Brambory a podzimní střípky (39)

Drobné příhody se dějí jedna za druhou, jako když ze stromu padá barevné listí. Jsou to takové podzimní střípky. Každý zvlášť je jinak barevný, ale dohromady tvoří strom. A nebo život. Vyorávaly se brambory, opékali jsme buřty v lomu a překvapilo nás muzeum ptačích budek.

Bramborová sobota

Každý rok jednu podzimní sobotu chodíme na farmu sbírat brambory. Manžel se diví proč, když si můžeme ty brambory koupit v krámě a nemusíme nikam chodit. Praktický muž. Ale já tam chodím potkávat lidi. Kamarádka Janka hlásila, že dorazí, jestli se jich nebojíme, že jedou z té zavirované Prahy. Měli jsme z toho akorát záchvat smíchu. No rozhodně byla ráno i s hodinovou cestou rychlejší než já.

Kluci nadšený, že mají smečku a my si konečně v klidu pokecaly. Během roku nemá nikdo čas a míjíme se v Praze i v Jizerkách. Taky aspoň děti vidí, že se brambory netisknou na 3D tiskárně. Brambory vyorává traktor s čertem a za ním v holínkách a teplákách vybíráme, je to jak v minulém století. S lidmi z farmy žijeme kousek od sebe, ale kdyby nebyla občas nějaká akce, nepotkáme se. Každý se stará o to svoje, někomu to možná vyhovuje, mně ne.

Měli jsme brambory dávat do červených pytlů. Jenže když došly, byly tam fialové a oranžové. Řešíme s Jankou: „Myslíš, že fialové a oranžové se počítají jako červené?“ „No mohly by, fialová je kombinace modré a červené a oranžová je taky z červené.“ Slyšel to jeden z místních: „Holky, vy to moc řešíte. Já jsem chlap a ještě blondýna. Vidím pytel. Je bílý? Není. Tak je červený a nasypu to do něj.“ Brambory jsme měli rychle hotové, tak jsme byli po obědě doma.

• 

• 

• 

Podzimní střípky

Ranní vstávání do šera nikoho nepotěší. Děti vrčí, že nejdou do školy a už vůbec ne pěšky. Ó, jaká hrůza chodit. Stačí se ale obout, vyjít ven a nálada se hned zlepší. Do školy přijdou usměvavý. Já se cestou stavím u dědy, nosím mu slupky ze zeleniny pro králíky. Většinou dostanu kafe, někdy i snídani, jako tentokrát. Jenže sýr a šunku dostala kočka, na nás zbyl mazací sýr.

 „Kdo balil ponožky?“ hřímá manžel, „mám obě levé.“ „Jak levé?“ divím se. „není to u ponožek jedno?“ Pak teprve jsem si všimla, že má v ruce prstové. Tak v tomto případě nebyl dobrý nápad koupit všechny stejné, abych zjednodušila uklízení.

A ačkoliv jezdím z práce pokaždé stejným autobusem, stejně mi přišla od manžela zpráva: „Kde jsi?“ No kde asi, myslím si, na cestě domů, a vyfotila jsem mu tmu kolem sebe a odpovídám: „V lese…a nemám reflexní vestu.“ Vesta zase začíná být dennodenním módním doplňkem.

V lomu

Patrik se zmínil, že jede s dětmi do lomu péct buřty, ať také přijedeme. Děti měly trénink, tak jsme tentokrát měli pořádné zpoždění my. Dorazila i Pavla, s kterou jsme byli v létě na Berzdorfersee. Děti hned zmizely k vodě a na skály. Patrik i Pavla se zdáli v klidu, tak jsem doufala, že se nikam nezřítí. Každému jsme vzali jen tak symbolicky jednoho buřta a kousek chleba. Děti buřty stejně vlastně nejí. Snad byly konečně pořádně vyhladovělí nebo to bylo změnou prostředí, snědly všechno včetně zbytků tvrdého chleba.

Přicházející podzim je znát, brzy se začalo stmívat. Skála s jezerem vypadala v postupujícím šeru jak jezero před Tolkienovou Morií. Do ticha šplouchl kámen, který tam děti ze skály hodili. Čekala jsem, kdy z černé vody vyleze nějaká příšera, ale nic se nestalo. S uhašením ohně si kluci poradili i bez nádoby na vodu. Holky vrtěly hlavou a radši šly nabrat vodu do plechovek.

• 

• 

• 

Muzeum ptačích budek

Na křižovatce jsem dávala přednost, z auta na hlavní silnici se na mě smál známý obličej. Nejdřív jsem ho nedokázala zařadit, ale podle toho promáčklého zadku jsem hned poznala Annu a tak jí volám: „Co ty tady?“ „Jedeme z výletu,“ odpověděla, „dítě usnulo, konečně mám chvíli klid.“ „Takhle brzo z výletu? Dívala jsem se na hodinky, bylo půl druhé. My sice chtěli jít na výlet, ale ještě jsme se ani nedomluvili kam. Anna vysvětlovala: „Když naše dítě vstává první, tak jsme všude první.“  

My jsme nakonec šli jen kolem vesnice a objevili jsme muzeum ptačích budek. O tom, že tu je minimuzeum, jsem věděla, ale nikdy mne nenapadlo, že to bude pěkné a zajímavé. Majitelé se zrovna rozloučili s návštěvou a s chutí nám ukázali i místní kuželnu a „Podhlednu“. Prý je to Cimrmanův úkrok stranou (z cyklostezky JC).

• 

• 

• 

• 

Víno po telefonu

Manžel mi hlásí, že jde na pivo. Uviděl na lince otevřené pivo a byl zděšen: „Ty piješ? To pro mne nemůžeš dojet.“ Uklidnila jsem ho, že peču pivní závin, že to je zbytek. Pak mi došlo, že jde na pivo jenom do vesnice. To pro něj mám vážně jezdit? Hned volám Karolíně, jestli se nechce stavit, že mám volný večer. Karolína nemohla řídit, protože si to pivo už stihla dát, takže jsme se domluvily na telefon s vínem. Až uložím děti.

Malému fotbalistovi nestačilo, že měl dopoledne zápas a odpoledne se byl dívat na dospělý fotbal, už si zase kopal doma do plyšového míče. Aby se před spaním trochu zklidnil, poslala jsem ho, aby si chvíli sedl na zadek a četl si. Tak si ten fotbal hrál aspoň na tabletu.

Když jsme si s Karolínou konečně zavolaly, bylo už dost pozdě. Hodina s ní utekla a už byl manžel doma. Drby jsme odložily na příště, že se sejdeme u Kláry. Když jsem to Kláře psala, měla z toho záchvat smíchu, že Karolínu neviděla půl roku a to ještě jen mezi dveřmi. Jestli chceme uzavírat sázky na to, zda dorazí. Nakonec jsme to ale vymyslely tak, že nemá šanci nepřijít. Tak nám držte palce.

***

Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo Instagramu.

40. Mňausakr rezavým kocourem

Předchozí články z Emina deníku

38. Podzimní Jizerky – světový den turistiky a co s plody podzimu

29. Olomouc a mobilní past

11. Neviditelný yetti a čarodejnice

9. Na zahradě by mohl běhat jednorožec

Přečtěte si, jak to začalo:1. Ema a Ela