Psaní mě provází skoro celý život. Ne jako velký plán nebo profesní ambice. Spíš jako tichý nástroj, ke kterému jsem se vždycky nějak přirozeně vracela.
Začalo to dětskými deníky, co jsme zažily. Byly to obyčejné zápisky o obyčejných dnech – počasí, výlety, kamarádi. Někdy jsem to vydržela pár let, a pak byla zase pauza.
Svým způsobem byly deníkem i dlouhé dopisy se sestrou.
Ve dvaceti přišel trochu jiný typ deníku. Říkala jsem mu „depresníček“. Byl to sešit, kam šlo napsat všechno, co se nevešlo jinam – nešťastné lásky, frustrace, vztek, zklamání. Místo, kde člověk mohl věci prostě vykřičet na papír, ideálně ještě v cizím jazyce, aby to jen tak někdo nepřečetl, a když už něco dělám, tak ať je to praktické procvičení jazyka.
Kromě toho jsem si zapisovala citáty, myšlenky, věty, které mě nějak zasáhly.
A pak přišlo psaní, které trvá dodnes. Posledních šest let pravidelně píšu blog Ela nad mraky. Jsou to příběhy z života, z cest, z práce, z běžných dní i ty frustrace a radosti. Když dnes zpětně čtu staré články, často mě překvapí, kolik věcí bych si už ani nepamatovala.
A právě tady je síla psaní.
Co mi psaní dalo
Za ty roky jsem si uvědomila několik věcí. Není to o pravopisu ani stylu.
Psaní pomáhá:
- dostat myšlenky z hlavy na papír
- zastavit přemíru přemýšlení
- uvidět věci s odstupem
- uvědomit si drobné momenty dne, které bychom jinak přehlédli
- udělat si v hlavě víc prostoru
A někdy má ještě jednu krásnou vlastnost – vytváří paměť života.
Když po letech otevřete starý zápis, vrátí vás do momentu, který by jinak dávno zmizel.
Proč o tom dělám workshop
Journaling není složitá metoda.
Nepotřebujete talent na psaní ani literární ambice.
Stačí papír, tužka a pár minut času.
Na workshopu sdílím techniky, které jsem si sama během let vyzkoušela – od obyčejného záznamu dne až po otázky, které pomáhají ujasnit myšlenky nebo rozhodnutí.
Ne jako teorie z knihy.
Ale jako věci, které opravdu fungují v běžném životě.
Potkáme se? Workshop journalingu v Plavech 18.4. nebo přijedu udělat workshop k vám.