Srpen byl plný slunce, zelené trávy i pohybu. Co je a co není dovolená? Měli jsme tolik volna, že jsme z toho úplně omládli. Možná je to tím nových omlazujícím sérem. Puberťáka jsme tak otrávili, že odjel dobrovolně k babičce, vybral si kroužky, těší se do školy a pojede rád příští rok na tábor. Malej byl spokojenej, protože mohl bydlet v létě u kamaráda. A i když se žádné přes hory a doly, kam mne nohy ponesou nekonalo, byl srpen dobrej. Hudbu, drinky, brusle koupání a vlastní jurský park jsme si užili.
Narozeniny a páteční pivo
Narozeniny tak nějak přešly. Udělala jsem si hromadu dortíků a to stačilo. Proč si připomínat další rok? Ono je vlastně lepší jít na pivo jen tak, když je zrovna chuť, a nebo je potřeba oddělit pracovní týden od víkendu. A manžel potřeboval mezi lidi. On to teda netušil, ale od toho má mne, abych mu to připoměla. Nemůžu být doma pořád jen já, kdo ví o každém v okolí něco. Ať se taky něco dozví sám. Navíc bylo krásně teplo až do noci, poseděli jsme venku na zahrádce. A jak udělat presso, když na to nemáte mašinku? Zkuste ho sypat do hrnku a dělat huhů.
Omluva chlapů, že začnou mezi 35 – 45 lety tloustnout, a že holky to mají jednodušší, protože jsou pořád hubený, nás fakt pobavila. Nám to taky nejde samo, ale my jsme zvyklý pořád makat a nezastavit se. Manžel taky začal cvičit, trochu chce a trochu vedle mě musí. Poslala jsem mu e-mail s doručenkou za měsíc s připomínkou, že to dělá dobrovolně. Tak schválně, jestli mu to do té doby vydrží.
Okno
Po cestě jsem vyfotila zajímavé luxferové okno. Chodíme kolem něj roky, ale když jsem pak měla na mapě ukázat, který dům to je, vůbec jsem si nemohla vzpomenout. A s tím oknem nechápu, proč to nemůže fungovat jako v pohádce. Locika otevře okno, vleze za ní princ. Julie otevře okno, vleze za ní Romeo, i ta Šípková růženka se dočká prince. Já otevřu okno a vlítnou na mě komáři, mouchy, vosy a sršni. Letos je strašně vos.
Pravidla pravopisu, zpětná vazba a pozitivní leadership
Sledovat na Linkedin příspěvky někoho, kdo má rád svou práci je super. Slova jako by se mu skládala sama. Já chci taky takhle nadšeného kolegu, co bude komentovat a sdílet firemní příspěvky. Ale prý má i své hejtry, obzvlášť za pravopis. To je tak nějak český zvyk ve všech diskuzích (a někteří to dělají i při hovoru), když už nemůžou najít nic negativního, tak si postěžují aspoň na pravopis a slovosled. To je svým způsobem pozitivní zpětná vazba.
Jenže je nutné dávat pořád zpětnou vazbu a snažit se každého vylepšit? Nebudeme pak už moc dokonalí? V knize pozitivní leadership se zamysleli nad tím, jestli když vylepšujeme slabé stránky, jestli tím neztrácíme čas a prostor využívat to, v čem jsme dobří. Někdy je to možná potřeba. Ale třeba zrovna pravopis je něčí silná stránka a u mnoha lidí prostě není. A dle Paretova pravidla nedává smysl, jestliže za 20% času napíšeš text, dát pak dalších 80% času do korektur, pokud nejsi učitel češtiny a nebo copywriter, a pokud je ten projev aspoň trochu kultivovaný. A i přestože obal prodává a lidi pořád hodnotí podle obalu, k čemuž přidávají i kvalitu projevu, tak si myslím, že to něco vypovídá o jejich inteligenci, pokud nevidí kvalitu uvnitř a potřebují to vnější pozlátko.
Nákupy s dětmi a pánské spodní prádlo
Když jsme teď měli trochu volného času a ještě zrovna pršelo, vyrazili jsme s dětmi na nákupy, že koupíme kalhoty do školy a můžou si vybrat nějaké pěkné tričko. Máme 3 nové černé mikiny.
Většinou jsme oblečení dostávali, netušila jsem, že kalhoty na hubený děti v krámě nejsou. Nemají je dokonce ani v obchodě, odkud jsem je objednávala, takže opět nakupuju online. Teenager, když si na něco zvykne, tak už nic jiného nechce. Svým způsobem je to uklidňující nemuset nic řešit, jen mu přidám do skříně větší velikost rezavých kalhot a černé mikiny.
A pak to zděšení v sekci pánského prádla. Holky se k tomu nechtěly nahlas vyjádřit. Prý jsou buď tím chlapem tak omámený, že je jim jedno, co má na sobě anebo ho prostě nechtějí ani v zlatých trenkách. Mně ten výběr vůbec nenadchl. O barevných obrázcích na prádle ani nemluvím, ale miniaturní kytičky, kostičky a puntíčky? Sepraný vzhled? To snad ne.
Doma, výlety a jurský park
O dovolené se válíme doma, koupeme v Kamenici, na koupališti a chodíme na výlety. Starší pak z té nudy dobrovolně a sám peče k večeři ratatouille. Manžel taky něco vařil, už nevím co, ale mám z toho spálenou chňapku. Za ty roky vaření na plynu je jedna spálená utěrka a jedna chňapka docela úspěch.
Když se na výletě raduju, jak se mají kluci rádi, protože se drží za ruku, vyvede nás malej z omylu. Oni se nedrží, oni si ty ruce mačkají. Rodičovství je jako procházka parkem. Jurským parkem. Od Kláry zrovna přišla zpráva plná náhodných písmen, smajlíků a prasečích rypáčku. V další zprávě se ještě divila, co jí to píšu. Její děti jsou totiž rovnou velociraptoři. Když se z dětí stanou teenageři, je důležité mít psa, aby byl doma aspoň někdo šťastný, když mě vidí (půjčila jsem si od Nory Ephron). Psa asi zrovna nepotřebuju, ale aspoň mám záchrannou síť lidí jako Klára, abych se měla cestou kde zastavit. Jenže se mezi těmi dovolenými, výlety a prací asi nikdy nepotkáme. Musím si ji dát do kalendáře.
Na kopec a nebo dolů
S Annou trochu výletujeme. Po Krkonoších a Protržené přehradě nám přišlo jako dobrý nápad zajet do Harrachova na skejťáckou akci. Teda ťukala jsem si na čelo, co zrovna tam zrovna my budeme dělat. Ale co, měli tam pivo, hudbu a s holkama jsme se nasmály. Navíc jsme to vzaly procházkou, jak jinak. Poznaly jsme nové části Harrachova a ještě jsem si prošla trasu z Harrachova do Kořenova, kudy jsem kdysi často chodila. Ani jsem nevěděla, že se dá chodit po sjezdovce vleku u Jizery. Jo aha, nedá se chodit. Je tak prudká, že jsem ji v té tmě sjela po zadku.
Keltská noc
Měli jsme ještě jeden týden dovolené. Letos se to tak sešlo, docela nám to bodlo, válet se, když je venku krásně. Měli jsme v plánu jet kempovat, jenže není kdy. V pátek byla v Harrachově Keltská a my zrovna měli chuť jít. Dítě bylo naštvané, protože chtělo jít taky, jenže jeho oblíbený Trautenberk hrál až druhý den o půlnoci. Zrovna tohle dítě, které večer usíná jako první během tří vteřin, klidně na tvrdé lavici uprostřed večírku. To nemělo cenu s ním někam chodit. A jako naschvál teď všechny ostatní koncerty poblíž mají v termínech, kdy nemáme čas.
A tak jsme si užili pivo a hudbu. Prý ať se usmívám. Já se usmívala, ale asi jenom vnitřně. Manžel měl pozdravovat tetu, ale nebyl si jistý, jak vypadá. Měl pocit, že ji zahlédl s 2 kamarádkami. Co měly na sobě si nevšiml, a jak vypadají nedokázal popsat. Aspoň že věděl jméno a máme Facebook, tak jsme fotku dohledali přes přátele. Hárlej, Wohnouti, Vypsaná Fixa i jakýsi Hlahol byli výborný.
Ryby v Martinicich
Kempování nevyšlo, protože zase ryby. Na soukromý rybník mohl jet i ten nerybář. Vztekal se tam, že mu neberou, a pak vždycky zabrala zrovna, když byl někde pryč. Já zůstala jeden den doma, abych si trochu ukllidila a udělala si svoje. Taky jsem si užila projížďku na kole, kde nikdo neremcal. Já bych teda zrovna remcala. Co je to za nápad sjet dolů ke Kamenici a pak to z Navarova šlapat nahoru na kopec. Do Vysokého bych určitě nedojela ani kdybych chtěla. Ale já nechtěla. Zatímco Anna někde výletovala kolem pramene Antala Staška, já narazila na jeho dům. A seznámila se se sousedem. To jsme se tak dali do řeči s pánem, co tam dělal prohlídky, že se od vidění asi známe. A jak tu bydlíme všichni na samotách, tak jsme vlastně na tu dálku sousedi.
Druhý den jsem jela za rodinou na ryby. Zase jsem si brala kolo, protože je tam rovina. Ale vlastně mě na kolo nechtěli pustit. Kluci mi potřebovali ukázat, jak berou, jak to umí a povyprávět historky z večera. A manžel byl taky rád, takže jsem se tam půl dne s nimi válela. A zatímco se lidé na druhé straně rybníka koupali, nás les příjemně chladil až jsem musela zalézt do spacáku. Ale nakonec došlo i na to kolo, koupání s kaprama v překvapivě čisté vodě a večer čokoládu a Aperolspritz. Prostě dovolená.
Networking a nový projekt
Grafička Pavla mne vytáhla na networking v libereckém Lipo, že se konečně jednou někde potkáme (jestli chcete grafiku na svatbu anebo třeba potisk na tričko, tak se jí ozvěte). Moc se mi tam nechtělo, co bych tam o sobě říkala? Ale nakonec jsem vyrazila a bylo to zajímavé. Potkala jsem tam Míšu ze Smyslových lázní z Tanvaldu. Na muzikoterapii a aromaterapii já sice moc nejsem, ale přemýšlela jsem, využít její prostory na jógu. Jenže není kdy, mezi stávající hodiny, rodinu a práci další lekci nenacpu. A tisíc dalších výmluv, jak říká Karolína, jsem ráda zaměstnancem. Ale zrovna mi den předtím v mailu přistál úžasný e-mail od slečny, která sleduje můj blog, s poptávkou na hru na firemní akci. Dobře mě to nakoplo. Tak jsem načerpala inspiraci a s hrami na firemní akci jsem začala. Třeba se konečně někam posunu a nebo je to blbost?
Strachy a povídání v hlavě
„Tak se pořád neboj,“ řekl mi tuhle Ferdinand. Ohradila jsem se, že se přece nebojím, není čeho. Ale vlastně má pravdu. Bojím se, asi jako každý. A ať už on tím myslel cokoliv, v téhle situaci je to možná strach a možná racionální úvaha, jestli je tenhle projekt ten pravý. Zatím chyběla motivace a nadšení. Teď se to třeba změní, jen si to srovnat v hlavě. Ptát se lidí, o čem si povídají v hlavě, ukázalo, že někdo sám sebe rozvíjí a já myslím na blbosti. Ale tak teď to vím a můžu s tím něco udělat. A hlavně sama sebe netýrat.
Rusalkafest
Matěj s Ester měli volný lístek na Rusalkafest, co bývá každý rok v Navarově. Tenhle měsíc máme těch festivalů hodně, to je super. Naštěstí manžela napadlo vyzvednout lístek dopředu. My je totiž známe, že všude chodí pozdě. V Navarově jsme byli od 1, jak bylo domluveno. Lehké zpoždění jsme čekali. Bylo to vlastně country, ale poslouchat se to dalo a potkali jsme známé, i jsme se seznámili se starším párem, ke kterým jsme si přisedli ke stolu. Divila jsem se, že je to tam baví, i když nikoho neznají. Paní vysvětlovala, že si užívají toho, že můžou být spolu, že její předkyně v tomhle věku už manžela neměly. To bylo hezký a vlastně dobré téma k zamyšlení.
Poznali jsme dalšího souseda z vedlejší vesnice (prakticky je to nejbližší celoročně obydlený dům). Když konečně Ester s Matějem dorazili, byly asi 4 hodiny odpoledne, pak jim ještě trvalo dvě hodiny než se vůbec dostali k nám . Mezitím mne přestalo bavit sedět na místě a pít Prosecco, takže jsme s nimi chvíli pokecali a šli jsme procházkou pěšky domů. To je dost překvapilo. Asi máme málo pohybu, ale dlouhé sezení mne nebaví. A že už byl večer a nikde nikdo, tak jsme se po cestě vykoupali v Kamenici.
Les království
Od rybáře na Rusalkafestu jsme se dozvěděli, že by mohli jít chytit dravci na přehradě Les království. To je super, je to od nás jen hodinu a už dlouho jsem tam chtěla. A jak jde o ryby, to je rychlost, s jakou se rodinný cirkus zvedne a bez remcání vyrazí na cestu. I když teda nečekali, že přehradu budeme obcházet z obou stran. Tak samozřejmě, že prozkoumáme oba břehy, kde to budou mít na chytání lepší. Byla to terapie zelení, zelená totiž byla i voda.
Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili u babičky na kafe, dlouho jsme tam nebyli. Sice je to jen hodinu cesty, ale výlet jednou za měsíc nám úplně nevychází. Když tam tak děti lezly po stromě a odstřihávali nepotřebné větvičky, protože to pro babičku bylo obtížné, hned jsme jí jedno dítě nabídli, že by jí mohlo pár dní pomoct, ať se pořád neválel doma. Neprotestovala.
Hurá, dítě jede k babičce
A tak byl malej na soustředění a velkého jsem měla odvézt k babičce. Vzala jsem ho ráno do práce. Né, že by to bylo po cestě, ale aspoň trochu kratší to je. Na oběd jsme letos žádného kolegu neměli. Tak lepší než loni, kdy jsme přibrali toho, co nemá rád děti a on mi do nich pak kecal. Ještě se pak obhajoval, že přece je musím trochu vycepovat, aby jedli kulturně. Na otázku, jestli to cepování u jejich dítěte funguje přiznal, že vůbec. Takže asi tak to mám s tím cepováním. Buď to okoukají, nebo to pochopí anebo je to marný.
Zkoušela jsem na oběd i Tomáše, s kterým jsem něco řešila. Ten nejdřív v kanceláři nebyl, a pak už byl na obědě. Dítě jsem vzala na oběd do OC, že mu třeba koupím kalhoty. Ty jsme nekoupili, protože mají jen samé tepláky a džíny. Navíc všechno je na dvojnásobnou šířku. U oběda ale najednou dítě říká: “Hele, támhle je Tomáš.” Ten už je u nás doma tak profláklej, že ho dítě poznalo i na dálku. Poslala jsem Tomášovi fotku, že ho vidíme. Detektiv z něj nebude, protože koukal všude možně jinde než tím směrem, odkud byla focená. Ale na jeho obhajobu, minule jsem ho na stejném místě vyhmátla, když jsem šla o patro víš a volala jsem na něj zezhora.
A po práci roadtrip do Bělohradu. Sice je to z Prahy hodinu a půl, tak nevím jak je možné, že jsem domů dojela za 4 hodiny. To je tak, zastavit se v krámě, dva kilometry před cílem, když už nemám navigaci, objížďka, chvíli pokecat s mamkou a čas letí.
Rande s manželem
Když už jsme nechali dítě u babičky a druhý byl na soustředění, mohli jsme si udělat s manželem hezký večer. Jak to tak bývá, vždycky jsou akce, když jsou děti doma. Jednou nejsou a my nemáme s kým jít. A vlastně se nám ani zůstávat v Praze nechtělo, zas tolik dní v kanceláři trávit nepotřebujeme. Tak to bylo jenom večerní rande s manželem. Stačí se zeptat vyhledávače, co je v Praze zadarmo a program jsme si mohli vybírat. Koncert na náplavce a letní kino mne lákalo nejvíc. Stihnout výstavu, to bychom museli brzo z práce. Zas tak zadarmo ten večer nebyl, protože jsme měli hlad. Já moc ty velké těžké večeře nemusim, tak jsme zkusili vegetariánskou restauraci Lehká hlava, kousek od zastávky Karlovy lázně, kde jsme vystoupili. K večeru se moc hodila.
Koncert na náplavce nebyl podle našich představ a výstavu Orwella na Kampě jsme už časově nestíhali, ale i tak jsme se smáli po celý zbytek večera, kdykoliv jsme si vzpomněli, jak tam zpěvačka vila. Neplánovaně jsme si prošli výstavu v CAMPu Planeta Praha. Sklenička Prosecca k letnímu kinu byla fajn, i když mne film Zátopek úplně nenadchl. Asi moc politiky a málo sportu. Další obhajoby slyšet nepotřebuju, každý v té době asi dělal, co mohl, chtěl nebo musel.
Zas ten rock
Zas ten rock byl další fesťák za rohem neboli za kopcem v Zásadě. To mi připomnělo, když jsem kdysi dorazila u nás do hospody a někdo se ptal, jestli jsem přišla pěšky. Odpověděla jsem, že samozřejmě ze zásady chodím do hospody pěšky. A on mne opravil, že jsem ze Zásady teda nešla.
Šli jsme tam hlavně potkávat lidi, ale i ta hudba byla dobrá. Jenže spěchat na Znouzecnost, kterou jsme poslouchali před 20 lety, bylo trochu zbytečné. Už dávno nehrají to, co známe. Po pár drincích jsme si užili Těla, Civilní obranu, Meredith Hunter a Vilda Čoka. A pak ta noční cesta přes kopec domů. Nejkratší je to totiž přes kravín. Vlci (tedy psi) tam vili, naštěstí byli zavření, zemědělské stroje ze tmy němě trčely. Sama bych tam nešla ani omylem.
Procházka pro mlíko
Ester odjela s dětmi na soustředění a nechala Matěje doma samotného. Tak jsme se prošli do kravína pro mlíko a manžela jsem po cestě nechala u Matěje na pivo. Prý co nám může nabídnout. Žertoval něco o trojce, ale pak si sám odpověděl, že když by chtěl člověk zklamat dva lidi najednou, že stačí navštívit rodiče. Tak si spolu kluci aspoň zase pořádně pokecali.
V práci: Zmrzlinárna a jak vznikají pomluvy
Tomáš kdysi říkal, že když necvičí a nemá energetický výdej, tak nejí. Já to mám naopak. Když se nehýbu, tak mám čas a chuť jíst.. Momentálně mám pocit, že mám aspoň 4 žaludky. Kolegyně jich má taky víc. Nedojedla oběd, ale zmrzlina se jí vešla, prý do druhého žaludku.
Domlouváme se s kolegou, kdy se potkáme a kolegyně zaslechla jen ten konec: “Ve čtvrtek tu nebudu, tak v ůterý?” a domyslela si uplně něco jiného. A vlastně co, jestli chce něco vědět, ať se zeptá na recepci. I u nás je to jako v tom vtipu: Primář velké pražské nemocnice stanul před kamerami. „Mnoho vám toho asi nepovím,” povídá, „to víte, jsem tady pouze primářem. Pokud chcete podrobné aktuální zprávy z našeho ústavu, obraťte se na naše uklízečky.”
Manžel se diví, že rozdáváme v práci zmrzlinu, že zas takové vedro nebylo. Pak z něj vylezlo, že z klimatizovaného auta vystoupil v garáži, celý den strávil v klimatizované kanceláři, na oběd šel o pár pater níž a pak do toho auta zase nasedl. Na teploměru bylo 34, už máme teplo i v lese na hřbitově.
A ještě jedno pracovní okénko se soutěží
Slibovat, že něco uděláme, až nám vznikne časové okénko, je taky dobrá výmluva. Práce má nehezkou vlastnost spíš přibývat než ubývat, proto si ty okénka musíme dělat průběžně. Tomáš si ze mě dělá asistentku. Prý jestli jsem vymyslela tu soutěž pro studenty. Copak si pamatuju, že chtěl nějakou soutěž? Zadat to umělé inteligenci bylo sice rychlé, ale nepovedlo se. Otázka spočítat body v mračnu bodů je prý blbost a může to vymyslet jen AI. Copak já vím?
Rodinné setkání
Poslední víkend a další rodinné setkání v Hraběticích je už tradice. Aspoň se dostaneme do Jizerek, když naše vesnice do nich vlastně nepatří. Přijela část rodiny z Moravy. Historky, vzpomínky, přání k narozeninám, aspoň jsme si ujasnili, kdo je kdy má.
Večer jsem tam potkala ropuchu, byla dost velká a já se jí v tom šeru lekla a zakvičela. Prý ať jí políbím a budu mít prince. Děkuju, ale dalšího nechci. Ségry se na ní šly podívat, ale šly tak pomalu, že radši zalezla do dřeva. Rodinné setkání bylo tak trochu obžerství, tentokrát bez procházky, kilometr k pomníku se nepočítá. Poprosit sestru, aby poslala fotky, jen se mi vysmála, protože nemá data. Cože? Ano, je dospělý člověk, kterému nevystačila data.
Co je a není dovolená
Někdo má dovolenou jako přehlídku koktejlů a drinků, o nás si děti myslí, že jsme chudý, protože sedíme doma. Dítě dokonce nechtělo jít na fesťák na svoji oblíbenou kapelu, že si je poslechne na mobilu, abychom ušetřili. Tak aspoň ráno vstane na fotbal. Už zase začly zápasy.
Já jsem si tu dovolenou doma obzvlášť užila. Mám tam své ranní kávy, které nejsou instantní, brusle, kolo, knížky, zahradu i řeku, pohodu, rituály a kamarádky. Nebudu platit za to, že stejně děti sedí na posteli u mobilu a nic nechtějí. A taky se mi moc nechce chodit do práce, abych pak celou výplatu dala za tábory. Takže za mne byl srpen vlastně dobrej. Puberťáka jsme otrávili tak, že si dobrovolně vybral čtyři kroužky na další rok, jel na pár dní rád k babičce a už se i těší na tábor. Jeho holka na něj totiž celé léto neměla kvůli táborům čas. Jejich setkání po létě bylo dojemné. “No mámo,” vrčel, když jsem na ně koukala.
Tolik dovolené jsem neměla ani nepamatuju. Konečně jsme si pořádně odpočinuli. Manžel úplně omládl. Já taky, jenže já na to mám omlazující sérum. I když kdo ví, jestli funguje. Ale mám z něj dobrý pocit. V článku o tom, jak nestárnout nic nového nebylo. To ví každý, že se nemá stresovat, má dobře jíst, hodně spát a hýbat se. Všechno to jsme tedy měli. Takže teď jdeme hýbnout zadkem a uvidíme se na józe, na hřišti a nebo v práci.
Pokračování Září na startu a kdo si hraje? (112)
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Červenec II aneb dovolená s puberťákem (110)
Kam mne nohy ponesou II: Berounka (63)
Dovolená (60)