberce nechtělo. Ale stálo to za to. V kolektivu je prý kolem 20% nadaných a 5% mimořádně. Ne každý je Einstein nebo Musk a často, i když člověk v jedné věci exceluje, v dalších může selhávat. U dětí se to projevuje “zlobením” a různými podivnostmi. U holčiček se na to často ani nepřijde, protože při své inteligenci pochopí, že nejjednodušší je držet pusu a krok. O tom jsem vlastně četla v létě v knížce Geniální přítelkyně (od Elleny Ferrante). Nakonec můžeme být rádi, že jsou naše děti ještě dost “normální”, aby zapadli do společnosti. A škola i okolí je dostatečně stimuluje, že mají prostor být dobrý a nemají čas vymýšlet blbosti. Jen ten, co si neumí říct, že je dobrej, to ještě bude mít těžký.
Celé je to o tom, že nadaný sám v sobě ví, že vyvíjí obrovskou snahu všehny podněty v sobě zpracovat a zvládnout, všem prominout (vzhledem ke své vysoké citlivosti i ostatními běžně vnímané neškodné narázky vnímá jako útok na svoji osobu, který se snaží druhému prominout) a nedat navenek nic znát. Dojde to ale až do bodu, kdy má pocit, že už se toho po něm chce opravdu příliš a že už se musí bránit. A začne se bránit nepřiměřeně.
Život s vysokou inteligenci Monika Stehlíková
Nadaní jsou “odsouzeni” k laskavosti vůči druhým a často také k neschopnosti postavit se za sebe.
Narozeniny a tuna tuku
K říjnu patří narozeniny. U nás jich jich je tolik, že jsme se v nich ztratili. Slavnostní večeře mne stejně tak akorát může naštvat, protože nemůžu s plným žaludkem spát. Asi stárnu. I když na některé věci jsem ještě nezkušené mládě. Třeba na zjištění, že vepřový bok je vlastně bůček. Z toho jsem taky nemohla spát a to jsem ho měla k obědu. A ještě jsem po něm nemohla cvičit ani po 3 hodinách. Ale co, já vedu lekci, tak si ji udělám tak, abych to přežila a nemačkala si břicho.
Když jsem přišla ze cvičení, na sporáku byl plech se zbytkem hranolek. Dost mne to překvapilo, když doma žádné nemáme. To jen mladší dítě udělalo tatínkovi slavnostní večeři. Sleduje teď youtubery kteří vaří, tak už na svačinu nejí jenom jogurt s kakaem, ale taky smoothie, vejce a hranolky.
Toxický lidi
Podělila jsem se s kolegou Cedrikem o svou radost, co se mi povedlo. Odpověděl: “Chválím”. No to zase prr, není můj šef, aby mě takhle chválil. Prý mě chtěl jen poplácat po rameni, jenže tam zrovna nejsem. Touha po pochvale nás občas žene se pochlubit i dalším lidem. Ti se poplácávají po rameni navzájem, ale nám se vysmějou. Možná jsme vedle nich skutečně tak špatní a nebo si jen potřebovali do někoho kopnout? Jejich svět je jiný a pro nás toxický. Pak si stačí jen uvědomit ten pocit, který nám přináší a nechat toxické lidi za dveřmi. A to i ty, které známe desítky let.
Ještěže mám i jiné. Alfons je spokojený, i když nepíšu. To je prý vidět že mám radost ze života a je to dobrý znamení. “To jsem tak protivná, že ti píšu jen negativní věci?” zděsila jsem se. Uklidnil mne však, že ne. A od toho jsou prý kamarádi, aby tu byli, když je něco špatně. A byl tak hodný, že mi chtěl i udělat kafe, že je sám v práci. Poděkovala jsem, že na něj zrovna myslím, ale nejsem v Praze, i když kávu bych potřebovala. Prý je to odpověď jako od chlapa. No tak jasně, učím se od nejlepšího.
My ještě nejsme starý
Proč furt řeším to cvičení? Rozhodně nejsem sama. Anna brblá, že má málo pohybu a jde na volejbal, stejně jako kluci. Někdo se jde honit na kole, posilovat anebo běhat. Žijeme ve skvělé době, kdy na tom můžeme být ve 40 fyzicky lépe než ve dvaceti a šedesátníci mají lepší kondici než mladí. MR snímek ukazující průřez svaly na noze 70letého atleta a člověka se sedavým zaměstnáním je dost výmluvný. “My ještě nejsme starý, i když nás to čím dál víc bolí,” můžeme si zpívat s Rybičkama.
Jenže máme taky auta a sedavé zaměstnání, plno práce, takže je to jenom na nás. Buď si najdeme čas na pohyb nebo ho prostě zakomponujeme do denního programu. Tak, aby tam zapadl a ten čas jsme si zvlášť hledat nemuseli. Když už nevodím děti do školy a sedím na homeoffice, ubyla mi chůze. A tak celkově mám najednou méně pohybu a více ježdění autem. A další hodiny jógy to nevykompenzují, i když jsem si přidala ještě jednu ranní. Potřebuju ven na vzduch a tak vyrážíme zase na kopec.
Krkonoše: už zase s Annou
Když jsem chtěla aspoň jednou vyrazit na výlet, musela jsem si to napsat do kalendáře. Vypadalo to na jediný volný den za dva měsíce. Ideální na Krkonoše s Annou. Naplánuje trasu, řekne, kdy mám kam dojet, jsou tam kopce a je to fajn. Tentokrát jsme šly z Jakuszyc, aspoň jsme vyjely trochu výš. Ty jsou narozdíl od Harrachova nebo Rokytnice ve výšce 900 m.n.m. Jejich klimatické podmínky prý odpovídají alpským 1500 m. Rozhodně tam byla zima a námraza.
Cesta nahoru byla ale i odtud nekonečná a ještě nás pak nad lanovkou předbíhali lidi. Na to já nejsem zvyklá, děti honí body a s nimi předbíháme lidi my. I když teď s tou lanovkou mi už dává smysl, proč bylo na Szrenici lidí, že jsme bar nezahlédli ani z dálky. Ono celkově bylo na hřebenech všude plno i pár známych jsme potkaly. Svačinu jsme měly a bez kafe to šlo, takže jsme pokračovaly přes Sněžné jámy na Labskou. Anna tam jako vždy konstatovala, že už je to zpátky kousek. Bylo fajn jít jednou zase obráceně, přes Dvoračky do Harrachova, i když je to ještě 15 kilometrů. A vůbec, ty kopce jsou nějaký malý a placatý.
Nakonec jsme měly krásných 30 kilometrů a plno času na holčičí povídání. Anna má pocit, že se líbí malým mužům. To proto, že ty velké si už rozebraly malý holky. A co teprve sex s chlapem, co měl moc alkoholu. První půlka ujde, ale pak už je to jen stupidní kardio.
Divadlo s třešničkou
Ingrid nám zase naplánovala divadlo. Nechala jsem to na ní, takže jsem zase nevěděla, na co jdu, ani v kolik. Černá divadelní komedie Nejbližší trochu překvapila i ji, protože si nevšimla, že je hlavní hrdina gay. Kluci samozřejmě remcali, že na tohle chodit nemusí, ale už tam s námi byli. My v tom velmi reálně viděly holčičí myšlení, řešení vztahů i jsem úplně slyšela některé kamarády. Nasmáli jsme se všichni. Dát do protikladu Pepsi a low cost Pepco pobavilo i kluky. Prý až se jim nebudou dařit databáze, vymluví se, že je to jen třešnička na hajzlu.
Východ slunce Zlatou stezkou Českým rájem
Sobotní východ slunce nás zastihl v autobusu kolem Kozákova. Měli jsme ho jako limuzínu sami pro sebe, kdo by taky jezdil do Lomnice nad Popelkou v půl 7 ráno. Řidič prý ať ho navedeme, že jede do Lomnice poprvé. My taky.
V 7 ráno procházka po Lomnici byla studená, ale já byla natěšená, čekal nás krásný den. Slunce vycházelo, měsíc po úplňku to ještě úplně nevzdával. V Lomnici je plno hezkých domů, které jsem samozřejmě nevyfotila. Třeba zrekonstruované kino se vstupem ze zrezivělého kortenového plechu, nebo zámek a budova muzea. My zamířili kolem secesní Horákovy vily s majákovou věžičkou na jediné místo, kde se dalo v tuto ranní sobotní hodinu koupit kafe – na benzínku.
Aby nevznikla mýlka, že manžel dobrovolně chodí po kopcích a kvůli východu slunce vstává v půl 6 ráno, abych si svůj svátek užila dle svých představ. To bylo kvůli kolegovi, který s partou kamarádů šel Zlatou stezkou Českým rájem z Jičína do Boleslavi. Přidali jsme se, aspoň tenhle úsek na Malou Skálu a pozdější autobus nejel. Než dorazili, stihli jsme ještě vyhlídku na skokanských můstcích
A pak už kilometry ubíhaly. Poučená z Madeiry, že si mám zkontrolovat výškový profil trasy, překvapilo mě, že je to tady v té rovině i do kopce. Den bez dětí byl báječný. Nikdo neremcal, že je to daleko, nechtěl každých 10 minut svačinu a neškrtil se. Mohli jsme jít vlastním tempem. Skupina se přelévala, občas šel někdo rychleji, pomaleji, zastavil se nebo vyrazil dřív, ale tím že se na každého nečekalo, postupovali jsme dost rychle. Krásných 30 km přes Kozákov a Besedické skály jen s nutnými zastávkami. Pár kešek, svačina, pivo.
1 thought on “Říjen a „pořád bys někde courala“ (113)”