Mravenci jdou, tlapkama plácaj o betón. A taky o fasádu, kachličky, dřevo…To je romantika bydlet v lese. Když nepočítám mravence, využívající jaro k prohlídce našeho bytu, a běžnou havěť jako mouchy, vosy a brouky, objeví se občas za oknem sršeň, z kamen vypadne netopýr, a nebo jsem ve sklepě vzala sklenici medu, na které ležela chcíplá myš. Ale stejně pošlu kolegyni provokativní foto z lesní homeoffice:
A jdu zalézt dovnitř, protože mi svítí do očí slunce, studí mne nohy a taky mi pod sítí praskla větev a skončila jsem na zemi.
Proč se mi to děje?
Při rozhovoru s Miou mi vyprávěla, jak se jí pořád stávají takovéhle drobné nehody jako natlučené koleno nebo rozbitá sklenička, že se jí kvůli tomu doma smějí. Uklidňovala jsem ji, že to není v ní. To je ta moc podvědomí, když si to přestane připouštět nebo se tím dokonce chlubit, případně bude ignorovat posmívající se lidi okolo, že to přestane. Když jsem s ní tenkrát mluvila, měla jsem pocit, že mně se už nic takového nestává, a že si okolí k výsměchu našlo jinou oběť.
Ale minulý týden to začalo znovu. Třeba když jsem šla do kravína pro mléko, stačila jediná myšlenka, že by mi ten plný batoh sklenic mohl spadnout z lavičky a bum. Spadnul. Sklenice se rozbily, plný batoh mlíka.
Jak pravdivý je citát od Emile Coué: „Každá dobrá či špatná myšlenka, která je vložena v podvědomí, se v rámci možností může proměnit v realitu.“ Takže když se náhodou něco rozbije? To nejsou mé nešikovné ruce, to je fyzika. Ta gravitace je potvora. A tomu, kdo sedí na zadku u obrazovky, se samozřejmě nestane, že by rozbil umývané nádobí. Nastal čas jen na samá pozitiva.
Grilujeme (se)
Dlouhá cesta do práce mi přišla jako skvělý čas pro sebe, že si budu číst, vzdělávat se. Hahaha. Po chvíli tupého zírání do mobilu usnu. Rouška má nepopíratelně jednu výhodu. Není vidět, jestli spím s otevřenou pusou.
I když už je dávno po karanténě, tak kanceláře vypadají jako hrad duchů. Na chodbě potkám sotva 5 lidí. Kde se skrývají ostatní? Firemní grilování, vypadalo na super akci, i když jsem hned při první zmínce potkala prudila, kterému se nelíbil termín, čas a ani jídlo. Naštěstí většina lidí byla nadšená a vylákali jsme z kanceláří i pavouky, které jsem tři měsíce neviděla. Počasí jako na objednávku, v deštivém týdnu nám vylezlo slunce. Tedy svítilo až moc, takže jsme se grilovali také a ukázala se jasná chyba v organizaci. Nebyl objednán bazén. A jestli jste tam byli, tak zbytek víte anebo jak řekl generální při odchodu: „Nechci nic vědět.“
Umí princ na bílém koni plavat?
Když jsem se ráno probrala, na mobilu mne čekala zpráva od Anny: „Kocovinka? Jedeme se koupat, co vy?“ Odpovídala jsem: „Bolí mne hlava ze sluníčka, nikam nejdu.“ Ale pak mi to nedalo, venku nádherně, děti chtějí písek, takže jsme jeli za nimi. Brzdy jsme teda hrozný.
Než jsme se posbírali, bylo skoro poledne a ještě jsem si při odjezdu vzpomněla, že musím zajet do železářství, dokud je otevřené. Po dnešní návštěvě ho musím nazvat svým nejoblíbenějším obchodem. Nechala jsem tam pouhých deset korun.
Abych mezitím zabavila děti, poslala jsem je na zahradu. Ještě jim říkám: „Jestli si budete hrát s vodou, svlíkněte se, ať nejste mokrý, pak hned jedeme.“ Když jsem se vrátila, děti sice běhaly v plavkách, ale oblečení včetně bot leželo v bahně vedle vany, do které skočili. Má to vůbec smysl jezdit k vodě?
Ale jo, vyrazili jsme, protože loni jsme tak dlouho hledali nejlepší termín, že jsme se nikam nedostali. Cestou se ptám Anny, jak se jmenuje manžel, protože jsem to zapomněla. Odpověděla: „Magor.“ – „Tak dík.“ Stačí se rozhlédnout a člověk je rád za to, co má doma. Princové na bílém koni možná ve skutečnosti jen přetřeli na bílo nějakého oslíka a až je čas ohlodá, pod zlatým brněním zůstane jen tlustý a plešatý kamarád. Takže to, jestli s vámi dokáže plavat, je to jediné podstatné.
Hřmět začalo, ještě než jsme tam dojeli. Děti mne nenechaly moc dlouho rozmýšlet, jestli tam vlezu nebo ne. Při vylézání z vody jsme řešili spodní studené proudy, zaslechla to slečna, co zrovna do vody šla a ptá se: „Chcete říct, že to co cítím je ta teplejší voda?“ a rychle zamířila z vody ven. A protože očekáváný déšť se rozhodně neotočil, byli jsme mokrý ze všech stran.
A co Ela?
Ela vyčítá Tomášovi: „Ty nesleduješ Facebookovou stránku našeho projektu? Máš černý puntík.“ On se ohradí: „Ty jsi taky ten článek nelajkovala.“ Ela: „Ajo, já to taky nesleduju. Ale aspoň vím, co tam je. Nesnáším to.“ Tomáš: „Jsi ale šikovná.“ Ela: „Díky, ale mám pocit, že ten projekt nedokončím, nestíhám.“ Tomáš: „To zvládneš. A kdyžtak si můžeš zazpívat: Když nemůžeš, tak přidej víc…“ Ela se směje: „Díky.“ Pak se ale zamyslí. Nedělá si z ní srandu? Nebo využívá její slabinu, kterou odhadl a ona mu ji v záchvatu upřímnosti potvrdila, že potřebuje pochvalu? Už chce psát, že už to přehání, že si připadá jak jedna zoufalka, co musí být pořád chválena. Ale raději nenapíše nic. Takhle by si mohli psát celý večer.
Konečně nám Ela přestavila Richarda. Pěkný chlap, vysoký, lehce prošedivělý, opálený, hezký úsměv. Na postavě je znát, že pořád něco dělá. Po práci vyrazí na kolo a ani kuchyně se nezalekne. Bylo znát, že se jí líbí čím dál víc, jenže z jeho odtažitosti bylo vážně vidět, že se chce věnovat spíš sobě. Ela se směje: „Stokrát nic umořilo osla, uvidíš na konci léta, zvykne si na mne a nebude beze mne moci být.“ Skoro bych jí to věřila, tak se necháme překvapit.
***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vycházejí každé úterý a pátek.
Další články – jak to začalo?
1. Ema a Ela
10. Útok šneků
22. Cesta zrušena
Zase příjemné početní před spaním. Knihu bych nezvládla, usnu vždycky po pár řádcích, ale tvoje články mě vždycky zaujmou a pobaví!