Život s muži je jako tanec víly kolem pařezu. A i když se víly snaží, stejně to je k ničemu. Holky zalila vlna frustrace. Jak se jí nejlépe zbavit? Zapomenou na ni v práci? Nebo ji utopí ve skleničce? Anebo si najdou nějaké modré oči.
Pro tvoje modré oči
Ela je v kanceláři od brzkého rána. Papíry dodělala a i si uklidila na stole ještě dřív než dorazila Lenka. „Ty jsi nějaká akční?“ diví se Lenka, „já jsem ráda, že jsem nezaspala, strašný počasí.“
„Mně počasí nevadí,“ pokrčila rameny Ela, „stejně sem jdu za tmy. Dnes jsem brzo v práci, abych mohla odpoledne vypadnout, slíbila jsem Markétě, že jí pomůžu.“
„Co máte v plánu?“ zajímalo Lenku.
„Jdeme pouštět draka s dětmi z její bývalé třídy, “ usmála se Ela, „její kolegyně onemocněla.“
„Ty a děti?“ divila se Lenka.
„Náhodou já mám děti ráda,“ ohradila se Ela.
„Za plotem,“ smála se Lenka, „hele, kdo ti jde.“ Ukázala do chodby, kde se blížil Tomáš, „Nemůžu uvěřit, že se obtěžoval přijít sem,“ vrtěla hlavou Lenka, „mně akorát vždycky zavolá, ať mu něco připravím a přinesu.“
„No to mně taky,“ podívala se na ni Ela, „vidíš, toho jsem si nikdy takhle nevšimla. Tak to asi něco potřebuje,“ zasmála se.
Tomáš přišel za Elou. Se společenskými řečmi se neobtěžoval a rovnou na ni vysypal: „Potřebuju grafy prodejů a čísla za loňský rok.“
„Aha, jasně,“ kývala Ela hlavou a přeposlala mu požadovaný dokument.
„Kdybys ještě něco potřeboval, nebo si nevěděl rady, tak dej vědět,“ dodala ještě.
„Ok, díky,“ poděkoval Tomáš, už se měl k odchodu, ale nejistě se na Elu otočil: „nevěřím, že mi vážně chceš pomoct.“
„No, to myslím vážně, že ti pomůžu. Hlavně potřebuju mít jistotu, že jdou mimo firmu správný data,“ zamračila se, „všichni na to kašlou a něco tam mrsknou.“
„No vidíš, já na to nekašlu,“ ujistil ji Tomáš, „jen se divím, že mi pomáháš.“
„Je to moje práce,“ odbila ho Ela, „to jen abysis nemyslel, že ti pomáhám pro tvoje modré oči.“
„Hm, tak to jsem si právě myslel,“ pokrčil rameny Tomáš a radši se otočil k odchodu.
„Jseš na něj ostrá,“ smála se Lenka, „myslíš že ho Karolína taky pozvala na tu narozeninovou večeři?“
Ela pokrčila rameny: „Myslím, že ne, ale u ní člověk nikdy neví.“
Co je na draka?
Ela s Markétou se po práci přiřítily za Karolínou do obchodu a Markéta mezi dveřmi volá: „Potřebuju drink. Vzkaz pro mé budoucí já: Pouštět draka s dětmi v bezvětří je pěkná blbost.“
„Co šílíte?“ diví se Karolína, „nechte si to pití na večeři.“
„Já si taky něco musím dát,“ kývala hlavou Ela, „Markéta mne poprosila, abych jí pomohla se skupinou dětí, že jdou pouštět draka. Nejhorší zážitek za poslední týden,“ vzdychla si a podívala se vyčítavě na Markétu.
„Nepřeháněj. Nemohla jsem je nechat ve štychu a ty jsi chtěla jít. Za bezvětří teda nemůžu.“
Ela pokračovala: „Pozvala mne na příjemné odpoledne s dětmi, že budeme pouštět draka. Vždycky mi to pouštění draka připadalo, že to není taková zábava, jak to vypadá. Nelítal, zamotával se. Do toho se kluci prali a hádali, nebo ho někde zahodili a nechtěli ho přinést zpátky. Mám úplně zkaženou náladu.“
„Ale no tak, to nebude tak hrozný,“ konejšila ji Karolína, „tak aspoň s tím pitím počkejte, než přijdou holky,“ a s tím zmizela vzadu ve skladu.
„Já potřebuju ten drink,“ kvílela Ela. Markéta už stála u pultu a hledala otevřenou lahev. U dveří to zaslechl Alfons.
„Slyším drink? Svlíknu se a jdu vám pomoct,“ volal.
„Ježiš, ty zas zníš úchylně,“ otočily se na něj holky.
„No, co zas máte,“ rozhodil rukama Alfons, „jen jsem si chtěl sundat kabát.“
„U tebe člověk nikdy neví,“ smála se Ela a otočila se k Markétě, aby pokračovala. „Stavila jsem se u něj v práci a víš co mi řekl? Ukázal na gauč a říká: Tak to sundej, hned jsem u tebe.“
„Cože?“ vytřeštila na ni oči Markéta.
„Šel jsem jen pro kafe. A myslel jsem, že sundá ty věci z gauče. Tak nevím, kdo tady myslí ve dvojsmyslech.“
„No právě, že většinou ty,“ vyprskly holky smíchy.
Pro tvoje modré oči II
Vylovily lahev sherry. Nebylo to úplně podle jejich představ, ale malý drink pro tuto chvíli stačil. Ela vyprávěla: „Já teď testuju, jestli chlapi vědí, jakou mám barvu očí.“
„Proč to testuješ?“ směje se Karolína, „píšeš článek do Elle?“
„Ne, i když to není špatný nápad, ale spíš, jestli mne vnímají,“ vysvětlovala Ela.
„A prošli?“
„Jo, všichni prošli. Jenže teď zas nevím, jak si to mám vzít moc osobně, jako že si pamatují, že nemám modrý, protože modrý by byly lepší nebo teda, že si toho fakt všimli, protože mne berou na vědomí.“
„Ježiš ty přemýšlíš nad blbostmi,“ chytla se hlavou Karolína, „kdybys mi radši šla pomoct,“ a hodila po ní krabici s čaji na vybalení. Ela se však nezvedala.
Karolína se otočila na Alfonse:„Ty nám to určitě vysvětlíš. Ela řeší, jestli chlapi ví barvu očí ženy a proč si toho všimnou. Víš, jaký máme?“
„No jasně, obě hnědý,“ odpověděl Alfons. Téma ho zaujalo tak, že zapomněl chtít kafe: „Ale to je přece jednoduchý, chlapi jsou jednoduchý. Zatím jsme se nenaučili s vámi mluvit a zároveň vám koukat na zadek.“
„Když to řekneš takhle, tak je to jednoduchý,“ dívaly se holky po sobě.
„A víš, taky jsme se naučii, že koukat ženským na prsa je nebezpečný, tak co mi pak zbývá,“ dodal ještě.
Ela po něm hodila krabičku čaje: „Vezmi si kafe a táhni, nebo zase začnu moc přemýšlet, co jsi tím myslel.“
Když Alfons odešel, vrátila se Ela k tématu: „Hele a chtěl tím říct, že když kouká do očí, tak vlastně nemám žádný prsa?“
Karolína se chytla za hlavu: „Prosím tě, ty už nemysli.“
„A co bude s tou večeří?“ vzpomněla si Markéta.
„Tak jdeme, holky dorazí.“
Pokračování Večeře na rozloučenou (51).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Kočky z cukrárny (32)
Lovci mamutů (6)