„Tohle jsem ještě nezkusila, to mi půjde,“ říkala Pippi Dlouhá Punčocha. Září začlo velkými plány a skončilo úplně jinými plány. Konečně jsme na cestě, i když nezastavujeme. Byl bacil splněným přáním? Nosí se na rukou jen pyšné princezny a jak dopadlo jít s kůží na trh? Někdy je potřeba chvíli vypnout a nechat to volně plynnout, a když přijde nabídka, která se neodmítá, změnit směr.
Volno?
Září jsem začala jako nezaměstnaná. To na náladě nepřidá. Obzvlášť když jsem práci hledala dva roky a ani ta dokonalá firma, kterou jsem si za tu dobu vybrala, nebyla pro mne. Ale co, posbírala jsem zkušenosti, ujasnila si, co rozhodně nechci, co mi nesedí a jede se dál. Když už člověk udělá jednu změnu, další je mnohem snazší.
Vlastní zkušenosti je velkým bohatstvím, protože teprve ona zhodnocuje naše vědomosti. Vědomosti můžeme druhému dát, ale zkušenost musí si každý vykoupiti vlastním potem, vlastními mozoly. Jenom zkušeností přicházíme k vlastnímu názoru na věci a jedině ti, kteří se na věci dívají vlastníma očima, mají vyhlídku na úspěch
Josef Mach – Tomáš Baťa s úsměvem
Velký úklid
Nejkrásnější odměnou za vynaložené úsilí bylo, je a zůstane…samotné vynakládání úsillí. 1* To bych zrovna u úklidu mohla polemizovat. Snaha byla, ale jako žena v domácnosti jsem se úplně neosvědčila. Myslela jsem si, jak se pustím do velkého úklidu a také vyhazování. Nepořádek doma a nepořádek v hlavě má tak trochu spojitost. Už příliš dlouho bydlíme na jednom místě a nakupila se hromada věcí. Jenže žádné velké třídění nebylo.
Opět jsem skončila u svého jednoduchého systému: Vyhodit to, na co narazím a vidím, že to nepoužívám, je to zničené, nebo to příliš dlouho čekalo na něco. A nebo o tom ani nevíme, že to máme. Přerovnávat skříně věcí, které nepoužíváme, opravdu nedává smysl.
Kdo dělá práci špatně je lepší než ten, který leží pod vrbou a nedělá nic. 2*
A tak to bylo i s úklidem. Půl hodina tady, hodina támhle, otřít to, co mám zrovna v ruce. Dát tomu limitovaný čas, protože jinak se k tomu nikdy nedostanu anebo se naopak nedostanu z toho úklidového kolotoče ven.
Jediné, do čeho jsem se fakt pustila, bylo mytí oken. A jako vždy to bylo strašné. Když jsem jako dítě doma počítala okna, bylo jich 30. Mým snem díky tomu bylo bydlet v 1+1. Takže byt sice nemám velký, ale oken je pořád ještě 18 a z nich jenom 6 je normálních. A všude zvenku závoje pavučin, pavouci se u nás letos vyřádili. A to zpropadené (úžasné a romantické) podkroví s věží. Balancování na jedné noze na žebříku anebo mačkání se ve vikýři. Jestli ztloustnu, tak nevím, kdo to bude mýt.
Největší radostí je námaha, tvoření a zvládání věcí, ne to, že na konci bude něco hotové a ukončené. 1*
Ale jako jo, mám radost, že je to hotové a ani to tolik nebolelo. Vlastně byl horší ten stres z odkládání.
Jaképak řeči, ať za nás mluví dobrá práce
Josef Mach – Tomáš Baťa s úsměvem
Nicnedělání
Co říct na otázku: „Co děláš?“ Nic. Nemám práci a doma se sice nezastavím, ale těch tisíc drobností, že člověk pětkrát za den umyje a uklidí kuchyň, nastrká nádobí do myčky, vymyslí co vařit, nakoupí, uvaří, dá prát prádlo, posbírá věci, otře stůl, otře parapet, zalije kytky, uklidí boty, to je prostě vyčerpávající nic. Dohnala mě nekonečná únava. Přála jsem si zalézt do postele a číst si. To samozřejmě neklaplo. Na seznamu byla jedna návštěva za druhou a seznam úkolů neměl konce. A tak jsem potkávala lidi, které jsem dlouho neviděla, sbírala inspiraci a výletovala. Manžel je naštěstí tolerantní a s ženou v domácnosti moc nepočítal. Uvařeno bylo, tak co doma.
Hledám práci a trh superlativů
Hledání práce je trh jako každý jiný. Nacpeme do inzerátu superlativy, on se někdo chytí. Třeba: „Hledáme energického člověka do týmu.“ Tak tam přijdu, srším energií a nápady a ono je to moc. Vlastně chtějí někoho úplně jiného, hlavně, ať nemá moc nápadů.
Ale těch bizárností jsme já i mé okolí zažili letos spoustu. Třeba: „Chceme manažera i bez zkušeností.“ A pak se diví, že chodí sebevědomí mladíci v košili, když chtějí vlastně někoho, kdo se nebude bát dělat rukama. Nebo velmi formální vykací styl inzerátu, a pak si tam všichni tykají. A měla jsem kolegyni, která to fakt nerada. Dlouho jsem nechápala její vztah s kolegou, když si vykali a přitom si říkali ty vole a bavili se jako by spolu bydleli. Ale prostě to tak měla.
Někdo uchazeče rovnou zkouší, co všechno vědí o firmě a běda jak zapomenou vyjmenovat nějakou pobočku. Troška arogance se také hodí, jen se uchazeči předveď, jak zvládáš stresové situace. Anebo když náborář neví, tak si sebevědomě něco vymyslí, místo aby informaci doplnil později. To mám od kamarádky. Ona narozdíl od náborářky věděla, jak ten provoz funguje.
Pak takové to klasické: „Děkujeme Vám …obdrželi jsme vyšší počet přihlášek, než jsme původně očekávali, a výběrové řízení bylo již uzavřeno.“ Kde zaslaný motivační dopis ani životopis vůbec nečetli a to měli otevřených hodně pozic.
A pak nedej bože, když chce člověk změnit obor. Tak je úplně mimo, pokud nenarazí na náboráře, který vidí příležitost.
Ale abych pořád jen neremcala, zažila jsem i pohovor s úžasnými lidmi, kam bych s radostí naskočila. Kteří přesně popsali, koho hledají a poslouchali, kde se protínáme, s kterými byla radost strávit hodinu v jedné místnosti.
Jít s kůží na trh
Když už jsem byla u těch káviček a setkání, jeden den mi věnovala i Karolína a byly z toho super fotky. Tedy ona na nich vidí tisíc chyb a nejradši by je přefotila. Ale pro mě byly v tuhle chvíli dostačující. Zkusila jsem sílu Linkedin, třeba mne někdo někam nasměruje: „Hlásím se na scénu – hledám příležitost. Chcete mě? Prý je mě moc, takže se nenabízím celá. Směrem kam? Nejdřív si to chci ujasnit sama, takže pokud máte tip, směrujte mne – ať to stojí za to.“
Protančím se větrem a podzimem?
Práce a aktivní zapojení se je to, co udržuje morálku. Ne postávání s nataženou rukou na okraji společnosti bez víry na změnu, bez světla na konci tunelu. 1*
Skutečnou hodnotou pro život určuje naše schopnost a ochota přiložit ruku k dílu. 1* Trochu jsem si myslela, že se pustím do vlastních projektu. Pro začátek jsem tedy naplánovala taneční pro dospělé v lednu a v únoru v Plavech. Tak se ozvěte, kdo chce super párovou aktivitu. Obzvášť pro muže by to mělo být lákavé. V tanci totiž mají hlavní slovo oni vždy bez vyjímky.
Večírky s holkama
Karolína vymyslela holčičí večírek u Kláry a dokonce na něj přišla. Klára chtěla dopřát zábavu nejen sobě, ale i dětem, tak jim pozvala kamarády. Nám k tomu dorazila Jana a Marek. Večer byl jako vždy plný dětského chaosu, jídla a přiznání. Trochu mi ty večírky splývají, takže rozhovory skutečné, jen už nevím kdo, kdy a kde to říkal.
“Věděly jste, že alkohol zkrásňuje?” přesvědčovala nás Dana, “od té doby, co nepiju, o sobě dost pochybuju,” přiznala se. “Když si on dá pět piv, tak jsi pořád nádherná,” ujišťovaly ji holky.
Na stole se mi objevila lahev whiskey. Není pro mne? No a co. Historie není důležitá, to je jen takový orientační příběh. Někdo mi to dal na můj stůl a na to se říká: „Děkuji“ a dál nic.
Rozhovor se samozřejmě točil kolem chlapů.
“Tak co vaši chlapi?” ptala se Klára, jen co se za Márou chvíli zavřely dveře od dětského pokoje, když šel zkontrolovat děti. Holky jen krčily rameny a vyprávěly, co nefunguje. Jen Ela se chlubila, že má teďka poklad. I když po těch letech už to začíná být pořád stejné, na to si zvyknout nemůže.
“Tomu se vyhnout nedá,” řešily holky, “ale čím budeš starší, tak to víc oceníš, že víš, co doma máš a nic tě nepřekvapí. Když teď máš klid a pohodu.”
“No však si nestěžuju a rozhodně bych si nikoho nového nechtěla hledat,” ujišťovala je Ela.
Nošení na rukou a pyšná princezna
“Já chci jen takového, co mne bude nosit na rukách,” upřesnila Dana.
“Ha ha ha,” smála se Lenka, “to bych byla navěky sama.”
“Já tě sice neunesu, ale zato tě miluju,” smál se její muž.
“Víš, co mi udělal loni?” chtěla se pochlubit Lenka.
“Myslíš dítě?” smály se holky. Ale na to nošení na rukou trik, stačí se správně přitisknout a umístit těžiště, takže se můžeme nechat nosit všechny.
Úklid je taky věčné téma. Všechny to máme stejné. Štve nás, že je doma bordel, štve nás, že úklid není vidět, tak jdeme radši ven. Stejně je pro mne vzorem domova Kláry domácnost. Co na tom, že tam někde je hromada prádla na žehlení a hračky. Vždycky má pro každého plný talíř, laskavé slovo a objetí.
Joachim si dobíral Elu: “Víš že jsi tak trochu pyšná princezna? Ale to se dá napravit. Viděla jsi, jak to princ Miroslav zvládl. Dokonce začala vařit a uklízet.”
“Jak pyšná princezna? Čím jsem si tohle zasloužila. Vždyť já vařím a uklízím, jenom mám jiné standard než jiné domácnosti,” ohradila se Ela.
“Pyšná, protože máš ráda jenom sebe,” upřesnil Joachim. To bylo dost drsné.
“Aha,” zarazila se Ela, “já jsem dlouho neměla ráda ani sebe.”
“Sebedestrukce?” pojmenoval to Joachim, “bože, co ti kdo prováděl, že jsi tak zahořklá.”
“Nevím, nenaučila jsem se to,” pokrčila Ela rameny. No tak hlavně, že si to ujasnili.
Leje a leje
Jsou dny, kdy leje a leje. Pobavil nás Joachim, naštvalo ho, že prohráli hru. Ani nevím jakou, na to jsem se neptala. Prý, protože jsou kokoti. Porazili se sami, už v hlavě, bylo hnusně, tak se jim nechtělo hrát. Stejně jaký je to rozdíl, když někdo potřebuje vítězství a mně bohatě stačí být tam. Ani jeden nechápeme toho druhého.
Fotbaloví rodiče
Už nám zase začal fotbal. V týmu se sešly fajn děti i docela fajn rodiče, nebo jsme si za ty roky na sebe už zvykli. Tak tam chodíme rádi, i když pořád prší. Klukům to zatím jde.
Deny lákala děti: “Pojďte s námi po fotbale na výlet, bude to bezva.”
“Se starými rodiči?” ušklíblo se její dítě.
“Vypadáme furt dobře,” ohradila se Deny. Prý ukazovala dětem fotku, jak vypadala před 20 lety. Hrozně. Tlustá, krátký vlasy, jako její máma. Dítě se babičky zastalo: “Chudák babička.”
“Taky budeš vypadat jako tvoje máma,” dobírali jsme si ho.
“Spíš jako strejda,” upřesňovala Deny rodinou podobu, “ale ten je mrtvej.”
Výlet ve stylu Deny
Když nám to s Deny na dovolené tak pěkně klaplo, tak jsme vyrazily na výlet. Děti nechtěly, ty si skáčou na kolech a honí holky. Deny narozdíl ode mne nepotřebuje kopec, stačí jí jít a po cestě se zastavit. Vlastně je to jednoduché, proto nám to klape. Vzala mne podél Kamenice do Navarova a dál až do Železného brodu. Cesta je to dlouhá a se zastávkami na pivo a Prosecco ještě delší. Ale byla tam houpačka, slunce svítilo a nějak jsme se domů taky dostaly.
Splněná přání
Sny jsou na nic, když se nepromění v realitu. Ale co když se splní všechny? Pořád to bude málo? (seriál Ginny a Georgia)
Chtěla jsem se v září válet, číst si a koukat na filmy? Tak to mám splněno, chytla jsem bacila.
V každém dobrém příběhu musí hrdinka trpět. Přiznejte se, že už se těšíte (film the Lady´s companion)
Po třech romantických filmech se mi dost přitížilo a nepomohla ani echinacea naložená ve vodce. I když, hmmm, vodka, není to tak špatné marodit. Ale to si pak člověk musí vybrat, jestli si dá prášek nebo lektvar, tak prášky zvítězily. Pak už jsem si radši jen četla. Bylo to zajímavé a stihla jsem toho fakt hodně. Viz citáty z některých knížek dole.
Malá a červená
Splnil se mi i další sen. Přála jsem si malé červené vozítko, ideálně Mazdu. Malá červená Panda na Sicílii mne úplně neuspokojila, tak jsem snila dál a je to tady. Není to sice sporťák, ale zato s tím bude mnohem větší zábava.
Dostala jsem k narozeninám motorku. Chvíli jsem si na ni musela počkat, úplně ke mně nechtěla. A hlavně, manžel má ještě větší radost než já, protože si mohl koupit taky a teď se mnou bude rád na cestě. Třeba Českým rájem. Akorát moc nezastavuje. Takže jsme nebyli na Bezdězu, na Branžeži, na Troskách, na Smědavě, na Kozákově, ve Vysokém a v Jilemnici. Ale rozhodně jsme tam projeli.
Každá skupina musí mít cíle. To dává smysl její existenci, to ji drží pohromadě. Když má skupina cíle a sny, vyjadřuje tím také svoje ambice a přesvědčení, že se dokáže rozvíjet a měnit věci k lepšímu.1*
Čas s rodinou
Víc jsme se potkali doma a bylo z toho pár hezkých momentů. Třeba úplněk spojený se zatměním měsíce. Vzali jsme si ven deku, že si na to počkáme. „Já ten měsíc nevidím,“ hlásí dítě. No protože je zatmění. Tak tentokrát vyhrál nad lidským okem telefon, protože ten ho tam viděl.
A proč máme doma obrazy nakřivo? Protože jsem je otírala. Ale jedno dítě navrhuje jako vysvětlení zemětřesení a fyzici řeší, jestli země zrychluje nebo zpomaluje, když jsou nakloněné tímhle směrem.
Když večer někdo nemůže spát, navrhnu mu mediTaci. „Cože? MediKaci?“ Třeba by to taky šlo.
Někdo je v plánech do budoucna už tak daleko, že myslí na vlastní pohřeb: „Doufám, že mi přijde na pohřeb hodně lidí.“
_To záleží, kdy umřeš.“
„Jo, aha, takže nesmím umřít poslední.“
Poslední víkend
Poslední zářiový víkend utekl ani nevím jak. Taková ta pohodová klasika: fotbal, výlet, koncert a adrenalin. Puberťák slavil narozeniny, tak jsem ho za odměnu zavřela s kamarády do únikovky. Měli to jen tak tak. Liberec jsem si ani moc nestihal užít, protože druhé dítě mělo fotbal a chtěli jsme na výlet na motorku. Poslední slunečné a suché dny. „Tohle jsem ještě nezkusila, to mi půjde,“ říkala Pippi Dlouhá Punčocha. A ano, docela mi to jde. Až na ty serpentýny. Jak projížděli cyklisti zatáčky netuším, ale pořád jsem je měla za zadkem. Scénka k popukání.
A koncert Deloraine. Jak to tak bývá, když jsme kupovali lístky, vypadalo to jako dobrý nápad, ale teď se nikomu nechtělo. Ale co bychom dělali večer jiného? Takže jedem a když budeme chtít, po 10.h budeme doma a můžeme jako staroby jít spát. Tenhle výlet ukázal další zajímavá místa Liberce a Vratislavic a podmanivou hudbu ve spojení s vizuální show nás přenesl do jiného světa. Až mi běhal mráz po zádech.
Nový pracovní vítr?
Nebyla to pro mě úplně lehká věc – zveřejnit, že hledám práci. Přiznat, že teď nedělám nic. Ale vlastně to byla drobnost, která mi otevřela nové dveře směrem, kterým by mne vůbec nenapadlo se vydat. Ale o tom v říjnu.
Knihy
Vypsala jsem si toho teď hodně, takže pro citace rozklikni jednotlivé nadpisy
1* Rastislav Zachar: Ze života šéfa
Kdyby za vámi přišel řidič, že chce zvýšit plat nebo odejde, co byste udělal? Řeknu mu, že mu nepřidám, protože je to nefér vůči ostatním. Lidé chtějí nad sebou mít někoho, kdo je pevný , neustupuje jednotlivcům na úkor skupiny, kope za skupinu jako takovou a směřuje ji k přežití. To je to, co motivuje šikovné lidi zůstat a šéfa pokračovat.
Jak funguje dobrý obchodník? Je to zpravidla pracovitý a rychlý člověk, který se nebojí komunikovat s lidmi. Neposedí, chce být neustále v pohybu, aby viděl, co se děje. Je živý, má výdrž, dokáže vyjednávat, umí přitlačit, dokáže se stáhnout.
Za špatně odváděnou práci je vždy problém uprostřed člověka samotného
Osvícený absolutismus je pravděpodobně nejbezpečnější cesta, jak vést skupinu. Jinak řečeno, někdo má v rukou dostatečně silnou moc, aby mohl skutečně rozhodovat, a ten někdo zároveň opravdu hájí zájmy celé skupiny a zdravého rozumu.
Ničí tě tvé vlastní kompromisy (vůči někomu)
Většina lidí není ve skutečnosti neochotná a zlá. Problém s nimi začíná ve skutečnosti ve chvíli, kdy nevědí, co a jak mají dělat
Cílem manažerů, (s kterými chci dělat), je trávit čas s ochotnými lidmi, kteří se navzájem mají rádi,i a kteří mají rádi to, co spolu dělají.
Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává – myšlenka z Bible
Souhlas s nepořádkem znamená souhlas s problémy a úpadkem. Tam, kde není vyžadován elementární pořádek, není kvalita, výkonnost, ani budoucnost.
Proč tedy na sobě pracovat, proč být kompetentní? Jedním z hlavních důvodů je, abyste byli schopni věci v životě skutečně zvládat. Tam, kde si nejste jistí, budete pomalí, slabí a padnete na kolena. A naopak. Vytrénovaný a zručný člověk cítí vnitřní jistotu, sílu, chuť se do věcí pustit, protože ví a umí.
Je ale velkým rozdílem mezi vyžadováním potřebných výsledků a sekýrováním zaměstnanců. Remcali proto, že pracovat nemohli a nebo museli?
Jste opravdu na omylu, když si myslíte, že lidé poběží sami od sebe. Nepoběží. To není negativismus, to je realita. Kdyby běželi sami, na začátku jim vysvětlíte práci a vlastně nepotřebujete management
Pokud management nepochopí, že mentální soudržnost skupiny vytvářejí hlavně její myšlenky, ne příkazy a směrnice.
Nejvíc inspirace získáme od těch, na nichž přežití firmy plně závisí a to jsou zaměstnanci a zákazníci.
Když šéf práci svých lidí neovládá když nenamáhá svou hlavu a tělo, aby ji neustále poznávali či aktivně zkoušel na vlastní kůži, jeho bystrost a schopnost mrštně jednat zakrní
Pokud zakolísá opravdu produktivní člověk, mají problém dva, on i jeho šéf.
Nemá smysl řešit okolní svět konkurence, když jedním z našich největších nepřátel je způsob, jakým (ne)komunikujeme sami mezi sebou.
Víte, když jsme byli mladí, tak nás učili, že když s něco pokazí, je potřeba to opravit, ne vyměnit
Těžko lze doběhnout někoho, kdo běžet nepřestal
Čistý a nezištný zájem a možnost od srdce komunikovat je pro člověka v nouzi to nejcennější, co mu můžeme dát
2* Josef Mach – Tomáš Baťa s úsměvem
Když měl jednou výjimečně dovolenou, ležel v trávě, chvíli koukal na nebe, pak si nechal přinést metr, papír a tužku, vyrýpl 1 dm3 země, spočítal stébla a řešil, co udělat, aby rostlo víc trávy.
Při stavbě řešil rozpočet a prý šířka záchoda 120 cm je zbytečně moc, že jeho dělníci nebudou tlustší než 70.
Shledával nejkrásnějšími vždy krajiny, na kterých právě byl ,kde měl zrovna co dělat. Jachta? Jak by na ní mohl dělat boty?
Velký prospěch by mi přinesla tato cesta, kdybych na tuto zkušenost nezapomněl, kdybych si uvědomil, že nemám právo rozhodovat tu o věcech, který neznám, které jsem nikdy neviděl.
Něco nelze zdokonalit? Možné je všechno a ještě o 10% vic
Boty jsou důležitější než politika. Dokážete si představit politiku bez bot?
Mé dílo nemůže zaniknout a nezanikne. Tyto budovy, komíny, stroje, to jsou jen hromady cihel a starého železa, ale můj systém zůstane k prospěchu všem, kteří přijdou po nás. Naše práce spočívá především v řešení problémů a v tom že se snažíme systematicky vynalézati, mysliti a usilovat ti o pokrok. My, při své ševcovině, řešíme problémy zrovna tak jako je řeší umělci při své práci.
To čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek následek
Nepotřebujeme žádný geniálních obrat a kombinaci, stačí nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující
Jak krize skončí? Dobře jako vždycky, zvítězí příroda, zvítězí silnější národy, které nejméně rozmrhávají svůj kapitál a podnikavost.
Nechte zemřít staré a špatné. Nepřekážejte smrti od Boha, smrt rodí nový a lepší život
Hlouposti je vždy nadprodukce. Jeden člověk neudělá nic. Jakmile poznáme, že jsme hloupí, je to krok nahoru
Největší překážkou pokroku ve výrobě, jmenovitě u velkých závodů, je to, že pokroku často lze docílit jen za součinnosti mnoha lidí
Suzanne Kelman – Když zpívá slavík
Kniha připomíná, kolik žen v historii přispělo k významným vědeckým objevům, aniž by za své úsilí dostaly uznání. Ukazuje, jak těžké bylo prosadit se ve světě mužů. Postava Judy vychází ze skutečné vědkyně Joan Curranové, která stála u důležitých válečných objevů. Druhá hrdinka, Hedy Lamarr, je skutečná hollywoodská herečka a zároveň vynálezkyně, která jako židovka uprchla z Rakouska před nacistickou hrozbou. Autorka kolem nich vystavěla fiktivní příběh o přátelství dvou žen, které spojila věda, odvaha a touha žít svobodně.
O přátelství a špatných rozhodnutích: Byla jsem milovaná, ne mužem, ale tebou. Celou tu dobu jsi mě milovala, a přesto jsem tě zavrhla kvůli svým pomýleným představám o tom, v jaké podobě by ta láska měla přicházet. Takže jsem tam stála a zjišťovala, že jsem celé roky opovrhovala láskou, která mi byla nabízena znovu a znovu.
Pokračování Říjen I: ohrádky i křídla (128)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Dovolená končí (36)
Komu straší ve věži a Šumperk (68)
Září v dobré náladě a kdo koho nepoznal (85)