Dubnové fotky zase otevřely jiný svět, než si pamatuje hlava. Dvacet let spolu, to není jedna láska, ale několik. Dvakrát Krkonoše, dva rodinné výlety, dva večírky a dvě fáze spánku. Nejsme dvojky, ale dvě jedničky. Jaro je tu, i když záhon má stále zimní spánek. Tak hlavně že jsme vyrazili na kopec, na který se mnou nechtěl nikdo jít. Nevím, co čekali, jít výš, to už dojdeme do vesmíru. A je lepší být kuňka, kedluben nebo křupka? Kolik kefíru je moc a proč potřebuju po „odpočinkovém“ víkendu odpočinout?
Večírek na apríla
Svolat na apríla večírek vůbec nebyl apríl, minulá firma se loučila se starou budovou. Tak jsme se všichni zase potkali. Alfons mne nevítal příliš radostně, protože jsem o něm napsala, že je kuňka. Nevím, co ho překvapuje, věděl, že to určitě napíšu.
Rozloučení s fotbálkem, vzpomínalo se, kde že se tu vlastně vzal. Abychom utužili kolektiv, protože na ping pong nebylo místo, a protože fotbálek hraje každý. Mám o tom i celý článek. Podle personální to nebylo takhle komplikované, dostali ho proto, že je máme rádi. A tak vznikl fenomén fotbálkových turnajů a utužování týmu. Teď se stěhují bez fotbálku, kdo ví, co bude dál, kdo ještě se rozuteče. Já už tímhle večírkem můžu kapitolu Helika také uzavřít.
Narozeniny
Deny měla narozeniny a k tomu antibiotika. Takže i když je jí málo, tak slaví protažením a čajem. S věkem prý přichází moudrost. Takže přišla jednou na jógu a vytáhla mne na brusle. Tam se jí tak líbilo, že jak už se na ně jednou postavila, tak nechtěla skončit. Možná jsme jen neuměly zabrzdit. Nealko drink ji trochu zaskočil, že je vážně nealko. Stejně jí to nikdo neuvěří, když to vypadá jako Aperolspritz.
20 let a na čem záleží?
“Pojďme ven.” – “Mně se nechce.” Znáte to?
Manžel přijel unavený z práce a už se mu nechtělo, tak jsme tomu dali 10 minut a šli jsme směrem na kopec. Daleko jsme za těch 10 minut nedošli, ale byly tam pokácené stromy, porostlé mechem jako abstraktní obrazy. Tak jsme se chvíli dívali do kraje a šli zase domů. A bylo to moc hezký.
Kdo věří, ten vidí 2*
Jsme spolu v dubnu dvacet let a stojí to za to. Díky němu jsem tam, kde jsem. Jedna láska nemůže vydržet takovou dobu. Je to několik navazujících, proměňujících se.
Koloběh bublinek
Tak když Deny nepije, mám tu Kláru. Nemusím ji přemlouvat, každý měsíc se potkáme aspoň na chvíli. Dostala pro děti bazén, tak za něj přinesla lahev bublinek. Jenže tam se nepije, tak si vzpomněli na mně. A co já udělám s bublinkama? Vezmu je ke Kláře.
Zhubla a vypadá výborně. Jenže děti vidí i to, co si nechceme připustit: “Maminka má dlouhý a hubený prsíčka.” Tak tohle holka slyšet nechce. S Maky a Karolínou se nepotkáme, ještěže máme telefon. A některé lidi by člověk radši ani nepotkal, třeba by, co mu akorát přidávají práci. Ale zabalí to do hezkých slov: „Můžeš nám to tu zorganizovat, jak ty chceš.“ Tak na tohle neskočím. Měl by si mne předcházet, obzvláš proto, že je z minulého století a já jsem moderní žena.
Anketa mezi holkama: „Co chceš – výšlap, hezký den s partnerem a nebo jiné trávení volného času?“ Sakra, co si mám vybrat, nemůžu se rozhodnout. Tak prý jediná správna odpověď byl výšlap. No to pardon, to mne nenapadlo. Spíš mne děsí, že kdybych si měla zvolit jiné trávení volného času, tak nevím co chci. Holky měly jasno: Jóga, den s 2 milenci, den s holkama, masáž a wellnes, knížka, prospat půl dne, nic nedělat. Zní to báječně.
Maky se zdá, že jsou chlapi čím dál větší zbabělci a padouchové. Některé je vidí spíš jako přerostlé děti a lenivé starce už od mladého věku. Tak to není příliš dobrá bilance.
Kedluben a křupka
Můj svět se teď dost točí kolem jídla. Kluci pořád jedí, takže je oříšek vymyslet něco, co vydrží do druhého dne, ale nebude to hnusný, že by to vůbec nejedli.
Jak stárneme, tak si tak spolu doma křupáme (klouby). A docela se u toho bavíme. Říká manžel: “Ty jsi tak křupavá, sbíhají se mi na tebe sliny.” Jenže on křupe mnohem víc.
Zato někdo jiný je prej jak kedluben, zdřevnatělý. Samozřejmě, když nechodí cvičit. Tak ne, je to prý proto, že čekal, že se stavím, jenže já nemám nikdy čas.
Jedno dítě snědlo druhému svačinu, kterou mu nesl do školy.
„Proč jsi mu ji nedonesl?“ -„Protože jsem mu ji chtěl sníst.“
Otázka na druhého: „Proč sis pro ni nepřišel, když jsem ti volala, že ti ji nese?“ – „Já jsem čekal, že je Foodora, a že mi ji donese až do třídy.“
Kde je kefír, kdo chce kefír?
Už pár měsíců děláme kefír. Měl by pomáhat zažívání a imunitnímu systému. Jenže doma to nikdo moc nepije, tak se mi ty skleničky v lednici hromadí. Kouká manžel do ledničky a ptá se: „Kde je kefír.“ No já nevím, v každé bílé skleničce, co tam je? Tak kdyby chtěl někdo kefírovou houbu, na kefíru maká rychle a rozmnožuje se taky rychle (a jde odložit do mrazáku a nebo nechat pár dní ve vodě v lednici).
Rodinný výlet 1: Lemberk
S puberťáky už nic není a kdo by se chtěl s nimi otravovat. Tak jsme jim naplánovali výlet s kamarády. Řekli si to mezi sebou, a pak už nechtěl nikdo. Nová ziplajna, pískovcové skály, oběd a zmrzlina je mělo nalákat, ale už nám na to neskočí. Z malé procházky byly dvě, nevím, proč je to tak překvapilo, dokud neujdeme aspoň 10 kilometrů, tak domů nejedeme. Zmrzlinu zrušili, ziplajna byla nuda a na zámek nikdo nepůjde.
“Už můžeme jet domů?”
My dospělí jsme si to užili.
Rodinný výlet 2: Rokytnice n.J a Krkonoše
Než stihli protestovat proti druhému výletu během jednoho měsíce, už jsme byli na cestě. Tak hlavně že jsme je na to připravovali týden, jenže to neslyšeli. Nikdo není tak hluchý jako ten, kdo nechce slyšet. 2*
Co na tom, že hlásili déšť. Není špatné počasí, jenom špatné oblečení. Takže jsme zabalili pláštěnky a než se nadáli, jeli jsme do Rokytnice. Ráno bylo skoro sluníčko a teplo, cestou nahoru jsme se rozhodně zahřáli. Na Dvoračky jsme to stihli tak akorát za sucha. Počkáme až přestane pršet a nebo půjdeme? No tak když už máme ty pláštěnky, tak je přece nebudeme nosit v batohu. A pršet pak už nepřestalo, byli jsme mokrý ze všech stran. Vedoucí zájezdu (a nebyla jsem to já) nás pak už aspoň nenutil jít ještě do Harrachova, a pak zpátky na kopec. Jako mám ráda kopce, ale tohle už mi přišlo trochu masochismus.
Tesla, pán blesků
Květnové divadlo byl fyzikův oblíbený Tesla. Tak zatímco my se bavili elektrizujícím představením, on se děsil, jestli mají ty cívky dobře uzemněné. Pro někoho příliš zvuku, příliš alternativní a málo příběh, pro mne tak akorát.
“Jak máte dovolenou?” ptala se Ingrid. Né že by jí zajímalo, kam jedeme, ale kluci se musí v práci vystřídat, tak jim to rovnou naplánujeme. No tak jasně, o nich bez nich.
Fyzikové se u nás doma rozmnožují. “Co je pro tebe nejoblíbenější ve vesmíru?”
“Rodina.”
Ještěže má jasno.
“Myslíš, že vesmír dýchá?” ptá se jeden druhého a zbytek šel mimo mne. Probrali teorii gumičky a pulzary jsou prý jeho srdcovka. Tak hlavně, že mu jde radioaktivita a neřešíme ve škole 5 z fyziky.
I když jsme svobodní, omezujeme sami sebe svým způsobem myšlení. 2*
Třídní schůzky
Zato jiné školní předměty jsou horší. Vyžádala si nás učitelka. A ještě druhá. Dítě ji asi přivede do blázince. Vlastně si zas tak moc nestěžovala, tak jsem odcházela docela v dobré náladě. „Vidělas, jak měla naběhlou žilku a jak se držela?“ upozorňuje manžel. No tak dobře, máme trochu problém. A jak jsme řešili to problémové dítě, koukám pak na mapu, kde mají špendlíky v obcích, kde děti bydlí a divím se, proč jsou u nás špendlíky dva. A ještě jsem to řekla nahlas. Já jsem totiž zapomněla, že máme ty děti dvě. No ona to němčinářka říkala, že je takový nevýrazný. Tak to dítěti tatínek moc nevylepšil, protože jí vysvětlil, že mu ta němčina jde asi po něm. Tak se teď na něj víc zaměří.
Deny komentovala třídní schůzky jako sraz důchodců. Bylo tam pár šedin, ale jinak zatím dobrý. Děti by potřebovaly pohyb o přestávkách, ať pořád nekoukají do mobilu, ale ven nemůžou a nedovolí jim ani pěnový míč. Oni jsou totiž i s tím měkkým míčem dost nebezpečný.
Někdy si člověk říká, jeslti je to, co dělá pro děti, a jak je směruje, to nejlepší. Ještěže mám kolem sebe lidi jako je Klára nebo Joachim, kteří mne uklidní: „Neboj, on si své místo v životě najde. Základ v rodině má dobrý a zbytek nech na něm. Jen ho jemně posunuj a usměrňuj.“
Velikonoce
Velikonoce byly hned na začátku dubna a přišly tak rychle, že stihly odejít dřív, než jsem si všimla. Ale mně to nevadí. Co si myslim o koledování jsme si s jediným koledníkem, který měl odvahu přijet, vyříkali a snad už nikdy nepřijede. Podle toho, jak smýšlíme, tak se proměňujeme. Ať se ocitneme v jakékoliv situaci, vždy máme možnost myslet si to, co chceme. 2*
Já jsem si užila svůj pravidelný půlden, kdy jsem opravdu sama doma a nikdo nic nechce, ani nemusím vařit, protože přijdou nacpaný. A odpoledne klasika u kamarádů na kopci. Ester se radovala, že už to není ona, kdo je zavřený s nejmenšími doma a může s námi venku posedět. Kluci hlídali malé dítě dost poctivě. Ale samozřejmě ve chvíli, kdy ho začla maminka hledat, tak nikde nebylo. Ale přežilo a my taky. Tak zas příští rok.
Fotbal a uděláme si teambuilding?
Vézt dítě někam na fotbal je příležitost vylézt na další rozhlednu v okolí, tentokrát Císařský kámen.
Na dalším zápase rozhodčí dělá kotrmelce, aby se vyhnul míči a to je mu přes 80. Chodil s námi v zimě i do tanečních. Dobré vidět, že se ta kondice udržet dá. Když bereme naši smrt jako neustálou bezprostřední možnost, jako něco, čemu se nelze vyhnout a co je dříve nebo později zcela jisté, jedině tehdy poznáváme skutečnou cenu života. 2*
A jako bychom neměli co na práci, volné odpoledne trávíme na dospělém fotbale u nás ve vesnici. Když jsme se tam tak hezky sešli s šéftrenérem a dalšími z fotbalu, tak prý: Pojďme si udělat teambuilding. No to určitě. Z toho by mohla koukat zase další práce. Já myslím že toho děláme na hřišti dost.
Když děláme něco s radostí, zapomíname při tom na každodenní starosti. 2*
Polyfázový spánek
Pořád blbě spím a budím se v noci. Ale ono to možná nebude tak blbě. Bifázový spánek býval přirozený až do průmyslové revoluce. Lidé šli spát se slepicemi, po pár hodinách se v noci vzbudili, něco za svitu měsíce nebo svíčky udělali, a pak šli znovu spát. A pak přišla průmyslová revoluce a nahnala lidi od rána ke strojům. A teď se honíme do kanceláře. A ležíme ve tři noci vzhůru v posteli a myslíme si, že je něco špatně, že jsme rozbití. Asi jen nejsme stroje.
Jógový víkend s holkama
Víkend s holkama v Krkonoších byl báječný. Hodně jógy, skvělé jídlo a výlet, na který se mnou nechtěl nikdo jít. Nevím, co čekaly, jít výš, to už dojdeme do vesmíru. Jedna statečná se přidala, a když už jdeme nahoru, tak na tu Labskou klidně doběhneme, hlavně když stihneme ještě dortík, kávu a wellness. Holky toho k Labskému vodopádu nachodily také dost.
Na Východě pokládáme za hrdiny ty, kdo si úctyhodně vytrénují mysl, zatímco na Západě jsou za hvězdy ti, kdo si mistrně vytrénují tělo.2*
Zbytek byl přesně takový, jaký měl být: sauna, víno, hodně povídání, známé i nové tváře. Na workshopu si ozdobily sklenice a napsaly zprávu budoucímu já nebo kamarádce.
Prokazovat sobě stejnou laskavost, jakou bychom prokazovali našemu nejbližšímu příteli. 2*
A když jsme se loučily, jen jsme smutně konstatovaly, že zatímco paní v obchodě balila Ester hrníčky a my balily kufry, babička využila čas a balila chlapy.
Když jsme byly pryč, chlapům zůstaly děti, tak je vzali na ryby.
„Máme 9 kg kapra. Kolik chytily vaše děti?“ ptám se holek. Jedna nevěděla, protože měla mobil na pokoji a druhá si na děti vůbec nevzpomněla. A pro mne je to ta nejlepší zpětná vazba na jógový víkend, protože dokázaly vypnout hlavu a odpočinout si.
A když jsme se po víkendu doma sešli, všichni byli šťastní a spokojení. Jenom já si po tomhle „odpočinkovém“ víkendu teď budu muset odpočinout.
Jablonecká secese
Mohlo to být takové nenápadné město v kopcích. Jenže secese si tam jede svoje kudrlinky dodnes. Na víc než 20 budovách. Klidně i na přehradní hrázi. Stačí zvednout hlavu a chvíli nekoukat do telefonu. A kdo do telefonu kouká, může projít celou 5ti kilometrovou trasu.
V domě Jany a Josefa Scheybalových v Jablonci je do 9. 5. výstava: Šťastný život v secesi
Vybavení kostýmy a plno informací. Zjistila jsem, že před více než 100 lety se řešilo to samé:
„Kuchyně má býti modelem praktičnosti, neboť okrádá ženu nejvíce o čas a sílu.“
„Pořádek, který děsí se každé špetky prachu, který nesnese otevřené knihy – není krásným. Nábytek se vyrábí, aby byl používán, knihy, aby byly čteny, a nikoli, aby činily parádní kusy, jimiž se nesmí hnouti.“
A kdo neumí jíst a drobí si na břicho, ten má zůstat doma. Tak hlavně že tělocvik byl od žen podceňován už tehdy. Prý když nás bolí nohy, máme si lehnout a aspoň cvičit rukama. Jednoduché a stejně to nikdo nedělá. Možná jsme se neposunuli tak daleko, jak si myslíme.
Kdo už na výstavě byl? Nebo se teprve chystá? A všimli jste si někdy těch domů, nebo jen procházíte kolem?
Královny
Ve čtvrtek máme cvičení na židlích pro královny, jenže minulý týden byla sokolovna obsazená. Co teď? Rychlá změna plánu a přesun do zasedačky obecního úřadu. Jen tak tak jsme se tam vešly, ale královny už mají svoji moudrost a takováhle drobnost je nerozhází. Hlavní je, že se sešly a protáhly. Třeba je chvíli nebudou bolet kolena. Na těchhle lekcích mám nejraději, že chodí s úsměvem a za pár lekcí vidí změny.
Pokračování v květnu.
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu. Pracovně se můžeme propojit na Linkedin.
Předchozí články
Březen v zenu? Tak určitě (135)
Dubnová mozaika (54)
Cesta zrušena (22)
Knihy
1* Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky
Že většina z nás přežila se zdravým rozumem , bylo podmíněné především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění.
Když je muži vyražen meč z ruky, zaváhá, zděšen, co dál. Žena mrští kamenem, a když není po ruce, popadne kobylineck, a když ani ten není v dosahu, aspoń od srdce plivne nepřiteli do oka. Zdá se, žře muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než stokrát nic, které umořilo osla.
Protože naděje je ta nejstarší a nejmocnější síla, která boří zdi Bastily a zbavuje tyrany trůnu. A když ji chceme popřít, popíráme život sám
2* David Michie: Dalajlamova kočka – Probuď v sobě kotě
Máme-li hluboké zranění, které zaroste, zůstane nám jizva a necitlivá tkáň. Pak býváme obzvlášť nepřístupní prostým životním radostem.
Chybí ti sebepřijetí. Vymyslela sis o sobě negativní příběhy a opakovala sis je tak často, až sis přestala uvědomovat, že to jsou jenom smyšlenky a pouhé názory. Stal se pro tebe skutečností, faktem.
Jak znenadaní vás mohou zaskočit pochyby o sobě samých, i když pochází z páchnoucích úst rádoby odborníka.
Co přesně je to “já”, nad kterým lámu hůl? Kde ho můžu najít? Proč mám někdy pocit, že to “já” je skvělé, a jindy jsme zase přesvědčený o tom, že je to zmetek? Jak to, že se mé názory na “já” tak zásadně mění a liší?
Je to příběh, který si o sobě vykládáme. A tenhle příběh se mimochodem může velice snadno měnit podle toho, s kým zrovna jsme a podle spousty dalších faktorů. A představa, jakou o sobě mám já sám, navíc bývá docela jiná, než jakou o mně mají ostatní. Takže proč ulpívat na něčem smyšleném, co je ještě ke všemu tak proměnlivé?
Když v sobě rozvineme upřímnou touhu po tom, aby se dobře dařilo a šťastně žilo lidem, s nimiž nás už pojí osobní vztah milující laskavosti, je pak mnohem snazší rozšířit okruh naší ryzí přejícnosti i na další lidi.
Nezodpovídáte za to, co si o vás myslí druzí, protože představa, jakou o vás mají, je projekci jejich mysli a nikoliv vaší. Ať už si o vás myslí cokoliv dobrého i špatného, je to jejich názor, na který vy sami nemáte moc velký vliv.
Chceme-li získat zpět radostnost, kterou v kotěcím věku považujeme za samozřejmou, nesmíme se nechat smýkat bouřlivými poryvy myšlenek. Je třeba se nenechat ničit úporným přemýšlením. Čím míň se budeme v duchu rozebírat, čím míň budeme mít plnou hlavu myšlenek o sobě samých, tím líp pro nás .
Trénink mysli chce čas úplně stejné jako trénink těla. je potřeba důsledně trénovat a cvičit, krok za krokem, kousek po kousku, až zjistíme, že jsme se posunuli a jsme tam, kde jsme chtěli být. 2*