„Zkraťte všechno, co zkrátit můžete,“ řekl Orwell. Jen ne můj rok, zase je tu leden. Uteklo to tak, že není čas ztrácet čas. Svezeme se na vlně nových začátků.
A co nás čeká letos? Minimálně plná tělocvična, v lednu mají ještě všichni ta novoroční předsevzetí. Tak alespoň je na výběr pár hodin navíc. Ale dávat powerjogu na pondělí, kdy mám kruháč nebo jinou jogu nebyl dobrý nápad. No, co stejně jdu. Jak řekl ten, co pořád běhá: “Neřešíš, jestli se ti chce nebo nechce. Prostě vezmeš boty a běžíš, je to závislost.” Nemusím přemýšlet, co budu dělat. Nemusím vlastně vůbec nad ničím přemýšlet. Je pondělí? Jdu cvičit. Je čtvrtek? Jdu cvičit. Je čtvrtek a jsem v práci? Tak to mám blbý.
A co ty Vánoce?
Nesnáším Vánoce. Prý jaké si to uděláš, takové to máš. Fakt jsem se snažila. Těšila jsem se aspoň na kapra a salát, po dlouhé době jsme se vrátili k tradici. Jenže jsem ho jedla jenom já. I na pohádky jsem se koukala většinou jen sama. Ostatní mají bacily. Že by to zas u myslivců byla korona party? To je taky tradice. Ale bacily létají všude, půlka lidí v práci též něco chytla. Asi se na večírku moc líbali. Já ne, bohudík, nebo bohužel?
Co přinesl Ježíšek? Nic nepotřebujeme, všechno máme. Letos si nikdo nic drahého nepřál. Mně stačí lahev bublinek. Jako šampaňské a nemyslím tím bohemku za stopadesát. Ani Prosecco. Manžel jen protočil oči, že se skromně jen tvářím. No a co. Pro něj vybralo dítě peněženku, že prý má roztrhanou. To kdyby mu náhodou ještě nějaké peníze zbyly. A přál si knížku: Budu ti vyprávět. Dokonce ji i čte. Dítě chtělo potkana a malej se spokojil s tričkem od youtubera. A pak taková ta rodinná klasika: stolní hra, únikovka, šifrovací hra.
Na tu únikovku jsme do Liberce hned i vyrazili, aspoň se něco děje. Vánoční volno je nejzbytečnější čas dovolené. Jenom se žere a válí doma, občas se to proloží návštěvou. Ani desetikilometrová procházka mě neuspokojila. Při průzkumu, co dělají normální lidé mezi Vánocemi jsem asi na nikoho normálního nenarazila. Všichni jsou taky buď nemocní nebo hnijou doma. Mám psát seminárku a učit se, zkouška z jogy se blíží. Co je tam na učení? 60 asán, anatomie, historie, čakry, mudry, bandy, pránajáma a tak dále. Takže jsem nedělala nic.
Rodinné návštěvy, aneb ještě že jsme se připomněli
O vánočních svátcích se chodí tradičně na oběd k oboum rodinám. Každý rok je to stejné a stejně to každý rok řešíme, kdy kam. První se chodí k tchýni. Takže jsme to řešili tak dlouho, že jsme jí to asi neřekli, anebo řekli blbě. Nebo to popletla, ale rozhodně nás nečekala. Naštěstí jsme oběd dostali a ještě jsme se sešli se švagrovou. A také jsme udělali společné foto, kde jsme všichni. Jako úplně všichni, na samospoušť. Takže z 10 fotek není použitelná ani jedna. Vždycky se někdo divně tváří.
Bělohrad a co auto?
To v Bělohradu se fotilo instaxem. Na jedné fotce má ségra ukouslou hlavu a na jiné vypadá manžel jako Krakonoš. Prostě letos do rodinného alba nic nepřibude.
Ještěže jsme tam vyrazili tak brzo. Spočítala jsem si, že to ségram trvá 3,5 hodiny. To jsem ale počítala blbě. Kolem Hradce je už dálnice. Neví někdo, kdy bude ta dálnice z Hradce až do Olomouce? Ministerstvo dopravy tvrdí že to bude 2. nejdelší dálnice, ale nepíšou v kterém století. Na mapě byla už před 20 lety, ale toho se asi nedožijeme.
Dát někomu do ruky slabé auto plné lidí, to je jako pozvánka na show debilů. Na křižovatce jen prohrábly gumy po asfaltu. Akcelerace nula. Miláčku, já bych chtěla nové auto. – Ses zbláznila?
Když se ale podívám na věk muže v porovnání se značkou auta, nedivím se, že on Dacií nechce jezdit. Ve 40-50 jsou právě muži jako Dacie – slibují víc, než dokážu dát. To prej ti 30-40 jsou perfektní a spolehliví jako Honda. Kdo by proboha chtěl Hondu? Stačí robotický vysavač. Návod k němu psal určitě chlap. Nesmíš ho mít v bytě, kde jsou věci, nábytek, zvířata, a kde svítí sluníčko. Jo a prej do který kategorie patří ti naši chlapi? No do kategorie 30 -100, Volvo: spolehlivý, dobře vypadající, hodně toho zvládne a nikam se nežene. Jo, Maky to dělá moc dobře, když čeká na prince s bílým volvem. Jen jestli ten princ to ví, že má dorazit. To má nová kámoška Tamara to vzala hopem a přihlásila se na seznamku. Prej jestli je normální, aby ji zval rovnou do sauny. No tak aspoň bude vědět na čem je a nebude ztrácet čas.
Jsem virtuálně mrtvá
Chvilka nepozornosti a mobil skončil displejem na štěrku. Je mrtvej a já jsem mrtvá virtuálně. Náhradní telefon je jen na telefonování. Na co to je? Bez propojení s google účtem ani nevím, kdo mi volá. Stejně nikdo nevolá. Nemám mapu, kartu, Whatsapp ani aplikaci na cvičení. Na účet se bez mobilní aplikace taky nedostanu. Úplně mě to rozhodilo. A samozřejmě neznám hesla. Aspoň, že google zálohoval fotky i proti mé vůli. Přijít o ně dvakrát během jednoho roku by mne naštvalo. Takže si nemohu stěžovat, že nemám co dělat. Dva dny jsem virtuálně mrtvá a pak trvá půl dne dostat svůj život zpátky do krabičky. A stejně ještě v půlce ledna postrádám aplikace.
Třídní sraz
“To není sraz jen vánoční setkání,” hlásí J. Whatever, každý důvod jít na pivo dobrý. Doteď jsem si myslela, že největší alkoholici jsou statici. Ale oni jsou to asi moji spolužáci. Poměřování, kdo kolik uběhne dopadlo tak, že ten co nikdy neběhal, uběhne sto až stopadesát kilometrů měsíčně. Jen my, co jsme se přihlásili na Urban Challenge, opět neběháme. Ale třeba “Zítra začneme!” Chce se snad někdo přidat?
Potřebuju na vzduch, na kopec
Válet se doma mne nebaví, nemám na to gaučíček. A tak vyrážíme na Černou studnici. Dítě se opět předvedlo a vzteky usnulo. Ještěže druhej má s sebou kamaráda. Dvě děti máme, můžeme vyrazit. Autobusem pod ní, a pak to máme domů akorát 10 kilometrů. Byl to trochu adrenalin, pěkně to klouzalo. Kluci spokojení, že se mohli klouzat po botách. A nebo po zadku, radši jsem se nedívala. Auta spokojený méně. Vůbec jsem se škodolibě nesmála těm, co chtěli vyjet autem až nahoru. Asi zapomněli, že mají nožičky. Nahoře manžel nevěřil svým očím, že s sebou v batohu táhneme ovladače od xboxu. No přece nenecháme dítě doma, aby si za odměnu hrálo? Po dvou hodinách se nudil a pak volal každou čtvrthodinu.
No a protože máme ten týden dovolené a tisíce možností, kam vyrazit, tak jsme si dali Černou studnici ještě jednou jako novoroční výšlap. To přesně člověk na Nový rok po ránu potřebuje, když mu v 9:50 dítě oznámí, že chce jít s kamarádem a v 10 se vyráží. Tak jsme šli. Poprvé za ty roky co tu bydlíme. A bylo to jen 15 kilometrů, od kamaráda. A ještě jsme přišli domů a tam bylo uvařeno. Super čočka s cibulkou, slaninou a hromadou zeleniny.
Z vánočního online kurzu jsem si vzala aspoň to, že mám udělat první krok. Tak jsem napsala personální, že teda začneme hned příští týden ráno cvičit, málem jí kleplo. Když to navrhovala, nečekala, že se toho chytnu. Jenže později a jindy není letos v mém kalendáři.
Pijou víc myslivci nebo statici?
Když jsme se před Vánoci stavili u myslivců, tak jsme se v té panákové smršti zvládli domluvit, že se sejdeme 30.prosince. Jindy není čas. Ještě pořád jim z té korony nebylo dobře, ale prej jednu láhev zvládneme, když už jdeme okolo do kravína. Obelix s námi pro mlíko jít nechtěl, ten to zná. Já jsem tušila, že to bude jedna lahev pro každého, ale že to bude víc, to jsem nečekala.
Ale problém s Kiou, do které se nevejdeme na dovolenou, byl vyřešen. Prej si máme dát na střechu rakev. Jak rakev, když jsou na hřbitově jenom samé urny? Také jsme vyřešili otázku, jestli pijou víc myslivci nebo statici. Myslivec je totiž statik. A ještě prasátečko, ale to už tak nějak víme. Prej by mohl psát scénáře, protože má strašně bujnou fantazii. Jenže my jsme po těch lahvích vzrušující míň než tapíří mládě. Při loučení se divil, že mi nevadí, když mě obejme. No jo, potřebuju obejmout a za ty roky jsem si na něj už zvykla.
Lednové střípky a novoroční bilance
Další rok je pryč, a nic se neděje, stěžuju si švagrové. “Z toho si nic nedělej, to je zimní deprese, to máš každý rok,” ujistila mne. Alfons přidal radu: “Vytyč si trasu, sbal věci a ujížděj! Pošli fotky z cesty.” A tak jo, píšu seznam: Dublin za Lucy, Edinburgh s Dituš, Slapy, Ruda (to není chlap) a co třeba léto ve Španělsku? A taky bysme mohli udělat kuchyň. “Jako že budete mít reálnou kuchyň?” diví se malá sestra. Co tím chce říct? Že teď mám surreálnou? Mít kuchyň na schodišti není úplně standard, ale když s Maky prohlížíme její nový byt, nepřipadá mi ta moje zas tak malá. Tak hlavně když bude Maky spokojená a já ji budu mít blízko.
To v práci si tentokrát remcat nikdo nedovolil. I když Pepa se samozřejmě ozval a Honza mne taky rozčiluje, pro změnu svým perfekcionismem. Ale aspoň že funguje. Vyhrožovat kolegům, že jestli na email neodpoví, tak je budu honit, mělo ten správný efekt – odpověděli všichni. I když někteří jen proto, aby mi řekli, že mě rádi uvidí. Beru to jako odpověď.
Ženy, muži a rodinný život
Ztratila jsem hlas, tak jsem teď ideální žena. Mlčím a směju se. Taky nemůžu dělat zlou matku, ty rodinný vztahy jsou strašná věc. Teda všechny vztahy, i ty mezi ženami i ty s muži. Co znamená, když se chlap nedívá do očí, ale kouká všude jinde než na mě? Alfons má jasno: “Jestli máš velký výstřih, tak se stydí.” Karolína to vidí z jiné strany: “To je faleš.” No tak jo, přestaneme snít a zpátky k rodinnému životu.
Konečně jsme vytáhli vánoční deskovky. Děti se u hry pohádali jenom 3x, urazili 2x a zdržovali jenom 20 minut. Když se staršího snažím naučit Kalahu, kroutí se jako bych ho mučila. A pak mne u druhé hry porazí. Když pak chce hrát něco podle sebe, vracím mu to: „Ech, nevím, jak se to hraje….ale, to si nepamatuju…ale já nevíííím.“ „Mamka někoho dabuje?“ ptá se dítě překvapeně. „Jo, tebe,“ smějí se mu ostatní.
“Lásko, ty nejdeš spát?” divím se manželovi, “ty se mi vyhýbáš?” dodala jsem ještě. “Ne,” ujistil mne, “to nejde, ty jsi všude.” No to pardon, to jen asi máme malý byt. Úvahu nad tím, co znamená, když se tělo nechce hnout a přitom je mozek bdělý, utnul také rázně. Prý je to skvělá definice lenosti. Na seznam úkolů se radši ani nepodíval. Ale vyfotil si ho, aby ho ostatní politovali. Prý to nejde přečíst. Naštěstí má se mnou 10 let praxe. Vysoké dešifrovací.
A takhle si tu žijeme, na hřbitově a v kouřovém údolí. Na cestě mezi prací a rodinou. Odkrajujeme den za dnem a nevíme kolik máme času. A svět si kmitá mezi bolestí a nudou (A.Schopenhauer) a je mu to úplně jedno.
Pokračování Jde dohromady plesová sezóna a zimní spánek? (91)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články
Prosinec jako sezóna tmy, světýlek a večírků (89)
Okno ve věži (4)