Markéta si žije jako na obláčku, tak snad jí ty růžové brýle dlouho vydrží, Karolína je trochu nerudná. Tomáš odešel a Ela skoro pořád mlčí. Ale to se změní. Nadešel čas dlouho očekávaného večírku.
“Tak pojďte, pojďte,” vítala Karolína Annu a Lenku a rychle za nimi zase zamkla. Dnes měly zavřeno, večírek byl jenom pro zvané. “Tohle je moje sestra Sylva,” představila jim tmavovlásku, která stála za ní. Vzhledem si podobné moc nebyly.
Kde se vzala Sylva?
Holky to zarazilo. Karolína o Sylvě většinou nemluvila a najednou je na jejich večírku? Jenže než se stihly na něco zeptat, Karolína jen odmítavě mávla rukou. “Nestíháme, potřebujeme pomoct, Ela ještě nepřišla, Markéta je vzadu,” směrovala je. Pověsily kabáty a přidaly se k Markétě připravit na talířky chlebíčky a do misek chipsy. Karolína se Sylvou zůstaly vpředu, tak mohly řešit Sylvu. “Co ta tady dělá?” vyzvídala Lenka na Markétě. Ta jen pokrčila rameny: “Prý přišla pomoct.” “To nebude jen tak,” vrtěla hlavou Lenka. “Přinesly jste skleničky?” vzpomněla si Markéta. “Jé, já jsem zapomněla,” omlouvala se Lenka. “Dobrý, ještě má nějaké přinést Ela,” mávla rukou Karolína, “kde vůbec je?” Nikdo nevěděl.
Holky pospíchaly s přípravou, čas rychle utíkal, blížila se půl sedmá. “Už by tu měli být,” podívala se Karolína na hodiny a šla odemknout. Ve dveřích se střetla s Davidem, podával jí skleničky. “Ela chtěla skleničky, je tady?” ptal se a nakukoval jí přes rameno. “Zatím nedorazila, s tebou nepřišla?” zeptala se trochu hloupě Karolína. “Ne,” vrtěl hlavou David, “myslel jsem, že bude tady.” “Tak kde je?” divila se Markéta.
Kde je Ela?
Karolína se s Davidem na sebe podívali. Podle toho jak se tvářili, tak se něco dělo a nebude to nic veselého. “Myslíš, že ještě přijde?” šeptala Karolína Davidovi. Pokrčil rameny. “A zkoušel jí někdo zavolat?” napadlo Lenku. “Nebere telefon,” mávl David rukou.
“Tak nám řekněte, co se děje?” vyhrkla Lenka, kterou to ticho děsilo. Karolína si s Davidem vyměnili pohled. Tohle měla říct Ela těm, kterých se to týká ještě předtím, než dorazí ostatní. Hosté tu budou co nevidět, bude lepší se o tu novinku podělit.
Cože se stalo?
“Ela prodala svůj podíl na cukrárně mé sestře Sylvě a odjíždí pryč,” vychrlila Karolína. “Cože?” vyhrkla Markéta, “jak prodala? Proč by prodávala cukrárnu? Vždyť to byl její sen.” “Jo, bylo to tady jako její dítě,” přidala se Lenka. “Dostala zajímavou pracovní nabídku, takže odjíždí do Portugalska,” vysvětloval David. “A proč nám nic neřekla?” naštvaly se Markéta s Annou. “Dlouho se rozmýšlela, nechtěla to zakřiknout,”vysvětloval David. “Proč do Portugalska? Copak umí portugalsky?” vrtěla hlavou Markéta. “Dělá pro americkou firmu, takže si vystačí s angličtinou,” pokrčil rameny David.
“Ty jedeš taky?” vykřikla Lenka, ale když viděla jak se tváří, znala odpověď. “Zkusíme to na dálku,” povzdechl si David smutně. Lenka jenom němě zírala. Tohle nemohla pochopit, když přece člověk někoho miluje, tak jen tak neodjede. A Ela milovala Davida, cukrárnu i je. A nebo ne?
Ale kde je Ela teď?
Karolína se nadechla, aby něco řekla, když v tom se otevřely dveře. Všechny pohledy se k nim stočily. Přišel Alfons. V ruce třímal lahev a rozjařeně volal: “Doufám, že jsem o něco nepřišel.” Ostatní si vyměnili pohledy, to mu neušlo. “Kočky, vypadáte smutně, doufám, že nikdo neumřel,” šermoval lahví. Karolína si nervózně odkašlala. “Ježiš umřel, já jsem blbec,” zděsil se Alfons.
Karolína se nervózně zasmála: “Ne, jen nevíme, kde je Ela.” “Šla pro dort,” odpověděl Alfons. “Jak pro dort?” koukala na něj Karolína. “No měla objednaný dort a zapomněla ho vyzvednout, tak tam šla,” vysvětloval Alfons. “A jaktože ty to víš a neví to třeba David,” rozhodila rukama Lenka. “Protože mi volala, jestli ji tam nehodím, že Davida poslala napřed se skleničkami. Jenže já jsem už pil,” pokrčil rameny Alfons.
A teď najednou dort?
Tahle záhada se vysvětlila a za chvíli se rozletěly dveře. “Už jsem tady, nestíhám,” vřítila se dovnitř usměvavá Ela s krabicí v rukou, “ještě jsem byla vyzvednout dort. Mám na něj chuť.” Všichni na ni jen nevěřícně zírali. Nemohli pochopit to šokující odhalení a bezstarostnost Ely. “Co se děje?” zarazila se Ela, když viděla, jak se všichni tváří. “Vy ještě neslavíte?” divila se. “Já už jsem jim to řekla,” vysvětlovala Karolína, “domluvily jsme se přece, že jim to řekneme dokud tu nikdo nebude.” “To je v pořádku,” pokývala hlavou Ela, “tak to oslavíme,” smála se. Evidentně byla šťastná. Ostatní jí sice tu příležitost přáli, ale bez Ely už to nebude ono.
Chvíli bylo rozpačité ticho, které rozptýlila Karolína: “Já vám taky musím něco říct.” Chvíli se odmlčela, jako by hledala slova. Pak se nadechla a pomalu, bez dlouhých řečí řekla: “Nejenomže Ely podíl na cukrárně koupila moje sestra Sylva. Já taky potřebuju pauzu, strávila jsem tady ty dva roky prakticky v kuse. Potřebuju dovolenou a nechci to nechat na Markétě. Takže jsme se domluvily se Sylvou, že tady teď bude dělat místo mne s Markétou.”
Ještě tohle vysvětlit
“Cože?” vytřeštila oči Markéta, “ale takhle jsme se nedomluvily. Myslela jsem, že nám tady pomůže, ale ne že tady budu jenom s ní,” a nevraživě se na Sylvu podívala. Té se to dotklo, to si naštěsti Markéta uvědomila: “Promiň Sylvo, samozřejmě nic proti tobe. Ale právě jsem se dozvěděla, že jedna z mých nejlepších kamarádek mizí do Portugalska a druhou nebudu vídat denně v práci. Je to pro mne šok.”
Nad mraky vždycky svítí slunce
Byl to šok pro všechny. Teď už to v cukrárně nebude takové jaké to bylo, nebude to jako za starých časů. Všechno se mění, jenže to je život. “Ale vždyť já budu pořád s vámi,” ujišťovala je Ela, “budu tam, kde svítí slunce. Stačí se podívat na nebe. Vidíte mraky, nad mraky pořád svítí slunce. Stačí si říct: Ela je s námi, Ela je nad mraky.”
Ela z jejich života mizela. Vrátí se někdy? Těžko říct. Ale když něco končí, něco jiného začíná. Cukrárna u dvou koček je pořád tady. Najdete tam Sylvu s Markétou, a její lásku Erika. Občas i Martina a Marka, to může být ještě zajímavé. Staví se Lenka, Anna, Maky i Alfons se svým chlapským pohledem na svět. Možná přijde Tamara, ta teď zrovna honí chlapy, anebo někdo další. Pořád mají co řešit. Tenhle večírek se možná nepovedl, ale každý den stojí za to vstát a jít dál. Vždyť nad mraky stále svítí slunce.
Pokračování příště.
Také nás můžete sledovat na Facebooku, případně na Instagramu.
Předchozí články
Možná konec, ale také romantika a sladký začátek (64)