Když jsem si v zimě vzpomněla, že mne láká Madeira, dávala jsem tomu tak dva roky, než seženu někoho, komu se chce chodit. Nakonec to zas tak netrvalo a pár se nás sešlo. Dát jim vybrat si svá online jména nebyl super nápad. Elisabeth, Evžen a Ferda, cože? To jsou jména jak z klubu důchodců. Vědět to dopředu tak s touhle partou nikam nejedu. Ale Elisabeth je šílená, ta mne možná i uhoní, Ferda s ní drží krok, a jak do toho zapadá Evžen? To zjistíme.
Letíme – pondělí 22.8.
Zatímco s Elisabeth a Ferdou čekáme na letišti, Evžen je na cestě. Možná teprve vyrazil z Brna. Na portugalský mód přecvakl obdivuhodně rychle – „maňána“. Stoupli jsme si do fronty na odbavení, ta vypadala na dlouho. A taky že jo. Než jsme se dostali na řadu, dorazil.
Ferda evidentně dlouho nikam neletěl. V letadle se ptá: „Se všema těmahle lidma budeme na Madeiře?“ Ujistili jsme ho: „Neboj, všechny je tam nepotkáš. Je tam 2400 km levád.“ Jestli je bude chtít Elisabeth projít všechny, tak se máme na co těšit.
Po 1,5h letu se už nudím. A to jsem si vzala lehké letní čtení, abych u toho nemusela přemýšlet. Ale ani se mi to nechce otvírat. Už chápu ty, co objednávají víno hned po nastoupení do letadla. Na zpáteční cestě to napravím.
Madeira
Přistání na nebezpečném letišti na mostě proběhlo hladce. Však ho taky před 30 lety prodloužili. Na letišti čekal Jean Pierre s autem, takže můžeme jezdit. Ostrov má jen 60×30 km, bydlíme na severu, což je jen asi 20 km od hlavního města Funchal. Je tam sice vysoká oblačnost, ale bylo levné ubytování a stejně budeme pořád cestovat. K nejvzdálenější cílům to máme něco přes hodinu.
Dům vypadá krásně a je tak velký, že se hledáme. Máme 3 ložnice a 2 koupelny, kuchyň a obývák. A pak taky party suterén, aneb několik dalších místností včetně krbu a venkovního grilu. Uvnitř je dům takový nevětraný a prázdný. A tak se všichni tísníme v kuchyni, protože tam je jídlo a víno.
Říkali jsme si, jestli tu jsou cikády. Pak jsme to uslyšeli, jenže to zvíře bylo v domě. Znělo to z koupelny, úplně drnčela sprcha. Nakoukly jsme tam s Elisabeth. Cvrček ležel u dveří. Hnusnej, začala jsem ječet, Elis se přidala Ferda ho lovil a ptá se: „Nekouše?“ Říkám: „No to právě nevím, proto radši křičím.“
Levada Verde a Inferno – úterý 23.8.
První den jsme celý natěšený. Dáme na rozjezd něco lehčího, 7-9km (+zpátky). Stačí jen malou svačinu po obědě jsme zpět. Vybrali jsme Levadu Caldeiaro Verde (PR9) kousek od Santany.
První výhledy, krása střídá nádheru. Že by kousek pravěkého pralesa? A pak už nás čekaly srázy a cesta po úzkém klikatém chodníku. A taky tunely. Bylo to jak reklama na mlhu. Hodně převalující se mlhy. To jsme mohli jet na Šumavu, chechtali jsme se.
Caldeirao do Inferno
Evžen byl v dobré náladě, tak souhlasil, že vyrazíme ještě další 2km k Ďábelskému vodopádů, když už jsme tady. To netušil, že to bude ještě hodina cesty. Teď to teprve bylo správné dobrodružství. Lidí tam šlo méně, tak jsme se nemuseli tolik vyhýbat a bylo víc vodopádů a hlavně tunelů.
Jeden z tunelů byl úplně „ďábelský“. Ze stropu kapala voda a hučelo to, jakoby se vodopád hnal přímo tunelem – na konci přetékala voda mezi rezervoáry.
I když byl ďábelský vodopád vyschlý, cesta za to stála. Fotky tu krásu ani pořádně nezachytí. Nakonec to bylo v součtu 20km. Sice relativně rovinka, ale náročný terén. Šli jsme to 7 hodin.
Santana opět zataženo
Když si člověk čte o Madeiře, že na severu se kupí mraky, úplně si to nedovede představit. Ale Santana opět pod mrakem. Večer jsme chvíli seděli před vchodem: „Hele lehátka, to si snad dělají srandu?“ Slunce jsme v Santaně zatím neviděli.
Fotogalerie Levada Caldeirao Verde
(nově lze fotogalerii procházet ve vyskakovacím okně – rozklikni)
Středa 24.8. – Oceán, hortenzie a ještěrky
Koušou nás komáři, létají do chladu vlhkého domu. Nikde jsme o tom neslyšeli, že by to byl tady problém. Sice kousance nesvědí, ale v noci nás budí bzučení. Díváme se na sebe po ránu jak vyorané myši. Ale jsme natěšení někam vyrazit. Teda jen my tři. Evžen si to takhle nepředstavoval, že budeme pořád chodit. Dnes nás už ráno psychicky neunesl a odjel na jih ostrova se válet na pláž, že chce slunce a že tohle nečekal. Jako by nás neznal.
Jdeme jen tak na pohodu, k moři. Je to jen 300 m (výškových). Včera jsme se děsili, když někdo řekl, že je to 1000 schodů. Nakonec jsme si to dali 2x na různých místech.
Při každém kroku to šustilo, jak se ještěrky rozutíkávaly na všechny strany. Vzali jsme si plavky, ale v oceánu se opravdu koupat nedalo. Jinak je to sranda, jak tady ty kytky, co si člověk doma opečovává na zahradě, nebo je draze kupuje, tak tady rostou divoce krásný a obrovský. A taky jsme objevili batáty. Divili jsme se co to roste v sousední zahradě za divné listí. Ještěže na určování máme aplilkaci. Než jsem to nafotila a určila, Ferda do toho kouše. „Nekousej to, co když je to jedovatý,“ varujeme ho. „Jen jsem to pusou otevřel, hájí se. Elis si přisadila:“ Bobo říkal, že lesklé listy jsou jedovaté.“ Taky že to je slizoplod, otrava se projevuje sliněním…
A teď ten kopec
„Budeme počítat schody?“ ptám se. Elisabeth vrtí hlavou: „Při představě, jak 2,5h počítám schody, to odmítám.“ Mně to nedalo. Bylo to 1300 schodů a šli jsme to jenom 50 minut. Nahoru to vlastně bylo lepší než dolů. A hlavně žádný lidi, až na staříčka s kbelíkem. Možná si jen skočil do krámu pro mlíko. Je tam i lanovka, ale jezdí 3 dny v týdnu hodinu ráno a hodinu večer.
Sao Jorge
Odpoledne jsme sešli ještě do zátoky pod Sao Jorge. Cesta nad útesem nepůsobila bezpečně. Dolů nevedly tentokrát schody, ale kamenné půloblouky. Dolů se po tom šlo pěkně blbě. Koupat se opět nedalo, vlny se volně tříštily o kameny na pobřeží. Dole byly bazény, ale zas tak moc jsme se koupat nepotřebovali. Žraloci tady asi nejsou. Chvíli tu pobyli, ale pak zjistili, že by tu umřeli hlady, protože málokde se dá jít do vody, tak odpluli do Egypta. Čekala nás cesta zpět na útes.
Polopoušť na Ponte de Sao Laurenco, východní výběžek – čtvrtek 25.8.
Vstáváme pozdě. Je znát, že jsme proti ČR na západ. I když je čas posunutý o hodinu, slunce vychází až v půl 8. Než se nasnídáme, je po 10.hodině.
„Dnes si dáme pohodičku, jen 3,5 km k majáku na východním výběžku,“ zní jako dobrý plán. Poučená z minulých dní hledám výškový profil. „To není rovinka. Balím svačinu na celý den,“ hlásím. Převýšení 300 m a několik kopců, 2 hodiny stačit nebudou. „Ty si to kontroluješ? Ty nám nevěříš?“ jsou Elisabeth s Ferdou dotčení. – Neee.
Ponte de Sao Lourenco
Vyrazili jsme na jih za sluncem. Upozorňovali nás, ať si vezmem hodně pití, že to tam pálí. Na našem vlhkém severu jsme tomu nechtěli věřit a ono opravdu. Na parkovišti bylo plno, tak jsme museli zastavit při cestě. Aspoň jsme si užili výhled na městečko i Funchal v dáli. Když Evžen viděl tu cestu, raději to otočil, že na nás počká na pláži. Prej to je procesí jak na Sněžku.
Když jsme po 2 hodinách došli na konec poloostrova, bylo trochu zklamáním, že maják Sao Laurence je až na dalším ostrově. Zpátky už jsme se nekochali a vzali jsme to skoro během. Těšili jsme se k vodě. Hadi tu nejsou, jen plno ještěrek, pořád to všude šustí, jak utíkají. Elisabeth si na jednu chtěla sáhnout, ta ji kousla.
Na pláži
Dnes jsme byli v takové útulné zátoce, kde jsem ani neměla ten blbý pocit, že mne to odnese do Ameriky. Ale černý písek je horký jak sviňa. A taky jsem se stihla spálit a to jsme tam byli jen asi od 3 do půl 5. Evžen to ale říkal, že jak je to na západ, tak mají slunce nejvýš až ve 2 hodiny odpoledne.
Večer ve vlhké noře
A oceán na dlouhé koupání studený, takže už v půl 5 vyrážíme do své zamračené a vlhké nory. Večer pereme, pečeme kuře a bezlepkový chleba. Bezlepková mouka se dost lepká, nepůjdeme ji reklamovat? Na přilehlém políčku sklízí batáty, Evžen jich pár dostal.
Rozdělili jsme si činnosti. Evžen řídí a mluví portugalsky, Ferda naviguje a plánuje výlety, já vařím a Elisabeth myje nádobí. Nálada „na palubě“ skvělá. Raduju se: „Dnes super výlet a červené víno k tomu,“ jsem spokojená. „Já jsem pivař,“ ksichtí se Elisabeth, ale přilejvá si vína. „Tak pročs jela na Madeiru?“ krčí rameny. Přece aby nás tu mohla honit. Taky se dnes nudila, jenom 10 km.
Tajemný les v mlze Fanalu – pátek 26.8.
Jeli jsme na druhý konec ostrova, je to jen hodina cesty. Většina cesty tunely, ale mezi Sao Jorge a Boaventura jsme to měli kochačku po staré. Ferda to valil jako by nás ukradl. „Ty boule na silnici jsou na zpomalení,“ hlásí mu Elis. „Aha,“ divil se, „já se je snažím rychle přejet, aby to nedrncalo“
Elisabeth sice naplánovala jen 5,5 km, ale s převýšením 1000 m. Do toho jsme jí hodili vidle a jeli nahoru autem. Cesta se klikatila nahoru, pak ten protější kopec zůstal hluboko pod námi. Na cestě se promenádovalo stádo krav. Při zpáteční cestě se rozvalily na silnici a nikdo neprojel. Elisabeth vyběhla z auta, že si je musí vyfotit. Prej: „Neujeďte mi,“ Haha. Naštěstí jeli naproti nějaký německý sedláci. Paní neohroženě vyskočila a krávy hnala na kraj.
Fanal – mystický les
Zaparkoval jsme na náhorní plošině u lesa a 2 hodiny se procházeli a kochali. Mlha se převalovala přes kopce a duby z ní strašidelně čněly (teda vavříny). Všude to český píšou jako duby, strom má podobný tvar, ale aplikace určila spíš vavřín, i když existují i duby s hladkým okraji listů. Když jsem to hledala, měl by to být pozůstatek Laurisilva pralesa, který pokrýval kdysi i Evropu.
Porto Moniz
Zajeli jsme cestou do Porto Moniz na severozápadě ostrova, abychom alespoň viděli slunce. Pevnost žádný trhák nebyla. A na koupání v přírodních jezírkách nám nebylo dost horko.
A protože jsme dnes moc nechodili, vyběhli jsme ještě na kopec, podívat se na typické Madeirské domky, kterých je v Santaně hodně. Vůbec nezačalo mezitím, co jsme si četli, koukali do mobilu a váleli se, pršet.
Levada do Moinho a pláž – sobota 27.8.
Vyrazili jsme na levadu z Ponta do Sol. Tentokrát se přidal i Evžen. Nenáročná cesta, banánovnikové plantáže na terasách údolí. Za chvíli to začala být trochu nuda: voda, sráz, políčka, vysoké okolní kopce. A pak přišlo to wau. Tunel a vodopád. Při focení volá Elisabeth na Ferdu: „Víc se nakloň, ať jsi na sluníčku…“ Asi má dobré pojištění.
Po výletu, když jsme sjížděli k pláži, ulice dolů byla tak prudká, že jsme to odmítli jet autem a šli to radši pěšky. Evžen byl v klidu, maňána, že prý to zná.
Abychom si i zaplavali, stavili jsme se cestou v menší zátoce u Ponta do Sol. Při návratu nám zasvítilo do očí slunce. „Rozlučte se se sluncem,“ hlásí Ferda, „blíží se Santana.“ Jenže opět počasí předpověď ignorovalo.
Údolí jeptišek Curral das Freiras – neděle 28.8.
Chce to zase nějaký kopec, 400m převýšení na 3 km? Jo, v pohodě. Vyjeli jsme nad Curral das Feiras, Údolí jeptišek, do kterého se schovaly před nájezdy pirátů. Prej jsme horské kozy, hlásil Ferda. Evžen ho opravil, že holkám se kozy neříká. Teda asi ani holky. Obzvlášť ne těm místním, co potkáváme na políčkách a věkový průměr je tak 50.
Hladové oko benzínu začalo svítit už cestou tam. Sice to bylo jenom 35 km, ale pořád se šplhalo do kopce. Stoupání 5 – 18 stupňů vypadá napsané jako nic, ale je to výrazně víc než u nás. Potkali jsme auto s hořícíma brzdama. Nemrzne tu ani nesněží, tak si prudké silnice můžou dovolit. Evžen byl naštěstí v pohodě, že je na ty kopce zvyklý. Ale vyhýbat se se dvěma autobusům na úzké silnici, kde v jednom pruhu parkovala auta a vedle nás kanál, to nebylo nic moc.
Hlavní město Funchal a marocká pláž v Machico – pondělí 29.8.
Co říct k hlavnímu městu? Má 100000 obyvatel, jsou tam turisti a narodil se tam Ronaldo. Po prohlídce a troše historie jsme radši přesunuli na pláž. Odpočíváme před zítřejším vrcholovým výletem.
Na vrchol Pico Ruivo – úterý 30. 8.
Ne,že by tady šlo předpovídat počasí, protože mraky se válejí po svazích hor, jak se jim zachce. Ale na dnešek hlásili nejkrásnější den. A tak jsme měli naplánovanou nejvyšší horu. Také jsme na ten zážitek od začátku čekali. Proti Dolomitům je to sice hračka, ale vylézt ji není úplně jen tak.
Vyjeli jsme na Pico de Arieiro (1810 m.n.m) odkud je to sice jen 5,5 km, ale pořád nahoru a dolů. A když už si člověk myslí, že ji má na dosah, klesne na 1490 m, aby si to na těch cílových 1860 m.n.m pěkně užil. I když jsem věděla dopředu, že jdeme přes další osmnáctistovku Pico das Torres, tak když jsme za ní prudce klesali, dost mne to už štvalo. Ale to už jsem naštěstí byli pod Pico Ruivo, jen jsme ho museli obejít.
Cesta rozhodně nebyla jednotvárná, krása střídala nádheru. A taky tam byl ten pomeranč. Evžen ho našel, když jsme se zvedali. „Tady někdo nechal pomeranč,“ divil se. Smáli jsme se mu, že někomu zasedl místo s pomerančem. Jenže Ferda mu to vysvětlil, že je Evženův. Vyndal z batohu 2 pomeranče, tak Ferda doufal, že se rozdělí a jeden mu dá, ale on ho položil bokem a dal mu půlku ze svého. „Mně přišlo, že je stejný jako můj,“ kýval hlavou Evžen. No jasně, je taky takový oranžový a kulatý.
Na zpáteční cestě se převalovaly mraky. Magmatická hráz vypadala jako hradní zeď.
Levada 25 fontes – středa 31.8.
Na poslední den jsme si nechali ještě jednu z doporučovaných levád v oblasti 25 pramenů. Procházka to nebyla nijak dlouhá, ale také nijak extra nenadchla.
Dovolená končí a zpět do reality. Hlavně nezapomenout, že ve světě nad mraky vždycky svítí slunce. Ušli jsme sice jen přes 100 km, ale tentokrát hodinky o rozcvičce nemluví. Dokonce mne podezřívají z aerobního a anaerobního cvičení. Tak zase zpátky na zem. Pokračování Září v dobré náladě a kdo koho nepoznal (85)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
Srpen u vody? Pche (83)
Léto jedním během (61)
Dovolená končí (36)