Personální mi píše, že spolu máme šestileté výročí v práci. Za tu dobu druhý zrušený vánoční večírek. To je trochu moc. Co se týče bilance úspěchu, ta vázne, budu se muset zamyslet. Je přelogování, přepsání textů, předělání brožur a webu hodně nebo málo? V souvislosti s novou akvizicí si myslím, že toho bylo až až. I když na delegování musím ještě zapracovat. Kolegyně, které jsem letos předala přípravu vánočních dárků pro klienty, si umí práci šetřit a neztrácí čas, tak odjela na dovolenou, aby to zbylo zase na mne. No co, rozdávat rumy by mi šlo.
Středeční volno
Středeční volno to je jako by byly v týdnu dvě soboty. Nic speciálního jsme v plánu neměli, tak jsme se prošli ke kamarádům ukázat dětem poníky. Poníky jsme neviděli, protože manžel na ně zapomněl. Spěchal na pivo, ať můžeme jít brzy domů. Chlapi venku mrzli a grilovali a my vevnitř pily svařák a hlídaly děti, které zmizely někde v útrobách domu, že jsme o nich nevěděly. Tedy až do chvíle, kdy se naše dítě zamklo s holčičkou v koupelně, aby měli soukromí a ostatní bušili na dveře, protože potřebovali na záchod.
Chodí do stejné školy, kde je dohromady tak 50 dětí, ale díky koroně a separování dětí se vlastně pořádně nepotkali. Doma to pak nezapomněl zavolat své minulé holce, že má novou. S kamarádem probírali, jak se dělají děti. Kamarád byl trochu mimo, prý na to je potřeba prstýnek. Naše dítě ho uklidnilo, že to on už má dva.
Narozeninové zrušeno
Když Isabela zrušila narozeniny kvůli nemoci, volala jsem Karolíně, jestli nemá čas se sejít, když máme volný večer. Dopadlo to s ní jako vždycky, nedorazila. Sešly jsme se aspoň s Lucy a Klárou.
Lucy nám představila svého přítele. Každý se ho postupně zeptal: „A ty jsi z Jablonce?“ Ne, nebyl. Lucyin kamarád z dětství nezapomněl vytáhnout starou historku: „V 80.letech mne chtěla znásilnit.“ Přítel se nenechal zastrašit: „To je mi jedno, to jsem ještě nebyl na světě.“
Jela jsem tam už ve 4, abych byla brzo doma. Ale jak to tak u Kláry bývá, poslední autobus to jistil. Ráno v hlavě permoníci, vstávat se mi nechtělo. Všichni byli v pohodě, že je nehoním a dobrovolně uklidili. Asi nejsem tak nepostradatelná, jak si myslím.
Vzkaz pro mé budoucí já: Když si chceš zkazit víkend v Olomouci, vezmi si tam děti
Dítě se ptá, kde je Znojmo, Říkám že tam, co jsme byli na dovolené. Dítě vrčí: „Co já vím, kde jsme byli na dovolené, když jsme byli na čtyřech.“ Tak nevím, co si stěžuju, že nikam nejezdíme, dítě si to už ani nepamatuje.
Čtrnáct dní dopředu děti remcaly, že je nechceme vzít s sebou. „Proč nejedeme?“ – „Protože chceme jet s někým, kdo něco chce dělat, a abyste si užili babičku.“ – „A proč nemůžeme být u druhé babičky?“ – „Protože jste u ní minule nechtěli spát a o podzimních prázdninách jste od ní utekli.“ Ale protože se babička bála nákazy a skoro nikdo nakonec do Olomouce nejel, tak to vypadalo jako dobrý nápad, vzít je s sebou. Obzvlášť když Olomouc s dětmi máme vychytanou, že z toho napíšu rovnou celý článek. Jenže když nemají náladu, tak je to s nimi peklíčko.
Předvánoční Olomouc aneb padá z nebe bílý sníh
Trhy nám zrušili, alkohol zakázali, no co, ubytování je zaplacené, takže si jedeme do Olomouce užít vánoční atmosféru. Ta začala hned za Hradcem sněhovou kalamitou. Né, že by napadlo tolik sněhu, ale co předváděla auta na silnici, kalamita byla, a tak jsme se do Olomouce plazili rychlostí 40-60 km/h. Max s Žofií, kteří vyráželi z Prahy o hodinu později, dorazili chvíli po nás.
Objednat desetilůžák, abychom se užili, vypadalo na podzim jako bezva nápad. Teď už to taková sranda nebyla. Půlka lidí sice nedorazila, ale také jsme dostali menší pokoj. Žofie napochodovala na recepci, že když to máme zaplacené, tak chceme všechny své ručníčky a prostor, anebo slevu. Ti, co nejeli, chtěli dostat za ubytování aspoň něco zpátky, tak přeobjednali menší pokoj. Zpátky nedostali nic. Pokoj byl levnější jen o 400, takže jsme dostali sotva snídani zdarma.
„Ta moje kamarádka nebude,“ vrčela Žofie nad jednáním recepční, která se situací nemohla nic dělat. „Vždyť byla milá,“ zastávali jsme se. Žofie se opatrně otočila: „Co? Stojí za mnou?“ Naštěstí nestála.
Sněhová sobota a ZOO Olomouc
Děti byly ze sněhu tak nadšené, že se zmáchaly hned po snídani, dřív, než jsme stihli vyrazit na výlet. Kde jsou ty časy, kdy byla zima taky naše nejoblíbenější období. V plánu byl sice výlet na kopečku k pevnosti, ale nakonec se chtělo všem jít do ZOO.
To je nápad jít v zimě do ZOO. Medvěd spí, všechno je v rekonstrukci, takže ZOO nebyla průchozí a museli jsme se vrátit stejnou cestou. „Je aspoň levnější vstupný?“ zajímalo Maxe. „Ne, protože mají rekonstrukci,“ pokrčila rameny Žofie. „No já jsem za svých 110 spokojený,“ ujišťoval nás Max, „viděl jsem pandu, je tu hodně sněhu a nikdo tu není.“
Večerní procházka městem
Neděle
V neděli chumelilo jako blázen. Děti jsme sice usušili, ale stejně se nikomu courat nechtělo. O dopolední program se postarala expozice Muzea umění: Století relativity, která je zdarma.
Citát, který na mne někde vyskočil přesně vystihuje vánoční čas: „Největší dar, který někomu můžeš dát, je tvůj čas. Jak někomu daruješ čas, daruješ mu kousek svého života, který už nikdy nevrátíš.“ Přes všechny zákazy a příkazy dává smysl. Tak ať je váš čas takový, že ho nebudete litovat.
Pokračování Předvánoční ticho.
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.
Předchozí články z Emina deníku
69. Den za dnem