Je vedro, ale těch teplých dní nás čeká mnohem méně, než studených. Tak nepromarněme léto u obrazovek a seznamů úkolů. A když tomu válení věnuju každý den chvíli, nepotřebuju na to pak dovolenou. I bez dovolené můžeme být trosky na Maltě i vidět svět jako zelenou šmouhu. Nikdo se mnou nechtěl jít na Frýdlantské cimbuří, tak teď už vím proč, byly to nekonečné smrky, ale i vůně sena a asfaltu. Chtěla jsem se zničit, tak mise splněna. I tohle může být měřítkem úspěchu.
Telepatie a drink bez drinku
Píšu Anně. To je prý telepatie, musíme vylézt na kopec. Hlavně, že máme obě plno volna, skoro se teď nepotkáváme.
To Kláru mám radši v kalendáři, když je to úterý, dáme nealko. Je tak vzorná matka, že aby vysvětlila dítěti, co je alergie, proběhla vysokou trávou, opupínkovali se jí nohy a otekly oči. Normální rodič by ukázal obrázek – aha. Trochu ji zajímalo, co to s ní udělá. Mamka ji jako dítě vodila k léčiteli. Proč? divíme se, mělo to nějaký efekt?
„No jasně, koukni jak jsem krásná.“ Ale na tu alergii léčitel nepomohl. „Pomohl,“ ohradila se, „přežila jsem trávu docela dobře.“
Muži a ženy
S holkama vždycky přijdou na přetřes muži a ženy. Muži třeba neposílají pusinkové smajlíky. Prej radši líbaj naostro. Jeden si sebevědomě myslí, že se ženská musí přizpůsobit, když ho chce.
Elvíra má bezva kámoše, ten ji prej má na ozdobu, protože už si vybrala jiného. Je sice krásná holka, ale nevaří, štve ji uklízet, ale dělá doma dobrou atmosféru a taky neprudí.
Muži mají jiný smysl pro humor. „Já se nesměju,“ oznámila jsem manželovi na blbý vtip, „směju se tomu, jak se směješ ty.“ Nijak se ho to nedotklo, protože si dělal průzkum a lidi si myslí, že je vtipnej.
„I ženy?“ nedalo mi.
„To ne, ty se taky smějou tomu, jak se směju já.“
Šťastný Alfons a spící mimoni
Alfons přijmul Alfonse jako své alter ego a svádí na něj všechno, co se nepovedlo. A občas i to, co se povedlo. Třeba když mne pobavil tím, že mi poslal fotku s kolegyní a fotku krabice mléka s poznámkou, že drží v ruce hrníček. To abych měla o čem psát. Z mlíka na nás totiž kouká příběh Alfonse Šťastného. Alfons je totiž všude, i na mlíku. A pak taky na vlastní kůži testuje, jaký jsou řidiči spící mimoni a motorkáře nevidí. Ale to je jiný příběh, který zažít nechceme.
Učme se přežít na motorce
Abysme přežili, přihlásil nás manžel na kurz na motorce. A abychom si to opravdu užili, tak to bylo na autodromu v Sosnové a i nám trochu pršelo. Bylo to perfektní, projet se na okruhu bez provozu, vyzkoušet popojíždění v koloně, vyhnutí se překážce, prudké brźdění i slalom. Ještě jsem si ani nestihla udělat moc špatných návyků. A taky připomínali, že máme dávat bacha na řidiče aut, jsou to spící mimoni. I když bilance úmrtí motorkářů na silnici je asi 60 za rok, pořád je to o hodně míň než úmrtí na špatné stravovací návyky. Ono nám totiž na jídlo moc nezbyde, když si nakoupíme bezpěčnější ochranné vybavení. Asfalt se neptá, jestli jsme šetřili a nebo bylo zrovna moc teplo na bundu.
Co děláš?
„Co děláš, když zrovna nehledáš práci?“ byla docela dobrá otázky. Mně zas naskočilo, že nic. Tak si konečně čtu, když můžu, cvičím, navštěvuju přátele, i v létě pokračují lekce jógy, protože pravidelný pohyb nejde vypnout, jezdíme na motorce, uklízím a promýšlím workshopy.
Zírání na Instagram
Není nad to nastavit si v telefonu datový limit, aby mi jak puberťákovi už v půlce měsíce hlásil, že nemám data. Tak teď nemůžu dávat na Instagram fotky, pro lidi, co neznám. Nucená pauza mi tím zachránila léto, které už nemusí být fotogenické. Radši si budu v trávě číst.
A pak jsem si to zkontrolovala a ty data mám, takže offline dlouho nevydrželo.
Občas uvažovala, jestli si lidé nenechávají sociálními médii příliš diktovat celé životy.
Posílali textovky, tweety a kontrolovali Facebook, aniž by si všímali okolního světa. Mělo vůbec ještě smysl být ve stejné místnosti jako kdokoliv jiný? Životy se soustředily do jejich dlaní.
Lucy Sykesová a Jo Piazzaová: Tý potvoře to nedaruju
Koupaliště s ještěrkou
Ženské tělo je zázrak a ne něco, co bychom měli skrývat. Takže jen co přešlo hnusně, které bývá vždy začátkem července, vyvalili jsme se o horkém víkendu na koupališti. Stejně si chci číst. Když tomu válení věnuju každý den chvíli, nepotřebuju na to pak dovolenou. Dítě vzalo kamarády a šli na koupaliště taky, abych nebyla osamocená. Mazat se nebude, prý se nespálí a není ještěrka, aby se loupal. Stejně jsme se připálili i ve stínu.
Život je zvláštní věc, víte? Není to jednolitý text. Má kapitoly. A může mít o dost jiný závěr, než čekáte.
Lucy Sykesová a Jo Piazzaová: Tý potvoře to nedaruju
Výstava v Desné
Kultura dorazila i k nám a v Desné je výstava 3 autorů Krajiny vnitřní (do 31.7.26)
Měřítko úspěchu
Další výlet do Prahy nebyl nic moc. Z fňukání mne vytrhl Cedrik: “Byla jsi v Praze dnes úspěšná?” Pokud lze jako úspěch považovat bolavé nohy, 6 odmítnutí na kávu a depresivní výstavu v Rudolfinu, tak to mám splněno. Vlastně mě tou otázkou rozesmál. A hlavním úkolem bylo vyzvednout manžela, tak to se povedlo. Seznámili jsme se s jeho angličtinářem, kterého vídám online tak často, že je to jako bych ho znala. Nemohl uvěřit, že své žáky až do podzima neuvidí. Ještě aby ne. Platí ho za to, že s nimi může kecat a trávit čas. To je dream job.
Také nám dal tip pro kluky, jak najít super holku a být “awsome”. To stačí dělat svoji aktivitu, která tě baví, ale kde jsou nějaké holky. Být na ně milý a ony už to řeknou svým kamarádkám, že jsi skvělý: “safe environment”.
A zakončili jsme to rčením: Pravda je na dně lahve. Je to sice “unhealthy, but true.”
Já jsem Čech. Tak proč mluvíme anglicky? No poněvadž se neznáme.
Jan Werich: Všechno je jinak
Orwell a Datas
Výstava v Rudolfinu Datas (do 30.8.26) byla trochu depresivní. Nebo spíš to, co k ní bylo napsáno.
- Data pomahaji budovat moc, ovlivňují chování a prohlubují nerovnost
- Díla vyzívají k odporu proti totalizující jistotě algoritmické kontroly
- Data jsou novou ropou, dnes už je však možná přesnější je vnímat jako novou šelmu
Depresivní to bylo ještě v té kombinaci s Orwellem, kterého jsem četla.
Usiluje o moc, protože lidé jsou křehká, zbabělá stvoření, která neunesou svobodu, nedovedou se postavit tváří v tvář pravdě, musí být ovládáni a systematicky klamáni jinými, kteří jsou silnější než oni. Že lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a že pro obrovskou maus lidstva je štěstí lepší.
Teď, když si uvědomil, že je už vlastně mrtvý, bylo důležité, aby zůstal naživu co nejdéle.
Největší nepřítel člověka je jeho vlastní nervový systém.
Víme, že se nikdo nikdy nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl.
George Orwell: 1984
Doma budeš
Ponoukat kamaráda, aby poslal manželku na víkend na výlet se nesetkalo s úspěchem. “Se mnou bude doma, žádné courání, bůhví, co by ji pak napadlo.” Mají to jednoduchý, když jsou spokojeni doma. My radši vyrážíme na roadtrip.
“Co je roadtrip,” ptá se Joachim. Vysvětluju mu něco o cestě, která je cíl. Když cesta trvá víc než člověk stráví na místě. “Ale to pak máš ze všeho jen zelenou čáru, ne?” diví se on. Nevyzkoušel tak neví. I zelená šmouha je dobrá, když k tomu mám někoho, s kým mne to baví. Jen jestli se prý ten výlet s mnoha šmouhami dá zapamatovat a vyprávět. Šmouhové fotky nemám.
Dětský tábor jako dovolená rodičů
Kluci se letos na tábor těšili, dokonce i malej. Protože konečně může přespávat s kamarádama a nemusí se pořád ptát, jestli může. Letos se nám to fakt povedlo, protože odjeli oba ve stejný čas na stejné místo a se svými kámoši, takže nikdo neprotestoval. Starší se tam teda první den tak nudil, že pořád volal, a že už tam nikdy nepojede i kdyby chtěl jet, což ale nechtěl, ale nakonec si nějak zvykl. A my měli minidovolenou bez dovolené. Nemusela jsem vařit a prát.
Jak se opět stát singl mladou holkou?
Když jsou teď děti na táboře, tak já si připadám jako single mlada holka. Minimálně “starostmi”, které teď můžu řešit. Měla jsem po ránu 4 hodiny času do odjezdu a skoro jsem si nestihla umýt vlasy. Protože nic nemusím. V šest jsem vstala, a že si před tím mytím vlasů zacvičím. A taky zaposiluju, když mám zkušebně aplikaci na týden a ještě jsem ji nepoužila. A hodina byla pryč. Ale když mám tolik času, to si stihnu dát na hlavu hennu. Na to je potřeba teplá voda, jenže rychlovarka je ještě nerozbalená, nová. Tak jsem si i přečetla návod, když mám čas. Podle něj se musí 3x převařit voda. Mezitím jsem začala uklízet kuchyň. Zjišťuju, když tu děti nejsou a nevynáší odpad a nedělají myčku, že to mám hotové mnohem rychleji a s méně negativními emocemi. Akorát jsem se ještě s tím odpadem zasekla ve sklepě a přerovnala víno, když mám tolik času. Takže hennu jsem nestihla, ale vlasy mám umyté.
Příroda ví, že pojem času je jiný blud, kterému člověk věří. Neboť čas sám o sobě neexistuje. Čas si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to.
Jan Werich: Všechno je jinak
Trosky na Maltě
Nemusíme mít dovolenou, abysme byly Trosky na Maltě. Aneb víkend bez dětí byl pod Troskama a kolem Sněžky, s krumpáčem, maltou a motorkama. Babička chtěla kůlnu. My jsme chtěli na výlet, tak jsme s kůlnou začali navečer po práci, abychom neztráceli čas. Vzít pak za tu dřinu manžela do Jičína na čínu byl sice dobrý plán, ale ve 21:05 už nevařili. I piknik před Kauflandem byl pěkný a ještě lepší byly Trosky v zapadajícím slunci.
V sobotu nás vzal švagr na rybu do Polska, objeli jsme Sněžku a přes Úpu zase zpět. V neděli se pokračovalo maltou a fyzickou prací. Byli jsme tak zrelaxovaný, že už jsme nemuseli posilovat.
Frýdlantské cimbuří
Nikdo se mnou nechtěl jít na Frýdlantské cimbuří, tak teď už vím proč. Ale bylo to moc hezké. Říkala jsem si, že si užiju den volna, vyčistím hlavu a trochu se zničím. Mise splněna.
Už cesta vlakem byla zajímavá. Z Liberce jede jeden vagón do Nového Města pod Smrkem a druhý do Bílého Potoka, takže nastoupit do správného. A když se pak vlak z Raspenavy kousek vrací, zatrnulo mi, jestli nejedu jinam.
Údolí Černého potoka bylo divoké a tůně pod vodopádem zvala k osvěžujícímu koupání. A pak už jen stoupání na Frýdlantské cimbuří. Výhled za tu námahu rozhodně stojí, když se zrovna nezatáhne. Akorát že ta skála byla moc skálovatá.
A cesta domů? Teď už chápu, proč se od násdo Jizerek nechodí. Nekonečné asfaltky, panelové cesty, pražící slunce, smrkové lesy, cesta z Knajpy přes Protrženou přehradu nebo Mariánskou horu směrem do Desné je nekonečná, nudná a plná lidí. Borůvky, studánka a louka se sušícím se senem doplnily atmosféru horkého léta, kdy i hmyz je líný bzučet. Příště bych to vzala radši do Albrechtic a nebo zpět do Hejnic třeba přes Ořešník.
Pokračování příště
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Červen a nejedeme na teambuilding (139)
Zas je tu léto – dětský den a rodinné setkání (57)
2 roky prázdnin (48)