Do školních kolejí jsme vklouzli snadno a s radostí. My rodiče. Se zářím odstartovala nejenom škola, ale i nové projekty. Někdo cvičí, aby měl pekáč buchet a jiný, aby se mohl pořádně nažrat. Září se prohnalo krajem stejně jako ta vichřice. Narozeniny pro puberťáka? Dopadly dobře. Rozhodně líp než v divadle komedie, která ztratila humor. Nezapomenutelný večírek bych radši zapoměla a kamarádku nebo výlet si teď musím napsat do kalendáře, jinak se nikdy nepotkáme. Tak hlavně že si můžeme pořád hrát.
Drobek vyrazil do světa
Se zářím vyrazily děti do školy. Letos už oba do školy ve vedlejším městě. Už nikdo nebude chodit se zabahněnými a promočenými botami z lesa. Ale také nemůžu nikoho vyzvednout, když jedu kolem školy. Je tak skvělé být doma sama až skoro do půl 3, mám tam krásné ticho a klid na práci. Sice jsem na poslední chvíli zařizovala kartu na autobus a obědy, i když už tam jedno dítě mám a vím, že to mám udělat dopředu, ale stihli jsme to. Jen jsme mu zapoměli říct, jak se ta karta s roční jízdenkou používá. Né, že bych to věděla. Počítala jsem, že mu to řekne starší, ale poprvé jel zrovna sám. Zvládlo to sám, nějak se s tím řidičem domluvili.
Přivítání na gymplu a koho se už nikdy nezbavíme
V práci jsem sice na józe slibovala, že teď už to bude v úterý pravidelně, ale imatrikulaci dětí na gymplu jsem si nemohla nechat ujít. Musela jsem se jít podívat, koho tam známe. Trochu mne zklamalo, že jen rodiče od 6 dětí, ale i tak budou každé třídní schůzky dobrá jízda. S rodiči od synova nejlepšího kamaráda jsme si udělali společné foto, abychom si mohli u maturity porovnat, jak jsme zestárli. Škoda, že nás to nenapadlo před 6 lety, kdy spolu chodili do školky a začli hrát fotbal. Teď už se jich totiž nikdy nezbavíme. Rovnou jsme i naplánovali dovolenou, když ty děti spolu všichni čtyři tak pěkně vycházejí.
Pekáč, protein a počítání
Aby měl chlap pekáč buchet na břiše, tak nemusí ani moc počítat kalorie, stačí když se udržuje. Jen si hlídá protein. Alfons se zastává, že protein je přece nejnutnější vybavení, to má každý. No já nevím, já to doma nechci. Naposled to stálo roky na skříni až jsem to prošlé vyhodila. A teď je to aspoň schované. Prý mám radši mlčet, že si kvůli józe taky děláme zeleninový smoothie a podobný blbosti, že ten protein aspoň chutná líp. To už jsem se musela ohradit. Cvičím proto, abych se mohla normálně nažrat, ne? Jenže já dávám zeleninu do všeho, i do bramborový kaše a do buřtguláše. Tak pak nemusím řešit smoothie a počítat kalorie. Alfons se mi chtěl vysmát, že si teda aspoň počítám ty kilometry, z kopce do kopce. No jasně. čím víc tím mám větší radost. A tu u počítání kalorií nikdo nezažije.
Dítě taky počítá, nějaké šílené zlomky a neznámá x. Že by si ověřil výsledek a dosadil si to do vzorce? Na to by potřeboval kalkulačku. Jenže tu nenosí. A kalkulačku v mobilu nemají povolenou. Protože naše líné dítě si našlo takovou, co za něj všechno spočítala, a pak ji používali všichni.
Bývalý či nový kolega?
Po dlouhé době byla konverzace s Alfonsem. Nemohu říct, že jsme se potkali, protože se nepotkáme už nikdy. Jak to tak s bývalými kolegy bývá, první rok se potkáme 4x, druhý 2x, a pak už vůbec. Přesně to vychází. Ono taky je po těch letech těch bývalých kolegů čím dál víc. To se nedá stíhat. Když jsem se v Liberci stavila za bývalými kolegy, děti byly velmi překvapené, že jsem dělala v restauraci. To už je taky 20 let.
Snažila jsem se Alfonse uklidnit, že na něj stále myslím. Ale bylo mu to jasné, že si na něj vzpomenu jen, když se chci něčemu zasmát. V jeho životopisu se vždycky něco najde. Odchází mu kolega a prý jestli nejde k nám. To bych snad věděla. Nebo personální. Ta dostala záchvat smíchu, že mi stejně nic neřekne, ale že se taky může stát, že to neví ani ona. Tak jsem byla zvědavá, jaký kolega je, jestli se máme těšit. Alfons ho popsal: “Vypadá dobře. Je mu přes 40, holky si tu z něj sundávaj kalhotky a teď spíš brečej.” Tak ten k nám určitě nejde.
Zato někdo jiný má novou kolegyni a bude chodit do fitka. Tyjo, takhle vedle sebe napsaný se to dostává do úplně jiných souvislostí. Alfons se ho zastává, že odhodlání chodit do fitka kvůli ženský by se mělo ocenit. To já se teda radši pojedu podívat do Liberce na tu kolegyni. Samozřejmě proto, že tam mám schůzku a chci do knihovny.
Papírnictví
Den v Liberci byl nejen nabitý, ale i velmi efektivní, dokonce jsem se stihla po cestě stavit v papírnictví v normální otevírací době. Jsem letos fakt hodná matka. Loni si to děti museli koupit sami a starší něco neměl ještě v březnu. Manžela jsem nechala v autě na Horním náměstí. Sice jsem mu říkala, že je to papírnictví asi až na Dolním, ale to jsem nečekala, že to fakt bude až dole. Splnili mi tam všechny divné požadavky jako A3 náčrtníkový žlutý papír a sešit na slovníček. Sakra, za našich mladých let se ta stránka na dvakrát přehnula a byl z toho slovníček. A ještě jsem tam potkala známou. Takže mi to trvalo fakt dlouho.
Jelikož jsem pak byla v Jablonci ještě jednou, tak jsem na těch náměstích zahlédla papírnictví rovnou 3. To je tak, když nikam nechodíme a doufáme, že všechno koupíme online. Jenže zrovna u těch papíru se to fakt nevyplatilo, protožte jich potřebuju 20 a z eshopu posílají po stovkách.
Na samotě u lesa
Rada sušit křížaly z opadaných jablek na slunci, když ještě netopíme, byla dobrá. Až na to, že na naši zahradu teď už slunce nesvítí. Ale nevadí, půjčila jsem si sušičku. Bydlet v lese je fakt romantika. Nejenže nemáme slunce na zahradě a až teď začaly červenat rajčata, ale ještě jsou všichni nejbližší sousedi mrtví. Manžel teda udržuje vztahy se sousedy z chat v lese. Ti mají taky romantiku. Opravují chatu bez přístupové cesty, která vyhořela v roce 2021 (Jak nic neočekávat) a neměli jak navézt materiál. Tak si domluvili drezínu. A teď se těší na příští rok, že nebude 5 měsíců jezdit vlak a budou mít prostor máknout. My sice vlakem nejezdíme, ale určitě ho zrovna v tu dobu budeme potřebovat.
400 let obce a koncert
Obvykle se nic neděje, a pak je najednou několik akcí. Tak to byl přesně první víkend v září. Sice jsme se domluvili, že půjdeme procházkou na řízkožraní, víno a Koháty. Společný rodinný den s přáteli a všemi dětmi, ale oni museli s dětmi na vystoupení na 400 let obce. Sice ráda potkávám lidi, jenže program se nám nelíbil, termín dali vědět pozdě a v Liberci byly Dymytry, No nakonec jsme stihli všechno. Šli jsme na oslavy obce aspoň potkat kamarády na to vystoupení dětí ZŠ, snědli klobásu, domluvili saunu, i když kluci prý nebudou chodit do sauny s někým, kdo má rád klobásy. Taky jsme domluvili na příští rok loď, protože je máme rádi a jinak se s nimi na dovolenou asi nedomluvíme. A pak už Monster Meeting v Liberci byl super a potkali jsme plno známých.
Grilování a stopovaná pro děti
Když jsem teď tak pořád krájela ty křížaly, abych něco dělala rukama a byla venku, poslouchala jsem u toho vzdělávací podcasty. Bylo to velmi poučné. Taky mne to pěkně namotivovalo udělat dětem stopovanou. Otestovala jsem ji na grilování u Ester a Matěje, tam je vždycky hodně dětí. Trvalo jim to fakt dlouho, to bylo dobrý. Jsou totiž netrpěliví a rozhodně si dopis rozstříhaný dopis slepovat nebudou. To se pak nemohli dopočítat slov a správně to rozluštit. Ještěže holčička měla větší trpělivost. Dát jako indicii strom, když jich je na zahradě 20 byl prostě jen odhad, ale s nápovědou ho našli. Ještě bylo teplo, takže hledat zprávu v bazénu znamenalo, že tam nadšeně skočili. A jako odměna sklenice křížal úplně stačila. A my si užili povídání, grilování a přátele.
Teplo domova
Pak se ochladilo a konečně jsme mohli zatopit v kamnech. To je romantika. Některé roky musíme zatopit už v srpnu, letos jsme si počkali na půlku září. Za měsíc už budu zase brblat, že topíme pořád. Posílám manželovi foto, aby věděl, že ho doma kromě otevřené náruče čeká i teplo a útulno. Zděsil se, že nám hoří trouba. Tak zas tolik to s tou péčí o domácnost nepřeháním. I když jsem to o víkendu v kuchyni roztočila. Celodenní déště a vítr zrušil všechny akce a zavřel nás doma. Ideální čas vytáhnout z mrazáku kachnu, kterou si dítě vysloužilo, když pomáhalo kamarádovi škubat. Já si teda myslím, že bychom jim za to ještě měli platit, že se něco nového naučil.
Když jsem ráno strkala kachnu do trouby, radovala jsem se jak je to jednoduché. Stačí okmínovat, osolit a za 6 hodin se udělá sama. No a pak jsem 2,5 hodiny dělala 2 druhy knedlíků a 2 druhy zelí. Ale co, stejně sedíme doma, aspoň se nažerem. Jo a po všech těch rybách, co jsme letos měli, se děti divili, že kachna nemá skoro žádné kosti.
Větrná smršť a deštivý víkend
Druhý víkend v září hlásili tisíceletou vodu a v záplavových oblastech chystali pytle s pískem. My naštěstí bydlíme uprostřed kopce chráněni lesem, tak nás to ani nespláchlo, ani nesfouklo. Jen jsme měli zastávkovou apokalypsu, když jednu sfoukl vítr a na druhou spadl strom. Ale Krnov nebo Opava plavali. V neděli se vítr a déšť trochu uklidnil, potřebovala jsem si vyčistit hlavu, tak jsem šla na kopec do kravína pro mlíko a ke švagrové se slupkami pro králíky.
Po cestě jsem na několika místech potkala známou. Na zpáteční cestě jsem se jí zvědavě zeptala, co tam dělá. Její dítě potřebovalo do školy jeřabiny. To jsou ty úkoly pro nestíhající matky. aby nebyl jediný, kdo to nemá, tak mu je sháněla ve větru dešti. Já třeba vůbec nemám tušení, kde u nás nějaké jeřabiny rostou. Vlastně chodím venku a jsem slepá. Bezinky, kdyby mi nedala vědět známá, že už je má u baráku zralé, bych úplně prošvihla. Protože teď zrovna jezdím na kole a nechodím kolem jediného keře, o kterém vím. Takže jsme si tam v lese aspoň potykaly. Potkáváme se ve vesnici, s druhou půlkou páru si tykáme, ale my se vlastně neznáme. Tak teď už jo.
Průtok zvednutý na 14
Průtok asi 80
Kdo si může v práci hrát?
Chtěla jsem napsat slogan na reklamní hrnek, aby nás to těšilo z něj pít kafe. AI se moc nepředvedla, chtěla jsem něco pro inženýry, co kreslí domy:
- Vypočítáno přesně, s kávou na milimetr
- Život je plný linií. Naštěstí máme gumu!
- Držím linii… a taky hrnek!
- Káva: palivo pro inženýra
Nemohla jsem se rozhodnout, tak jsem se zeptala Alfonse. Divil se, kdo vymyslel takové blbosti. Odpověď: “To mi poradila AI.” se mu moc líbila. Prý to řekne doma, až ho najde manželka v posteli s nějakou jinou ženskou. Nevím jestli zrovna tohle mu zlepší manželský život.
Alfons remcal: “Sex je cena, kterou ženy platí za manželství. Manželství je cena, kterou muži platí za sex.” Chtěla jsem ho uklidnit, že až tak tragický to nebude. že ženatí muži žijí déle.
“A na to jsi přišla jak?” zděsil se.
“Je to ve statistikách.”
“Takže za to, že jsem se dožil 30 vděčím manželce?” nemohl tomu věřit.
Uklidňovala jsem ho, že v té studii bylo, že má ještě naději na dalších víc než 49 roků.
“No to jsem momentálně teda fakt rád,” poděkoval mi sarkasticky.
Byl zvědavý, kde se dá najít milenka. To já tedy nevím, na to jsem se AI neptala. Asi stačí být ve správnou chvíli na správném místě. Třeba je to stejné, jak přirovnávali v Sexu ve městě vážné vztahy k taxíkům. Když někoho hledáš, tak se ti rozsvítí světýlko. A někdo naskočí. A nebo člověk někoho potřebuje, stojí čeká a rozsvícený taxik nikde.
“Tak to jsem celý život někde blbě,” konstatoval Alfons a šel se zavřít do archivu.
Musí práce dávat smysl?
Joachim jen nechápavě vrtí hlavou, co v té práci dělám, že si tam pořád hraju. Trochu mne to zarazilo, možná má pravdu. Tuhle grilování, pak dělám nástěnkářku a co takhle turnaj ve fotbálku? Ale vracím mu to. Tohle mi totiž řekne někdo, kdo si jde zahrát volejbal, tenis nebo kdoví co a ve volném čase na ty hry ještě kouká v televizi? Odpověď byla prostě od chlapa, ti o sobě nepochybují. On si hraje profesionálně, tak aby mohl ze získaných zkušeností ostatní posouvat k lepším zítřkům.
Já tedy k lepším zítřkům nikoho neposílám, ale aspoň můžu ostatním zlepšit den. Holky byly nadšené, když jsem jim na záchodě napsala na zrcadlo, že jim to sluší, a že jsou bohyně. Teda ne všechny, někdo byl Grinch a sundal to. Chtít po lidech v práci, ať napíšou milé přání pro své oblíbené kolegy, že z toho udělám personalizované vánoční dárky vypadalo jako super nápad. Jenže teď se v té záplavě vzkazů ztratím. A ještě je zas budu muset honit, protože né všichni něco napíšou. Tak kdo bude tady Grinch a nemá pro své kolegy milé slovo?
Ale tak občas dělám i něco užitečného. Napsali jsme články, pochlubili se, že jsme navrhli železobetonovou konstrukci na Areně Brno, nějaké rezidenční projekty. Když mi o tom kolegové řeknou, můžu to vypustit do světa. I když koho by tohle bavilo číst.
Večírek u Kláry
Někdy je to s časem náročné – práce, úklid, děti a na nejlepší kamarádku není kdy. Že bysme si zavolaly? To se s partou malých gremlinů za zády (to řekla ona) nedá. Takže jsme si daly do kalendáře pravidelnou „skleničku“ na druhé úterý v měsíci. Jasně, druhé úterý to úplně nevyšlo, ale když už to bylo v kalendáři, tak jsme se sešly.
Ale co s jejími školkovými dětmi, aby po nás neskákaly? Tak jsem pro ně ráno vytiskla dvě rychlé hry. Obrázky oblíbené patroly, které se poschovávají po místnosti a musí si je najít. a pak domácí obrázkovou stopovanou. Ať si hrajou na detektivy! Kdybyste ji chtěli taky, mám jednu na eshopu. A nebo mi prostě napište.
Ze skleničky byla lahev bublinek, ale popovídaly jsme si výborně. Fungovalo to i jako terapie. Někdy stačí pár milých slov, připomenutí, že každý dělá ve své situaci co může. A existují i mnohem horší rodiče. Děti žijou, jsou nakrmený, máme je rádi, tak proč se týrat pochybnostmi, zda děláme to nejlepší?
Víno s jógovýma holkama
Když se nás na józe sešla taková milá parta holek z vesnice a okolí, naplánovala jsem večírek. Bydlíme tu a ani se neznáme. Sešly jsme se ve vinárně ve vedlejší vesnici, o které nikdo neví, protože je jen na zavolání. Nasmály jsme se. Blíž jsme se poznaly i sdílely svoje příběhy. Jedna miluje lidi a proto dělá na hmotné nouzi. Druhá si přála bydlet na vesnici, teď tam bydlí, ale vlastně je pořád jen na cestě do práce z práce a v práci. Večírek byl báječný až tak, že na ten závěr určitě nikdo dlouho nezapomene.
Princ na bílém koni neexistuje
A i když jsme si vyslechly romantický příběh, jak se z kluka, který nebyl vidět, stal její princ, mám pro vás smutnou zprávu. Princ na bílem koni totiž neexistuje.
Chlapi prý o milenkách nemluví, jenom když jsou kámoši. A vlastně nakonec stejně nic neřekli. Jednoho přestal bavit Tinder, že už na to nemá nervy čekat, jak moc přefiltrované fotky lžou. Druhý se roky kasal, že si na tu kočku počká do příštího života, jenže to by u toho čekání mohl taky zešedivět, tak si našel kolegyni v práci. A pak nevěděl, jak se jí má zbavit. A prý že technologie je zajímavější a jistější než ženská a o ten sex vlastně nemá vůbec zájem. Prošel si za svůj život všechny fáze: Nejdřív není s kým. Pak není kde. Pak není kdy. No a pak není proč. Když se ho holka zeptá, jestli radši sex nebo jídlo, tak rozhodně jídlo.
Ještěže my jsme pořád princezny. I když dostat zprávu začínající “Kráčmero” mne zrovna nepotěšilo. No dobře, aspoň se dnes nemusím zdržovat s korunkou.
Narozeniny s puberťákem
Vždycky mě dost děsilo mít dětskou oslavu doma. Trvá to připravit, pak běhají a křičí po domě, padají ze schodů, rozrýpají dort, a pak se ještě nudí. Co jim pořád vymýšlet. A když pořád děláme ty stopované a cesty za pokladem, tak jsem mu udělala jednu narozeninovou Tajnou misi. A protože to určitě zvládne, byla hodně těžká. Hodinu a půl měli o zábavu postaráno a prý to bylo docela dobrý. Jako odměna byl dort. Nikdo prý dorty nemá rád, ale na nás nezbylo. Nacpali se hamburgry a pak šli domů. Dort jsem nevyfotila a tu stopovanou nakonec taky moc ne. Dopadlo to však tak, že se protivný puberťák smál a byl šťastný. Moje tajná mise byla splněna.
Fotbal aneb dej blbcovi funkci
Nový šéftrenér mládeže přinesl nějaké novoty z města a lidi kupodivu ani moc neremcali. Všichni chceme pro děti to nejlepší. No ale hned přibyly nějaké funkce jako asistent trenéra a vedoucí mužstva a šup rodičové, zapojte se. No tak který blbec se přihlásí na vedoucího mužstva. U nás žádný. Tak teď jsem to já. Aspoň mne nikdo nebude honit s placením členských příspěvků v hotovosti, protože teď můžu honit já je. Dostali QR kód a hned to jde rychleji, protože hotovost nenosí už nikdo ani u nás na vesnici. A prý, že bysme mohli udělat ples. Manžel se už jen směje, že jsem jak Ester s Matějem. Kývnu na každou blbost, a pak už nemám čas vůbec na nic.
Každý víkend teď budeme stát na hřišti. Jestli chcem na výlet, to abych si to dala do kalendáře, a ideálně kolem hřiště. A tak jdeme s kamarádkou grafičkou a pejskem na procházku nad Smržovku. Škoda, že to dítě bylo zase líný. S sheltie by si užilo.
Ale vlastně se nás sešla na fotbale dobrá parta rodičů. Rozhodně jsme se nasmáli, i když bych tím terčem nemusela být mrznoucí já s šátkem na hlavě. Prej babuška. Nikdy neviděli francouzku?
Týrání vlastní hlavy
Člověk často vede vnitřní rozhovory plné kritiky a pochybností. Neustále se ptáme, co by bylo kdyby, nebo si připomínáme své chyby a nedostatky. Je to nekonečný tok myšlenek, kterého jsem terčem. Sebekritika, ze které je těžké uniknout. I když vím, že bych měli být k sobě laskavá. Týrám vlastní hlavu a je z toho špatná nálada a demotivace.
Ani tu sebedisciplínu nemám, abych něco dělala. I když tohle je prý taky blbost si říkat. Děti žijou, nenechala jsem je před školkou, proto nějakou sebedisciplínu mít musím. No dobře, ve školce jsem je jednou zapomněla. Ale to proto, že jsem si šla nachystat věci na kroužek, který jsem vedla v ZŠ a děti na něj taky dorazily dřív.
Poptala jsem se lidí v okolí, co si povídají v hlavě oni. Přesně to dopadlo, jak jsem čekala. Cedrik se motivuje a chválí, probírá své cíle, vymýšlí strategie. Kde na to bere energii a motivaci?
Prý se nemám pořád bát. Já se přece nebojím, nebo ano? Ať už tím myslel cokoliv, hodí se to na každou situaci. Je to strach něco začít a nebo jen racionální úvaha? A nebo jen chybí to nadšení a motivace. A nebo skutečně nenacpu další večerní lekci jógy mezi stávající aktivity, rodinu a práci?
Kde se bere motivace?
Celý rok se nesl ve stylu “nemám energii”. Letos jsem se prostě ze zimního spánku neprobudila. Ten se přelil v jarní únavu a letní letargii a už se nám blíží podzimní únava. Sváděla jsem to na lidi, že mne nemotivují. A i když jsem se vídala už jen s kamarádkami, které mi nevysávaly energii a dalo se s nimi mluvit, tak to stejně pořád nebylo ono. I když jóga přinesla okamžitou úlevu a vyčištění hlavy, do běžného života se to nepřeneslo. A nic mi nedělalo radost. Kamarádka to prý chápe, ale ona má na to i papír. Už jsem to potřebovala řešit. Ale né papírem.
A pak to do sebe všechno nějak zapadlo. Přihlásila jsem se na workshop Jak najít svůj market-typ. Vůbec nevím, co mne to popadlo. Online videa nemám ráda a připojit se někam v určenou hodinu? No to vůbec nezvládnu. Ale když už jsem na zahradě pořád loupala ty křížaly, tak jsem se připojila. Inka na úvod probrala strachy a motivaci. Že motivaci musí člověk najít sám v sobě, nikdo mu ji nebude předávat. A představit si, kam ho ta práce vede, co je cíl a jak prospěje lidem kolem. Svou energií mne nakopla, že jsem se do toho pustila. Co mi jde dobře? Hry pro děti. Teď mi držte palce a nebo se stavte u mne na eshopu, podpořte mne a můžete nějakou vyzkoušet.
Koučing a networking
Příliš mnoho myšlenek, úkoly se valí. S kým probrat e-shop? Karolína sice pracuje na svém, ale podle mne to bere příliš komplikovaně. Ale určitě to bude mít hezký. Maky má teď jiné starosti, než probírat tohle. Do toho se vrací myšlenka, jestli mi to za to stojí. Možná je to příliš mnoho času stráveného na počítači a málo chodím ven. Nebylo by lepší péct dortíky, a pak vypadnout ven a jít se projít, než sedět u počítače? No dobře, péct neumím a cappuccino taky ne. Naštěstí se letos všechno skládá dohromady.
Na networkingu v Lipo jsem potkala milou a přátelskou Helenu. Proč se nepotkat i mimo. A z kávy byl nakonec koučink, protože přeci jen, pokecat si můžu s každým, ale taky potřebuju někam posunout. Projekty vymýšlím rychleji, než je stihnu realizovat a registrované domény by si na sebe měly aspoň vydělat. I když jak jsem teď tabulková královna (jak jinak bych uhlídala ty členské příspěvky na fotbal, protože ani všechny neznám, seznam sponzorů na ples a počty lidí na józe v sokolovně), tak jsem si udělala samopočítací tabulku i na příjmy a výdaje. A výše odvodů mne dost překvapila. To bych měla máknout.
Jen jestli to dokážu. K prokrascinaci mne po večerech lákají čtyři nejoblíbenější kámoši: Šlofík, Mlsání, Sociální sítě a Drobné domácí práce. No dobře, tak drobné domácí práce nejsou úplně oblíbené a sociální sítě jsou náplní mé práce, Mlsání se nedá odolat a Šlofíka miluju. Už to vypadá, že se místo toho zavalím dalšími projekty. Za týden jsem vymyslela rovnou tři. Takže ani nic nestíhám číst. A jsem na tom přesně obráceně než hrdinka knížky, kterou jsem ani nedočetla.
Jako osoba zaměstnaná na plný úvazek jsem si zvykla snít o tom, že bych měla dostatek volného času. Jenže nyní, když ho mám neomezeně mnoho, mi to již nepřipadá jako volnost. Spíše se cítím, jako bych prožívala volný pád. Některé dny je to radostný pocit a hodiny přede mnou se mi zdají plné příležitostí. Většinou se ale modlím, abych v okamžiku, kdy se moje nohy dotknou pevné země, měla otevřený padák.
Sarah Turnbul – Skoro francouzka
Poslední víkend
Poslední zářiový víkend utekl ani nevím jak. Netekla voda, což mi řekli teprve, když se v tom začali hrabat. Že by konečně vyměnili ten protékající kohout, co jsme nahlásili před půl rokem? Ne to jen měli bublinu v trubce a prostě to neteklo. Nevýhoda samoty u lesa.
Jsem chudá? Nepřipadám si. Ale když jsem si teď spočítala, kolik lidí chodí na jógu, na papíře je to míň než loni. V práci mne to zrovna frustrovalo a ještě snížili úrok na spořícím účtu. Ale vlastně si chudá vůbec nepřipadám, je mi dobře.
Vyrazili jsme za kulturou, jenže té komedii chyběl humor. Tak jsme se zase otočili a jeli v půlce domů. To už se mi dlouho nestalo. Většinou to vylepší sklenička vína nebo aspoň mají zajímavé kulisy. Proto mi večer spravil nealko aperitiv a seriál. A spánek je taky fajn.
Abychom měli co dělat, tak dítě ještě ztratilo peněženku, kde mělo zrovna úplně všechno. Teda při jeho frekvenci ztrácení věcí se divím, že to bylo až po dvou letech. Tak teď znovu všechno oběhnout.
Noc vědců
V Liberci byla na univerzitě Noc vědců. Starší konečně zase něco chtěl a přibalil si k tomu i kamaráda. Malej nechtěl, ale měl by se taky vzdělávat, tak jsme mu taky přibalili kamaráda. Tak zatímco si to velký užívali, malí se nudili, ale aspoň si vyrobili kostky a zahráli si fotbálek a airhockey.
Pokračování Říjen a „pořád bys někde courala“ (113).
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Srpen byl dobrej (111)
Kumburk, strakapoud, Berounka (79)