Proč jezdit za teplem k moři, když u nás je taky krásně. Ještě v červenci jsme vyrazili na jižní Moravu. Krásně odjelo k tomu moři, ale stejně bylo na jihu líp než v Jizerkách. Dětem jsme přibalili děti, takže nikdo neremcal. Dospělí taky neremcali a dovolená byla pecka. Rozhodně zážitky byly intenzivní. Bahnité lázně v bílých teniskách, desítky kilometrů na kole po kopcích. Kdo říkal, že je Pálava rovina? Zříceniny, zámek, výhledy z kopců, sklípek i koupání. Bylo tam všechno, včetně Deny, ta zas s námi někam pojede.
Kolik dovolené je třeba?
Prý je potřeba víc než týden dovolené, aby si člověk opravdu odpočinul. Nám letos nevychází ani těch 10 dní, týden se 2 víkendy. Dítě bylo na táboře až do soboty, takže brzký nebo dokonce páteční odjezd se nekonal. Tak aspoň jsme ještě vyprali, co bylo potřeba a nezapomněli nic zabalit. Klukům jsme přibalili kluky, to už máme otestované, že se snesou. My k tomu dostali Deny s Jonášem, takže lidí tak akorát, abychom se snesli a nikoho nikde neztratili.
Jedeme na Moravu. Po dálnici je to nuda nuda šeď. Řidič nemá rád cesty, tak ani nemůžu nahlas brblat, že se není čím kochat. Zato Deny se cestou kochala po všech okreskách. Vyrazili o 3 hodiny dřív, aby tam dojeli chvíli před námi. Po cestě koukáme do mobilu, co taky dělat jiného. Tak to brblá řidič, že s námi není zábava. Čtu mu vtipy a on se jim stejně vůbec nesměje.
Letuška se ptá pána v letadle: „Pane, proč pláčete?“ Pán odpoví: „Nikdy jsem nelétal a bojím se.“ Letuška povzdychne: „Muži, všichni jste stejní. To samé říkal i pilot.“
Cestující přijde na nástupiště a zeptá se průvodčího: „Dobrý den, jede ten vlak na Plzeň?”
Průvodčí odpoví: „Nene, na elektřinu.”
Nikdo se nesmál a to byly ještě ty nejvtipnější. Tak jsem zkusila vtipy pro fyziky:
Když víte, jak rychle jedete, tak jste se ztratili
Najednou smích, překvapilo mne to: “Ty se směješ?”
“Ano, to je teorie neurčitosti.” Tak já jsem se pobavila aspoň tím, jak se baví někdo jiný.
Přijde Celsius do baru a promrzlý barman povídá: „Škoda že vás nepřišlo víc.“
Přijde Faraday do baru, objedná si rovnou pět piv a barman povídá: „Hm, pán je kapacita.“
Přijde Hertz do baru a objedná si: „Jedno pivo a ať to kmitá!“
Maxwell obvykle jen kroužil kolem baru a koukal, jestli dovezli pivo.
Přijde Newton do baru, objedná si absinth, upije a povídá: „Tak to je síla!“
Ohm chodil do baru jen občas a s odporem.
Přijde Pascal do baru a kouká: „Jé, nás je tu sto tisíc!“ „Ale bejval tu jinej standard, mělo to tady atmosféru,“ posteskne si barman.
Přijde Volta do baru a v místnosti zavládne napětí.
Watt byl v baru přeborník, jeho výkonu málokdo stačil.
Wiedemann chodil do baru nerad. Když ho přemlouvali, tak se obvykle vykrucoval.
Den první: Mikulov a bahnité lázně
Lokalita byla super. Pálava a ves Klentnice mezi kopci, vinicemi, sklípky a zříceninami. Všechno na dosah. Hned první den hlásili déšť, slunce asi odjelo k moři. “Co si mám obléct?” ujišťovala se Deny.
“Jdeme do města, na oběd, na zámek a nakoupit, beru si šaty a bílé tenisky,” upřesnila jsem program.
“Ty si nebereš ty nové nepromokavé boty?” divil se manžel. Které jsem si musela po cestě koupit, protože jsem vyrazila na jižní Moravu a s deštěm jsem vážně nepočítala.
“Nepůjdu do města v pohorách a pláštěnce.”
Sirotčí hrádek a neřeknu kopci ne
Stejně jsme měli jít po silnici. No dámička. Ale mám nepromokavý kabát a kožený boty, ale chudák Deny. Přizpůsobila se mi. Jenže u první odbočky, se Jonáš ptá, jestli to vezmem přes naši nejbližší zříceninku. No jasně, že neřeknu ne. Už nahoru to bylo bahno a pekelně to klouzalo. Deny nevěděla jestli se strachovat víc o děti, bílý ponožky nebo ty boty, v kterých nechodí ani v dešti do města, aby si je nezničila. Když jí louže ocákala nohy až nahoru, tak si buď zvykla a nebo to vzdala. Možná se radovala, že je konečně vlhká. “Mají tam pračku?” zjišťovala. “Mají, jmenuje se Deny,” vtipkovali kluci. Zážitek rozhodně intenzivní.
Opravdový život neznamená sedět někde v klidu, ve stínu. Zůstáváte stabilní a vyrovnání pouze tak dlouho, jako naplno předvádíte svou ochotu zvládat vše, co je potřeba. A právě pouze tak dlouho zůstáváte vnitřně naplněni a budete zažívat skutečnou radost ze života. Ne náhodou jsou naše nejsilnější vzpomínky spojené s obdobím, kdy jsme opravdu něco dokázali a překonávali při tom sami sebe.
z knihy Ze života šéfa – Rastislav Zachar
Sirotčí hrádek, na který jsme se vyškrábali je malebná zříceninka, ale ne v tenhle čas. Přivítala nás deštěm a větrem. Hlídal obchodní cesty, několikrát vyhořel, a pak zchátral. Teď už nabízel jen obvodové zdi a výhledy do dalekého okolí přes vinice, Nové Mlýny až na Dukovany.
Za hodinu a půl jsme došli do města, seškrábali bahno a shodli se, že na oběd je ještě brzo a stejně nás nikam nepustí, takže jsme jeli prvním autobusem zpátky. Usušili jsme se, převlíkli a autobusem se vrátili zase do Mikulova. Nevím, proč si pak všichni brali pohorky jako by mi nevěřili, že jedeme na zámek.
Zámek Mikulov
Napodruhé všechno klaplo, cesta byla bez bahna a vylepšil ji oběd i zámek. Mikulovský zámek je nepřehlédnutelnou dominantou. Díky tomu ho taky udržovali opravený, protože je na něj vidět z Rakouska. Původně hrad Lichtensteinů několikrát vyhořel, a Dietrichsteiny byl přestavěn do současné podoby renesančního a barokního zámku. My si vybrali první prohlídku, která byla na řadě, do knihovny. Děti remcaly, že chtějí vidět obří sud, prý největší v Evropě. Takže ho neviděli.
Zato my měli víno k večeři. Nabízet chleba někomu, kdo má bezsacharidovou dietu, bylo marné. Měl povoleno 50 g na den. Ještěže nemá bílé víno cukr, může si dát 50 litrů ryzlinku. Jenže si dal na svačinu 2 chleby a byl se sacharidama v háji.
Den druhý: Kola a „tady je to všude po rovině“
Druhý den byla v plánu kola, vždyť jsou to samé roviny. Do Lednice 20 kilometrů, abychom projeli celý areál, vypadalo to na 65 km. To dáme. Nikdo na začátku neprotestoval.
Děti netušily, co je čeká a Jonáš nás asi nechtěl strašit. Dítě je opět drsnější než šmirgl. Přibržďovalo mu kolo, sice furt remcá, ale tohle řeklo v půlce cesty. A ještě se honil s klukama, aby byli první. Na kochání to s nimi moc není, spíš úprk do cíle. Ještěže bylo tolik zajímavých zastavení po cestě.
Příliš mnoho zastávek
Kdo by neznal lednicko-valtický areál, výstavu šlechtických nápadů. Začalo to v 17. století s Lichtenštejny a postupně vznikly zámky, kaple, lovecké hrádky, minaret a spousta zahrad a parků – prostě všechno, co šlechtic mohl chtít, když měl čas a peníze. Protože jsme tam už všichni někdy byli a děti to nezajímalo, tak to byla projížďka letem světem. Nejvíc mne zaujaly tři Grácie. Pochází z 18. století a jsou symbolem krásy, harmonie, klasické antiky a měli tam bublinky. Bylo před obědem. Pak už bylo krásné všechno.
Jeden pád z kola, jedna píchlá duše a příliš mnoho kilometrů. Jonáš vzpomínal, jak tu minule píchli 6x. Bylo to znát, výměna mu šla fakt rychle. Zajímavé stavby, pěkné výhledy. Jako jo, dali jsme celou cestu, ale těch posledních 20 kilometrů se už nikdo nesmál. A slibovat rovinu, tomu už taky nikdo nevěřil. Když jsme šlapali posledních 5 kilometrů do kopce přes Pavlov, utěšovala jsem je, že vyšlapeme kopec a sjedeme dolů. A zase to nevyšlo, byl tam schovaný ještě jeden. Ale všichni přežili a poslední přijel jen 12 minut za prvním.
Den třetí: Relax v aquaparku
Aby děti neřekly, že pořád jen couráme, Deny jim vymyslela aquapark v Pasohlávkách. Co o tom říct. Nebyl tam kopec a čtení i spánek je mé oblíbené hobby. Fronty na atrakce nebyly, protože bylo úterý, špunty do uší pomohly, aby v tom hluku člověk chvíli usnul. I puberťák potřeboval chvíli pauzu. Děti jsou samostatný, takže se někde rozprchli a spokojeně si ve dvojicích jezdili na toboganech. Přišli když měli hlad. Sice měli zablokované platby náramkem, ale na placené skákadlo je to stejně pustilo, což jsme zjistili až u placení, ale naštěstí tam šli jen jednou a ne třeba 7x. Takže i válení jsme měli splněno.
U penzionu bazén, ale nikdo se už večer nekoupal, zas takové teplo nebylo. Ještě že jsme měli vedle Honzův sklep. Ale pít se pořád taky nedalo, co dělat? Jak jsme tam s tím vínem seděli, tak to chtělo třeba romantiku – západ slunce nad naší blízkou zříceninkou. Kluci byli zříceninky už po víně, tak tam se mnou vyrazila Deny. Jenže čas se přes léto posunul a slunce zapadalo už po půl deváté. Deny se mnou obětavě běžela do kopce, ale nestihli jsme to. Lítali roháči, to ji nenadchlo. Aspoň si udělala fotku do Stories. Nabídlo jí to k fotce písničku Michala Tučného, kluci se smáli, že by si to mohla vzít osobně.
Den čtvrtý: Pálava a zříceninky
Kopec nemohl chybět a tak byla na programu procházka přes Pálavu a dvě zříceninky. Chyběla mi do počtu ještě jedna. Jonáš sice slibovatl, že může klidně na skále zakopnout a budu mít své tři, ale všichni přežili. Deny chtěla stánek, ale ten na Děvičkách nebyl. Taky se přiznala jak to má s literaturou. Vypije litr a jde na tůru. Takže jsme přidali pár kilometrů a došli až do Věstonic. Vykopávky ani zříceniny jsme už další nestihli, zato kdybychom tam seděli u piva ještě chvíli, tak jsme zříceniny taky. Naštěstí tam jezdily autobusy dost často.
Nové mlýny
Nové Mlýny – není značka mouky, ale tři vodní nádrže pod Pálavou. Postavené v 70. letech, aby se Dyje uklidnila a přestala zaplavovat okolí. Jenže tím uklidněním zmizelo i pár vesnic, třeba Mušov, jehož kostelík stojí opuštěně na ostrůvku. Když se stavěly, byla to ukázka „velkého socialistického projektu“ – přehrady proti přírodě.
Oficiálně měly nádrže pomoct zemědělcům, rekreantům a rybářům a taky chránit před povodněmi. Jenže to dopadlo tak, že se desítky let hádají vodohospodáři s ochranáři. Jedni chtějí víc vody, aby se mohlo lépe zavlažovat. Ale stejně, co si budeme povídat, jak velké území přehrada zaplavila a zničila a kolik pojme vody? Stojící strom uprostřed prostřední nádrže je toho dokladem. Navíc zmizela lužní krajina v údolí i s hnízdišti ptáků.
Když se podíváme na další známe přehrady, tak ačkoliv mají Nové mlýny v ČR druhou největší rozlohu, s objemem vody to až tak slavně není. Hloubka je opravdu minimální, tak že je uprostřed nádrže vidět torzo vzrostlého stromu.
| Nádrž | Řeka | Rozloha | Objem vody | Max.hloubka |
| Nové Mlýny (3 nádrže) | Dyje | 32 km² (3 200 ha) | 132 mil. m³ | 4–7,5 m |
| Lipno | Vltava | 48,7 km² (4 870 ha) | 309,5 mil. m³ | 25 m |
| Orlík | Vltava (+Otava, Lužnice) | 27,3 km² (2 732 ha) | 716,6 mil. m³ (stálý 280) | 74 m |
| Slapy | Vltava | 11,6 km² (1 162 ha) | 269–270 mil. m³ | 53–58 m |
| Dalešice | Jihlava | 4,8 km² (480 ha) | 127 mil. m³ | 85 m (nejhlubší v ČR) |
Den pátý: Kola a ninja hrad
Když už jsme vezli kola, tak další den byl zase cyklovýlet do Pasohlávek. Vůbec nevím, proč cestě po rovině už nikdo nevěřil. Aspoň že to do Pasohlávek nebylo až tak daleko a cesta kolem Nových mlýnů skutečně po rovině byla.
Deny naplánovala skákadla. Myslela jsem si, že je to něco pro děti a on to byl spíš jako ninja hrad. Po hodině přebíhání pohyblivých lávek, padání do vody a vylézání ven jsme měli dost, pohybu a taky smíchu. Ono vybrat si, jestli ty kluzké a pohyblivé lávky přeběhneme a popadáme jako hrušky anebo přelezeme, to pak člověk vypadal trochu jako kapustňák.
Den šestý: Návštěvy a Dukovany
A za chvíli bylo po dovolené a poslední den už jsme vyrazili domů a po návštěvách. Víno z Nesvačilky, navštívit sestřenku a podívat se, co nového a za kamarády s dětmi u Třebíče. A když už jsme byli v téhle oblasti, vzali jsme děti do Dukovan. Puberťák kupodivu nadšený. Paní v informacích se nás zželelo a i bez rezervace nás dostala na prohlídku.
Pokračování Srpen, a z jakého okna se chceš dívat (126)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Červenec a dovolená na každý den (124)
Úhel pohledu (67)
Není čas ztrácet čas (15)