Že se vám nezdá předvánoční čas dost vánoční? Stačí mít po ruce Jiřího, ten vám vysvětlí, že všechny ty úklidy, výzdoby a dárky jsou fajn, ale člověk se nesmí stresovat. Jaký si to udělá, takový to má. A já chci potkávat lidi. Prosinec utíká, ani nevíme jak.
Atmosféra Vánoc
Co se atmosféry Vánoc týká, ještě na začátku prosince to vypadalo na nesplněná očekávání. Nová pohádka není dost vánoční a celkově je nudná a trapná. Cukroví nepeču, abych ho nežrala a taky nemám troubu. A na výzdobu není místo, protože já nesnáším něco na jídelním stole a manžel na okně.
No dobře, uděláme jen ty 2 druhy nepečeného cukroví, co jíme. Ale opravdu jen dva, moc dobře si pamatuju z loňska, že to ostatní stejně nikdo nejedl a jedla jsem to sama. Tak jsem aspoň při dělání karamelových koulí sežerala půl plechovky Salka a pak ještě ten karamel. To se vyplatí. No však Ester slibuje, jak od ledna cvičíme. Jen neřekla od kterého. Aspoň že děti udělaly světýlkovou výzdobu na naši jedinou poličku. Vánoční čas může začít.


Mikulášská nadílka
S kým chodí Mikuláš? Naše děti ví, že s tetou. Jako jméno to není úplně neobvyklé, někde jich tu mezi námi běhá 6000. Myslela jsem, že jsou děti na tohle už velký, ale stejně chtěli nadílku, protože se bojí čerta. Obzvlášť když má řetěz. U nás už Mikuláš nedělá, tak v práci přišel jen čert s vidlema a andělem a přinesli dárečky. Trochu divadla k tomu, aby lidi neremcali, že dárek je moc malý. Kdy jindy si můžu vidlemi píchnout do kolegy: “Zlobils?” Zajímavé, že všichni hlásí, že jo. Zlobivý kluci půjdou do pekla, jen je otázka, kdo je tam odnese. I když do pekla to prý jde samo. Stojí muž u nádobí: “Nemůžu uvěřit, že tohleto peklo začalo kdysi otázkou: Šla bysis zatančit?”
Anatomie králíka, myš a jednorožec
Dostali jsme králíka, naštěstí ne chlupatého, ale maso. Jedno dítě se v tom hrabe holýma rukama a má radost, když najde trubičku s hrtanem. Druhý si na to vzal gumové rukavice, protože jako fuj, krev. Po online hodinách základů anatomie to mám opakování a děti mají školu života. Tohle je kyčelní kloub, tady žebra. Prý to sami naporcují. To byla spíš pitva, ale na svíčkovou dobrý.
A když už jsme u těch zvířátek, moje myš je tak chytrá, že někdy nemyší. Ještěže to dítě zná a ukázalo mi jak přecvakávat mezi chytrými funkcemi skrolovacího kolečka. Pomoc a teď už to bude s technikou jenom horší.
Chtít se potkat s Wendy, to je jako lovit jednorožce. Ptám se jí: “Máš čas na kafe?” “Ještě sedím u práce,” hlásí. “Tak až to budeš mít hotovo?” Hahaha. Podivnou vlastností práce je, že není nikdy hotová. A čím víc toho člověk stihne, tím víc jí má. “Prostě přijď!” přikazuje Obelix.
A protože velký kluci jsou prasátečka, vyhrožuju Alfonsovi, že pokaždé když nějaké kouká na prsa, tak umře jednorožec. Prej už to taky slyšel. A já si to vymyslela, ale jednorožce jsem fakt viděla. V autobuse.


Má to cenu jezdit do práce?
Když ráno odmražuju auto, jsem ráda, že do kanceláře jedu jen jednou týdně. Stejně jsem za blondýnu, protože došla voda v ostřikovačích. Bezradně stojím na benzínce u auta a tu nádržku ne a ne najít. Věděla jsem, že je nějak blbě, minule jsem ji taky hledala. Sotva jsem požádala o pomoc, tak jsem ji našla. Černé víčko v černé mřížce, ve tmě, zapadané sněhem. Asi bych si to měla někam napsat pro příště.

Maky se dlouho neozvala a nebere telefon. Když už chci volat její rodině, jestli žije, napsala. Potřebuje být sama. Respektive bez přísunu protichůdných a velmi pozitivních informací. Co tím chce jako říct? Nic za tím nehledej, prostě žádné informace. Trochu mi ty naše ranní hovory cestou do práce chybí.
Virtuální partnerská poradna
Ve volném čase dělám virtuální partnerskou poradnu, stačilo prolistovat knížku: Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl. Ani to nemusím číst, je to vlastně jednoduché. Všichni jsou jednoduchý, jen to na ně někdy nefugnuje. Alfons loví kolegyně na gumové medvídky. To funguje. Ale prej jsem drzá i jako virtuální. Nevím, co se mu nelíbilo na radě, že má ženu obejmout a vyslechnout. Teď prý mluví až moc. To Melichar má jasno, naslouchat potřebuje každý. A být trochu průbojný. “To máš pravdu, jinak se z tebe stane nejlepší kámoška,” směje se Melichar a přišel s tím nápadem na poradnu. Jenže kdo by chtěl poslouchat cizí problémy. Stejně si na to každý musí přijít sám. Ale třeba by za to někdo i zaplatil? Jenže to by byly samý deprese a negativní věci. Nikdo nepřijde říct: “Mám se skvěle.” Některý lidi nechtějí poradit a mně stresuje, když vidím, že pořád narážejí do zdi. Fakt si na to musí přijít sami. To radši zůstanu u své práce a budu honit lidi, to mi k životu stačí. “A není to málo, Antone Pavloviči?” kontruje Melichar z Cimrmana. No 2 sestry určitě stačí.
Sezona večírků
Já bych šla tančit, ještě že bude večírek nebo třídní sraz. “Lásko, ty máš samé večírky…” říká někdo, kdo měl 3 vánoční večírky v 10 dnech? “Dva večírky,” opravil mne, “to třetí byla návštěva vánočních trhů.” Tak tam jsem bohužel nebyla. Olomouc sice miluju, ale měly přijet holky a byla chata statiků. No tak holky teda nepřijely, protože nebyl už dost podzim ani ještě zima. Ale tak aspoň ta chata. A vlastně jsem docela ráda, že jsem jeden víkend doma.
Předvánoční večírky
Ještě před firemním vánočním večírkem měly týmy své večírky. Nevím jestli je to nová tradice z korony, když byl ten firemní zrušený, tak si udělali své anebo jsem o nich dřív nevěděla. Architekti vařili, golfisti vyrazili na oběd, Brno na lasergames a statici mají přímo chatu. “Jen já sedím sama na hřbitově,” stěžuju si. “Co kecáš, jsi byla v pondělí v divadle,” odbyli mne architekti.
Melichar měl mít dovolenou, ale musel ji zrušit, protože na ni nemá čas. Když jsem zjišťovala, jestli budou mít aspoň nějaký předvánoční večírek, ujistil mne, že určitě. Prej je pařan jako kráva, jen na to většinou není prostor, čas a odvoz.
Večírek statiků
Dostala jsem pozvánku na večírek statiků, to jsem si nemohla nechat ujít. H. se na to i oblíkl. Mám si toho prý vážit. Manžel z něj byl loni dost překvapený, když se s ním seznamoval v trenkách. Nečekala bych, že to řeknu, ale sauna byla super se skákáním do sněhu, k tomu drinky a fajn lidi. Co víc si přát.
Vánoční večírek á la James Bond
“Čím jsi říkal, že se živíš? – Zmrtvýchvstáním.” Téma Bond vypadalo dobře, chtěly jsme, aby se chlapi na večírek trochu vyfikli. Šoupat bačkorama ve vytahaném tričku můžou v práci, nebo radši doma. Kdo vlastně vymyslel takhle blbé téma? Když jsem se na filmy podívala, abych věděla, co holky vlastně nosí, tak buď to byly sexy výstřihy, plavky anebo byly mrtvý. A Bond prý byl sexuální maniak. Ptám se ze srandy personální, jestli dáme do tomboly krabici ochrany. “Jako vtip dobrý,” odpověděla. Smát se přestala, když jsem to chtěla jít koupit. Samozřejmě, že si dělala jen srandu. A mně bylo divný, že by souhlasila.
Večírek byl báječny, protože byly bublinky. Hodně bublinek. “Nemá smysl žít, když nevíme, že žijeme,” by byla vhodná hláška z filmu. Fotobudka zachytila “Některé věci se prostě nedělají”. Užili jsme si kasino, jenže “Ta poslední hra mne prostě zabila”.
Letos jsem neobjednala DJ, abychom ho to v jednom prostoru nepřekřičovali, ale potřebujeme tančit. Aspoň jsme pak mohli ještě vyrazit do klubu. A hráli hity našeho mládí. Když jsme ráno dorazili do kanceláře, že tam přespíme, potkali jsme kolegy, co už byli v práci. Tak zas příští rok. Melichar se nechtěl přiznat, k čemu se to tulil, když spal. Nenašel totiž klíč od své kanceláře. Viděla jsem foto. Byla to želva, plyšová.

Večírek matky s dětmi
Diskotéku s učitelkami jsem vynechala, potřebovala jsem dospat a čekal nás večírek matky s dětma. I když to byla spíš žranice. Natálie už dopředu hlásila: “Naše pubertální děti nejdou.” “Naši nemají na výběr,” ujistila jsem holky, “protože někdo ty malý děti hlídat musí.” Když jsem kluky chválila jakou jim udělali pěknou opičí dráhu, vysvětlili, že to je hradba s minama, aby za nimi nelezli. Naštěstí byli na hlídání ještě tatínci. Uvidíme se zase příště.
Bacha na myslivce
Žádná pořádná historka nezačíná slovy: Tak jsme šli v neděli pro mlíko, pak jsme se stavili u myslivců popřát krásné Vánoce a za 15 minut jsme šli domů. Jenže to by někdo nesměl vytáhnout hruškovici na přípitek. A pak slivovici a holkám, co to nepijou, čmelákovici s propolisem, a když došla, tak Jägera. Všichni se strašně milujeme a dlouho nebyla žádná sauna party, co třeba příští týden? No co, na uklizený byt a hromadu cukroví za 10 let vzpomínat nebudeme. Ale na to, jak Ester tři metry od domu rozhazovala rukama, jak teď má jako dojít domů, a pak spadla do iglů, nebo co se stalo se čtyřkolkou při hledání psa, to si budeme určitě pamatovat.
Posledních pár dní do Vánoc
Zmiňovat před dětmi, že bychom měli posunout o pár dní Vánoce dřív, aby byly na sněhu, nebyl vůbec dobrý nápad. Dítě to obrečelo, když zjistilo, že si děláme srandu. Ačkoliv na Ježíška nevěří, plánují, jak budeme prskat na štědrý večer prskavky, aby někdo z dospělých mohl jako nenápadně dát ty dárky pod stromeček.

Ještě koupit pár posledních věcí. Dítě mě úkoluje a já běhám po obchoďáku jako blázen. Dárek pro spolužačku za 50 Kč? Co se asi dá za tu cenu koupit? I ta růžová propiska s jednorožcem stojí 200. Vyřešila jsem to růžovým třpytkovým slizem, ale stejně špatně. “Přece jí nedám růžové srdíčko?” děsí se dítě.
Druhej, ten co si nikdy nepřevleče mikinu a to jich má dvacet, prej nemá dárek pro kamaráda. V hračkářství se mi kouří z hlavy, jak vymýšlím, co mu dát a vymyslela jsem Uno. Sakra, dejá vu, vždyť já mu to Uno koupila už před 14 dny, by si v tom měl udělat pořádek. Stačí, že já jsem pro manžela schovala dárek tak dobře, že jsem ho zatím nenašla. Nezbývá tedy, než si popřát lásku.
Pár dní sněhu a svět není černý. Chvíli na bruslích a vyzkoušet snowboard aspoň na louce u baráku. To bude chtít ještě hodně tréninku. Děti pro změnu remcají a to zimní sezóna teprve začíná. A tak vyrážíme aspoň s Annou na kopec. Jednou Příchovice a po práci na Špičák. Prosinec utekl ani nevím jak.




Tak šťastné a veselé, pokračování Rok se s rokem sešel a zase je leden (90). Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Listopad II: Svět je jako divadlo (88)
Tiché a klidné místo plné magorů (51)
Naštvaní ptáci (5)