Analogické hodinky mají něco do sebe. Budit se ve 4:30 je týrání, ale půl pátá už jde. Jenže vstávat se mi stejně nechce. Ranní ptáče chcíplo někde mezi počítačem a kuchyní. Mám pocit, že se nic neděje. Možná mne mé pocity a myšlenky příliš zaměstnávají, že nemám čas žít. A nebo přehnaná očekávání a nereálný svět neuznávají volný víkend a válení jako život.
Jak těžké je koupit pár věci?
Už to začíná, nedá se nic koupit, říkám si, když v Ikei po čtvrté marně hledám vyhlédnutý stůl. Tak hlavně, že jsem s ním otálela, protože se mi nechtěl tahat samotné. Teď budeme o Vánocích sedět u krabice. Všude jsou hromady krámů, ale ta jedna užitečná věc není. Po páté marné návštěvě zjišťuji, že mají ty stoly dva, větší a menší, jeden skladem je a druhý není. No hlavně je ve skutečnosti tak hnusný, že tohle teda ne. A tak vyrážíme s manželem po obchodech.
Jde přežít nákupy s manželem?
Manžel snídal vtipnou kaši. V obchodu vytáhl metr a přeměřoval rozestupy. Kalhoty si vzal o číslo menší, že se natáhnou. No nenatáhly. Dobrovolně zkoušel další. Ve slimkách má nohy do O. Chci ho vyměnit, ale na to se prý reklamace nevztahují. Hlasitě to komentuji a pánové čekající na své dámy u vedlejších kabinek se chechtají. Oni můžou jenom kývat. Kalhoty máme. Chlapi to mají tak jednoduché, když už jsme jednou našli ty správné, prostě si je kupuje znovu a znovu.
Stůl nemáme, protože chci nestandardní rozměr a ten jsme našli jediný v divné barvě. Když ale začal manžel plánovat, že ho vyrobí, raději jsem ho objednala, ono to nakonec nebude tak hrozné. A teď ještě skříně. To musím odbočit k tomu, jak jsme se po 15 letech spolu konečně naučili mluvit.
Dokáže muž se ženou mluvit?
Já, kreativec, hážu nápady, manžel analytik, každý ten nápad vezme a rozdrtí, proč je špatně. No nešlo nám to. Ale protože jsme se za ty roky už přenesli přes dohodu kompromisem, který nevyhovoval nikomu a přes situace, které byly podle jednoho, takže byl naštvaný druhý, trpělivě jsme se snažili najít společnou řeč.
Stěžovala jsem si, že kolegyně to pochopila snadno, že si z těch nápadů vybere jen to, co ji zajímá a zbytek ignoruje. „Aha, takhle se to dělá,“ pochopil manžel. A je to. Přes několik variant jsme našli funkční řešení. Gauč zase nebude, vyhrál ten velký jídelní stůl, u kterého jíme, hrajeme hry, píšeme úkoly a sedíme s návštěvou. To, že k nám teď návštěvy nechodí, protože jsme zůstali po koroně dost asociální, je jen nepatrný detail.
Nic nekupuj, všechno máš
A když už jsme se tak pěkně dohodli, tak jsme začali řešit i skříně, aby se vše vešlo. Jenže zase ne, nestandardní rozměr a skříně na míru stojí 4x víc než standard. Asi jsou důležitější věci než se kus dřeva, který zaplním dalšími a dalšími věcmi. Nic nekupuj, všechno máš, opakuju si. Navíc kdykoliv začneme kupovat do bytu nábytek, tak se stěhujeme. O stěhování bych mohla psát články. Vendy to čeká, jejich dům jeskoro hotový, Obelix nás láká: „Pojď si lehnout na podlahu, koukni, jak je teplá.“ To zní divně, asi radši někam vyrazíme.
Na střelnici
Jak to tak s darovanými vouchery bývá, nikdo nemá celý rok čas si ho vybrat. Na střelnici jsme chtěli jít loňský podzim nebo na jaře, ale korona nám to překazila. Jo a pak taky je nápad kupovat voucher, který jde vybrat jen ve všední dny a ještě je to daleko. Naštěstí se Vendy nevzdala a připomínala ho tak dlouho, že jsem to na listopad rezervovali. Vyrazili jsme na střelnici. Byla tam zima. Alfonse jsem pobavila: „Fascinuje mě, že jako správná dáma jdeš na střelnici v sukni. Až budeš střílet směrem do lesa, bacha na fešnýho myslivce, a potom taky doma, kdyby se ti k posteli blížil stín, nestřílej, může se jen manžel pozdě vracet.“
No sukně je velmi praktická věc, narozdíl od Vendy mi nemrzl zadek. A byla to docela sranda, zkusili jsme Kalašnikov i odstřelovačku, ale malorážky mne bavily víc. Kluci byli chytrý a uměli to všechno pojmenovat a ještě si vybírali, co chtějí zkusit. No drahá sranda to byla.
Prý jsem si ještě měla udělat selfíčko s brokovnicí, možná bych pak dostala všechno, co chci, třeba přidáno. Hm, to mne nenapadlo, teď moc nefotím. Jedině snad tachometr. Cestou do práce na něj nevěřícně koukám.
Auto, s kterým nejsou starosti
Chtěla jsem ušetřit, tak mám povinné ručení jen na 7000 km, když mám auto jenom na vožení dětí, dřeva, sekačky a bordelu, abychom nešpinili druhé auto. Ale nakonec jsem na 10000 km a to ještě není konec roku. Je jednodušší jezdit jedním autem, v kterém se nic nemění a najdu všechno, co potřebuju. Někdy je toho až moc. Třeba když Maky odešla z auta s rouškou přilepenou na zadku. A to může být ráda, že to nebyl bonbon.
A když už mám auto v super stavu, že nepotřebuju do servisu, tak jedu rovnou dvakrát, vyměnit gumy a olej. Zimní gumy jsem přezula za pět minut dvanáct, až když jsem zapadla v bahně. Ale naštěstí to bylo dřív než jsem v půl 6 ráno zkoušela přejet přes Kozákovský hřeben. Klouzalo to pěkně.
Bahno na autě jsem ignorovala tak dlouho, že jsem si ho dovezla i do práce. Jo styděla jsem se, vesničan ve městě. A i do toho servisu jsem ho mohla líp uklidit, když na mne ze sedačky vykoukli kapesníky, účtenky a gumička. To je věcí.
Rovnou jsem si tento týden i vyzkoušela, jak vypadá vybitá baterka. někdo nechal zaplá světla. A nebyla jsem to já. Startovací kabely v kufru úplně nepomohly, protože jsem měla blonďaté ráno a nepřišla jsem na to, jak je dostat ven bez centrálu. Tak teď si to chvíli budu pamatovat.
Divadlo
A konečně jsme také vyrazili za kulturou. V práci jsme dostali lístky do Divadla Kalich. Ještě se ptám, jdou i ostatní s partnerem? Ano, s partnerem byla odpověď. No tak skoro žádní partneři tam nebyli. Ale vzhledem k tomu, že místo abychom předtím šli na plánovanou večeři, jsme se stavili u manželova šéfa, tak už mi to bylo jedno. Návštěva vinárny dopadla přesně dle očekávání, svatomartinské bylo výborné. A místo kochání se předvánoční Prahou nás čekal úprk do divadla na poslední chvíli.
Svatomartinské v Božské lahvici 
Kdo se chce schovat ve skříni? 
Pošmourné počasí nevadí, kochat se dá i šedou 
Průchody a uličky
A náhradní představení „Bez předsudků“ se Zedníčkem a Paulovou bylo výborné. Užili jsme si to nejenom my, ale vychechtaní byli i oni.
Krásné ráno?
A kdybych fotila, posílám Maky dokonalé instagramové foto s kávou, ležérní posed na lenošce, upravené vlasy: „Krásné ráno s kávou a časopisem od tebe. Musíš si představit to dokonalé foto. Skutečnost je taková, že jsem unavená, zmoklá jak žába, protože jsem hnala děti do školy pěšky a po ránu sháním ajťáka, protože mi nejde v práci PC a ještě jsem rozčílila manžela, protože si stěžuju, jak mají ajťáci neproškolené uživatele, protože kolega není schopný poslat prezentaci přes firemní server. Prej takový uživatele mají nejradši, co nedávají pozor a pak nejsou schopní věnovat 5 vteřin hledání na googlu, jak se to dělá. No nic. Nový den je tady. “
Pokračování Co všechno se dá zrušit (70).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.
Předchozí články z Emina deníku
68. Komu straší ve věži a Šumperk