Kam mne nohy ponesou I (62)

V plánu bylo Kokořínsko, kam nás to však nohy donesly? Začalo to narozeninovou depresí.

Narozeninová deprese

Nevím jestli je to tím ročním sociálním distancováním nebo narozeninová deprese, ale nemám náladu na oslavu. Jaký má smysl ráno vstávat z postele? Milu tomu taky moc nepřidala: „To tak celý život na něco čekáš a ono to nepřijde.“

Maky čeká taky. Na to, že jí aspoň napíše ten její, i když ví, že nenapíše. No samozřejmě nenapsal. A já přemýšlím, jestli má smysl psát. Buď se něco děje a není čas a nebo neděje a není o čem. Možná bych měla začít žít. Jenže jak? Tak jsem šla uklízet, jen ten nepořádek je věčný. Asi bych si měla na zrcadlo napsat taky Maky nové heslo: Vyhrabej se ze hřbitova a šup do světa světel.

S dětmi tak různě bojujeme a nebojujeme s tabletem. Když jim ho vezmeme, větší na protest, že nemůže hrát, usnul dřív, než jsem přijela z práce. Tak to jdu taky protestovat spánkem.

K narozeninám jsem dostala samý alkohol, co to asi znamená? Že bych stejně šaty, kabelky a boty neměla kam nosit, asi jsem chlap. Stačí, když si jednou ty šaty a boty dám, že mne v krámě nepoznávají. Jsem softshellová lesněna, smutný příběh. Tak abych nemusela smutně koukat na tu láhev sektu v lednici a nepila sama, vytáhla jsem ho na grilování s Vendy a Obelixem. Nemám totiž čas jít k Anně nebo na pivo, když musím balit na dovolenou.

Kdo se trefí, umyje mi záda

U grilování jsme si příjemně pokecali, jen to dítě bylo pořád zabořené do mobilu. Ale jinak slyší všechno, někdy až moc. Obelix vytáhl vzduchovku a láká dítě: „Hele, já něco mám.“ Dítě nic. Tak jsme si ji předávali a snažili se trefit kytku. Taková vesnická zábava. Když dítě konečně zvedlo hlavu od mobilu, ptá se: „Vy se trefujete do hlíny?“

„Ne,“ ohradili jsme se, „my jsme chtěli trefit kytku, jenže teta nám ji sestřelila.“ Ta teď může za odměnu umýt Obelixovi večer záda. A my se balíme.

Kam mne nohy ponesou

A když jsme u toho narozeninového bilancování, co vážně chcí? Vyrazit, kam mne nohy ponesou. Zastavit se, kde se mi líbí, pít kafe v trávě, dívat se na nebe. Milu mi to zase kazila: a co budete jíst? Vločková kaše k snídani, oběd někde na cestě a k večeři okurka s balkánem nezní špatně.

Tak jsem koupila samorozbalovací stan a vyrážíme. Autem. S plným kufrem. Kolega radil, ať si ten stan zkusím nejdřív zabalit v klidu. Jo měl pravdu a nebylo to v klidu. Ta obluda sbalit nejde a i velké auto vedle něj vypadá jako prcek. Do kufru ho rozhodně nedobalený nenacpu.

Balení

V mém věku už se balení týká jenom tašek, i když možná by to ještě šlo. Když jsme se jednou stavovali na pivo, zahlédla jsem přes okno kamarádku, tak ji mezi dveřmi zdravím: „Ahoj,“ jenže mezi dveřmi nestála ona, ale místní mladík. Vykoktal: „Dobrý den.“ OK, no tak tohle by nešlo. Budu tedy balit ty tašky.

Děti z tábora přivezly kufry čistého oblečení, ponožky, co měli na sobě, stály. Že nenašli pytlík na špinavé prádlo se ani nesnažili vymlouvat. Ale tak proč ne, jedeme na lehko, balíme úsporně, jen nevím jestli já dvoje kraťasy na 14 dní zvládnu. Třeba budeme celou dobu v plavkách. I když plán vypadá spíš jako dovolená po těžebních oblastech, heslo: KladíFka s sebou. Jenže po hodinách příprav a plánování (zas tak moc nespoléhám, že mne nohy někam donesou) vyrážíme zase úplně jinam, než co jsem připravila, spletla jsem si Křivoklátsko a Kokořínsko. A i to balení jsem dost podcenila.

Kokořínsko bez Kokořínska

A teď to bude zajímavé, jestli dokážu dopsat článek v mobilu, protože nevidím celou stránku. Tak se omlouvám za chyby.

To si tak naplánuju výlet za pískovcovými hlavami, spletu si to s Křivoklátskem a pak se divím, že je tam nemůžu najít. A přestože jsem na to přišla dřív, než jsem tam dojela, skončili jsme někde úplně jinde.

Manželovi, který vyjížděl od kamaráda, jsem poslala souřadnice, že se potkáme v kempu. My se jeli ještě cestou podívat na průrvu Ploučnice, to by mohlo být dobrý jet příště na lodi.

Přece nás nohy donesly, i když bez bot

A pak to začalo. Vyhlídlý kemp s koupalištěm byl obsazený, vedlejší hnusný s brčálovou vodou. To nám to pěkně začíná, jeden pěkný den, chceme se koupat. Manžel to trpělivě objížděl a my si výletovali. Tak jsme se vrátili kousek do Hamru na Jezeře, kde nás zlákala písečná pláž. A proti sinicím měli ultrazvukový rušič. No úplně čisté to nebylo.

Aspoň že stan jsme měli ve stínu. Jinak mne štvali zamčené záchody, omezená doba teplé vody, nefunkční zásuvka, a že to bylo k sociálkám daleko. Jo, už chápu, že někdo jezdí do Sedmihorek každý rok. Ještě ke všemu jsem zapoměla doma sandály, jedna karimatka je děravá (záplaty se ztratily) a kamarádka se stejně starými kluky psala, že je v Jinolicích, ať přijedeme. No nic, stačí dýchat, to bude dobrý. Chtěla jsem jen jednoduchou relaxační dovolenou. Můžu chybějící kolíčky ukrást z cizího zadku? Balení neproběhlo úplně podle seznamu.

Kluci spokojení, užili si písek, klouzačku, vyzkoušeli jsme paddleboardy. Zahlédla jsem povědomé prokvetlé vlasy. Kolega. Ten se teda nezdá. V práci je zalezlý v podhradí, pak na výletě honí svaly na kole a teď měl s sebou celý harém. Tak jsme dostali tip, na který z blízkých kopců vylézt, abychom se pak šli projít někam úplně jinam, třeba přes bývalé uranové doly. Zítra je také den. U rybníka stál obrovský dům. Dítě si všimlo, že střechou prosvítá nebe. Vysvětluju, že takové střechy měla papírna, kde jsme byli loni, že tam asi měli sušárny. No, vzhledem k tomu, že vedlejší rybnik se jmenoval Papírenský, narazili jsme zase na papírnu.

• 

• 

• 

• 

• 

Není Hamr jako Hamry

V kempu si kluci našli smečku a kopali s míčem. My si dali pivo a přisedli na volné místo k mladému páru. Prohodili jsme pár slov. Když už děti na míč neviděly, přidali se k nám. „Za co hrajete?“ zeptal se jich mladík. „Za Hamry, ale za Velký,“ vysvětlovalo dítě a poukazovalo na to , že jsme v jiným Hamru. Mladík kývá, že chápe: „Jo, já jsem z Hamrů, ale pak jsem se přestěhoval do P.“ „My jsme z P.“ Hahaha. Pro jistotu se ho ptám: „Jako vážně?“ Vážně. A slečna byla ze stejného města odkud pocházím. Tak nám večer příjemně utekl.

Den druhý, Kokořínsko

My na to Kokořínsko jednou dojedeme. Brzký ranní výjezd však nevyšel, v zatemněném stanu spíme do 8. Kdyby to nebylo tak tvrdý, mohla bych říct, lepší než doma.

Hrad jen tak z venku a vyrážíme do skal. Plán byl vzít to přes Truskavenský důl, abychom si to na zpáteční cestě Kokořínským mohli užít a případně ještě někde prodloužit. Jenže to nám zbyde na příště. Příliš nás to vyčerpalo.

Vyšplhat 5m po žebříku do jeskyně Klemperka vypadalo jako dobrý nápad, jenže jak dolů, když nebyl žebřík zezhora vidět? Manžel, který nesnáší výšky, nás zachránil a zezdola navigoval, i když se na to nemohl dívat. Brr.

To jeskyně Rozbořenka byla bezpečnější, prý se tak jmenuje po Rozbořilovi, a Kostelíček mne překvapil, že je to jeskyně a ne kostel. Na víc už nebyl čas, přeci jen nám pár hodin chybělo. Tak nejkratší cestou k autu. Hrad Nedamy se ukázal jako nedobitná pevnost. Nebo spíš jako neopustitelná. Část cesty dolů se zřítila. Manžel se odmítl přiblížit k okraji, tak jsme to ani nezkoušeli. Obětavě se však vrhl soutěskou dolů a hledal nám cestu. Nevím jestli je tahle republika protkaná skalami nebo mne to do těch kopců tak táhne, ale každou dovolenou ho někde protáhnu po výškách. Ale když pomineme výšky, tak se nám Kokořínsko líbilo a určitě se sem vrátíme.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Romantický večer v kempu. To prostě chceš zůstat namydlená ve sprše, kde přestala téct voda. A tak utírám mýdlo do ručníku, s kterým budu jezdit čtrnáct dní. Ale Anna mi závidí. Prý lepší než dovolená s policajtama, který po sobě stříkaji vodními pistolkami a vychvalují své nové ženy.

Den třetí, aneb horniny kam se podíváš

Balení byla rychlovka a v 10 jsme vyráželi na další cestu. Řeč přišla na čedič. Popisuju dětem sloupcovou odlučnost a varhany. A najednou jedeme u Kamnického Šenova kolem nich. Zastavit jsme museli. Jinak jsme se cestou kochali, na Labi vyhlíželi velké lodě. Žádná však nebyla ani v přístavu. Kolem kamenolomu ve městě (Ústí) jsme jeli dál. Já kameny nerada, ale jsou prostě všude. Kluci už zastavovat nechtěli a trochu brblali, že chtejí kemp, ale jinak byli vlastně v pohodě. Na procházce po keškách u Mostu jsme potkali u rybníčka nutrie a vodní želvu. Pak ještě rozhledna u Strupčic s výhledem na uhelný lom. Rekultivace už začala, ale stejně je to pořádný kus země. Tak hurá za kamencem.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Kamencové jezero u Chomutova

Trochu s obavou jsem přijížděla do kempu u jezera. Tam nás však čekal luxus: teplá tekoucí voda bez žetonu po celý den a elektrické zásuvky. Vybaleno a postavený stan máme za chvíly, kluci vybavení kladívky jsou samostatné jednotky. Ale honem k vodě. Jezero je vlastně mrtvé, prakticky v něm nic nežije. Konečně jsem si i zaplavala, voda nebyla ani moc studená, děti si na písečné pláži našly kámoše.

• 

• 

• 

Den čtvrtý, válení dovoleno

Noc nebyla tak luxusní, jak to vypadalo. Hlučný stánek, železnični koridor, silnice, ještěže vozím špunty do uší. K tomu v noci dítě nemohlo najit východ ze stanu a pomatený budík zvonil v půl 6. Ne, děkuji, ale do práce nejdu.

Nebe trochu pod mrakem, jedeme na výlet kolem zámku Jezeří. Unikl poddolování jen tak tak, stojí na nevytěženém uhelném pilíři a postupně je obnovován. Děti křičí, že chtějí do štol, tam já teda nevlezu. Prošli jsme se po kopci kolem zámku, najít ten správný úhel pro fotku nebylo jen tak. Všude samá zeleň a stromy, výhled žádný. U Červeného kříže jsme narazili na tajemný kruh, patří k slovanskému osídlení nebo keltské svatyni? Další nálezy nebyly až tak staré: zámecký vodojem, který slouží do dneška a zřícenina zámecké kaple. Krušné hory nás vyhnaly dešťem, takže konečně to válení a koupání.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den pátý, sejdeme se na Berounce

Ale co, Patrikovi se ten původní plán Křivoklátsko líbil, takže pokračujeme dál. Kolíčky, boty i jídlo dokoupené. Kluci budou mít svou smečku a já parťáka. Plán je jasný, Berounka. Kdo Patrika zná, ví, že může mít zpoždění i 24 hodin Tak schválně, kdy dorazí?

Pokračování Kam mne nohy ponesou II: Berounka (63)

*****

Nechcete přijít o nové články? Sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.

Předchozí články z Emina deníku

61. Léto jedním během

23. Narozeninová

2. Neplánovaná dovolená