Zas je tu léto a vyrážíme na cesty. Tolik jsem chtěla strávit dovolenou u vody. Kam že mne to nohy donesou?
“Kráva mého života mi spásla další rok”
Zpívá Hana Hegerová. “Tak jsme zase o rok starší,” povzdechla jsem si. Manžela však můj pesimismus nechává chladným: “Ty jsi starší, já jsem pořád mladý. Jen mne všechno bolí,” dodal. A tak žranice o dovolené přešla do narozeninových žranic. Je to marný. Hodinky sice měří personální index aktivity, ale to bych musela nějakou aktivitu vyvinout. Obvykle si hodinky jen myslí, že mám mírnou rozcvičku. A ještě mi do toho kecají, že mám běhat, abych měla víc bodů. No to určitě.
Léto je v plném proudu a já se spíš tak zmítám mezi cestami a prací. Jako by jiná varianta neexistovala. Teplotně nadprůměrné léto? Hahaha, po 2 týdnech dovolené sčítám, kolikrát jsem se byla koupat. Nic moc. Chládek u počítače mne v pracovní dny nikam nevyžene a o dovolené, škoda mluvit.
Srpen u vody?
Konečně přišla očekávaná odpočinková dovolená s dětmi “Kam mne nohy ponesou”. No to určitě. Plán je až příliš striktní. Homeoffice v mamahotelu byl sice dobrý začátek, aby se jako děti zabavily s babičkou. Realita byla taková, že mi seděli za zády a třičtvrtě dne se hádali, mlátili, řvali a sprostě si nadávali. Už jsou asi moc dlouho spolu. Přesto ujišťuju naši personální, že děti jsou přece radost a smysl života. Tu ironii cítila i na dálku. Také bych snad radši byla v práci. Nebo někde hodně daleko.
A protože bylo opět vedro, když sedím u PC, poslala jsem je s babičkou ke splavu. “Nikam nejdu,” hlásili, “to je nuda.” Když jsem je tam večer vytáhla, nechtěli pro změnu domů, protože nečekali, že to bude dobrý. Ach jo.
Hořice
Místo radosti, že mám dovolenou, ze mne ti malí upíři vysáli všechnu energii. Tak aspoň krátký výlet do Hořic a prohlídka sochařského parku. Také trocha historie. Nejdřív Žižku zmrzačili na Rábí, kde jsme byli v červenci, a pak si zabojoval u Hořic na vrchu Gothard. Svět je tak malý.
Než si babička nakoupila, objevila jsem budovu celou z pískovce. A ještě je to pivovar? Ideální. Uděláme si večer ochutnávku. Manžel dorazil aspoň na jeden den, přivrtal garnyže a už se zase balil. Cože? “Chci svoji postel,” hlásil. “No tak se pojď aspoň chvíli přitulit,” lákala jsem ho. “Ses zbláznila? Babička a děti za zdí, určitě někdo přijde.” Ještě nedořekl a už dup dup dup, běželi po schodech.
Lanškroun
Mířili jsme do Ostravy. Ale když už máme volno, cestu jsme rozdělili. Lanškroun byl akorát v půlce a v pondělí mě zval kolega na otvíračku polikliniky. Tak proč ne. Kemp vypadal klidně, prý máme být rádi, že je pondělí. O víkendu to není o tom, že by nebyl kam dát stan, ale prý není ani kam šlápnout. Kluci, kteří se několik dní nudili bez Xboxu, si spokojeně od rána do večera skákali na trampolínách a hrabali na pískovišti. Voda byla na dosah. Při procházce kolem rybníků sice remcali, ale Galdiator park nás bavil. Malej přeručkoval celý zavěšený žebřík a já zjistila jaká jsem lemra, protože se vůbec nepřechytnu.
Kde se vzala na Moravě Sázava?
Ale abych v srpnu měla v noci ze stanu lednici, s tím jsem tedy nepočítala. A tak jsem byla ráda, že balíme a jedeme dál, směr Ostrava. Navigace nás vedla neznámou krajinou kolem Moravské Sázavy. Jedu jedu a najednou majestátní kopec se zříceninou. Musela jsem zastavit. Děti řev, že musíme jet dál. Proč se pořád ženou jen k cíli?
Jedeme do Ostravy a on to Havířov
Tak jsme nakonec dojeli do Ostravy. Teda do Havířova, kam se nám Bobánek s Miou přestěhovali. Né že bychom z Havířova něco viděli. Sice žijí „ve městě“ ale je to vlastně úplně mimo. Město bylo kdesi v dáli.
A protože se děti těšily na děti, čekala nás klasika: ZOO, Svět techniky a dětská hřiště. „Kindergarden“ nenarušila ani Anna, která byla také zrovna v Ostravě. Stejně jsme se nesešly. A večerní party? Když jsme konečně tu havěť uspali, padli jsme na gauč a přemýšleli, jestli je blbé jít už spát.
Rožnov pod Radhoštěm
Skanzen v Rožnově mne nadchl. Konečně zase kopec. Ukázka, jak pracoval hamr, mlýn, pila a lisovna byla super. Děti nadšené aspoň z akce „Dětské hry“. Vyrábění a ukázka her, které si dřív děti hrály. Stačí pár míčků, klacíků.
Pozor padá hvězda
Maky se svěřila: “V noci pořád koukám na oblohu, jestli uvidím padat hvězdu. Jakože znamení dobrého znamení. Jenže ono nic..” Cože? Znamení znamení? To nezní normálně. Vendy s Obelixem čekali také na tmu, jenže těm šlo zase o laserové zaměřování. Čas Perseid už dnes nikoho nezajímá? Ale ani skleněná střecha zimní zahrady, kterou jsme měli za ložnici, žádné Perseidy neukázala. Nemůžeš v noci spát? Můžeš se přece učit těch 500 otázek, co tě čekají. Jenže už u patnácté se oči zase zavírají. Tohle se nikdy nenaučím.
Je dovolená za trest?
Pětihodinová cesta z Ostravy nakonec nebyla zas tak špatná, jeden směr a jeden cíl. Děti se těšily domů a já měla klid. Nějak jsme si s dětmi nesedli. Když jsem hlásila Vendule, že jsem ráda, že jsem doma, smála se, jestli slyší ironii. Ale přiznala se, že jejich dovolená s dětmi byla také spíš za trest. Sežrali svačinu a pak 4 hodiny cesty otravovali. Anna hlásila, že je z dovolené přímo zdevastovaná. Nepřečetla nic a lítala jako hovado. Za odměnu má poblitou kuchyň, na týden prádla, vyluxované konto a ještě si přivezla moribundus. Příští rok jedeme radši spolu. A bez dětí.
A teď už dětem zbývají poslední tábor a soustředění a já jdu šplhat po velkých kopcích. Prý se nemám ničeho bát, máme s sebou doktora. Není on psychiatr? To se prý taky hodí.
Pokračování Ostrov hortenzií a ještěrek – Madeira (84) nebo Září v dobré náladě a kdo koho nepoznal (85)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
Červenec aneb objevujeme Jižní Čechy (82)
Kam mne nohy ponesou II: Berounka (63)
U vody aneb Patrik a harém (35)