Únor je skoro za námi. Nikam nepospíchal. A nevypadal jako únory, na které jsme zvyklí. Sníh se měnil v déšť až se divím, že na té sjezdovce něco zbylo. Místo povzdechu, ať už je jaro, že mne ty lyže, běžky, brusle nebaví, sledujeme sjezdovku, abychom si ještě zalyžovali.
Na Hromnice, že by jaro?
Hromnice se předvedly báječně. Možná to bylo díky té týdenní karanténě, kdy jsme ven nevylezli, ale najednou, ze dne na den, nejedu z práce po tmě a děti nemusí ráno mávat baterkou na autobus. I když ani odpoledne autobus nepočítá s tím, že by chtěl ze hřbitova někdo odjet, takže občas nestíhá zastavit.
Anna napsala zrovna, když jsme seděli doma v karanténě. Tak zase nikam nevyrazíme. Stěžovala si: „Nejdřív jsem byla nemocná já a teď jsou všichni okolo. Nezbyli mi žádní kamarádi, kteří nejsou zavření.“ Utěšovala jsem ji, že já mám svou nejlepší kamarádku knihu a slivovici stále při sobě. Sice nemám čas číst, ale mám pocit, že ta slivovice v čaji proti bacilům pomáhá.
Lyžování samá voda
Únorové počasí se jako zima jenom tváří. Když u nás napadne sníh, hned zase taje. Jeden večer sněžilo, že než jsem vyházela před autem, mohla jsem auto ometat znovu. A do rána byl ze sněhu zase déšť.
Tak jsem si chtěla užít pěkný sníh aspoň ve Špindlu, kam jsme vyrazili s kolegy, využít kredity z předloni. To jsme vraceli permanentku kvůli dešti. Tentokrát nikdo počasí nezkontroloval, nebo doufali, že to nebude tak hrozné. Mrholení a mlha nezní tak špatně až do chvíle, kdy má člověk mokrý zadek po druhé jízdě na lanovce a na brýle by potřeboval stěrače. Když ještě odpoledne začalo foukat, divila jsem se, proč pořád prší a nesněží, když je taková zima. Kluci se smáli, že asi zas taková zima není. Nic jiného, než ten smích nám taky nezbývalo. Rukavice jsme ždímali už v poledne a černou sjezdovku bych si dobrovolně nevybrala, ale byla nejlíp upravená a nebyli tam lidi.
Pěkný sníh jsem si nakonec užila u nás na kopci na večerním lyžováním. Šlo dobrovolně i negativní dítě. Hned po první hodině lyžáku si totiž stěžovalo, že ty tři jízdy, co stihly, byly i na něj málo.
Jak moc je potřeba upravit hnízdo, než ho člověk opustí?
Zimní hibernaci jsme využili k obměně nábytku. Doufám, že konečně přerušíme sérii stěhování, které přišlo vždycky přesně po tom, co jsme začali v bytě něco obměňovat nebo rekonstruovat.
A zatímco se Vendy nemohla stěhovat kvůli tomu, že neměla dodělané detaily a nechtěla mít ve věcech prach, u nás se v obýváku vrtalo a řezalo. Kdybych měla lpět na tom, že se to bude dělat jinde, tak ta skříň nikdy nestojí. Měla jsem totiž takový báječný nápad, že stačí odříznout skříň na hloubku a pak se k nám krásně vejde. No nebylo to tak báječné, protože se musely dovrtat všechny ty dírky na šrouby a kolíčky a bylo jich tam fakt hodně.
Ale aspoň nás to zase přimělo vyhodit hromadu věcí. Protože co se občas bez povšimnutí válí, to se člověk nestačí divit. Tuhle při práci něco spadlo. Manžel nadskočil: „Co to spadlo?“ „Kámen,“ sbírám ho ze země. „Proč máš na stole kámen?“ divil se. „Ty nemáš na stole kameny?“ ptám se. „Neee,“ ujišťoval mě, „pardon, mám,“ zaštěrchal mističkou čehosi, co si děti mysleli že našli drahokamy. No tak už jsou taky pryč. Teď to ještě nemůžu říct nahlas, ale proč jsme vlastně kupovali velkou skříň, když se tolik věcí vyhodilo? Radši mlčím.
Občas totiž nedokážu zformulovat myšlenky úplně přesně. Tuhle se manžel chválil, jak dobře uvařil. Kývala jsem hlavou. Není nad to, když uvaří někdo jiný. Manžel pokračoval: „Měla by sis mě v kuchyni přivázat řetězem, abych vařil častěji.“ „Jo, nad tím jsem přemýšlela…“ začala jsem. „Cože?“ vytřeštil na mne oči. „Přemýšlela jsem, že bychom mohli udělat novou kuchyň, aby se ti lépe vařilo,“ dokončila jsem myšlenku. No myslím, že tenhle projekt nechám na další rok. Co kdybychom se stěhovali.
Stěhování je tu
Naštěstí ne naše, ale Vendy. Díky tomu, že postupně věci převážela, to byla rychlovka. Chlapi převezli velké věci a my se pustily do kuchyně a věci na spaní. I když přebírání a vyhazování ji ještě čeká. Takové to klasické dilema: Co když to budu ještě potřebovat?
A pro ty, které stěhování teprve čeká, mám tady článek.
Sníh a prázdniny
Děti jsou zas pořád doma, a to ani není škola zavřená. Karanténa se přelila do pololetních prázdnin, ty do lyžáku a na něj navázaly jarní prázdniny. Ještěže jsou ti kamarádi. Sousedka nám půjčila dítě, tak jsme měli 3 hodné děti, o kterých jsme ani nevěděli. Tedy jen do rána, kdy se naši pomlátili na vleku hůlkami. Vzít si půlden dovolené byla dobrá volba. Celý den by se mi lyžovat nechtělo, takhle jsem si to užila, a ještě jsem se těšila na odpoledne do práce. Pak se pro změnu odstěhovalo dítě ke kamarádovi. Druhý si chvíli užíval, že je jedináček, aby se začal brzo nudit. No porvali se hned jak zas spolu byli doma.
I když první den jsem se na sjezdovce úplně zapomněla. Děti zkoušely snowboard, tak mne nenapadlo nic lepšího, že to také musím zkusit. V půjčovně jsem si vyslechla, jak se lidi polámali. No přežila jsem, i když jsem pěkně otlučená a mám natažené i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. A když jsem chtěla provokativně poslat foto kolegovi, který rád jezdí na hory, akorát od něj přišla zpráva: „Tak už jsem dostal foto z Alp, očekávám zprávu z Krkonoš.“ No jak chce.
Jaro
A pak se počasí přehouplo ze zimy do jara. Z krásných plánu na večerní a ranní lyžování zbyly kaluže vody. A ještě bylo zrušené cvičení a došly bublinky. No to je týden.
Mezi sledováním stavu sjezdovky a využíváním každého volného chladnějšího dne na lyže a snowboard jsme vyrazili i na běžky. Děti měly mít závody v rámci poháru, tak aby se aspoň doplácaly do cíle a získali nějaké body. Nato, jak se nám na kopec nechtělo, tak to nakonec byla docela zábava a nadšené dítě pak chtělo v týdnu ještě jednou. Já bych šla radši na brusle. Jenže není čas. Jak to ty lidé dělají, že vše stíhají?
Čtyřoslava bez oslavence?
V únoru se sešly čtvery narozeniny, tak jsme udělali čtyřoslavu. Docela dobrá tradice. Už to vypadalo, že nejmenší oslavenec zůstane doma, protože jako „mámo, fotbal,“ ale naštěstí ho stihli hned po ránu. Nad devíti svíčkami na dortu se radoval: „Já už jsem U10.“ „Jak můžeš být U10, když je ti sotva 9,“ divila jsem se. Tak prý to znamená, že čeká až mu bude 10. No tak konečně mi to po těch letech někdo vysvětlil.
A co bude dál? To se ještě uvidí, protože Březen, na kopec vlezem (76).
Nechcete přijít o další příspěvek? Nechte mi svůj email a já vás na něj upozorním newsletterem jednou za měsíc.
*****
A nebo sledujte Emin deník na Facebooku nebo na Instagramu, kde jsou i další tipy na výlety.
Předchozí články z Emina deníku
Už zase narozeniny, zastavte čas (33)