Ptá se Jiří, jak se mám. No přeci tak barevně jako ten říjen. Z deště se vylouplo babí léto a listí padá a padá. Stejně jako kapky. Nejenom deště. A podzim letí. Když někdo nemá čas, tak může mít hodně práce a nebo to taky není priorita. Co je důležité pro nás? A koho chceme mít v životě čtyřikrát?
Povolební večírek
Důvod k oslavě se vždycky najde a důvodem otevřít bublinky může být třeba povolební večírek. Hlavně že jsme se sešli. Jen nebyl dobrý nápad nejdřív pít, a pak se snažit něco řešit. „Moc zbytečných slov,“ shrnul to P. Zastávali jsme se: „Nemůže to jen tak vychrlit, musí mluvit diplomaticky a rozvláčně, aby to pochopili i debilové. Takhle to má naučené z práce,” vysvětlovala Wendy. “On dělá v blázinci?” divil se Obelix. “Ne, ve stavební firmě.”
Domácí blázinec
Jako v blázinci si občas připadám taky. Po 8 hodinách v práci a 2,5 hodinách v autě se raduju, že jsem doma brzo a mám celé 4 hodiny času na rodinu. Tak jsem si šla zaběhat. Po ¾ hodině běhání jsem hodinu hledala klíče. To je ten kvalitní čas strávený s dětmi. U toho jsem si vzpomněla, že mám za chvíli online hodinu, tak jsem spěchala domů naštvaná, že budu ty klíče hledat s čelovkou snad o půlnoci. V tom jsme je našli. Do toho si dítě vzpomnělo, že má mít na hudebku flétnu, která se roky doma někde válela a teď nikde nebyla. A ráno v 5 můžeme zase vstávat.
Jet do práce 100 km je zábava tak jednou, ale poslouchat pořád podcasty nebo písničky mne už taky nebaví. A tak jsem byla další týden ráda, že zůstáváme 3 dny v Praze. Babička byla ráda méně, protože dostala děti, 6 tašek a obsáhlý harmonogram: plavání, závody na kole, fotbal a kroužky.
Všechno letí rychleji než je mi milé. Už ani toho času večer po práci není tolik jako bývalo. Místo radostných nákupů to bylo zhnusení z nabídky. A to chci jen podzimní boty, šaty ke kolenům a modré legíny. Náladu se pokoušela spravit aspoň jóga. Potřebuju hospitační hodiny na kurz instruktora jógy, tak jsem vyzkoušela jógu v Praze. Žádný zázrak se teda nekonal. Naštěstí večer zachránily narozeniny tam, co nedělám. Obzvlášť když na mě mysleli s Aperol spritzem. I když začínat burčákem nebylo úplně rozumné.
Narozeniny
Lišák si dělal srandu z Žofiina věku, tak mu to vrátila: „Jsi takový vychrtlý.“ A pak na něj ještě práskla, jak nepožádal svou přítelkyni o ruku a to nosil celou dovolenou prsten. „Ona nechtěla,“ hájil se. „Měl by ses naučit rozumět ženám,“ smáli jsme se mu.
Pracovní střet s realitou
Když jsem odtamtud, kde nedělám, dorazila tam, co dělám, musela jsem si, aby věděli, že mě tam mají, postěžovat: Na záchodě už hodně dlouhou dobu nesvítí pořádně světlo a nikomu to asi nevadí. Další týden mi nová světla málem vypálila oči. Tak aspoň na sebe vidíme. Kolegyně u vedlejšího umyvadla tak nadšená nebyla. Prý se teď v zrcadle střetla s krutou realitou. Ale stačí sundat brejle a svět je přívětivější.
Donutit některé kolegy ke spolupráci je jako psychologické okénko. Někdo si naštěstí našel asistentku a jiný pořád nemá čas. Někoho je potřeba několikrát prudit a jinému stačí napsat: „Zlato, jsi jediný, kdo mi může pomoct.“ Na někoho je potřeba si vzít spojence a někdy nezbývá než mávnout rukou, říct si: „Je to marný,“ a jít si postěžovat na personální. Kde najít motivaci a nadšení?
Personální, místo aby měla radost, že se v práci ukážu, jen mávla rukou: “Hele, jestli tě sem netáhne něco extra neodkladnýho, tak ani nechoď.” Co třeba lov zajíčků? Tak ten byl dneska zrušen.
S myslivci na houbách
Zajíčci se nekonali, tak jsme šli s myslivci na houby. Dopadlo to přesně tak, jak jsme se báli. Pivem v myslivecké chatě. Takže houbu jsme měli jednu a k tomu dvě opičky. Ale také plno zážitků. Kolik žen a dětí se vejde na jednu čtyřkolku? A kam až musím vykasat šaty, abych na ni vlezla?
Naopak přijít do práce v džínách byl pro některé šok. Prý mne tak nikdy nikdo neviděli. No jo, letní šaty se omrzely a do zimních (snad) daleko.
Jsem hodná na děti a oni na mne, nakonec stačilo je nechat žít a nedusit je. Změna školy prospěla, z lajdáka je vzorný student, který přijde ze školy a sedne nad úkoly. Asi nám ho tam vyměnili. Děti mají taky opičku, ale ne z vodky, ale z Ikei.
Výročí
Malá sestra si zoufá: “To mi někdo nemohl říct, že se k výročí svatby dávají dárky? Musela jsem se to dozvědět v ten den?” Pokrčila jsem rameny, u nás každý rok někdo na výročí zapomene a to jsme ho dali na datum, které určitě nikdy nikdo nezapomene. Letos to aspoň nebudu já. Dárek mám vymyšlený dávno, vyrazíme do Surf areny. Už tolik let jsme spolu na jedné vlně.
Jedno balení manžela, prosím
Člověk musí vzít s manželem celé balení vlastností, zvyků i příbuzných a být rád. Na manžela se záruční doba nevztahuje. A ani pozáruční servis, hlásila maminka. Po těch letech musím říct, že jsem si vybrala dobře anebo na mě dobře zbyl. Možná jsem si už zvykla. Chodí do práce a trefí domů. Rozesměje mě a nikdy se s ním nenudím, protože má sexy mozek. Proč si pod tím výrazem vždycky představím Paroubka? Fujky. Ten můj ale dobře vypadá a má svaly. Může mne nosit na rukou. Wendy vzdychla, že ji nikdo nenosí. Obelix byl dotčený, že on by ji nosil, ale ona se nedá. Wendy jen pokrčila rameny, že by ji neunesl. Holka takhle ne. Já se nosit nechám, i když jen obrazně. Hlavní je, že mne má rád a je nám spolu dobře.
Říjen na vesnici a brambory
Že pekárna nemá chleba, to člověka zaskočí. On je celkově ten podzim na vesnici mnohem méně barevný, než by se podle fotek mohlo zdát. Hnusně nikdo nefotí.
Dítě mne nepotěšilo, když se mi snažilo vytrhnout šedé vlasy. Místo každého přišly tři další na pohřeb. Ty ale jdou obarvit. Kromě kapek padají i jablka, a tak vařím přesnídávky. Né, že by je někdo miloval, ale do kaše a do jogurtu dobrý. Ještěže mám na práci tolik lidí. Naopak Alfons je spokojený, že má monogamní vztah. Jeho žena má na úklid jen jednoho.
K říjnu patří sklízení brambor. Natáhneme ty tepláky a holínky a vyrazíme na kopec. “A proč tam jdeme?” diví se děti. No přece potkat lidi. Jinak se celý rok nevidíme, každý má svůj mikrosvět.
Jóga víkend na Barrandově
Další jógový víkend. Měsíc utekl příliš rychle a v učení jsem nikam nepostoupila. Ale těším se, je to bezpečné místo a všichni se podporují. Když řekla Kitty, že štve lidi tím, jak je chronicky šťastná, připadalo mi to přehnané. Jenže když se ohlédnu, tak já jsem také. I když se ne vše povede, dny nejsou jako z fotky, za oknem se válí mlha, kafe nemá pěnu a po zemi se kutálí ponožky. Každý okamžik stojí za to. Že by měla takové účinky jóga? A nebo ta zkušenost. Za chvíli budu mluvit jako šaman.
Řekl to i psychiatr Radkin Honzák na HR konferenci v Letňanech: „Dnů přede mnou je míň než dnů za mnou, tak si je nebudu kazit.“ Asi jsem konečně jógu pochopila. Že to není jen pohyb, ale harmonie těla a duše, která přinese zdraví a štěstí. To zdraví snad přinese i rehabilitace, na kterou jsem se konečně dostala.
Ale když už pořád buzeruju kolegu, jak se má tvářit u prezentace, motivovalo mne se na kurzu osmělit a přihlásit se k vedení lekce. Bez přípravy. I když ještě nic neumím. Teď na sebe můžu být hrdá. A už zbývá jen se vše konečně naučit, napsat seminárku a natočit ukázkovou lekci.
Trochu času zbylo i na procházku. Moc teď nechodím, i když jsem vlastně pořád na cestě.
Čekárna a kapky
Člověk se pořád někam žene a zároveň pořád na něco čeká. A pak zjistí, že svou čekárnu má i pohřební služba. Odešel. Na nic si nestěžoval a nikoho nechtěl obtěžovat. Uklidil si své pozemské záležitosti a prostě šel. A zbyly jen kapky.
Pokračování Když padá listí (87). Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu.
Předchozí články z Emina deníku
Září v dobré náladě a kdo koho nepoznal (85)