Duben si zas jel aprílově, slunce, zima i jugo. Prý jestli pojedeme na dovolenou na vodu. Ani náhodou, vodu nemám ráda. Takže duben byl na vodě a samá loď, co k tomu říct. Projeli jsme zelená údolí, někdo se pomazlil s asfaltem, druhý měl intergalaktický zážitek. Doktor nás sice nezachránil, zato nás rozesmál. A to divadlo? Na co a kam jdeme netuším, ale určitě to bude dobré. Ořechový dort byl jen na vlastní nebezpečí a je potřeba příbor na metalový nářez?
Mrázek ústředna
Že ještě existují telefonní ústředny, to jsem tedy nečekala. Ještěže je všechno online. Stačilo 20 telefonátů s O2 a ústředna funguje včetně takové té hlášky: pro rezervace stiskněte 1, pro půjčovnu 2. Operátoři O2 byli milí, to se musí nechat, ale nepomohl mi prakticky nikdo. A kdo chce u nás v práci potkat chlapa, musí na Spálov. Zastihla jsem tam kolegyni rovnou se 3 opraváři najednou. Ještěže si ty poruchy natáčí, takže jí nemůže nikdo podezírat, že si je tam zve jen tak.
Krucipüsk1* a žádný blbý kecy
Prosím, už žádná další splněná přání. Chtěla jsem někam vyrazit, a aby se to zařídilo samo. „Věci se hejbaj a lidi pořád něco hledaj,“1* já třeba výmluvy – proč se překvapení v podobě koncertu musí trefit zrovna do večeře s plesovou partou? Ale neřeknu ne, když mi někdo místo příboru nabídne metalový nářez: „Je to boj, ale krásnej.“1*
To byla jedna loďka malá
„Děti, užijte si nás ještě, co když už se nevrátíme?“
„Tak tu hlavně nechte heslo od xboxu.“
Prý je lepší koukat z klidný hospody na rozbouřený moře než obráceně. Předpověď počasí byla už čtrnáct dní nevábná a pořád se zhoršovala, vzkaz od kapitána: “Spěchejte, ať něco stihneme.”
Dorazili jsme s Ester, Matějem a Maxem do Chorvatska tak rychle, že si tím Matěj zkazil pověst toho, co vždycky přijde pozdě. I na vlastní svatbu, ale to nemám nikde říkat, protože za to nemohl.
Jugo se blíží
Naskákali jsme do lodi, dostali nějaké základní poučky, a pak zkusili nemožné, aneb týdenní kurz nacpat do 24 hodin včetně pozorování delfínů a policejní kontroly. A pak přišlo jugo. V bezpečném přístavu nevypadalo tak hrozně, i když nárazy větru houpaly se stěžni, lana bouchala a hvízdala, fendery vrzaly.
Zatímco jugo řádilo, voda nafoukaná do přístavu stoupala, kapitán si musel přeparkovat. Proč neparkuje jako my na centrálním parkovišti, ale tady v přístavu? Protože má VIP slané místo i s umytím podvozku.
Na nepřízeň počasí jsme si ale nestěžovali, všichni potřebovali dospat, takže jsme byli jak loď duchů. Měli jsme zásob jídla tolik, že se nám kapitán skoro nevešel na palubu. Tohle ještě neviděl a hodně toho taky neslyšel. Matěj měl starost, aby si na lodi nezničil své nepromokavé rybářské kalhoty. Když bude na lodi ostružiní, tak je tam něco špatně. Ostružiní jsme měli, protože jsme ty dny v přístavu využili k výletům do okolí.
Měli jsme jachting, obžerství a navíc ještě turistiku a mokré boty při průzkumech nezvykle zeleného a kvetoucího chorvatského vnitrozemí. A taky jsme se samozřejmě učili. I když využití lodní smyčky jako pout vzbudilo víc pozornosti než ostatní uzly. A jak vytáhnout hlavní plachtu na sucho? To se člověk postaví k lanu, muchlá ho v ruce a říká: “Tahám, tahám.”
Krása střídá nádheru
Libovaly jsme si s Ester, jak ti naši chlapi vypadají dobře, ale musíme je průběžně udržovat. Někdy jsou neposlušní pacienti. Ještěže jsme s sebou měli i doktora, on však nikoho nerozdejchá, ale rozesměje. A protože smích prodlužuje život, budeme se tu trápit o půl hodiny dýl.
Když se vítr uklidnil, vrátili jsme se zpátky na moře, a pak už fakt makali a zkoušeli to, co jsme se učili.
Proč zrovna loď?
Kdo měl ten blbý nápad vyrazit na loď, když nejraději lezu do kopců a sbírám horizonty jako jiní sbírají magnetky z dovolené? Vyměnit svobodu prostoru za kývající se palubu a stísněnou kajutu? No přeci proto, abychom mohli strávit kvalitní čas se svými přáteli. Být si blíž. No to jsme si teď byli až moc blízko. Z vedlejší kabiny jsme slyšeli nejen jak dýchají, ale i další věci. Třeba chrápání. A po tomto týdnu je rozhodně nechci dlouho vidět (minimálně do Velikonoc).
Ořechový dort na vlastní nebezpečí
Upozornění: Tahle část je jen na vlastní nebezpečí pro osoby starší 18 let a otrlé povahy. Obsahuje totiž menší množství narážek. Větší množství jsem radši zapomněla a nebo jsem dost otrlá, aby mi to nepřišlo. My už jsme teď otrlí všichni i ti, co čtou jen Shakespeara a mysleli si, že děti nosí čáp. Pro ujetou konverzaci klikni sem.
Prej zbyly k snídani jen tvrdý rohliky? “Tohle není tvrdý,” ohradila se Ester, “zkuste si to kluci nacpat do pusy a uvidíte, že to není tvrdý.” Tvrdej prej bude drobit, tak hlavně nepoužívat zuby. Kluci remcali, že si teda rohlik rozhodně cpát do pusy nebudou, ani nikomu jinému, rohlík neumí kapičku lásky. Chce někdo kapičku? Máme i croissant.
A s tím dortem? To kapitánka sousední lodi slavila narozeniny, tak jsme se všichni sešli a objednali jsme jí dort. Někteří odmítli, že nejí sladký. “To není sladký, to je ořechový,” přesvědčovali jsme je. Jenže Ester má alergii na oříšky. I když prý ne tak dramatickou. Předvádět, jak jí oteče pusa přineslo diskuzi na celou stránku lodního deníku. Ta se pak musí slepit s nápisem: “Nerozlepovat, jen na vlastní nebezpečí.” Teď už víme, že jestli bude mít Ester oteklou pusu, tak to měl Matěj oříšky. Ještě jeden se přiznal k alergii na oříšky. Jestli mu ty oříšky zaskočí, bude je dva dny smrkat a bude mít oteklý nos. Pokud budeme volat záchranku, mohl by si partner stěžovat: “Doktore, dnes jsem chtěl píchat já.” Tak hlavní je udržet otevřené dýchací cesty. Třeba dát Zodiac. A když ho nemáme, můžou se pánové střídat. To budou titulky: Skupina jachtařů zachránila kolegyni život. Urologie v Šibeníku přetížená, 6 pokousaných penisů.
Kdyby ten dort byl rafaelo, tak se tolik nenasmějeme.
Ostatní račte pokračovat, třeba fotogalerií.
Návrat a kdo se mazlí s asfaltem
Nebylo to vůbec špatné. Slunce, moře, vítr. Ale když na konci plavby kapitán vylil skoro celý rum Neptunovi, to nám teda bylo líto. Nikdo však ani necekl. Byly jsme na kluky hrdé.
“Já jsem byl tak v šoku, že jsem nestihl nic říct,” přiznal se Matěj.
A když pak vylezl z houpající se lodi, sedl dozadu do auta, tam se to s ním 12 hodin houpalo, prej už nechce. Sliboval, že až doma vyleze na asfalt, tak si lehne a pomazlí se s ním.
Když jsme měli loni pěkný večírek, vylezl z toho plán na loď. A když nám to teď spolu tak pěkně klapalo, tak bychom mohli jít společně na oldies diskotéku. To jsme Maxe naštvali, že šel radši vybírat loď, protože on určitě na diskotéku nepůjde. Jenže na webu bylo napsáno, že 296 lidí má zájem o tu stejnou loď. Takže půjde na diskotéku s námi? Ne, pošle tam všechny ty lidi a my můžeme na loď. I když já si myslím, že nikoho pár dní vidět nepotřebuju. Pozítří jsou Velikonoce, takže to k nim tradičně jdeme, že jo? No to určitě.
Velikonoční tradice podle nás
Koleda je pro děti, my vyrážíme na kopec. Matěje to sice trochu zklamalo, ale nebudu sedět doma jen proto, abych podporovala velikonoční násilí, ale neměl na výběr. Manžel na koledu taky nechtěl, ale donutila jsem ho jít navštívit aspoň tetu. Bydlíme v jedné vesnici a potkáme se sotva jednou za rok. Ještěže tam šel tak brzo. Za hodinu mi volal, ať přijdu, že si povídají a je to tam fajn. A na radost ze setkání lahev bublinek, nebo rovnou dvě, v poledne, protože je svátek a můžeme.
Teta si stěžuje, že co přestala kouřit, tak má pořád hlad. Ptala se doktorky, jestli na to něco nemá. Ta měla odpověď: „A vadí vám to?“ Nám zas s kolegyní na očním řekli, že v tomhle věku se nemůžeme divit, že hůř vidíme. V liberecké knihovně jsem čtenářem 23 roků 5 měsíců a 27 dnů. To je déle než jsou některé mé kolegyně na světě.
Odpoledne jsme si šli tradičně posbírat děti na kopec k Ester a Matějovi. Takže večírek pokračoval. Asi se povedl, protože druhý den kluci nedorazili na jógu, ačkoliv to celý týden na lodi slibovali. Prej by dali jedině kyblíčkovou.
Alfons, apríl a staří přátelé
Alfons poslal na apríla po ránu fotku s cedulí Jablonec. Skoro bych mu to i věřila, blázen je dost, ale prej apríl. No to jsem si mohla myslet, že se odstěhuju na konec světa, tak se na mne vykašle. I když to mu křivdím. Zve mne na pivo, aby mi mohl nějaké věci dovysvětlit a já odpovím: “Nikdy.” Pošlu Ještěd, fotka je sice pryč po prvním podívání, ale to nevadí. Vzpomeň si.
Není divu, že člověk rychle zapomíná, když se ani nepřipomeneme. Po prvotních zprávách s kamarády z minulé práce komunikace utichá. Co taky pořád psát. Svět je jen práce a domů. Vykašlala jsem se na vše, co mi bralo energii, ale ono mi to energii vlastně dávalo, drobné úkoly, rutiny, plány, pohyb. A tak zvednout zadek a jedeme dál. Manžel posiluje, hrozně u toho funí, tak se mi nechce, ale nakonec je fajn se přidat. Stačí si vzít menší činky, já funět nechci.
Jarní úniky
Už mi začínají chybět lidi, ale ani na fotbale si nepokecáme, protože je zima. Vyrážíme radši prozkoumat Jabloneckou výšinu. Radovala jsem se, když budu dělat ve městě, že to bude dobrý. Ale jsem ráda, že jezdím jen na okraj. Ve městě je akorát zácpa, všechno rozkopaný, parkoviště plný. Liberec to samý, tam si z toho dělají i srandu, že je to liberecká únikovka.
Dubnové střípky
Proč baví rozhodčího florbalu pískat zápas, když si stejně všichni pořád stěžují? Baví ho ten pocit moci.
Občas je den na hovno. „Máš pravidelnej cyklus?“ zeptá se chlap. Má v tom jasno a ještě přihodí radu: “Pravidelný cyklus je základ.” Takže jsem rozbitá? My nejsme stroje. Někdy jsme jaro, někdy podzim, a někdy chceme prostě jen klid a čokoládu.
A protože je to jaro, chce to vyleštit fasádu. Třeba zkusit peeling s kyselinou mravenčí. Aneb ráno jsem si připravila peeling z kávy a medu a přes den se mi do toho nastěhovali mravenci.
Puberťák odjel se školou do Anglie. Sice na zprávy odpoví stručně: „V poho,“ ale sdílí fotky, tak víme, že žije. Druhej se bez něj nudí. Zakázali jsme mu fotbalový míč, tak si honil aspoň tenisáky v sušičce a na čarodejnice se odstěhoval ke kamarádovi.
Dát mi za úkol dárky pro kolegy, když je vůbec neznám, je tedy výzva. Na sportovce jsem zapoměla, ale básnička o tom, co mi zrovna vyprávěl a taška zdravých svačinek to jistí. I když hledání zdravé svačinky ve vietnamské večerce byl nadlidský výkon. A ten démon, co si dělá z kolegů srandu v podobě živých dárků, dostal aspoń slovní štulec.
Divadlo aneb nejen já netuším kam jdeme
A i když nemám energii něco plánovat, mám tu naštěstí Ingrid, která nás vytáhla do divadla a na večeři. Peony Asian Fusion bylo fascinujici.
A divadlo? Na co a kam jdeme netuším, ale určitě to bude dobré. Ingrid s výběrem komedie Tracy Letts: LINDA VISTA nezklamala. Opět to bylo překvapivé a směšné. Snaha padesátníka skrýt za ironií a sarkasmem touhu odhalit smysl života byla možná na začátku k smíchu, ale během večera se pomalu změnil ve zpytující monolog a obraz toho, jaké jsou naše volby. “Uděláš, co uděláš.” Smát jsme se v druhé půlce úplně přestali. Ale proti divadlu v září (ještěže si to píšu, jinak bych to zapoměla) to bylo zajímavé.
Táňa má intergalaktický sex. Chceme ho taky. Kluci jsou jeden uražený a druhý se ptá: cože? Si představil ty kostýmy, jako ze Startreku. Prej neví, jak to v tom overalu budou dělat. Fyzik se nezapřel, že sex funguje na základě gravitace a s tím budou mít v raketě problém. Se odrazí, to bude náročné. Takže se přivážou gumovým pasem a chtělo by to magnetické boty. Ještě že byl ten druhý ajťák stavař, tak došla řeč i na fasády.
Na vodě aneb seznamovák s nováčky
Nedělní pracovní den u řeky bych si klidně odpustila, ale vlastně to bylo bezva. Úplně jsem zapomněla, jak to na koloběžce jede, k tomu zelené údolí a nové tváře. Mohla jsem si vyzkoušet teambuildingové aktivity, které jsem zatím vždycky jen viděla z dáli a ostatním tiše záviděla, Tak teď už chápu tu nechuť některých, také radši zůstanu vpovzdálí. Frustraci ze stavby věže z kostek vlastně nepotřebuju. A že se na jezu cvakne 10%? Tak to máme splněno. Termín na vodu perfektní, Jizera pěkně teče, ale to že budeme pod jezem mokrý všichni, to jsme nečekali.
Hledám smysl a směr
Vypadalo to jako dokonalé dny – volno, moře, vzduch a nekonečný prostor. Ale přišlo jugo.A je vlastně jedno, jestli je to vítr, hormonální bouře nebo jen tlak, co se nenápadně kupí. V tu chvíli si můžou všechny ty dobře míněné rady jako „musíš v tom vidět radost“ nebo „zkus se podívat z té lepší stránky“… strčit někam.
Mozek pod tlakem nemá kapacitu hledat vděčnost. Nejprve potřebuje uznat, že něco bolí. A až potom se může začít rozhlížet. Jenže často jsme naučení hned něco řešit. Být funkční. Pokračovat. Ale někdy je víc odvahy v tom si dovolit zůstat stát. V životě i na moři.
Kdy jsi naposledy nic nehledal/a – a přesto našel/la?
Tak teď už vyhlížím květen
Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.
Předchozí články z deníku
Březnový restart a nuda zřícenin (119)
Když duben odchází (95)
Tiché a klidné místo plné magorů (51)
Roadtrip nebuď kráva (53)
Naštvaní ptáci (5)