Hory, výlety, pizza party, exhibicionisti, takhle začal víkend na horách. Na holky čekala i ta romantika, i když nebyla taková, jakou si přestavovaly.
Ráno bylo v chalupě ticho. Po dlouhé noci se nechtělo nikomu vstávat. Ela s Annou se vzbudily první, ale užívaly si v peřinách a Anna i to, že jí dítě neskáče po hlavě. Ostatní spaly, Karolínu s Markétou ráno jen tak něco nevzbudí. Když se zrovna nerozlétnou dveře.
Vstávat lenoši
Do místnosti vtrhl Valentýn, následovaný Kubou: „Vstávejte lenoši, je 10 hodin, slíbily jste lívance.“ Zastavili se nerozhodně mezi dveřmi, protože nikdo nereagoval. Zatahali za peřinu Lenky, která ležela nejblíže u dveří, až vypískla a pevně si ji přitiskla k tělu. Anna s Elou, které už byly dostatečně probuzené, popadly polštáře a hodily je po nich: „Jak se opovažujete do dámské ložnice bez klepání?“ vykřikla Anna.
„Klepeme, klepeme a nic. Tak jdeme Šípkové Růženky vzbudit polibkem,“ smál se Valentýn šibalsky a hnal se k Markétě. Ta po něm hodila svůj polštář a schovala se pod peřinu. Klucí neotáleli a v pokoji se rozjela polštářová bitva. Zezdola se přiřítili i Honza s Pepou, aby se přidali. Chytli Lenku za nohu a snažili se ji stáhnout z postele. Lenka ječela a držela si noční košili přes zadek. Anna běžela Lenku zachránit. „Vždyť já už jdu,“ volala Ela a strkala Valentýna před sebou ven z pokoje. Holky vystrkaly i ostatní a zatarasily dveře křeslem. Markéta zalezla zpátky do peřin, Karolína ani nevylezla: „Moje hlava,“ skučela.
Když konečně holky sešly dolů, na stole už stála mísa lívanců a kluci seděli za stolem, kde si je polévali sirupem a sypali skořicí s cukrem. Honza vyprávěl: „Představte si, co se mi tenhle týden stalo? Sedl jsem si na hřebík a píchl jsem si ho do zadku.“ Ostatní se smáli a Ela předváděla: “Už si to představuju, pssssssss” a začala se vlnit v bocích a kroutivým pohybem se zmenšovat, jako když se vyfukuje balónek. „Možná že by stačilo, kdyby tě Vendula dofoukla,“ dodala a rukou naznačila pohyb, jako když se nafukuje dětský balonek. „No fuj,“ podívala se na ni zděšené Lenka, „to si ale radši představovat nechci.“
Výročí s nářadím
Honza, když už jednou začal mluvit, nebyl k zastavení: „Tak si představte, že my jsme spolu s Vendulou 11 let. Nikdy jsme to moc neslavili. Ale možná bych jí měl něco koupit. Co myslíte?“
„Jé, to by bylo romantické,“ rozplývala se Lenka, která se usazená u stolu, cpala lívanci. „Třeba bys jí mohl dát nějaký šperk.“
„Já bych jí dal spíš něco praktickýho,“ mávl rukou Honza, „něco co užije, třeba kolečko na zahradu.“
„Kolečko?“ vytřeštila na něj oči Lenka a Anna s Markétou prskaly smíchy: „Ty jsi romantik.“
Lenka chvíli hledala v mobilu, a pak povídá: „Jedenáct let je ocelová svatba.“ Pak se zamyslela: „To vůbec nevím, co by to mělo být.“
Do hovoru se zapojil Pepa: „Říkáš ocelová? Tak to jí dej krumpáč, ať tě konečně zahrabe.“
Romantika?
Honza se zamračil, ale pokračoval: „Možná bych jí měl vzít někam na víkend.“
Lenka kývala hlavou: „Někam do romantického hotelu nebo do lázní. Večer vířivka se svíčkami, to bude ráda.“
„Že by sis konečně užil?“ rejpl si do Honzi Pepa. Honza se ohlédl po holkách, jestli to slyšely. Nedalo se to přeslechnout a ani Pepa ho nenechal na pokoji a vysvětloval: „Žena s ním nechce spát.“
Lenka dál rozvíjela svou teorii s lázněmi: „Na pokoji kytka, šampaňské, uvidíš, že to zabere.“
Do toho se vložila Markéta: „Možná by stačilo na ni být milý a trochu ji navnadit.“
Pepa se zakabonil: „No tak snad jsem si ji vzal, tak tohle už dělat nemusím.“
„No nene,“ chytla se Lenka za hlavu, „to si vážně myslíš? Tak to se nediv, že nic není.“
Markéta pokračovala: „Jestli to máš takhle, tak to bych jí poradila, ať to s tebou ještě zkusí, stačí zavřít oči a představit si Brada Pitta.“
„To nemyslíš vážně?“ vytřeštili na ni oči Honza i Valentýn, „to si jako vážně u toho představuješ někoho jiného?“
Markéta pokrčila rameny: „Když to jinak nejde. Holka musí občas zatnout zuby a zavřít oči, aby to bylo s chlapem snesitelné.“
„Děláš z chlapů monstra, přitom ty taky nejsi zrovna vzor dokonalosti,“ zpražil ji Valentýn pohledem.
„Ne, to je zkušenost,“ odsekla mu Markéta, „už jsem si prošla kus cesty.“
„Asi tak zeměkouli,“ utrousil Valentýn a zvedl se od stolu a zavelel: „Chlapi, máme práci.“ Ostatní se k němu přidali a zamračeně odešli z kuchyně, ani talíře si po sobě neuklidili.
Markéta za nimi našpuleně volala: „A na talíře máte služky?“ prskala.
Ela se ji snažila mírnit: „Jsi v jeho domě, tak ho pořád neprovokuj. Já to umeju.“ A začala sbírat ze stolu.
„Já, že ho provokuju? Nic jsem mu neudělala a nemůže mne vystát,“ vrčela Markéta a pomohla jí sbírat.
„No, možná právě proto, že jsi mu nic neudělala,“ smála se Anna.
Ledová hora
Markéta jen vrtěla hlavou. Umyly nádobí a vyrazily ven. Vesele šlapaly na další kopec a vdechovaly svěží vzduch. Nikam nespěchaly, kochaly se krajinou, sledovaly v dály zasněžené hory a nastavovaly tváře slunci. Odpoledne začalo foukat. Slunce, se schovalo za mraky a během chvíle se výrazně ochladilo. Holky se zastavily a radily se, co dál. „Já nikam nejdu, pojďte zpátky,“ vrtěla hlavou Markéta a tiskla si bundu blíž k tělu. „Vždyž jsme ještě nedošly nahoru?“ oponovala jí Ela. „Cesta je cíl,“ rozhodila rukama Markéta, „a já si potřebuju sednout a zahřát se. Já už nikam nejdu.“
I ostatní souhlasily s návratem. Zabalené do bund, kapucí, omotané šálami pospíchaly zpátky. Nikdo se nezastavoval, neloudal, chvílemi i utíkaly a těšily se do tepla chalupy.
Au
Když se promrzlé vrátily, do smíchu jim moc nebylo. Udělaly horký čaj a zamlklá Lenka zmizela na záchod. Když se vrátila, držela se za záda a skučela: „Auu, já mám z tý zimy určitě zase zánět ledvin.“
„Už zase? Z čeho to furt máš?“ ptala se jí Anna starostlivě.
„To mi nikdo neřekne. Asi ze svýho nevyrovnanýho života,“ pokrčila Lenka rameny. „Já už chci jet domů,“ prosila holky.
Ela rozhodila rukama: „Tak pojedeme, stejně bychom už zítra nikam nešly, jestli bude takhle.“
Sbalily se a šly se rozloučit s klukama.
S kým by to šlo?
„S váma nic nebylo,“ dobíral si jich Kuba, „myslel jsem, že singl holky z města si chtějí něco užít“.
Markéta se na něj soucitně podívala: „Sorry, ale kdybych si měla někoho z vás vybrat, s kým bych něco měla, tak nejmíň hrozný by byl Valentýn.“ „Vole, ty jsi romantik, Markéto,“ rozchechtal se Valentýn, „tak proč furt děláš fóry?“.
„No nepatříš mezi mé oblíbence,“ pokrčila rameny Markéta, „ale…“ chvíli zaváhala a Valentýn jí skočil do řeči: „Jo, ty vlastně zavřeš oči. No tak dík, ale myslím, že si počkám na nějakou jinou, míň nafrněnou princezna.“
„Csss,“ zasyčela Markéta a uraženě odkráčela do auta, kde za sebou práskla dveřmi. Holky se rozloučily, zamávaly a vyrazily zpátky do města. Tenhle víkend mohl dopadnout lépe.
Pokračování Svět je jako cukrárna (31).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Pizza party (29)
Jak si to uděláš, tak to máš (16)
Ela na svatbě aneb prší štěstí (1)