Začal nový rok. Podle numerologie jedničkový, prý se začnou dít věci. To tedy začaly a dřív než mi bylo milé. Ještěže mám plán B. Lednem nás provedl tanec v rytmu valčíku. Ve sněhu a v pohybu. „Kámo, mámo,“ aneb žravé příšery útočí a holky chtějí harém.
Novoroční předsevzetí
Do nového roku v lepší kondici. Fyzické, psychické nebo finanční. Je jedno jaké má člověk předsevzetí, hlavní je plán. A já mám vždy plán A i B. Plány C a D mne napadnou za pochodu, až se zase všechno změní. Ještěže má abeceda tolik písmen.
To jsem ale netušila, že budu plán B potřebovat hned.
V práci
Pondělí není příležitost, je to jen pondělí. Ale aspoň se zase sejdeme v kanceláři. Bára komentuje kolegu, který se oholil: “Je dobrý, když máš 14 denní holící interval, aspoň má tvoje žena doma dva chlapy.” Já to komentuju, že to tak bývá, že chlap ve vztahu o sebe přestává pečovat a má ten dlouhý holící interval. Kolega mě nařkl, že jsem nesnášenlivá a vysmívám se mužům stereotypními názory. Ale kdepak, já muže miluju, jen jsem asi zrovna unavená z toho tance víly kolem pařezu.
Kolega si dal předsevzetí, že vyřkne míň zbytečných slov. To jsem zvědavá, kdo to u klienta odmluví. No já to nebudu.
Ten umí to a ten zas tohle
Původně to měl být příspěvek o týmové práci, Jak se pěkně doplňujeme. Ale nakonec to bylo místo pohovoru na konci zkušebky snižování stavu a výpověď. To jsou šoky hnedka takhle při začátku roku, ale jedeme dál plán B. Inspiraci můžeme potkat kdekoliv, já ji potkala u Karolíny. Prý se nemám pořád bát a zmínit, co umím. Vzala telefon a udělala pár hezkých fotek A takhle mi vzniká spousta věcí sama.
Třeba mé projekty pro pohyb a setkávání. Jsem instuktorka jógy. Abych se naučila tančit, tak jsem si u nás ve vesnici zařídila taneční, a taky připravuju jógové víkendy. Čím mne inspirujete vy? S čím potřebujete pomoct?
Žít
Neděle. „Koukám na zprávy, popíjím kávu a sleduju, jak padá sníh,” přiznal se Joachim. Takhle se má žít. A my se furt akorát snažíme vyplnit každou minutu něčím smysluplným a užitečným. Bojujeme se vším. Joachim má jasno, prý si to nemáme komplikovat a zbytečně se stresovat: “Život máš krásný, s nim bojovat nemusíš, ten musíš žít.”
Těch blbých věcí nás potká tolik a lidi blbých ještě víc. Tak proč se stresovat tím, že se mi teď zdá, že bych mohl být někde jinde, nebo dělat něco jiného. Užívám si co mám a vážím si toho.
Zima v pohybu
Napadl sníh, a byla kalamita. A po týdnu už si lidi stěžovali, že je toho sněhu moc. Odvykli jsme si za ty minulé roky. Naštěstí k tomu ještě svítí slunce. Můžeme na lyže, běžky i brusle. To se zase celou zimu budeme honit z jednoho na druhé. Anebo taky nebudeme. Zimní spánek má taky něco do sebe.
Ale i když se nám nechce, hlavní je mít parťáka, který do toho jde taky. A pojedeme na běžkách tou delší cestou. Když už utrpení, tak ať na něj jen tak nezapomeneme. Takhle to mám s běžkama. A když se nám nechtělo další týden, tak jsme jim dali 10 minut. Kdyby nám to nešlo a nebavilo nás, tak můžeme vždycky jít domu. Ale zůstali jsme.
Dětský fotbal
Jednou jsme zase s dětmi na fotbale. Prý do toho nemáme rozhodčímu kecat a vůbec nemusíme na zimní ligu jezdit, když nechceme. No tak jasně že nechceme. Jednou svítí slunce a my místo lyží stojíme v hale bez sedaček, bez kafe a bez záchodů. Tak aspoň remcáme.
Přišla zpráva od šéftrenéra, že mi to pošle na mail. Proboha, co zase. Oni jsou na fotbale jak tříhlavá saň. Člověk jim podá prst a oni mu sežerou celou ruku.
Fotbalový ples
Zase se nám blíží fotbalový ples. Jediný oddílový ples, na který oddíl nepřijde a přesto se prodaly lístky do 14 dnů. Příště ho nazveme sportovní, stejně ho dělají napůl volejbalisti.
Naštěstí to už všechno známe z loňska, takže je příprava mnohem rychlejší. Odsouhlasit si, kdo bude dělat co, jídelák, nápoják a oběhnout sponzory. Holky jsou šílené a předhání se, kdo přinese víc. A jaké hlášky do fotobudky? No když tam čutálisti nebudou: “Fotbalista nejsem, ale hvězda jsem tady největší.”
Kdo chce tančit?
Ve vesnici si lidi často stěžují, že se nic neděje,, a když už se děje, tak nepřijdou. Protože musí jít spát, žehlit a nebo zapomněli.
Plesová sezóna se přiblížila, a abychom si ji užili, tak máme taneční pro dospělé. Kdysi jsme do nich chodili ve vedlejším městečku a bylo to fajn. Teď jsme konečně kompatibilní i na parketu. A protože o tanec prý není zájem a nikdo je nechtěl dělat, tak jsme si je zařídili sami. Tedy s taneční školou samozřejmě.
Ze začátku to vypadalo, že se lidi sami od sebe fakt nepřihlásí, na plakáty, FB ani obecní newsletter nereagovali. Ale pak se to rozjelo a dorazilo 20 statečných párů. A pak ještě přibyli ti, co se zapomněli přihlásit.
Nečekala jsem, kolik vzbudí taneční emocí. Mnoho mužů se bránilo zuby nehty. Nevím jestli jsou líní, nevěří si, nebo už v tom dlouhodobém vztahu kašlou na to, jak taková drobnost ženu potěší. Že je to vlastně část předehry. A ještě to pro některé muže může být jediné místo, kde mají hlavní slovo a žena se nechá vést. Bývalý kolega se přiznal, že se naučil před čtyřmi lety tančit, protože prohrál s přítelkyní sázku. Strašně se mu nechtělo a dnes si vozí ze soutěží medaile, poznal nové lidi, chodí rovně, dost shodil a je mu skvěle. Prý je to návykové.
Takže si to třeba příští rok zopakujeme. Pokud byste nad tanečními v Plavech 2027 uvažovali, nechte mi kontakt a já vám to v září připomenu, ať taky nezapomenete.
A je tanec
Dorazili všichnii. Dokonce i někteří navíc. A bylo to zábavné. Že je tam z donucení se přihlásila pouze jedna žena. Sice jeden chtěl taky říct, že byl nucen, ale jeho žena mu vysvětlila že není. Tak prý není.
A tak máme letos opět společné hobby s Ester a Matějem. Prý jednou dorazí včas. Ale zatím to nevyšlo. Ale ještě potom můžeme posedět. I když teď se mluvilo na můj vkus moc o politice. Naštěstí to Matěj rozbil. Stačí zahlásit, že mají ve firmě kluka, kterému se říká Pan Vaginální Orgasmus. „Cože máme?“ zaujalo to jeho ženu a nebo jenom blbě slyší. Pak už politika nikoho nezajímala.
A dost jsme pozvedli kulturnost v obci. Stůl štamgastů v hospůdce pod sokolovnou, kam chodíme pro pití, si kvůli nám vzal saka.
Myslivecký ples
Každoročně tradičně chodíme na myslivecký ples. Prý jak jsme se tam dostali, když je to VIP a nejdou sehnat lístky? Samozřejmě, že přes myslivce. Kteří nám ale zapomněli říct, že oni letos nejdou. Ale už máme svoji plesovou partu. A co tam? Rozhodně jsme netančili. Protože nezahráli ani jeden z tanců, co jsme se v tanečních naučili. Možná to jen do baru nebylo slyšet. A abychom se nepotkávali jen na plese, tak jsme se hned domluvili, že se potkáme na Fotbalovém. Na ten už taky nejdou sehnat lístky, protože jsme je všechny zabrali my.
Dnes je můj oblíbený den: Spal jsem 3x, jedl jsem 5x
To je spojení hlášek Medvídka Pů a kocoura z Červeného trpaslíka. Mám to stejně. Blíží se čas oběda, má oblíbená část dne. A když máme ten zimní spánek, tak si můžu jit po obědě lehnout. Tančím a směju se jako blázen, zpívám manželovi písničku: “Spát, klidně spát, jen to má pro mne význam, to já bez váhání přiznám, to mám rád.”
“Jsem rád, že jsi prdlá,” hodnotí můj výkon. Ale já tu lásku ke spanku myslím úplně vážně.
Ani Joachim nechápe. Prý jsem málomluvná, neodpovídám a vrcholem všeho je, že se mi chce spát. Náš vztah upadá. “Cože, my máme vztah?” zaujalo mě. To prý měl být vtip a já hned myslím na vdávání a barák s velkým gaučem. No tak jasně. Kdyby řekl, že nabízí půl sebe a celý gauč, tak hnedka řeknu ano. Tak to zase ne, on pomyslí na dýňové polévky a pohankové kaše, které vařím a radši mě nezná.
„Kámo, mámo“ aneb život se žravými příšerami
Naštěstí puberťáci u jídla neprotestují. Ti protestují jen, když není co jíst. Zdravé stravování ve školní jídelně z nich dělá kyseliny. Sotva přijdou domů, už mají zase hlad. Dvě kuřata k obědu zatím nepečeme, ale možná bych měla, abych nemusela pořád vařit.
Střídají se jim nálady a „Smrdíš,“ je standardní oslovení. Chvíli se nenávidí, a pak jdou najednou spolu do koupelny anebo udělají plyšákovou bitvu. Když staršího pochválíme, oklepe se, že jako fuj. Jeho angličtina nám vyrazila dech. Drze nám poradil, že na vyražený dech je dobrý dát ruce nahoru a dýchat. Slovní zásobu má prý z knížek. A to jsem si myslela, že si ty encyklopedie čte proto, že je tam hodně obrázků a málo písmen.
Puberťák mne upozorňuje, že jsem červená. No tak jistě, mluvím, cvičím a jím najednou. Dítě suše konstatuje: „Prostě ženská.“ No možná kdyby taky zapojili víc částí těla, třeba mozkových buněk, tak by nezapomínali svačiny a pomůcky.
Aby měli pohyb, posílám je do kravína pro mlíko. Vůbec se jim nechce. A ještě jsou drzý, že by tam měl dojít tatínek. Divil se totiž, kde mne malej potkal v lese. Tak se prý má jít podívat ven, aby ten les viděl.
Ale nejen u nás jsou ty rodinné vztahy takové barvité. Jinde dorazil na návštěvu dospělý bratr a divil se, že jsou všichni doma: „Vy jste věděli, že přijedu?“
„Ne. Kdybysme to věděli, tak tu nejsme.“
Holky to chtěj taky
„Hledám chlapa na sex, kino a divadlo,“ hlásí Elvíra.
„Na kino a divadlo jsou dost marný,“ odrazuje ji Alice.
„To jsem řekla jen tak, aby to blbě nevypadalo, chci primárně sex a pohlazení.“
„Zkus Tinder.“ – „To neznám.“ – „Já taky ne, tak to aspoň poznáme.“
Takhle to dopadá, když zralé holky přestanou pečovat o okolí a začnou pečovat o sebe. Asi by si měly přesněji specifikovat, co si vlastně přejí.
„Já chci chlapa, co si se mnou bude povídat, sportovat, cestovat, bude se mnou společně jíst, rozesměje mne a bude trochu kutil,“ přála si Eva. Ale neřekla, že má být jeden. Tak má harém.
„A máš v harému splněnou každou položku?“ ptá se Klára.
„Téměř. Zapomněla jsem si přát někoho na sex.“
Debata o harému vyrazila Alfonsovi dech. On totiž neslyšel ten začátek. A už si představoval svůj harém. Takhle to holky teda nemyslely, ale prý by to nemuselo být zas tak špatné mít i holčičí harém. S tím chlapem si zas tak nepokecají.
Všechny formy lásky
I když jak se láska proměňuje, tak od lásky k sobě a k mužům se postupně dostaneme k jiný formám. Třeba lásce ke kultuře a umění. Přestanou nás trápit výkyvy a vše bude zalité sluncem, zatím je pod mrakem, ale my trénujeme.
Divadlo s Ingrid: Škaredá středa v Ypsilonce bylo pro jistotu už v úterý. Lábus s Dejdarem jsou super a Ingrid jsem vzala ke stromu ve vnitrobloku Drnu.
A ještě výstava v Jindřišské věži. Připomínka 120 pražských věží, proč potřeboval tenhle kostel další věž jako zvonici (protože se začli dělat těžší zvony), věž ve věži a výhledy. Úplně bych to nedoporučila, ale bylo tam ticho a klid.
Pokračování v únoru.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Prosinec II: Vánoce, novoroční bilance a co vidí ten, kdo se dívá? (132)
Rok se s rokem sešel a zase je leden (90)