Když už nebyl čas na narozeninovu oslavu, sešly se Karolína, Markéta, Ela, Anna a Alfons alespoň u večeře.
„Tobě to sluší, zase nové šaty?“ obdivovala Anna Elu a hned pokračovala: „já vypadám ve všem jak opuchlá ropucha.“
„Tak proč si taky nevezmeš šaty?“ divila se Ela.
„Protože žádný nemám, kam bych je nosila,“ vrčela Anna.
„Tak já zas nemám kalhoty, jsem v nich tlustá,“ pokrčila rameny Ela.
„Jo to říkaj anorektičky, že jsou tlustý, a že když si sednou mají 3 břicha,“ vysvětlovala Anna.
„Hele, to neříkej mně, to řekni tomu blbýmu zrcadlu, co mi ukazuje,“ hájila se Ela.
Do hovoru se vložila Karolína: „Přeci si nenecháš diktovat zrcadlem, co budeš nosit. Jsme velký holky, co nám svět leží u nohou.“
„Tak možná tobě,“ pokrčila rameny Anna, „mně leží u nohou tak maximálně hromada špinavého prádla, a na gauči manžel koukající do mobilu. A když si s ním chci povídat, tak na mně kouká a zeptá se: O čem, vždyť spolu mluvíme pořád,“ zlobila se Anna.
Kdo je větší tvrďák
„Ty zas máš náladu, že bys někoho zastřelila,“ dobíral si Alfons Annu, „a to jsem si myslel jaký jsem tvrďák, když jsem seděl včera večer poslední, sám v kanceláři s myší v ruce, gelem ve vlasech a respirátorem na bradě.“
„Jo, občas mám chuť něco rozmlátit,“ kývala Anna hlavou, „tuhle jsem byla tak vztekla, že jsem šla štípat dřevo a v tom vzteku jsem nasekla špalek, že prasknul.“
„Tyjo, ty jsi drsná,“ kýval hlavou Alfons, „nedoprovodíš mě večer z kina, já se bojím jezdit nočním metrem a myslím, že nikdo z mých kamarádů není takový řezan.“
Anna se na něj zuřivě podívala, že raději zmlknul. Chvíli bylo ticho a každý se věnoval svému jídlu, až to Alfons nevydržel: „Mně se líbí, jak má adrenalin různé podoby… já jsem se dneska bál, že se mi nevejde záchod do koupelny a budu muset posunout příčku… byla to taky síla, jak mi to házelo tou myší na všechny strany, kóty lítaly vzduchem, všichni se tvářili hrozně naštvaně a drsně… fuj, to jsem se dneska taky zapotil.“ Rozesmál se a rozesmál i holky.
„Hele, to zni tak drsně,“ smála se Ela, „že jsem si tě představovala s kladivem zaprášeného v montérkách v koupelně, a pak se tam najednou objevila zas ta myš a gel.“
Kde vzít stav blaženosti?
Anna se také smála: „Díky za každý podnět nebo důvod, kterému se dá ještě smát.“
„Já dnes měla dobrou náladu hned po ránu, protože mi napsal cyklista,“ smála se Markéta.
„A co psal?“ byly holky zvědavé.
„Pracovně, potřeboval něco objednat ze zdravé výživy a je to docela zajímavé rozšíření sortimentu,“ vysvětlovala Markéta, „a chvilku si se mnou i psal, což není úplně obvyklé, raději telefonuje, no prostě mi to zvedlo náladu,“ kývala hlavou.
„Jo máš pravdu, někdy stačí málo. Tomáš byl dnes taky nějaký milý, odnesl mi sám od sebe těžké tašky, ještě se z něj stane gentleman, potěšilo mě to,“ smála se Ela.
„No a pak vám jednou nenapíšou, nebo na vás nebudou mít čas a zas budete mít blbou náladu, co? Víte, že byste měly hledat blaženost vycházející ze svého nitra,“ vysvětlovala Karolína.
„Cože? Co to blábolíš,“ divila se Anna a snažila se jí dát ruku na čelo, „mé nitro je suché, staré, okoralé a prázdné,“ povzdechla si.
„A proto jsem nás přihlásila na meditační víkend, musíte objevit svou vnitřní bohyni,“ usmála se Karolína shovívavě.
„Ježiš, co blbneš, já nikam nemůžu,“ zděsila se Anna, „kam bych dala dítě.“
„A někdo musí být v cukrárně,“ vrtěla hlavou Markéta.
„Já mám moc práce,“ přidala se Ela.
„To jsem přesně čekala,“ rozhodila rukama Karolína, „není to celý víkend, vždycky hodina ráno a hodina večer, od pátečního večera do neděle. Budeme se učit nahlédnout do svého nitra a mít se rády,“ vysvětlovala.
„No tak to ty nepotřebuješ, ne? Ty se máš ráda až moc,“ smála se Ela.
„I já potřebuju čas pro sebe a podpořit mou sebedůvěru,“ vysvětlila Karolína, „poslala jsem vám adresu a rozvrh“.
Poslední večeře
„A co Tomáš, ten dnes nepřijde?“ divila se Karolína.
„Tomáš se stěhuje do Budějic,“ vyhrkla Ela.
„Cože?“ holky přestaly jíst a vytřeštily na ni oči, „to si děláš srandu, kam? Proč?“
„Má odtamtud holku, tak k ní,“ vysvětlovala Ela.
„Tomáš má holku ke které se stěhuje?“ nemohla tomu uvěřit Karolína, „no to se teda divím, že ho nějaká ulovila. Co bez něj budeme dělat?“
„Najdeme si jiného kamaráda?“ pokrčila rameny Ela. „Jsme dospělé a vyrovnané ženy a tohle nás nerozhází, že?“
„Tak doufám, že se aspoň přijde rozloučit,“ podotkla Karolína.
Pokračování 52. Meditační víkend.
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Cesta z města (27)