Prosinec pomalu končil a my trávili temné zimní večery v lenivé noře a v záchvatech smíchu. Kde se vzalo akvárium? Co tu dělá ta zlatokopka? A dá se v akváriu pít kafe?
Vyrušila nás jen krátká návštěva nezastavitelného kolegy, který si šel zaběhat po Černostudničním hřebeni. A tak my odkládáme zimní spánek a vyrážíme na lyže a na brusle, dokud je pár dní zima. V davu lidí si vzpomenu, že je vlastně ta pandemie, když na vleku kontrolují Tečku. V naší bublině se o ní už nemluví. Zprávy prý nesledují mladí fatalisti a staří lidé, co nevěří médiím. Trochu zapomněli na ty, co si nechtějí otravovat život výčtem opakujících se negativních zpráv.
Po přečtení Rollandova Petr a Lucie chápu, kde vznikla paralela a přirovnání pandemie a války. Rolland popisuje, jak se rodiny odcizují, každý je uzavřen sám do sebe. Přátelé se rozkmotřují při hájení své jediné správné černobílé vize. A i přes nepřítele za branami města opouštějí bezpečí krytů, aby se nadýchali čerstvého vzduchu na slunci. Jdeme se taky radši projít, těch pár dní štěstí za to stojí.
No a i když jsem teď chytrá jak rádio, tak bych asi neměla nikomu radit. Švagrové vyprávím o asertivitě. Jenže praxe pokulhává. Když jdu vrátit do místní knihovny knížku s tím, že nic nechci, protože jsem si přivezla hromadu z liberecké, tak si samozřejmě 2 knížky odnáším. „Ne“ nebere knihovnice jako odpověď.
A nebyl by to týden bez trochy fyziky. Protože fyzika je všude, bejby. Webbův teleskop má po 17 dnech za sebou 81% cesty. Nemá brzdy, tak už nějakou dobu zpomaluje. Jo a taky se prý nebude dívat, ale jen čekat, co do něj přiletí. Stejně jako lidské oko.
Silvestr
Na Silvestra jsme zase zvali Wendy a Obelixe. Možná se chtěla nechat pozvat i Anna, jenže než jsem se rozhoupala, našla si jiné útočiště. Obelix sebevědomím jen hýřil: „Mám tady sice nejnižší vzdělaní, ale co se tyká zručnosti a přírodní moudrosti, jsem tady nejlepší.“ Ha-ha-ha – přírodní moudrosti? To vyhrabal kde? Někteří muži mají sebevědomí na rozdávání.
Starý rok jsme shrnuli, že nebyl špatnej, dokonce byl úplně super. Co nás čeká začátkem nového roku? „To záleží, co tady zase chytneme,“ vtipkovala Wendy. Obelix bilancoval uplynulý rok: „Barák mám, strom jsem zasadil, tak teď ještě toho syna.“ Wendy se zděsila: „Tak to ne, to to radši všechno spolykám.“
Přešly Vánoce i Silvestr a do nového roku vstupujeme v záchvatech smíchu. Manželovi se nezdá, jak na něj koukám, ptá se: „Co na mě tak divně koukáš? Jsem dezolát?“ No nenazvala bych to lépe, ale jako hodná žena odpovídám: „Ne, jen tvé vlasy a vousy jsou unavené.“
Zlatokopka
Mezitím se ze mne stala zlatokopka. „Zlato, zaplatíš oběd?“ zajímalo manžela. „Ne, proč? Když mám tebe?“ ptám se. Já přece vím, že chlap chce být hlava rodiny. Při další příležitosti ho zajímalo, kdo natankuje? „Ty?“ ptám se, abych nemusela ráno vyjíždět dřív. „Tak to jsi ale zlatokopka,“ zavtipkoval. No jasně, kdo si nechává všechny ty drobné z kapes oblečení hozeného do koše na prádlo? Kopy, kopy, já.
Dovolená s akváriem
Úplně zbytečně jsem se vztekala, že bude manžel trávit dovolenou hraním, i když hraní to tak trochu bylo. V prosinci mezi vánočními balíčky přišly další, se součástkami. Pustil se do řídící jednotky akvária, kterou si složil a ještě naprogramoval. Kdysi, u zkoušky ze španělštiny se smál, že se nikde nedomluví, i když umí 10 jazyků, protože všechny jsou programovací. Tak teď se učil další a celé Vánoce měl co dělat.
Postěžovala jsem si kolegovi, co je to za hobby – akvárium. To jsem neměla dělat. Dostala jsem dlouhý výklad na téma relaxačního vlivu akvária na mužskou psychiku, výčet součástí, pomůcek a nezbytného vybavení. „Já to slyšet nechci,“ nebylo bráno jako odpověď.
Tak jsem si postěžovala Anně, ta mě jistě jako žena pochopí. Často si stěžuje, jak ten její relaxuje zíráním do akvária. Ale místo toho, aby mě podpořila, tak se radovala, že kdyby to viděli ti dva její chlapi, tak jsou nadšení. A hned nabízela do akvária krevety. Ne díky, krevety nepotřebujeme, my pěstujeme rostliny. Když přežijou, přijde na řadu i zvíře. Z rostlin vylezl šneček, to bylo radosti, že je v akváriu život. Jenže když z jednoho šnečka byli dva, pak čtyři tak museli pryč.
A pak teď nám dělá zábavu akvárium každý den. Moc světla – dělá se řasa, málo světla – řasa, moc výživy – řasa, málo výživy – řasa. Myslím, že se psem by tolik práce nebylo.
Život v akváriu
A ještě navíc v nějakém tom akváriu tak trochu žijeme. Bývalý kolega má akvárium v práci, stěny samé sklo, šéf mu prý kouká skoro pod sukni. Jo teď se mu můžu smát: Vstávat a cvičit a šup do akvária. Jenže zpráva v půl 5 ráno nebyla přijata pozitivně. K čemu je to dobré vstávat takhle brzo? Co já vím, to ty biologické hodiny si myslí že je ráno. A tak kafé v akváriu nebude.
Akváriem jsou i sociální sítě, kde každý vystavuje jen to nejlepší. Nevím proč na to koukám, akorát mám depresi, že nic nedělám. A Maky má také pocit, že žije v akváriu. Jako by jí lidé pozorovali a pomlouvali. Jenže tak to není, ve skutečnosti nikoho nezajímáme.
No a co, i tak může být náš rok báječný. Bilance roku 2021 v samostatném článku.
Pokračování Zima na venkově (74).
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.
Předchozí články z Emina deníku
Už zase Vánoce (72)
Jen nic neočekávat (46)
Neviditelný yetti a čarodejnice (11)