Proč by blondýna lízala ropuchu? A kde se tu vůbec ta ropucha vzala? Může za špatné vlastnosti dětí pošťák? A nebo čáp? A proč jsou prázdniny za trest? Jak tenká je hranice mezi neodolatelně společenským a nepříjemně vlezlým? Čtěte dále.
Přišla mi zpráva od Anny: „Chovám ropuchu.“ Myslela jsem, že zas dítě něco vyvedlo nebo mluví o příteli, ale poslala i foto.

Odpověděla jsem: „To bude určitě ten princ, který tě odveze do země snů.“ A pak mne napadlo: „Jé, ty bys vlastně byla ideální pro Ely kolegu Tomáše, hledá akční blondýnu.“ Anna odpověděla: „Milé, ale to neklapne, myslím, že radši olíznu tu ropuchu.“
Děti se radují z prázdnin a my jsme rádi, že až od středy. Výhoda malotřídky, kde se fakt ještě minulý týden učili. Kde jsou ty časy, kdy byly prázdniny nejkrásnějším obdobím v roce. Teď je to honička umístit děti na tábory a příměšťáky, a pak ještě vstávat a vozit je každého jinam. Ale aspoň někam chce, protože jinak je dítě nějaké divné. Když předvedl své další špatné vlastnosti, povzdechla jsem si: „Po kom to dítě je? Teda vím po kom je, ale to nemůžu říkat nahlas.“
Promiňte mi tento dlouhý dopis, ale neměla jsem čas napsat krátký
Kamarád, který musí snášet mé předlouhé monology se podivil: „Máš někdy témata, o kterých nemluvíš?“ – „No nemůžu svádět špatné vlastnosti dítěte na partnera, když jsem si ho vybrala, žejo,“ odpověděla jsem. Vysmál se mi: „Takže je lepší tvrdit, že za špatné vlastnosti dětí může pošťák?“ Pak mne uklidnil, že je to jen puberta. Vůbec mne to neuklidnilo. Když z nich šílím už teďka, jak vydržím těch následujících x-let? „Na to máme hospody,“ vysvětloval. Jsem v šoku. Vždycky jsem si myslela jaký je to slušňák a gentleman.
A když už to na koupání není, tak abychom zahnali protestovací náladu, začaly dětem prázdniny cestou za pokladem. Napsala jsem článek s tipy, jak udělat dětem cestu za pokladem. A nejenom dětem, vyzkoušela jsem i v práci na kolezích. I když příprava zas tak rychlá a jednoduchá není, jako vždy to trvá připravit déle, než je to pak zabaví.
A co Ela?
Stavila jsem se pro Elu v práci, že půjdeme na oběd. Potkaly jsme Tomáše a hlásil nám: „Hele, přišla mi hned druhý den po té akci v baru zpráva z neznámého čísla,“ a přečetl nám ji: „Ahoj Tome, zvláštní seznámení.“
Radovaly jsme se: „No vidíš, tak to jsi vážně zapůsobil, a co dál?“
„No, ještě jsem ji neodepsal, měl jsem práci.“
To jako vážně? Vnutí holce číslo a neodpoví jí, když už ona se odhodlá? Nehledě na to, že do toho ještě tahal Elu. Jsme zděšené: „Vždyť se ti líbila!“
Tomáš se snažil hájit: „No hele, musel jsem v práci dodělat report, a pak jsem hned jel do tělocvičny… Však já jí napíšu. “ Vrtěly jsme nechápavě hlavou, je prostě marnej.
Ach, ti muži
Když odešel, Ela se zamyslela: „Vidíš jak je to pro ně jednoduché? Má své priority a měl práci, tak jí prostě neodepsal, i když se mu líbila. Jak se v tom má holka vyznat? Vždyť já jsem na tom úplně stejně s Richardem, prostě mi ani neodepíše pár slov, protože nemá čas. A já řeším, jestli jako se mu líbím nebo nelíbím a jemu je to úplně fuk. Proč já furt řeším takové blbosti?
„A co Martin?“ ptala jsem se. „Viděli jste se nějak?“ Ela pokrčila rameny: „Ani ne, nepsala jsem mu, tak on taky nepíše.“ Ale nedalo jí to a napsala mu: „Ahoj, žiješ?“ Okamžitě jí zazvonil telefon. „To nebyla výzva, abys mi zavolal,“ smála se do telefonu. Martin ji uměl rozesmát dokonale. Když chtěla hovor ukončit, ohradil se: „Tak vidím, že si se mnou nechceš povídat.“ „No víš, vlastně jsi mne nepustil ke slovu,“ odpověděla a zavěsila a povídá: „Taky budu mít své priority…. Jen ještě nevím jaký. Už ani z práce nemám takovou radost jako dřív.“
Měla pochybnosti o svém projektu, pro koho je vlastně určený. Cílila na ženy, ale testy ukazovaly, že to zajímá i muže. Váhala, jestli se držet původního konceptu, nebo ho pozměnit. Šéf čekal na report. „Co tam mám proboha napsat jako cílovku?“ křikla na kolegy. Jirka měl rychlou odpověď: „Napiš, že je to pro holky bez ohledu na pohlaví.“
Společenská nebo vlezlá?
A aby toho nebylo málo, na projekt dostala novou kolegyni Jarmilu, která byla naprosto nesnesitelná. Všude jí bylo plno, všechno věděla, chlubila se svými úspěchy, každému se vnucovala se svými názory. Až jsme si říkaly, jestli to není naše chyba, že jí závidíme, jak je dokonalá. Největší problém asi bylo, že nebyla týmový hráč, takže se spolupracovalo velmi těžko, když problémy házela na nás a sama se chlubila, obzvlášť tím, co ani nedělala. Ela si povzdechla: „Občas když ji vidím, přemýšlím, jestli nejsem úplně stejná. Oškubaná kachna, co leze každému na nervy.“ Zaslechl to Jirka a ozval se: „Zase to zamýšlení moc nepřeháněj. Ona je dost tenká hranice mezi neodolatelně společenským a nepříjemně vlezlým a ty patříš do té první skupiny.“
Takže muži špatně, práce špatně, priority žádné. A potom stačí jedna správná věta od správného člověka a svět je zase v pořádku.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu.
Pokračování:
25. Co s létem?
26. Po víkendu potřebuji odpočinout
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
23. Narozeninová