Markéta honí cyklistu, protože chlapi nejsou. Alfons je vždy připraven holky rozveselit, pomoct a ukázat jim chlapský pohled na svět. Řešit však, co tím chlap myslel, nemá cenu. Je to jak tanec víly kolem pařezu.
„Tak co cyklista?“ byla první otázka Alfonse, když přišel do cukrárny a viděl za pultem Markétu.
„Byli jsme včera na večeři,“ oznámila Markéta.
„No tak vidíš, že se chytil,“ pomrkával Alfons.
Markéta jen vrtěla hlavou. Zezadu přišla Karolína, která za rohem rovnala krabičky. „Jen mu to řekni, jaký měl špatný odhad,“ poslala Markétu ke stolku a sama si stoupla za pult. Karolína s Elou a Alfonsem se posadili. Alfons se na Markétu tázavě díval.
Markéta se ošívala: „Vždyť není co. Jsem úplně blbá.“
„Nene, máš můj obdiv, jak jsi rafinovaná,“ uklidňovala ji Ela, „vždyť o nic nešlo.“
Je tupý jak pařez?
Markétě se nechtělo ale začala vyprávět: „Cyklista se tu několikrát stavil, bavili jsme se. Dokonce mi nabízel, ať jedu někdy s ním, ale to se mi úplně nechtělo. Ale vypadalo to, že má zájem. A pak se tu stavil pro nějaké proteinové tyčinky, bylo skoro před zavíračkou. Tak jsem se s ním chvíli bavila, trochu jsem ho zdržela, a pak jsem ho jako vyhazovala, kolik je už hodin, že pospíchám. Ani jsem neuklízela, jen jsem si vzala kabát a zamkla jsem dřív, než si on odemkl kolo a vyjel.“
Markéta se napila a pokračovala: „Srazili jsme se přede dveřmi. Vzdychla jsem nad telefonem, že mi to zrušili a co teď s volným večerem, jestli nechce jít na drink. Řekl, že jo. Tak jsme šli naproti do pizzerky, měla jsem strašný hlad, tak jsme si dali něco k jídlu a bylo to fakt milé, měli jsme si o čem povídat, nasmáli jsme se. No ale pak u placení. Ani na vteřinu nezaváhal a řekl zvlášť.“
Jak to je?
Markéta hned pokračovala: „Hele jako, já nestojím o to, aby mi platil večeři, jsem velká samostatná holka, ale mohl nad tím aspoň zaváhat. Trochu jsem si něco myslela a teď jsem z toho taková zmatená, jak to teda mezi námi je. Nemá vůbec zájem nebo je to jenom škrt?“ otočila se Markéta na Alfonse.
Alfons pokrčil rameny: „Tak třeba ho to prostě nenapadlo, překvapilas ho, neřeš to tak,“ uklidňoval ji.
„Jsi milý, ale tím mně neuklidníš,“ mračila se na něj Markéta. „A myslíš, že je teď normální, že si chlapi platí jen za sebe?“ ptala se stále dokola.
„No to se mě neptej,“ pokrčil rameny Alfons.
„Jo, jeho se neptej, to je gentleman,“ smála se Ela, „ten by nad tím nezaváhal.“
„No ale já to potřebuju vědět!“ vykřikla Markéta.
„A proč myslíš, že je gentleman, třeba ve skutečnosti taky plátí jen sám za sebe,“ smála se jim Karolína..
„Taky jsme byli na večeři,“ pokrčila rameny Ela, „a nejenže nad placením nezaváhal, ale zaplatil nenápadně, že jsem ani nestihla nic říct. Teď mu dlužím večeři,“ zatřásla hlavou. „Nebo jsi tím chtěl něco říct?“ vyprskla Ela smíchy a otočila se na Alfonse.
Ten se jen smál: „Kočky, nepřemýšlejte tolik, chlapi jsou jednoduchý,“ a pak se radši zvedl k odchodu. Dnes to nemohl vyhrát.
„No tak co tím myslel?“ otočila se Ela na Markétu. Markéta pokrčila rameny: „Nevím, já mam někdy pocit, že mluvím na kus dřeva, s kterým to ani nehne.“
Co ukážou trenky
Vešla Anna se vzpouzejícím se dítětem.
„Ježiš marja, co nám to sem vedeš?“ zděsila se Karolína, „ještě tu něco rozbije.“
„No to zas nešil,“ odbila ji Anna, „nemám ho kam dát a doma se asi zblázním.“
„Co se děje?“ ptaly se holky.
„Manžel se šel večer sprchovat a měl na sobě jiný trenky. Který neznám. Tak se ho ptám odkud je má a on, že to jsou přece normální trenky, co mu kupuju. No snad vím, co mu kupuju, ne?“
„Tak možná si je jen nepamatuješ,“ uklidňovala ji Karolína.
„Znáš ho oblečeného nebo úplně svlečeného,“ vyprskla smíchy Ela.
„No to se mi snažil říct taky, ale já je peru, tak to vím, ne?“ vrčela Anna.
„No kde by si je jako vyměnil?“ divila se Ela.
„No právě, to nevím,“ odpověděla Anna.
„A řekl ti na to něco?“ ptala se Ela.
„Že ho napadají dvě varianty, jedna není příjemná a druhá ho děsí,“ vysvětlovala Anna, „a nepříjemnou variantou nazval to, že by si to vyměnil někde u ženský a tu děsivou, že na firemní akci s kolegou. Chápeš to? On si z toho ještě bude dělat legraci.“
„No, tak třeba jsi je vážně koupila ty,“ uklidňovala ji Ela.
„Tím ji neuklidníš,“ smála se Karolína, „to je asi nejděsivější varianta, že ho po těch letech ignoruje tak, že už ani neví, jak vypadá.“
Chození po špičkách
„Holky, já už jsem z něj tak unavená,“ pokrčila rameny Anna, „pořád kolem něj chodit po špičkách, přizpůsobovat se, doprošovat se, směrovat ho, lichotit, jak je nejúžasnější a doufat, že si mne všimne,“ povzdechla si Anna, „já si připadám fakt jak.kdybych pořád jen hrála divadlo a doprošovala se něčeho a ono pořád nic. Je to jak…. nevím k čemu to přirovnat,“ pohodila hlavou.
„Jako tanec víly kolem pařezu,“ přikývla Ela, „to taky znám. Když to umíš, nebo když si vybereš ten správný pařez, tak tě bude nosit na rukou, ale jinak jsou chvíle, kdy je všechno marné,“ dodala.
„Přesně,“ kývaly holky.
Tanec víly kolem pařezu
Holky sledovaly Karolínu za pultem, jak se nakrucuje a pohihňává, když markuje pánovi nákup. Ten jí na rozloučenou nechal vizitku.
„Vidíš to?“ otočila se Markéta na Annu, „takhle se to dělá, to je ten tanec víly kolem pařezu. Prodá, a ještě dostane vizitku,“ ale vrtěla u toho nevěřícně hlavou.
„No co, ona vizitky sbírat může, já ne,“ povzdychla si Anna., „já jsem připoutaná k chlapovi, co si mne ani nevšimne, a kdybych ho opustila, tak zůstanu určitě na věky sama.“
Mezitím k nimi přišla Karolína a zaslechla, co Anna říká: „Ale prosím tě, já přece nikoho nechci. Ale také musím trénovat, až přijde ta příležitost. Chlapů je všude plno, stačí se tomu otevřít a oni se můžou přetrhnout,“ pohodila vlasy.
Markéta se mračila: „To se ti to říká, když na tebe chlapi letí. Já nikoho zajímavého nepotkala přes rok. A ještě mne udivuje, že tě může někdo balit tady. Já už si ani nepamatuju, jaké to je potkat normálního chlapa, bud jsem ve skladu nebo mi sem chodí samé babičky,“ mračila se Markéta.
„Co kecáš, vždyť ti sem chodí cyklista,“ smála se Karolína a měla co dělat, aby uhnula před sáčkem krekrů, který po ní Markéta hodila. Karolína pokračovala: „A zapoměla jsi na pana domácího, když chodil za Elou, kde je tomu konec?“ obrátila se na Elu.
Ta jen mávla rukou: „Ti jsou na zimu ve Španělsku na letním bytě, s ním to taky bylo jak tanec víly kolem pařezu.“
„Vy si všichni užíváte,“ vzdychla Anna, „a já pořád jen do práce, domů, dítě. Mezi cizími lidmi jsem už dlouho nebyla,“
„Já vlastně taky ne,“ povzdechla si Ela a hned se toho chytla. „Tak co s tím uděláme?“
„Půjdeme na drink?“ smála se Karolína.
„Jasně,“ zajásala Markéta, „na tu tvoji narozeninovou večeři.“
Pokračování Pro tvoje modré oči (50).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Cyklista, narozeniny a náročný chlap (48)
Hra (5)