Proč jezdit za teplem k moři, když u nás je taky krásně. Ještě v červenci jsme vyrazili na jižní Moravu. Krásně odjelo k tomu moři, ale stejně bylo na jihu líp než v Jizerkách. Dětem jsme přibalili děti, takže nikdo neremcal. Dospělí taky neremcali a dovolená byla pecka. Rozhodně zážitky byly intenzivní. Bahnité lázně v bílých teniskách, desítky kilometrů na kole po kopcích. Kdo říkal, že je Pálava rovina? Zříceniny, zámek, výhledy z kopců, sklípek i koupání. Bylo tam všechno, včetně Deny, ta zas s námi někam pojede.
Kolik dovolené je třeba?
Prý je potřeba víc než týden dovolené, aby si člověk opravdu odpočinul. Nám letos nevychází ani těch 10 dní, týden se 2 víkendy. Dítě bylo na táboře až do soboty, takže brzký nebo dokonce páteční odjezd se nekonal. Tak aspoň jsme ještě vyprali, co bylo potřeba a nezapomněli nic zabalit. Klukům jsme přibalili kluky, to už máme otestované, že se snesou. My k tomu dostali Deny s Jonášem, takže lidí tak akorát, abychom se snesli a nikoho nikde neztratili.
Jedeme na Moravu. Po dálnici je to nuda nuda šeď. Řidič nemá rád cesty, tak ani nemůžu nahlas brblat, že se není čím kochat. Zato Deny se cestou kochala po všech okreskách. Vyrazili o 3 hodiny dřív, aby tam dojeli chvíli před námi. Po cestě koukáme do mobilu, co taky dělat jiného. Tak to brblá řidič, že s námi není zábava. Čtu mu vtipy a on se jim stejně vůbec nesměje.
Letuška se ptá pána v letadle: „Pane, proč pláčete?“ Pán odpoví: „Nikdy jsem nelétal a bojím se.“ Letuška povzdychne: „Muži, všichni jste stejní. To samé říkal i pilot.“
Cestující přijde na nástupiště a zeptá se průvodčího: „Dobrý den, jede ten vlak na Plzeň?”
Průvodčí odpoví: „Nene, na elektřinu.”
Nikdo se nesmál a to byly ještě ty nejvtipnější. Tak jsem zkusila vtipy pro fyziky:
Když víte, jak rychle jedete, tak jste se ztratili
Najednou smích, překvapilo mne to: “Ty se směješ?”
“Ano, to je teorie neurčitosti.” Tak já jsem se pobavila aspoň tím, jak se baví někdo jiný.
Přijde Celsius do baru a promrzlý barman povídá: „Škoda že vás nepřišlo víc.“
Přijde Faraday do baru, objedná si rovnou pět piv a barman povídá: „Hm, pán je kapacita.“
Přijde Hertz do baru a objedná si: „Jedno pivo a ať to kmitá!“
Maxwell obvykle jen kroužil kolem baru a koukal, jestli dovezli pivo.
Přijde Newton do baru, objedná si absinth, upije a povídá: „Tak to je síla!“
Ohm chodil do baru jen občas a s odporem.
Přijde Pascal do baru a kouká: „Jé, nás je tu sto tisíc!“ „Ale bejval tu jinej standard, mělo to tady atmosféru,“ posteskne si barman.
Přijde Volta do baru a v místnosti zavládne napětí.
Watt byl v baru přeborník, jeho výkonu málokdo stačil.
Wiedemann chodil do baru nerad. Když ho přemlouvali, tak se obvykle vykrucoval.
Den první: Mikulov a bahnité lázně
Lokalita byla super. Pálava a ves Klentnice mezi kopci, vinicemi, sklípky a zříceninami. Všechno na dosah. Hned první den hlásili déšť, slunce asi odjelo k moři. “Co si mám obléct?” ujišťovala se Deny.
“Jdeme do města, na oběd, na zámek a nakoupit, beru si šaty a bílé tenisky,” upřesnila jsem program.
“Ty si nebereš ty nové nepromokavé boty?” divil se manžel. Které jsem si musela po cestě koupit, protože jsem vyrazila na jižní Moravu a s deštěm jsem vážně nepočítala.
“Nepůjdu do města v pohorách a pláštěnce.”
Sirotčí hrádek a neřeknu kopci ne
Stejně jsme měli jít po silnici. No dámička. Ale mám nepromokavý kabát a kožený boty, ale chudák Deny. Přizpůsobila se mi. Jenže u první odbočky, se Jonáš ptá, jestli to vezmem přes naši nejbližší zříceninku. No jasně, že neřeknu ne. Už nahoru to bylo bahno a pekelně to klouzalo. Deny nevěděla jestli se strachovat víc o děti, bílý ponožky nebo ty boty, v kterých nechodí ani v dešti do města, aby si je nezničila. Když jí louže ocákala nohy až nahoru, tak si buď zvykla a nebo to vzdala. Možná se radovala, že je konečně vlhká. “Mají tam pračku?” zjišťovala. “Mají, jmenuje se Deny,” vtipkovali kluci. Zážitek rozhodně intenzivní.
Opravdový život neznamená sedět někde v klidu, ve stínu. Zůstáváte stabilní a vyrovnání pouze tak dlouho, jako naplno předvádíte svou ochotu zvládat vše, co je potřeba. A právě pouze tak dlouho zůstáváte vnitřně naplněni a budete zažívat skutečnou radost ze života. Ne náhodou jsou naše nejsilnější vzpomínky spojené s obdobím, kdy jsme opravdu něco dokázali a překonávali při tom sami sebe.
z knihy Ze života šéfa – Rastislav Zachar
Sirotčí hrádek, na který jsme se vyškrábali je malebná zříceninka, ale ne v tenhle čas. Přivítala nás deštěm a větrem. Hlídal obchodní cesty, několikrát vyhořel, a pak zchátral. Teď už nabízel jen obvodové zdi a výhledy do dalekého okolí přes vinice, Nové Mlýny až na Dukovany.
Za hodinu a půl jsme došli do města, seškrábali bahno a shodli se, že na oběd je ještě brzo a stejně nás nikam nepustí, takže jsme jeli prvním autobusem zpátky. Usušili jsme se, převlíkli a autobusem se vrátili zase do Mikulova. Nevím, proč si pak všichni brali pohorky jako by mi nevěřili, že jedeme na zámek.
Zámek Mikulov
Napodruhé všechno klaplo, cesta byla bez bahna a vylepšil ji oběd i zámek. Mikulovský zámek je nepřehlédnutelnou dominantou. Díky tomu ho taky udržovali opravený, protože je na něj vidět z Rakouska. Původně hrad Lichtensteinů několikrát vyhořel, a Dietrichsteiny byl přestavěn do současné podoby renesančního a barokního zámku. My si vybrali první prohlídku, která byla na řadě, do knihovny. Děti remcaly, že chtějí vidět obří sud, prý největší v Evropě. Takže ho neviděli.
Zato my měli víno k večeři. Nabízet chleba někomu, kdo má bezsacharidovou dietu, bylo marné. Měl povoleno 50 g na den. Ještěže nemá bílé víno cukr, může si dát 50 litrů ryzlinku. Jenže si dal na svačinu 2 chleby a byl se sacharidama v háji.
Den druhý: Kola a „tady je to všude po rovině“
Druhý den byla v plánu kola, vždyť jsou to samé roviny. Do Lednice 20 kilometrů, abychom projeli celý areál, vypadalo to na 65 km. To dáme. Nikdo na začátku neprotestoval.
Děti netušily, co je čeká a Jonáš nás asi nechtěl strašit. Dítě je opět drsnější než šmirgl. Přibržďovalo mu kolo, sice furt remcá, ale tohle řeklo v půlce cesty. A ještě se honil s klukama, aby byli první. Na kochání to s nimi moc není, spíš úprk do cíle. Ještěže bylo tolik zajímavých zastavení po cestě.
Příliš mnoho zastávek
Kdo by neznal lednicko-valtický areál, výstavu šlechtických nápadů. Začalo to v 17. století s Lichtenštejny a postupně vznikly zámky, kaple, lovecké hrádky, minaret a spousta zahrad a parků – prostě všechno, co šlechtic mohl chtít, když měl čas a peníze. Protože jsme tam už všichni někdy byli a děti to nezajímalo, tak to byla projížďka letem světem. Nejvíc mne zaujaly tři Grácie. Pochází z 18. století a jsou symbolem krásy, harmonie, klasické antiky a měli tam bublinky. Bylo před obědem. Pak už bylo krásné všechno.
Jeden pád z kola, jedna píchlá duše a příliš mnoho kilometrů. Jonáš vzpomínal, jak tu minule píchli 6x. Bylo to znát, výměna mu šla fakt rychle. Zajímavé stavby, pěkné výhledy. Jako jo, dali jsme celou cestu, ale těch posledních 20 kilometrů se už nikdo nesmál. A slibovat rovinu, tomu už taky nikdo nevěřil. Když jsme šlapali posledních 5 kilometrů do kopce přes Pavlov, utěšovala jsem je, že vyšlapeme kopec a sjedeme dolů. A zase to nevyšlo, byl tam schovaný ještě jeden. Ale všichni přežili a poslední přijel jen 12 minut za prvním.
