Co sakra dělá trosečník na sněhu?
Jak na nový rok, tak po celý rok, takže jsme přestali pít (alkohol) a žrát (cukr). Je to smutné.
Co by tak člověka mohlo potěšit během dne? Práce online bez lidí, ale zato s dětmi na online výuce. Aspoň že napadl sníh a chtějí jít ven. I když jenom proto, aby zabili čas, když mají zablokovaný tablet. Můj plán sice byl povolit max 1,5 hod denně, jenže online výuka to kazí. Mezi těmi 2 online hodinami stihnou kromě úkolů zkouknout videa i napsat spolužákům a najednou je z toho 5 hodin. No bravo.
Země je v lockdownu, vše zavřené, do toho nějaké bacily a měsíc utekl, aniž bychom se s někým viděli. Už ani ta pošta k nám radši nejezdí, protože čtyřkolky prý nepotřebují a v zimě překvapivě napadl sníh. Po nekonečné homeoffice se mi snad v práci zvedne nálada, potřebuju lidi. Trosečník si povídal aspoň s míčem. Já jsem taky trosečník, na sněhu. Povídám si sama se sebou a okolí si toho už začíná všímat.
Ozval se bývalý kolega Alfons, jak se má: „Já tě musím trošku pokárat… Když jsem psal, abyste se za mnou zastavily s T+T, tak jsem tím myslel, že se pochlubím, jaké jsme měli ženské, ale nepočítal jsem s tím, že mi sem pošlete Jarmilu. Je to asi hodná ženská, ale…“ No, smůla hochu, uvázli jsme na ostrově jménem homeoffice.
Online muka
Online výuka je stále stejná nuda: „Paní učitelko, my nemáme tiskárnu:“ „Já vás nevidím, kdo mluví?“ „Neslyším tě.“ Hodina plná balastních otázek. Probuďte mne prosím v dubnu. Sice tvrdí, že půjdou do školy od února, ale co si budeme povídat. Teď jsou jarní prázdniny a on se zase nějaký důvod najde, proč ji nechat zavřenou. Edit: Jo, tak už ho našli. Proč otvírat školu, když se zase zavře, to je argument.
Do školy toho moc nemají, zaúkolovala jsem je vyhazovat sníh a ometat auto. Autem pojedu nejspíš až na jaře až ten sníh roztaje sám, ale zato máme cestičkové bludiště na zahradě. Soused komentoval moji snahu počtvrté omést auto slovy: „Je to marný.“ Za ty dva roky bez sněhu jsme si úplně odvykli. A když už jsme konečně prošlapali lesem cestu do školy natolik, že nemáme plné boty sněhu, tak zůstalo dítě stejně doma v karanténě. A tak je z toho další článek: Hry s dětmi doma. Jo, je to rychlost, slibovala jsem tenhle článek Adéle už na podzim.
Je to marný 
Vyloženě se milují, po 3/4 roce spolu doma
Novoroční předsevzetí
Leden za námi, takže se dá už říci, jak to je s těmi novoročními předsevzetími. Není to úplně marný. Proč ale proboha jsem se přihlásila do výzvy úklid šatníku? Vždyť oblečení je to poslední, co řeším, když mám ten softshell a domácí pohodlný oděv.
Zato letošní Yoga with Adriene zaměřená na dech byla přesně to, co v tomhle chřipkovém období potřebuji. Takže bacily mne nedoženou, dýchat a protahovat se zvládám každý den. Vlastně ona chřipka a rýma stejně tuto zimu zmizely. I když po 3 týdnech už ta pravidelnost trochu skřípala, ale tak musím si to šetřit i na únor. Každý výsledek bude lepší než loňská lednová výzva docvičená v květnu.
Hospodyňka ze mne nebude
V 6:50 ráno knedlíky uvařený, koláč upečený, domácí termix namíchaný, svíčková se vaří a vůbec si nepřipadám jako skvělá hospodyně, ale blbka, co zahodila 1,5 hodiny svého produktivního času, když děti koukají na pohádku a je od nich chvíli klid. A ještě jsou z toho hory špinavého nádobí. Asi by se měli naučit lovit sami.
Zimní procházky
Konečně jedna zima, kdy se nehoníme mezi bruslemi, běžkami a sjezdovkami, abychom to během týdne všechno stihli. Nehoníme se vlastně vůbec. A lyže jsem dětem radši ani nepůjčila. Remcali na lyžích, budou šlapat pěšky. Remcají taky, ale aspoň se nemusím s ničím tahat.
Výhledy na Krkonoše máme, hledej dítě 
Stopa láká
Takže kam vyrazit? Na Černou Studnici – to byl nápad, šli tam všichni. Děti se tak milovaly, že se po sobě válely a mlátily od prvního kroku. Nezbývalo než slíbit minutu na tabletu za každého člověka, kterého do kopce předběhnou. Pak už se nikdo necoural. Sáňkařská dráha vypadala lákavě, tak někdy příště. Stánek na vrcholu mne zklamal. Na Příchovicích měli lepší svařák (a překvapivě tam bylo i méně lidí). Abychom se netahali se sáněmi, vzali jsme si na cestu zpátky igelitky. Stačilo je naplnit sněhem a už to jelo. Až na to, že mi zamrzlo dítě. Jak se na začátku cesty váleli ve sněhu, tak si promočil rukavice a ty mu úplně zmrzly. A tak jsem volali SOS, aby pro nás někdo přijel. My prostě nikam nedojdeme.
A když se nikomu nikam nechce, stačí si vyšlapat kolečko na louce a honit je tam dokola jako stádo oslíků.
Zimní vysílač na Černé Studnici 
Sníh, sníh, sníh a rozhlednu obalenou lidmi nefotím 
Pokračováni 2 roky prázdnin (48)
*****
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nepravidelný Emin deník na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
16. Chyť holuba
6. Ztraceni