Prohlížím fotky za uplynulých čtrnáct dní. Podle nich to vypadá na zimní spánek. I když se sama sebe ptám, proč mám mezi fotkami prsa s bobrem? Přestože se prosinec a jeho věčné šero a tma zdály nekonečné, utíkají všední dny velkou rychlostí. Dělá vánoční náladu předvánoční stres, přeplněné obchody, výzdoba a koledy? Pak je to u nás spíš předvánoční ticho. A je vůbec vánoční nálada potřeba anebo se stačí jen s někým sejít a zastavit. Klidně jen spolu doma.
Cukroví
S holkama cestou na cvičení probíráme cukroví: „Dělám jen ty 4 druhy, které jíme,“ říkám.
Ha ha ha. Samozřejmě to dopadlo jinak. Perníčky se nepočítají, a co s příliš velkou dávkou těsta? Rozpůlit. A ještě košíčky ze zbytků. Sice to vypadá, jako by všechno cukroví vytvořily děti, ale aspoň máme něco, až půjdeme ke švagrové na kávu. Pokud se tam dostaneme. Loni jsme spolu v lockdownu trávili každý týden jeden večer a hráli jsme společenské hry, měli kino večer nebo tančili. Letos se nesejdeme ani na to kafe. Kdo bude jíst to cukroví?
Cpe se čert sladkostmi?
Čert se cpe sladkým a pláče, protože neodnesl žádné děti. Nemají totiž certifikát o očkování. Děti se cpou taky sladkým z několika kalendářů. Kárám dítě před spaním: „Jestli jíš bonbony, tak si musíš jít ještě jednou vyčistit zuby.“ Blonďáček se na mně usmál širokým úsměvem: „Nejím. Pusu maminko.“ Obejme mne, opusinkuje, já jsem naměkko a propouštím ho spát. Udělal tři kroky a slyším manžela hřímat: „Mazej si umejt ty zuby.“ Čert je to. Nacpal si pusu, jen co jsem se k němu otočila zády. Mně prostě stačí, když se blonďák usměje a jsem mimo, měla bych se nad sebou zamyslet.
Nejzajímavější adventní kalendář je ale nakonec ten obyčejný papírový šifrovací, nad kterým se sejde celá rodina. Kdo to vyluští?
Večírky
Firemní vánoční večírek jsme zrušili, protože se lidi báli, aby se nenakazili. Tak když už mám hlídání, tak vyrazím na jiný, nebo rovnou na dva. Je pozitivní, že jsou všichni negativní (PCR), ale i přes to se objevuje všudypřítomný stres – nenakazíme se? Jenže zabarikádovat se doma nikam nevede, ono to nějak dopadne, takže honem do víru velkoměsta. Stihnu ještě něco koupit? Dvě hodiny utekly a nic.
Alkohol je potvora, po prvním večírku mi přišlo jako dobrý nápad vzít kolegy na další. Slibovala jsem, že je s nimi sranda. No sranda nebyla, skončilo to protivným opelichaným kohoutem a ukradenou kulečníkovou koulí. Že by krize středního věku?
Krize středního věku
„Co je krize středního věku?“ ptá se Jiří. Vysvětluji, že dělání blbostí a honění mládí. Jiří se zamyslel: „Třeba dělat věci, které lidem mého věku nepřísluší, tedy blbosti?“ Přikyvuji, Jiří se směje: „U chlapa je to jen přetrvávající a doznívající puberta.“ A pak ještě dodává: „Znáš heslo: Kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil?“ Ne to neznám, ale přesně tak dopadl nejenom druhý, ale i třetí večírek.
Kde se vzala prsa s bobrem? Ukradená koule
Večírek statiků
Statici mě pozvali na večírek do Krkonoš. Jen asi 4x jsem vysvětlovala, že tam kousek vlastně bydlím. Když může být ateliér Brno, neuděláme si ateliér Krkonoše? No rozhodně bychom tam nebyli jen dva, myslím, že by se sem nastěhovalo víc lidí. Znáte ten vtip o statičkách? Mám 99 tyček a ty jsi stá-tička. Podobně vtipný jako ten o architektech: Proč nosí architekti černou? Protože tmavší barvu ještě nevymysleli. I když naši architekti vypadají jako by nosili Vantablack – zmizeli.
Tvářit se na 30 sice můžu, ale v pití s nimi krok neudržím. Takže jsem byla ráda, že mne manžel vyzvedl a odvezl domů. Sice jsem ho upozorňovala, že se kolega H. rád svléká, ale stejně byl překvapen, když ho potkal v trenkách. Nojo, bylo tam teplo. Až takové, že se některým nemotorům obtiskla kamna na kůži.
Lyžování začíná … a zase končí
Váhala jsem, jestli potřebujeme lyže, ale sněhová nadílka mne přesvědčila. Předloni nebyl sníh, loni nebylo kde lyžovat, nedá se nic dělat, potřebujeme pohyb. Ještěže jsme vyrazili hnedka, když pustili vleky, aspoň na Příchovice k Čápovi. Takový klidný kopec pro děti bez fronty. Děti natěšené, ale nadšení je přešlo po necelých dvou hodinách. Co by za to děti z Prahy daly. Takže jsme si zapózovali na sněhu jako: Hele jsme na horách a lyžujeme. A pak přišel déšť. Vánoce na blátě jsou už tak nějak standard.
Protržená přehrada
Anna mne pořád lákala, že musíme někam vyšlápnout, dlouho jsme nikde nebyly. Tak mi přišlo jako dobrý cíl Protržená přehrada. Vzaly jsme to tou delší a horší cestou, přes kopec a sněhem. Jen by to příště chtělo termosku s horkým čajem. Dát si tam v kiosku ledový Birel byl špatný nápad. Zpátky jsme se vraceli za tmy. Sníh tiše padal, to bylo předvánoční ticho.
Protržená přehrada (foto 2020) Předvánoční ticho Zima je tu
Vánoce se blíží
Do Vánoc zbývají poslední dny. Namažeme cukroví, rozsvítíme svíčky. Ale jen do té doby, než do nich kluci napíchají sirky a udělají obří hořící kouli. To nevymyslíš. Tak ještě vyzvednout poslední dárky. Nainstalovali u nás Zbox. Těšila jsem se, jak se budou vyzvedávat snadno balíčky, když kolem něj každý všední den chodím. Jenže nakonec mi ten dárek sežral. Vyzvednutí přišlo v pátek, kdy už jsem byla doma, čas do neděle. To vyzvednu, určitě půjdu okolo, říkala jsem si. Vzpomněla jsem si na něj v pondělí ráno. Volám na zákaznickou linku, potvrdili mi, že balíček je pořád v boxu, ale že už to vyndat prostě nejde. Ta technika.
Je všední den lék na mezeru času mezi hibernací a předvánočním kolotočem? Smutku je všude dost, tak hledám něco pozitivního. Jenže radost může být neuchopitelná, někdy o ní nejde psát.
Pokračování Už zase Vánoce (72).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.