Léto si tak nějak odplynulo. Píšu tenhle blog už pátým rokem, a jak ten čas letí, přestává být důležité, co se děje, spíš jaký z toho mám pocit. Srpen byl směs, tak trochu divnej i hezkej. Mou superschopností je ruinovat mému teenagerovi den. Ale na roadtripu se mu líbilo. Jóga v dešti, koncert v kempu, výhledy. Sami si vybíráme, z jakého okna se chceme dívat, a tak přišel čas na změnu.
Jóga v dešti a z jakého okna se chceš na ten svět dívat
Léto si letělo někde za oknem. I když to okno ukazovalo každému něco jiného. Já viděla ze svého místa modré nebe a kolegyně mraky. Ale abychom pořád neseděly v kanclu, jezdili jsme aspoň jednou týdně s Hankou na přehradu. Půlhodinka jógy na čerstvém vzduchu a ranní plavání. Taková blbost a jak nám to zlepšilo den. Hlavně Hanka nikdy neřekla ne. I když se honily mraky, stejně byla v 7:15 na podložce. Já bych to kvůli mrakům taky nerušila. Zrovna tohle léto bylo naprd a kdybychom měly být kvůli přeháňkám doma, tak nevylezeme nikdy. Večerní jógy v pondělí, to jsem byla na počasí opatrnější, a nakonec jsme byly venku jen první a poslední lekci.
Cestou na poslední srpnovou ranní jógu na přehradě jsme si libovaly, že nám ani jednou nepršelo. Vlastně jsem si to chtěla zkusit v dešti. Mé přání bylo vyslyšeno. Samotný déšť vlastně vůbec nevadil, člověk ho ani necítí. Jen ta mokrá podložka nebyla příjemná, ale dokážu si představit být na trávě a neválet se po zemi, potom proč ne. Zase jiný.
Holčičí okno s Maky
Pozvánka od Maky na drink byla neodolatelná: ”Jsme ženy svobodné, tančící, milující i milované, lehkost bytí je nám vlastní.” Jenže to bylo spíš zbožné přání. Opět lilo. I když miluju déšť a mám na něj dobré oblečení, takže mne od cesty veřejnou dopravou nemůže nic odradit. Ale té vody bylo moc. Měla jsem potopu v nepromokavých teniskách, protože cestou na vlak byly všude potoky vody. U vlaku jsem zjistila, že to nejede vlak, ale autobus o 500 metrů dál, takže jsem po běhu byla zacákaná až do pasu. Nebo vlastně nebyla, nevím, mokrá jsem byla ze všech stran. A kam jsme to dopracovaly? Nemůžeme ani koukat po chlapech, protože na ně vlastně už nevidíme. Tak teď už je čas na krizi středního věku.
Okno s krizí středního věku
“Kdyby se na tebe podívalo tvé 18ti leté já, bude spokojené?” ptám se manžela. On si je jistý, že jo. Má zdravé děti, pěknou ženu.
“Ale chtěl jsi něco dokázat,” rýpu.
“To ještě můžeme,” je si jistý.
Asi má pravdu. Krize středního věku nemusí být nutně změnou všeho. Je to příležitost k růstu. Už toho hodně víme, máme stabilní zázemí, děti vyrůstají. Vlastně je to zdravý přirozený vývoj. Člověk konečně investuje čas a energii do sebe. Ví, co mu dělá dobře, a nestydí se si to dopřát.
Tak já jsem si teda přála motorku. Ale protože si neumím správně přát, tak je mezitím konec sezóny. Kluci chtěli brigádu, tak kopou nájezd a garáž (kůlničku, garážičku, nevím jak to nazvat, aby na mě nenaběhli nějaký uvědomělý soused). Děti brblaj, že nám dělají otroky. Ale to, že oni dostali skákací kola, která jsou tak velká, že se nevejdou do chodby, takže garáž potřebují taky, to je malý bezvýznamný detail. A manžel si koupil motorku první a je šťastný jako dítě. Vlastně jsem spokojená, že mne teď nosí na rukou. Sice po něm pořád něco chci, ale je rád, že nejsem chcíplá ryba, ale akční. A to se dost držím zpátky.
Teenageři okno ignorují
Teenageři okno ignorují. Když je zatažený závěs, nechají to tak, když je závěs roztažený, na noc ho nezatáhnou, jediné čeho si všimnou, že se větrá. To pak okno zavřou, aby si mohli udržovat smrádek, ale teploučko.
Dítě odjelo na soustředění, tak jsme měli pár dní jedináčka. I když se pořád hádají, tak zase nebyl spokojený, protože najednou musel dělat nádobí i vynášet odpad. Mou superschopností je zruinovat mému teenagerovi den. Sobě taky. Nezapla jsem kávovar, co budeme dělat? “Tak 5 minut počkáme,” má manžel jasno. Občas je fajn předat kormidlo někomu jinému.
Je to nejchytřejší člověk kterého znám, o všem si hned nastuduje, aby v tom měl jasno. Akorát si moc nepamatuje, co kde doma máme. Ale jakmile se to přemístí, tak si toho hnedka všimne. Já se teda musím pochválit, že po těch letech zkušeností, si dokážu většinu věcí zorganizovat napoprvé, takže nemám potřebu přerovnávat skříně. Kdo by tím taky ztrácel čas.
Jednou jsem si sedla k počítači, že si zahraju nějakou hru a puberťák nemohl věřit svým očím. Prý teď nemusí chodit do žádnýho cirkusu, když má mamku, která hraje.
Vysvětlovat jim, že se v rodině dělíme, přineslo další sourozeneckou hádku: “Vidíš, jseš adoptovanej, nedělíš se.”
A maj se tak rádí, že na sebe volají: “Jsi vůl. “
“Vůl nemá koule,” je u nás zase někdo chytrej. No to má možná pravdu, nahatýho jsme ho dlouho neviděli.
Fotbalové okno
Přišel 1.srpen a už se zase přihlásil fotbal. Aspoň že v červenci byl klid. Holky doporučovaly seriál Fotbalový rodiče. Bylo tam všechno. Aktivní rodiče, remcající rodiče, příliš ambiciózní i divný. Úplně jsem se i viděla. “Myslíš Marenku?” ptá se manžel. Tak ta byla šílená. Ale jo, i v práci brblají, že je mne moc. A to jsem jen na půlce schopností.
Dítě soustředění přežilo. Každý den jsme dostávali zprávy. Třeba: “Někteří si vychutnávají druhou večeři a někteří spí.” Tak to naše dítě si určitě vychutnával večeři i za ty, co spí. Kluci se vyhecovali, že si udělají stejný sestřih. Do hola jen s proužkem uprostřed. To jsme teda měli radost, když nám trenéři volali. Dítě bylo před pár dny u kadeřnice a za chvíli škola. Aspoň že šéftrenér měl rozum. Dostal malé bezvýznamné plus a jestli si myslí, že mu to na něco je, tak není.
Deštivé okno: Zas ten rock a šílená zima
K srpnu patří i rockový festival za kopcem. Těším se tam, já jdu potkat lidi. S holkama jsme tam probraly plánovaný třídní sraz po 30 letech od základky. Nevím jestli tam chci, už si nikoho nepamatuju. “A poznalas v kapele Mandragora naši spolužačku Katku?” No samozřejmě že ne. Ale to jméno mi něco říká.
Co dodat. Byla tam strašná zima a kameramanka měla zálibu v dlouhovlasých kytaristech. Že se nám ztratila švagrová jsme si všimli až po 2 hodinách a to už byla dávno doma. A že si někdo spletl Mandragoru a Mandrage, to je fakt vtipný.
Slunečné okno: Koncerty v kempu
A protože k létu ta hudba venku patří, tak byly ještě koncerty v Kempu Dolánky, které jsem organizovala. Sedět v kanclu na židli pro mne úplně není a na provozech mne to bavilo mnohem víc.
Protože pouze člověk zahleděný do sebe si myslí, že bude dělat správné kroky z tepla kancelářské židle.(z knihy Ze života šéfa – Rastislav Zachar).
Opět pršelo a v bistru, když jsem pomáhala točit pivo, se ptal pán, jestli jsme matka a dcera. To by mne asi mělo trochu urazit. Tak už jsem na dalším levelu, teď už by ten čas na krizi středního věku mohl klidně přijít.
Kde vzít energii
Jenže já nemám energii ani na tu krizi. Vzpomněla jsem si na čakry. Tak to je přesné. Manipura čakra (solar plexus), která je centrem síly, vůle, sebedůvěry a osobní energie. Je umístěna v oblasti břicha (nad pupíkem) a spojuje se s elementem oheň. Přesně ty asány, které ji rozproudí, jsem dlouho nedělala, ohni a slunci se spíš vyhýbám. Tak s tím jdu něco udělat. Kořeněná jídla, postavit se výzvám, které “pálí”, asány, které zapojí Core, zapálit svíčku, vylézt častěji ven. Třeba s Deny nebo Annou na kopec.
Okénko z dovolené: Roadtrip do Holandska
“Proč jedeš do Holandska?” diví se Alfons, “co tam budeš dělat bez kopců?” To taky nevím, ale jedu to zjistit. Děti se docela na roadtrip těšily. Vlastně se ani neprali a klaplo to s nimi skvěle. Je vidět, že puberťák dospívá a začíná mít rozum. A navíc mohli hodně času trávit svým nejoblíbenějším hobby: poslouchat hudbu a spát. Manželovi se chtělo, protože si to vymyslel. A já jsem si to naplánovala, aby se mi to taky líbilo. No, kdyby to někdo naplánoval dřív, mohlo to být levnější a viděli bychom toho víc. Ale nakonec to stálo míň než all inclusive někde u moře. A dobře vyspat a najíst jsme se chtěli všichni. Kilometrů to bylo asi 2300 za 7 dní, to nebylo úplně dobré. A tak jsme přes den courali po městech a navečer vyráželi dalších 300 kilometrů jinam.
Podrobněji roadtrip v samostatném článku: Roadtrip do Holandska a po velkých přístavech.
